V předešlém díle jsme se dozvěděli, že do boje se zapojuje Jindřiška, Veronika a Tereza, kamarádky Anny Kovandové. Nyní jdeme do finále. Ženské komando má konečně stopu a pouští se do boje. Zastaví ony mafii, nebo mafie je?

Čtyři autorky, Dagmar Lachmanová, Radmila Tomšů, Jana Jurmanová a Kateřina Vágnerová plánují pokračování knihy Statek je rodu ženského. O čem bude?  Takovou malou ochutnávku v podobě série drabblů, si nyní můžete přečíst.

Minulé díly čtěte ZDE a ZDE:

Konkurs na Popelku

– téma Řetězy svobody

Na novinách ležela očištěná, nicméně stále zapáchající bota.

„To je nejmíň sedmačtyřicítka,“ prohlásila Anna.

„Náš Kuba nosí taky sedmačtyřicítky,“ ohlásila Tereza. Podezíravé pohledy rázem odbyla: „No nekoukejte, jeho není. Takovýhle křápy si nekupuje. Já jen, že tak velkou botu skoro neseženeš, vím dobře, jaký s tím má mladej problémy.“

„Tak se zeptáme u Vietnamce,“ navrhla Jindřiška.

„Tam tyhle velikosti nemají,“ odpálkovala ji Tereza. „Musíme ke Svobodovi, do obuvi.“

„Tohle je první článek řetězu! Podle toho ty hajzly najdeme!“ zajásala Veronika.

„Ta bota ale vypadá, co jste s ní prováděly? Jasně, že ji poznávám! Měl jsem v tý velikosti jediný pár!“

Mokře a zeleně

– téma Řasa

„A máme tě!“ strčila Anna botu mladému Trávníčkovi pod nos.

„Bacha, zdrhá!“

„Jindróóó! Nadběhni mu!“

„Už nemám rychlost jako zamlada,“ bránila se Jindra. Přesto přidala.

„Počkej, ty smetáku, až tě dohoníme!“ funěla Anna. „To si za rámeček nedáš!“

„Terezo! Nepouštěj ho! Sakra, nedokážeš udržet chlapa?“

„Chlapa? Tyčku hubenou!“ hekla Veronika.

„Nač máme psa? Pusť ho!“

Štěkot.

Dupot.

Šplouchnutí.

„Aspoň nebude tak smrdět,“ usoudila Anna, když se z vody vynořila mokrá postava s parukou ze zelených řas.

„Hele, teď vypadáš skoro stejně, jako když jsi u nás strašil, co? Tak polez ven a koukej nám vysypat, kdo za těma lumpárnama stojí!“

Vodníkova lamentace

– téma Cíťa

„Majda mě zabije! Včera jsem přišel smradlavej a bez boty! A dneska zmáchanej a zas bez boty!“ naříkal Pepa Trávníček.
„Nefňukej nám tady! Jdeme!“ rozhodla Anna.
„A kam?“
„Hezky ke zpovědi! Akorát ne za farářem, ale za Houbou!“ ušklíbla se Veronika.
„Jestli se to dozví Majda, budu mít průser,“ spustil zase Pepa. „Nemohli bysme se nějak domluvit?“
„Domlouvej se na policii, laskavě. S Houbou nebo se Smrčkem. Můžeš si vybrat.“
„Když já sem ale fakt nechtěl! Dyk já sem jenom malá ryba!“
„Jo, to jediný ti věříme. Jenže nás – a to bys neřekl, co? – zajímají právě ty velký. Tak šup.“

U výslechu

– téma Dal bych si tu čtvrtou

„Tak nám to, Pepane, řekni,“ pobídl Trávníčka strážmistr Houba.

„Ale já nic nevím,“ bránil se Pepan.

„Koukej to vyklopit!“ houkl Smrček, „Jména! Chci slyšet jména! Dobře vím, že jste tam byli čtyři!“ Vzpomněl si na fotografie z fotopastí.

„Čtyři, veliteli?“

„Jasně že ano! Ta jména!“ Bouchl do stolu. „Mlčení je přitěžující okolnost!“

Trávníček zesinal.

„Není to naopak, veliteli?“ vykulil oči Houba.

„Ty ticho! Ty mluv! Nebo chceš sedět za všechny?“

Pepan polknul. „Tak dobře…“

„Výborně. Tak ty tři jsi mi prozradil, ale nikdo z vás není dost chytrý na to, aby tohle vymyslel. Tak vysyp ještě to čtvrté jméno! Šéfa!“

Konečně pohoda

–  téma Kolektivní hluchota

Nálada kolem stolu byla rozpačitá.

„Mluvila jsem s Houbou. Je nadšený, že vyřešil případ. Prý budou prémie. Chytil čtyři lumpy! Připadá si jak šerif z Nottingamu.“

„Až na to, že Robina pořád nemá,“ prohlásila Anna. „Ti čtyři prý mlčí jak zařezaní.“

„Byla jsem u Ševčíků. Jsou celí šťastní, že je tomu řádění konec,“ řekla smutně Jindřiška. „Marně jsem se jim vysvětlovala, že taková banda pitomců by tohle sama nevymyslela. Za tím bude někdo další.“

„Mě potkal starosta. Usmíval se jak měsíček na hnoji. Zářil spokojeností,“ vzdychla Tereza.

Měla pravdu. Starosta se spokojeně rozvalil v ušáku s oblíbeným krvákem. Konečně pohoda!

Ano, paní učitelko!

– téma Dům, kde se zatmívá rozum

Jindřiška, zakouslá do teplého koláče, si uklízela do tašky balík čerstvých buchet. Ramenem o kohosi zavadila.

„Pavdon,“ zamumlala. „Jé, to fef ty Nováku?“ polkla. „Co to koště? To už jsi dostal veřejně prospěšné práce, za ty lumpárny, co jsi vyváděl s Trávníčkem?“

„Ne, paní učitelko! Já tady dělám,“ ukázal koštětem na obecní úřad.

„Tos dopadl. Víš proč? Protože jsi tehdy kryl ty grázly ve škole. Tak dlouho, až tě vyhodili. Zdá se, žes tam přišel o rozum a doteď jsi ho nenašel! Vždyť ty kryješ zas další takový! Hele, koukej mi teď vyklopit, jak to bylo a kdo vás platí!“

Se šípkovou, nebo se zelím?

– téma Zaháknutý prasák

„Novák práskl toho prasáka!“ vletěla Jindřiška k Anně.

„On střelil kňoura? Takovýmu troubovi dal někdo zbrojní pas?“ vyděsila se Anna. „To abychom se báli vlézt do lesa!“

„Ale kdyby nám kousek dal, udělám kančí!“ rozzářila se Maruška. „Chcete se šípkovou, nebo se zelím?“

Jindra na ně vyděšeně zírala: „Co to melete? Vy myflíte fucht jen na chrádlo!“

„To říká ta pravá,“ ušklíbla se Anna při pohledu na Jindřišku, soukající do sebe půlku Maruščina koláče.

„Cholky,“ nerada odložila Jindra zbytek, „já přece mluvím o tom hajzlovi, co šéfuje té bandě! Máme ho na háku, prasáka!“

„Ale koho teda!“

„No starostu, přece!“

K neuvěření

– téma Tenkrát poprvé

„Starosta? Vždyť se tak stará! Kanalizaci zařídil, pořád se chodil vyptávat, co a jak…“ nemohla uvěřit Maruška.

„No právě! Pamatuješ, Maruško, jak tenkrát poprvé přišel pro to mléko? Obhlížel terén! Zjišťoval, jestli nás ti jeho pohůnci dost vyděsili! A jak se tvářil, když našla děcka ty paruky!“

„Ale proč by to dělal?“ kroutila hlavou Maruška.

„To netuším,“ zamračila se Anna. „Ale stejně si to s ním chci vyřídit. Škodit lidem tu nikdo nebude!“

Jindřiška se zachmuřila. „Ten truhlík Novák to nikde nezopakuje a k soudu starostu nedostanem.“

„Nevadí,“ řekla pomalu Anna. „Na podzim jsou volby. V nich mu to spočítáme!“

Dějí se věci

– bonus, téma Šťastné drabble

„Děvčata!“ rozrazila dveře Darja. „Dějí se věci!“

„My víme,“ zamračila se Jindřiška.

„Tohle nemůžete vědět! Starého Smrčka sebrala kriminálka! Na krajském úřadě čachrovali s dotacema! Chtěli skoupit půl okresu a postavit tady obrovské rekreační středisko! Pro cizince! Umíte si to představit? Heliport! Aquapark! Krosovou dráhu pro čtyřkolky! A všechna auta by pak projížděla kolem nás! To by bylo peklo!“ 

„Proto ta obrovská kanalizace!“ plácla se do čela Anna.

„Proto nás chtěli všechny vyštípat!“ rozčílila se Maruška. „To od nich vůbec nebylo hezké!“

„Jindřiško, svolej holky!“ zavelela Anna.

„Proč?“

„Jedeme do města. Myslím, že naše informace tam padnou na úrodnou půdu.“

KONEC