Věstonická Venuše, nejstarší keramická soška na světě, nalezena před 125 lety

Věstonická Venuše je keramická soška nahé ženy vyrobená z pálené hlíny pocházející z mladého paleolitu a datovaná do období 29 000–25 000 let př. n. l. Spolu s několika dalšími figurkami z okolních lokalit je nejstarší známou keramickou soškou na světě.

Nalezení sošky
Soška byla nalezena 13. července 1925 v popelišti v horní části pravěkého naleziště mezi Dolními Věstonicemi a Pavlovem v prostoru archeologického naleziště. Paleolitický nález uskutečnil tým archeologa Karla Absolona, který zde prováděl výzkum v letech 1924–1938. Sošku nalezli dělník Josef Seidl a technický vedoucí výzkumů Emanuel Dania. Ve zbytcích pravěkého ohniště o průměru asi 10 m ležela soška společně s kamennými nástroji a zvířecími kostmi. Byla rozlomena na dva kusy ležící asi 10 cm od sebe. Nejprve se nepředpokládalo, že patří k sobě. Po očištění se ukázalo, že se celek podobá ženské postavě. Kromě venuše byly na místě nalezeny i další keramické plastiky, většinou vyobrazení zvířat.

Podoba sošky
Soška je 11,5 cm vysoká a v bocích 4,3 cm široká. Zajímavostí je výrazná stylizace obličeje (pouze oči jsou naznačeny krátkými šikmými rýhami), nepřítomnost krku, mohutnost povislého poprsí (levé ňadro je větší) a boků, zvýrazněna je též podkožní řasa. Na zadní straně jsou patrné rýhy znázorňující zřejmě tukové zářezy. Na boku je otisk prstu dítěte. Na temeni hlavy jsou čtyři drobné kulaté díry, které naznačují, že soška byla ozdobena čtyřmi ptačími pery.

Příběh o vzniku věstonické Venuše

„Njan má před sebou na plochém kameni hrudku jílu a modeluje nějakou figurku. Už dvakrát jí uhodil o zem, když se mu nepovedla, jak chtěl, a začal potřetí znovu. Tentokrát přimíchal do hlíny hodně moučky z rozdrcených mamutích kostí. Válí se jich množství kolem všech stanů a Njan si z nich nadrobil na zaječí kůži hromádku prášku. Spálené kosti se snadno drtily; Njan do nich nemusel ani mnoho bušit kamenem. Zubří roh plný vody má zapíchnutý vedle sebe v zemi.

Figurka na píď vysoká má lidskou podobu: hlavu, tlusté tělo a dvě nohy po kolena. Paže jsou hrubě naznačeny, zato s trupem si dává Njan hodně práce. Pracuje tenkou kostí a pečlivě vyhlazuje povrch figurky; někdy jej trochu ovlažuje vodou. Silně vyznačuje veliká prsa. Ještě tuhle malým dolíčkem naznačí pupek a na hlavě šikmé rýhy znázorní oči – a dílo je hotovo.

Právě přišel Kopčem a se zájmem se díval na otcovu práci. Njan uchopil figurku do ruky, natáhl paži a spokojeně prohlížel své dílo.

‚Máma!‘ zvolal Kopčem.

Poznal Nianu.

Otec přikývl a odnesl sošku vypálit do ohniště. Pod několika hořícími klacky vyhrabal dutinu, vymetl ji trochu holí, aby se do měkké sošky nenapíchaly kousky uhlíků, a na čisté místo vložil svou figurku. Vlhká hmota rychle osychala, až se z ní kouřila bílá pára. Ohněm figurka tvrdla a vypalovala se.

Za chvíli bude hotova.

Kopčem se otci nabídl, že ji bude zatím hlídat, aby ji někdo neopatrným přikládáním nepoškodil. Ujal se opět své povinnosti strážce ohně.

Kopčem přinesl otci vypálenou a již vychladlou sošku. Povedla se, nebyla popraskaná.

Njan ještě přetřel figurku lojem s troškou jemného popela a zavěsil ji do stanu. Bude mít nyní ženu stále doma, nikdy nebude sám.“

(Eduard Štorch: Lovci mamutů, 1974)