Myslivost není o vraždění zvěře, jak se domnívají a občas se i velmi vulgárně vyjadřují někteří méně inteligentní, asociální a netolerantní čtenáři naší pravidelné rubriky.

Les je pro myslivce chrámem pro duši a místem úcty i spolupráce s a k jeho obyvatelům. Pojďte tedy tentokrát na procházku lesem i myšlenkami s naší stálou spolupracovnicí a vášnivou myslivkyní Eliškou.

V objetí lesa

Když vstoupíš do lesa v časném ránu, ještě než slunce zvedne závoj mlhy nad loukami, ucítíš, že kráčíš do jiného světa. Každý krok na měkkém mechu tlumí zvuk tvých myšlenek, každý nádech voní pryskyřicí a vlhkou půdou. Tady mezi starými duby a mladými smrčky se mísí staletá moudrost s něhou okamžiku. Les nežije ve spěchu. Roste, šeptá, dýchá.

Na pasece se objevují první paprsky a kreslí zlaté cesty po hřbetech srn, které opatrně vycházejí z houštiny. Zastaví se, zvednou hlavu, naslouchají a ty víš, že jsi hostem. Není to tvůj svět, je to jejich domov. Jen díky tichému soužití můžeš zahlédnout cosi zázračného, co uniká těm, kdo vnímají les jen jako kulisu k rychlé procházce.

Myslivost se rodí právě z tohoto porozumění. Nejde jen o pušku, ne o lov sám. Je to především služba krajině, jejímu řádu a rovnováze. Když zima sevře krajinu a sníh zakryje poslední stébla trávy, kdo nasype srnčí zvěři potravu do krmelce? Kdo v době sucha přináší vodu k napajedlům? Myslivec. Ne proto, aby si přivlastnil, ale aby vrátil.

Rok myslivce má své kapitoly stejně jako kniha lesa. Na jaře, když příroda ožívá, chrání mláďata před sekačkami, hlídá, aby psi byli na vodítku, aby nevyděsili čerstvě narozené srnče nebo zajíce. V létě sleduje, zda se zvěř drží v dobré kondici, pomáhá zemědělcům chránit úrodu a bdí nad tím, aby koloběh života nebyl narušen bezohledností člověka.

Podzim přináší sklizeň i hony, ale také práci. Sběr plodů a žaludů do zásoby, údržbu krmelců a mysliveckých zařízení. A zima? Ta je zkouškou oddanosti. V mrazech, kdy se zvířata vydávají na nebezpečné cesty za potravou, myslivci rozváží seno, kaštany, kukuřici i sůl. Bez této pomoci by mnohá zvěř zimu nepřežila.

Les je křehký organismus, a bez péče by se snadno zlomil. Zvěře by bylo místy příliš, jinde málo. Pole by trpěla, mladé stromky by mizely pod náporem okousaných pupenů. A přece není úkolem člověka jen chránit, ale i vést. Tak, jak pastýř hlídá své stádo, myslivec bdí nad zvěří, kterou mu svěřila krajina.

Když večer usednu na posedu a přichází soumrak, slyším první houkání sýce, kroky divočáků v chrastí, tiché ševelení větru v korunách. V tu chvíli si uvědomím, že lov je jen malým zlomkem celého poslání. Větší část je naslouchání, trpělivost a pokora. Umění nechat přírodu dýchat, ale zároveň jí být nablízku, když to potřebuje.

A tak, až půjdeš příště kolem lesa, zkus se na chvíli zastavit. Polož dlaň na kůru stromu a zavři oči. Uslyšíš, jak se v hlubinách nitra lesa skládá starobylá píseň, v níž se zpívá o koloběhu života, o ročních dobách i o neviditelných vazbách, které vše spojují. A možná ti bude jasnější, proč myslivec není jen lovec, ale především strážce ticha, rovnováhy a krásy.

S mysliveckým pozdravem
Eliška Marie Nedvědová

Kdo je Eliška Marie Nedvědová?  Především úžasná a empatická žena. Učitelka hudby na violoncello, skvělá kuchařka, milovnice přírody a v neposlední řadě myslivec tělem i duší. I přes své mládí a ženskou jemnost patří mezi nejlepší myslivce, snadno si poradí během chvilky i s vyvrhnutím a naporcováním divočáka a ještě navíc, než se rozkoukáte, už je na talíři skvělé jídlo. A pozor, pánové především, umí opravdu velmi dobře střílet ze všech dlouhých i krátkých palných zbraní.