Pojmenování ve slovanských jazycích vzniklo přetlumočením starého latinského označení „nativitas Domini nostri Jesu Christi“ neboli „narození Pána našeho Ježíše Krista“, ostatně i francouzské pojmenování „noel“ pochází z latinského „natalis“ (den narození) a anglické označení svátků „Christmas“ je rovněž spjato s křesťanstvím, protože se odvozuje od latinského „missa“ neboli mše.

Německé pojmenování „Weihnachten“ pochází ze středohornoněmeckého „zu den wihen nahten“, což značí „v posvátných nocích či za posvátných nocí“, staroněmecky vyjádřeno složeninou „wihnahten“ (Wiha – světit, Nacht -noc = Svatá noc“)

Český výraz „Vánoce“ má zřejmou souvislost se staroněmeckým „Wihnahten“ (nyní Weihnachten). V českých zemích se pro označení Vánoc používaly také výrazy Svatonoc, Svatá noc a čas svatonoční. Machkův etymologický slovník uvádí staroněmecký tvar winnahten a soudí, že k převzetí muselo dojít ještě v předcyrilometodějské době.

Jiní autoři soudí, že výraz Vánoce ve své lidové povaze pochází z nejranějších dob křesťanství u nás a měl souvislost s větším počtem posvátných nocí už v pohanské době. Stará čeština užívala výraz „vánocě“. Po příchodu křesťanství byl možná už tak hluboce vrytý do podvědomí lidí, že se v naší slovní zásobě uchoval dodnes.

Kdy začínají Vánoce:
Hned po každoročním slavení velikonočního tajemství je v církvi nejstarobylejší vzpomínkou oslava Narození Páně. Hlavním obsahem Vánoc je tedy připomínka radostné události Ježíšova narození v judském městě Betlémě. Je to svátek výlučně křesťanský, ale je tak oblíbený, že ho slaví v podstatě všichni. Narození Páně je západními křesťany slaveno v noci z 24. na 25. prosinec. Východní církve slaví Vánoce o svátku Zjevení páně dne 6.ledna.

Křesťanská doba vánoční začíná podle římské liturgie na štědrý den prvními nešporami slavnosti Narození Páně a trvá do svátku Křtu Páně včetně, který se slaví v neděli po svátku Tří králů (6.1.). V lidovém prostředí je konec Vánoc spojován v mnoha zemích i s 2. únorem, na které připadají tzv. Hromnice (Uvedení Páně do chrámu).

Z historie Vánoc:
Tři dny před Vánocemi roku 1993 papež Jan Pavel II. uvedl, že oslava vánočních svátků není zakotvena v bibli a v souvislosti s datem 25. prosince prohlásil: „Toho dne starověké pohanství slavilo svátek Nepřemožitelného Slunce, a ten den se také shodoval se zimním slunovratem. Křesťanům připadlo logické a přitozené nahradit pohanský svátek oslavou jediného a pravého slunce, Ježíše Krista.“
Jeden z nejstarších dokladů o podobě staročeských vánočních oslav, či zábav pochází od arcibiskupa Arnošta z Pardubic, z roku 1357. Ten běduje nad bezbožnými hráči v kostky, že prý je to ohavný hřích hráti hru kostečnou večer před hodem narození Páně. Také mu vadí, že nehrají jen prostí, ale i muži urození a bohaprázdné ženy, a tak v hříchu tráví posvátný čas štědrovečerní.
Z konce 14. století pochází Pojednání o Vánocích, Štědrém večeru od mnicha břevnovského kláštera v Praze Jana z Holešova. Popisuje, že lidé v době Karla IV. dodržovali půst, dávali si dárky, pekli vánočky a obdarovávali chudé, ale také věštili a čarovali, převlékali se do různých zvířecích masek, hráli v kostky a opíjeli se, což Jan z Holešova přičítal vlivu ďábla.

Teprve od druhé poloviny 17. století se začaly Vánoce slavit jinak. Barokní zbožnost kladla důraz na rodinné hodnoty a na vyšší uplatnění církevních norem, k nimiž patřila střídmost, modlitby a dobročinnost. Platilo to však zejména v měšťanském prostředí, kde církev a zejména jezuité mohli lépe uplatnit dohled nad měšťany. Na venkově se duchovní charakter Vánoc prosazoval mnohem hůře, a proto tam déle přežívaly tradiční zvyky včetně obchůzek a koled. V průběhu 19. století dotvořil dojemné kouzlo vánočních svátků ozdobený stromeček, který se na venkov dostal z měst velice pomalu, v některých místech ho začali stavět až před II. světovou válkou.

České zvyky, tradice a pranostiky – ilustrace která baví. Více  o zvycích, tradicích a mnohém dalším i  možnost zakoupit jedinečný kalendář naleznete ZDE.