Bylo nebylo, za dávných časů, kdy se ještě lesy hemžily vílami, skřítky a mluvícími zvířaty, rozprostírala se za horami malá vesnička jménem Svatojánky. V té vesnici žila dívenka jménem Anička, která milovala přírodu víc než cokoliv na světě. Každý den běhala po loukách, sbírala květiny a šeptala stromům svá tajemství.
Jednou se babička Aničce svěřila s dávným tajemstvím:
„Víš, děvčátko moje, na svatojánskou noc, tedy z 23. na 24. června, se prý otevírají poklady ukryté hluboko v zemi. Ale jen tomu, kdo má čisté srdce a najde květ kapradí.“
„Květ kapradí?“ podivila se Anička. „Vždyť kapradí nekvete!“
Babička se jen tajemně usmála:
„To je právě to kouzlo. Rozkvete jen jednou v roce, o půlnoci, právě ve svatojánskou noc. A jen na chvilku!“
Anička si vzala ta slova k srdci. Když nadešel onen kouzelný večer, oblékla si bílou halenku, uvila věneček z mateřídoušky a jitrocele a vydala se do lesa. Světélka svatojánských mušek jí ukazovala cestu, a když se přiblížila půlnoc, dorazila na palouček obklopený kapradím.
Zazněl zvuk jako šepot větru a v tom — jedna jediná rostlinka uprostřed lesa rozkvetla. Její květ zářil zlatým světlem a voněl po medu a létě. Anička k ní tiše přistoupila, ale než ji utrhla, objevila se z kapradí malá víla.
„Zastav, Aničko,“ řekla jemným hláskem. „Ten květ ti neukáže zlato ani stříbro. Ukáže ti to největší bohatství srdce.“
Aničce se zaleskly oči. Nepřála si poklady ani slávu. V duchu si jen přála, aby byli všichni šťastní, aby byl les zdravý a aby mohla dál naslouchat zpěvu ptáků.
Víla se usmála, mávla rukou – a kapradinový květ se proměnil v maličké světýlko, které Aničce vplulo přímo do srdce. Od té chvíle rozuměla řeči zvířat, stromů a věděla, kdy přijde déšť i kdy kvete nejvzácnější bylinka.
A jak to bylo dál? Anička se stala bylinkářkou, která léčila nejen těla, ale i srdce. Lidé za ní chodili zdaleka, ale ona nikdy nezpychla. Každý rok, o svatojánské noci, uví věneček a jde poděkovat víle na palouček.
A prý, když budete mít srdce čisté jako horský potok a přání tiché a dobré, může i vám jednou kapradí rozkvést…
A to je konec pohádky, ale kdo ví — třeba právě letos o svatojánské noci začne ten váš příběh.
