Bylo nebylo, za dávných časů, kdy se ještě lesy hemžily vílami, skřítky a mluvícími zvířaty, rozprostírala se za horami malá vesnička jménem Svatojánky. V té vesnici žila dívenka jménem Anička, která milovala přírodu víc než cokoliv na světě. Každý den běhala po loukách, sbírala květiny a šeptala stromům svá tajemství.

„Květ kapradí?“ podivila se Anička. „Vždyť kapradí nekvete!“

Babička se jen tajemně usmála:

„To je právě to kouzlo. Rozkvete jen jednou v roce, o půlnoci, právě ve svatojánskou noc. A jen na chvilku!“

Anička si vzala ta slova k srdci. Když nadešel onen kouzelný večer, oblékla si bílou halenku, uvila věneček z mateřídoušky a jitrocele a vydala se do lesa. Světélka svatojánských mušek jí ukazovala cestu, a když se přiblížila půlnoc, dorazila na palouček obklopený kapradím.

Zazněl zvuk jako šepot větru a v tom — jedna jediná rostlinka uprostřed lesa rozkvetla. Její květ zářil zlatým světlem a voněl po medu a létě. Anička k ní tiše přistoupila, ale než ji utrhla, objevila se z kapradí malá víla.

„Zastav, Aničko,“ řekla jemným hláskem. „Ten květ ti neukáže zlato ani stříbro. Ukáže ti to největší bohatství srdce.“

Aničce se zaleskly oči. Nepřála si poklady ani slávu. V duchu si jen přála, aby byli všichni šťastní, aby byl les zdravý a aby mohla dál naslouchat zpěvu ptáků.

Víla se usmála, mávla rukou – a kapradinový květ se proměnil v maličké světýlko, které Aničce vplulo přímo do srdce. Od té chvíle rozuměla řeči zvířat, stromů a věděla, kdy přijde déšť i kdy kvete nejvzácnější bylinka.