Lehával na peci za kamny, ale nikdo ho neviděl, nežli šafářka a pak jedna děvečka. Od té doby, co měli ve dvoře Šetka, krávy kupodivu dojily a žádná nezastonala; proto mu taky šafářka dopřála a každý den misku smetánky jemu dávala. Šetek si tu liboval a všelijaké šibalské kousky prováděl. Jednou děvečka míchala na lavici v hrnci šustku — někde říkají taky škubánky. Šetek se posadil vedle ní, a když se děvečka někam ohlídla, sáhl do hrnce pro kousek šustky a šup s ním do huby! Děvečka to zpozorovala a pleskla ho měchačkou: „Táhneš, neplecho! Co mi ty pazoury do hrnce strkáš?“ Ale Šetek se jí za to pomstil. Šafářka ten den ráno přinesla z trhu děvečce nové střevíce a děvečka si je položila na truhlu. Šetek skočil, ty střevíce popadl a na caparty roztrhal. Děvečka se dala do pláče a šla šafářce žalovat. Šafářka přišla, kouká — střevíce byly zas celé!

Pacholci a děvečky nemohli se k vůli Šetkovi ani hnout, všechno na ně vyzradil. Když se některý přitočil a kus másla si ukrojil, nebo nějakou homolku do kapsy vstrčil; anebo když děvečka při dojení sobě pod žlab postavila hrneček mlíka: hned to věděla šafářka a s nimi se vadila. Proto ji také pomluvili, že má Šetka v domě, až si potom lidi veřejně v celém okolí o ní povídali. Šafářku ty řeči mrzely a ráda by se byla Šetka zbavila, ale nevěděla jak; až jí potom kdosi poradil, aby řekli tomu člověku, co jim ho přinesl, a něco mu dali, aby ho ze stavení dostal pryč. Když pak ten člověk přišel, dal všude ve stavení nasypat mouky a pak začal Šetka volat a zaříkávat, aby se odtud vyklidil. Šetek křičel až hrůza, nechtělo mu se, ale nakonec odešel. Bylo vidět stopu jako od psí nohy, jak ze světnice přes síň a po schodech nahoru na půdu ťapal až k vikýři. Pak ho šafářka už nikdy ve dvoře nespatřila.

kniha: České pohádky, 1947

autor: Karel Jaromír Erben (1811, Miletín – 1870, Praha)