Jako otec tří dětí jsem na jedné neustálé misi. Najít rovnováhu mezi tím, co bych měl dělat podle sebe, a tím, co mi radí různé „autority“. Lékaři, učitelé, internetové články (ironie, já vím). Každý má vlastní představu o tom, co je pro mé děti nejlepší. A já, jako poslušný otec, často kývám hlavou, protože proč ne? Oni přece ví, co dělají. Nebo ne?
Tady vstupuje na scénu Milgramův experiment. Pro ty, kteří to zapomněli. Milgram, psycholog z 60. let, přišel s myšlenkou, že lidé jsou ochotní dělat věci, které by za normálních okolností odmítli, pokud je k tomu vede autorita. Zkrátka, dobrovolníci měli „šokovat“ jiné lidi (kteří byli ve skutečnosti herci), když odpověděli špatně na otázky. A výsledek? Většina z nich do toho šla až do konce, i když věděli, že druhá osoba „trpí“. Hezké, že?
Milgramův experiment a rodičovství
Milgramův experiment nebyl o tom, že by lidé byli přirozeně „tvrdí“. Šlo o něco mnohem zajímavějšího. O naši poslušnost vůči autoritě. Když se postavíte před někoho, kdo vypadá, že ví, co dělá, snadno potlačíte své vlastní morální zásady a následujete jeho pokyny, i když máte vnitřně pocit, že to není správné. Takže, když na mě někdo spustí: „Měl bys být na ty děti tvrdší,“ připomenu si dobrovolníky v Milgramově experimentu a přemýšlím, jestli náhodou taky neplním rozkazy, které by mi za normálních okolností přišly nesmyslné.
A o to tady jde. Ve výchově dětí nejde o to být tvrdý nebo měkký, ale o to, abychom se nenechali zmanipulovat. Kolikrát jsem slyšel rady typu „trocha disciplíny neuškodí“ nebo „děti musí pochopit, kde jsou hranice“. Jasně, to zní rozumně, ale když už na vás kouká vlastní potomek s očima plnýma slz, začne se vám v hlavě ozývat varovný signál. A ten signál říká: „Hele, tohle není o tom, co je správné pro mé dítě, tohle je jen o tom, co mi někdo jiný řekl, že je správné.“
Jak se vyhnout slepému následování?
Takže co s tím? Každý rodič se někdy dostane do situace, kdy musí přemýšlet, jestli jedná na základě svého úsudku, nebo jen proto, že to tak nařizuje nějaká autorita. Milgramův experiment ukazuje, že i když máme dobré úmysly, můžeme lehce ztratit kontakt se svým vlastním kompasem, když nám někdo jiný říká, co máme dělat. A to platí i ve výchově dětí.
Příště, až budu slyšet, že „děti potřebují pevnou ruku“, nebo „dítě potřebuje absolutní volnost“, se možná radši zastavím a poslechnu ten svůj vnitřní hlas. Možná nebudu dokonalý rodič (a kdo je?), ale aspoň vím, že jednám podle svého přesvědčení, a ne podle toho, co mi někdo jiný diktuje. Protože nakonec, kdo jiný zná naše děti lépe než my sami?
