Šejla a Riaggon, strážci rozhraní, se snaží zjistit, proč se v malé vesnici, ukryté v kopcích Moravského krasu ztrácejí ženy a děti. Jsou na vině bytosti, které se do našeho světa dostaly trhlinou přes rozhraní? Nebo je všechno jinak?

První část povídky čtěte ZDE:

Scházela jsem dolů do vsi, opatrně přeskakovala kaluže a dávala pozor, abych neuklouzla. Cesta byla rozrytá koly povozů, na kluzkém okraji jsem se párkrát smekla, div že neupadla. Zrovna jsem váhala, kudy dál, když mne dojel vůz tažený dvěma koňmi.

„Do vsi, paninko, do vsi?“ Chlap jak hora na mě shlížel z kozlíku, v jedné ruce bič, v druhé opratě, klobouk frajersky posunutý do týla.

Kálal. Majitel největší usedlosti ve Vystrčené. V přední světnici provozoval hospodu. Co se jen ženské při draní peří nalamentovaly, že ho byl ve vsi čert dlužen. Od dob, kdy koupil domek a přistavěl k němu hospodskou místnost, nebylo možno mužské udržet doma. Půlka výplaty padla vždy dřív, než s ní došli domů. Kálal ochotně dával na sekyru, všechny dluhy si psal do velkého černého notesu a při úhradě si nikdy nezapomněl připočítat „ouroček“.

„Však já je sem nenutím chodit! Když si je neumíte udržet doma, tak mi pak tady nebrečte,“ vyhazoval nešťastné ženy, které ho prosily, aby už jejich manželům na dluh nenaléval.

Teď houkl na koně, zastavil vůz a poplácal místo vedle sebe.

„Naskočí si, paninko!“

Zaváhala jsem. Cesta byla sice skoro neschůdná, ale Kálal mi byl od prvního setkání z duše protivný.

„Ne, děkuju, já jdu jen do vsi, už je to kousek.“

„Ale houby, nasednou a nedělají štráchy, no né?“ Mrknul na mne, napřáhl ruku a lišácky se usmál, naprosto přesvědčený o svém mužském kouzlu. Neměla jsem moc chuti ho v jeho názoru podporovat, ale měl v osadě velký vliv a bylo by zbytečné si ho znepřátelit. Chytila jsem se jeho ruky a vyhoupla se vedle něj na kozlík. Trhnul opratěmi, odbrzdil vůz a rozjeli jsme se.

„Co ten jejich?“ podíval se na mne po chvíli. „Už u mne dlouho nebyl. Držej ho pěkně zkrátka, jen co je pravda!“

„No…“ zakoktala jsem se. „To ani ne…“

„Taky jsem slyšel, že se hodně toulají po kraji. Dávají si pozor, paninko, aby se jim něco nestalo! Slyšeli, ne? Ztrácí se tu ženský a děcka!“

Přikývla jsem. Vesnice je vesnice a nic se neutají.

„Já bych nesnesl, aby moja Mařa někde sama chodila. Kdepak. Doma má práce dost. Ale když není hospodářství, to se žije,“ pokračoval. „Žádný děti, žádný starosti…“ Olízl si rty a nahnul se ke mně. „Jestli mají nějaký problém, paninko, stačí říct! Myslím jako s těma dětma, víme? Jestli třeba na to ten jejich nejni, nebo nemůže…“ Ušklíbl se.

Šokovaně jsem vzhlédla. „Cože?“

„Ale no ták,“ plácl mě po noze. „Vždyť víme, ne?“ Burácivě se rozesmál.

Znechuceně jsem na něj pohlédla. I kdyby byl posledním chlapem na světě, nedotkla bych se ho ani prstem.

„Já o děti nestojím.“

Mé prohlášení ho vyvedlo z míry. Přestal se smát a vyvalil oči. Po chvíli mě však znovu plácl po noze a rozchechtal se, jako bych řekla nejlepší vtip.

„Nestojí o děti! Hahaha! Jako by se jí někdo ptal!“

Vzápětí zvážněl. „Teda paninko… Jsou ženská? Jsou. Na co jsou ženský? Aby rodily děcka. Na nic jinýho. Jo, ještě vařit a vyprat. Ale jinak…“ mávl rukou.

Stiskla jsem rty. Nemůžeš mu jednu vrazit, nesmíš, opakovala jsem si v duchu. Podobných chlápků, myslících si, že jsou středem vesmíru jen proto, že mají větší svaly a mezi nohama o něco víc než druhá polovina lidstva, jsem už potkala víc, než bych chtěla. Velké pozérství většinou obvykle kryje slabošskou povahu. Jen počkej, panáčku, trošku si tě proklepnu.

Naklonila jsem hlavu a přimhouřila oči. Chamtivec, ale ne hloupý. Slabost pro ženy, mladé, hezké. Jak stárnul, jejich přízeň ubývala, a to těžko nesl. V koutku jeho mysli se však choulil chumel myšlenek zahalený hustým závojem.

Zamrkala jsem a vypadla mu z hlavy. Ten skrytý kout mi nešel z mysli. Do takových míst se letmým dotekem nedostanu a na delší zkoumání není čas. Copak se snaží ukrýt sám před sebou? Vinu? Pochybení? Zločin?

Kálal mezitím přitáhl opratě a zastavil vůz. Potřásl hlavou, podrbal se na zátylku a podíval se na mne. „Jsme ve vsi, paninko. Tak šup dolů. A nezapomenou, kdyby bylo třeba, Kálal je k službám!“ Zasmál se, rádoby svůdnicky na mne mrkl a prásknul do koní. Dívala jsem se za ním a viděla, že mu tajemství, které jsem zahlédla v koutku jeho mysli, tíží duši.

Povzdechla jsem si. Nejsme tu proto, abychom soudili. Jsme tu proto, abychom ochraňovali. Lidi hodné i lidi zlé. Nesmíme si vybírat. To by nedopadlo dobře.

Procházela jsem kolem udržovaných chalup, v zahrádkách už vystrkovaly hlavu první bledule a sněženky, ale ani krokusy se nedaly zahanbit. I modré střapečky ladoněk jsem zahlédla. Tady v údolí už je jaro, na které v kopcích ještě budeme muset pár dní počkat.

Velkou bílou budovu mlýna jsem nemohla přehlédnout. Tyčil se vedle řeky, klapal obrovským kolem a šířil kolem sebe pocit blahobytu a jistoty.

„Tak starej Kálal ti dělal návrhy,“ smál se Riaggon, když jsem mu večer vyprávěla své zážitky. „To bys to vyhrála. On že by Mařu nikam nepustil? Venku se staví jako největší chlapák, ale stačí, aby Mařa zavelela a je jako beránek. Ta by tě srovnala, kdybys jí koukala po mužovi!“

Podivila jsem se. „To bych do něj nikdy neřekla, Gonny. Vidíš, jak se člověk splete…“

„Zjistila jsi ve mlýně vůbec něco?“

„Nic moc. Apolenu jsem našla. Na svůj věk, tvrdí, že je jí pětadevadesát, jí to kupodivu ještě i myslí. Ale plete páté přes deváté. O Marii Terezii a Josefu II. by vykládala až do rána.“

„Nebylo jí divné, že z ní taháš rozumy?“

„Ani ne. Byla ráda, že přišel někdo, komu může povídat o svém životě. Zažila toho dost, to je pravda. Ale o místních pověrách moc neví. Lidi z planin ráda nemá, podle ní se tam stěhuje lecjaká verbež, v lepším případě nadělá peníze a zmizí, v horším vyvádí neplechy po okolí. Už je prý několikrát chtěli vykrást, naštěstí prý mají ostré psy a mlynář nejde pro ránu daleko.“

„Takže ses vlastně nic nedozvěděla,“ uzavřel mou téměř celodenní snahu Riaggon.

Pokrčila jsem rameny. Měl pravdu.

 „Co když zase přijde? Jak se tomu mám bránit?“

„Udělám kolem domu ochranný kruh,“ řekl po chvíli přemýšlení Riaggon. „Snad pomůže. Proti tvorům ze světů za rozhraním chrání určitě, musíme doufat, že zabrání ve vstupu i této bytosti. Zítra zajdu do hospody. Třebas něco zjistím.“

Připadala jsem si hrozně. Jako by se vše otočilo vzhůru nohama. My jsme měli být lovci, my jsme měli jít za kořistí – a najednou se skrýváme za ochranným kruhem a bojíme se chvíle, kdy přijde tma.

Ráno bylo jak vymalované. Jarní slunce svítilo, seč mu síly stačily, modrá obloha bez jediného mráčku. Ptáci zpívali jak o život a já měla pocit, že život kolem přímo kypí.

Učili nás, že je vždy nejdřív nutné rozpoznat, proti čemu stojíme. Zavřená doma, obklopená ochranným kruhem, nic nezjistím. Musím zpátky nahoru, na planiny. Tam, kde jsem prvně viděla to malé dítě.

Potkala jsem ho už skoro nahoře, v místě, kde se sbíhala cesta pro vozy s úzkou stezkou pro pěší. Vezl se na kozlíku prázdného povozu. Mladý, statný muž, jeden z těch, kteří se živili jako místní povozníci. Usmál se na mne a poptal se, kam jsem se po ránu vydala.

„Dozadu k starému dolu? Opravdu? Tam, jak se už skoro vůbec netěží? Co tam hledáte? Můj děda říkával, že na tom dole je snad nějaká kletba. Co tam už bylo neštěstí! Dávejte si pozor.“

„Děda tam pracoval?“ zeptala jsem se se zájmem.

„Kdysi dávno,“ mávl rukou. „Jestli chcete, vezmu vás s sebou. Můžete se ho zeptat sama. Čeká na mne nahoře, svezl jsem ho, když jsem jel pro první fůru. Vozím rudu dolů do hutě. Děda má rád jarní rána a tvrdí, že si je musí pořádně užít, dokud ještě může.“

Ráda jsem jeho nabídku přijala a zanedlouho jsem si povídala s bystrým starým mužem. Jen ohnutá záda a vrásčitý obličej prozrazovaly jeho věk, duchem byl mladý.

„Já už sem sám nedojdu, víte? Hlava by šla, ale nohy, nohy už mi neslouží. Ale Vojtíšek je hodný, vždycky mě vezme s sebou. Nejlépe po ránu, víte, to je vám tak čistý vzduch, kolikrát se až zalykám…“

Vyslechl mne a zavrtěl hlavou: „Nahoru ke starému dolu? Tam nechoďte, děvenko, tam je moc špatné chodit. Moje bába, když tady začali těžit, všechny varovala, ať to nedělají. Pod zemí nemá člověk co dělat, povídala. Pod zemí spí věci, které je neradno budit. A měla pravdu.“

Odmlčel se. Nad hlavami nám přelétlo hejno ptáků, jejich křik byl slyšet už zdaleka.

„Vrací, se, už se vrací,“ pokýval hlavou stařec. „Každé jaro je tu vyhlížím. Jak přiletí drozdi, nenechá na sebe jaro dlouho čekat. Tak už jsou tady. Jen vlaštovky, vlaštovky jsem zatím neviděl…“

„Ten důl,“ připomněla jsem se.

„Mokša,“ řekl a pokýval hlavou. „Kutali moc hluboko a rozzlobili ji. Skály jsou její kosti, stromy vlasy, v řekách proudí její krev. Kosti jí roztloukli, maso servali, vlasy spálili a vodu zašpinili.“

Mlčela jsem. I stařík se odmlčel. Po chvíli se opět rozmluvil.

„Doba je jiná. Koně už lidem nestačí. Viděla jste už tu obludu, co jí říkají vlak? Chrlí kouř, jiskry a rámusí na celý kraj. Údolí kvůli němu zničili, tunely do kopců provrtali… A tak tu teď zas chodí. Někdy je vlídná a pomůže, to když vidí, že jsou lidé k přírodě hodní. Jindy trestá.“

„Jak vypadá?“ zeptala jsem se. Ta jeho Mokša nebude to, co hledáme. Co by jí asi tak mohlo udělat mladé děvče? Nebo malý kluk?

„Jak vypadá,“ zopakoval stařec a zamyslel se. „Někdy ji prý ani nevidíte a přesto cítíte, že je někde poblíž. Jindy ji potkáte jako stařenu. Nebo mladou dívku či dítě.“

„Dítě? Potkala jsem holčičku, tak pět let starou, uplakanou, špinavou… Chtěla jsem jí pomoci, myslela jsem, že se ztratila. Jenže pak přišel manžel, promluvil na mne, a když jsem se otočila zpět, byla pryč.“

Stařec se prudce obrátil a zůstal na mne zírat. Několikrát naprázdno zavřel a otevřel ústa. Chtěl promluvit, ale nebyl mocen slova. Po chvíli si odkašlal a se zachrčením řekl:

„Ještě jsem neviděl nikoho, kdo by ji spatřil. Jen jsem o tom slýchal. Ani bába ji nepotkala. Já… Pomozte jí. Jestli můžete, pomozte…“

„Pomoc? Ona hledá pomoc?“

„Jako dítě vždycky hledá pomoc.“

„Vypadala tak… Zvláštně. Měla jsem… mám z ní strach.“

Stoupl si a zadíval se do dálky. „Je krásný, ten náš kraj, že? Bába říkala, že tady všude byly lesy. Stromy padly, odvezli je do hutí.“ Povzdechl si.

„Myslíte…“ začala jsem zvolna, „že by Mokša mohla zabíjet lidi?“

Zasmál se.

„Zabíjet lidi? Ne, ona nezabíjí lidi.“

Oddychla jsem si.

„Ona je donutí, aby se zabili sami.“

„Ona je donutí, aby se zabili sami,“ opakoval Riaggon už po několikáté. „Opravdu to řekl takhle? Hm. Proč by ale nutila zabíjet se malé dítě? Nebo novomanželku? Pokud je to tak, jak říkáš, jako by se na planinách toulala sama matka příroda – skály kosti, stromy vlasy, voda místo krve. Neříkám,“ zašermoval mi prstem před obličejem, když viděl, že se nadechuji, „že to tak je. Může to být klidně nějaký zloduch – skřet, zlovíla, smrtnička… Ale ti nikoho nedokážou donutit k tomu, aby sám sebe zabil.“

„Kdoví, co se mu v hlavě motá,“ vzdechla jsem. „Mladý říkal, že děda si nepamatuje, co měl ráno k snídani, ale co se dělo za jeho mládí umí vyjmenovat snad po hodinách. Můžeme mu věřit?“

„Chytáme se stébla,“ řekl Riaggon. „Ale co jsme viděli, to jsme viděli. A já cítil, že ta bytost je neklidná. Nešťastná.“

„Pokud v noci nepřijde, půjdeme za ní my. Nahoru, na planinu, tam kde jsme ji viděli prvně. Nesmíme se nechat zastrašit.“

„Šejlo,“ promluvil opatrně Riaggon, „uvědomila sis ale, že vždycky, když jsem se objevil já, ta dívenka – dobře, Mokša, jestli je to tedy ona – zmizela?“

Strnula jsem. Má pravdu. Podívala jsem se na něj, hleděl na mne se soucitem a obavami.

„Zvládneš to? Budu poblíž, když bude zle, zasáhnu. Nakonec, třeba už nepřijde.“

Tu noc naši chalupu ochranný kruh neobklopoval. Přesto proběhla klidně, žádný přízrak se neobjevil.

Domácí na nás zaklepal ve chvíli, kdy jsme snídali. Sousto nám však zhořklo v ústech a hrdlo se stáhlo úlekem poté, co požádal Riaggona, zda by šel s ostatními muži z osady pročesat les. Zmizela Anička. Matka od tří kluků, přes všechnu namáhavou a těžkou práci v hospodářství stále milá a veselá. Vyběhla prý k večeru ještě pro nějaké dříví. Dlouho se nevracela, tak se šel Fráňa podívat, s kým se zase kde zapovídala. Našel však jen rozsypaná polínka. Po Aničce se slehla zem.

S úzkostí v srdci jsem, jakmile chlapi odešli, přeběhla osadu a zaklepala na dveře chalupy, kde jsem si před pár dny pochutnávala na tvarohových buchtách. Troje oči, které se na mne otočily s nadějí, mne málem rozplakaly. Kluci seděli u kamen, ztichlí, vyděšení. Ještě nikdy se nestalo, že by máma neřekla, kam jde a nenaložila jim pořádnou kupu rad, co mají a hlavně co nemají dělat.

„Kluci,“ polkla jsem, přistoupila blíž a zvedla malého Matesa do náručí. Položil si hlavičku na mé rameno a rukama mě objal kolem krku.

„Nepotřebujete něco?“

Pepík zavrtěl hlavou, ale Jiřík, prostřední, se ke mně přitulil z druhé strany a chytil mě za sukni. „Kde je maminka, teto? Fráňa říkal, že nebyla celou noc doma, šel ji hledat…“

„Fráňa? Táta?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Fráňa není náš táta,“ odvětil Pepík stroze. „Ten umřel, než se narodil Mates.“

„Nevím, kde je maminka,“ odpověděla jsem po pravdě a přemýšlela nad tím, co jsem se právě dozvěděla.

S Matesem v náručí jsem přešla po světnici. Na bidle nad kamny se sušilo oblečení, červenobílý šátek mezi tmavými oděvy chlapů zářil jak drahokam. Sáhla jsem po něm a vzala ho do ruky.

„Maminky?“

„Ano,“ přitakal Pepík, ale bylo vidět, že se mu vůbec nelíbí, že na něj sahám. „Její oblíbený. Bez něj by jen tak nikam nešla!“ vyrazil ze sebe vzpurně. „Máma od nás neutekla, jak říkal Kálal!“

„Kálal?“ podivila jsem se. „On tu byl?“

„Přišel ráno, prý pro dluh z hospody. Pak se chvíli hádali a Fráňa mu řekl, že na to teď nemá náladu, že mu zaplatí z první výplaty, ať mu ještě pár dní počká. Kálal se mu pak smál, že se nemůže divit, že mu ženská utekla, když dělá dluhy, kudy chodí.“

Jiřík mě zatahal za sukni. „Teto, kdy maminka přijde?“

Pokrčila jsem rameny. „Vážně nevím, Jiříku. Potřebovala bych půjčit ten šátek… Jen na moment. Nikam s ním neodejdu, jen si tady sednu.“

Kluci na mne zůstali zaraženě zírat. „Chtěla bych si koupit taky takový,“ vysvětlovala jsem překotně. „Potřebuju se podívat, jak je vybarvený a ušitý, abych pak na trhu vybrala co nejvíc podobný,“ mluvila jsem páté přes deváté, zatímco jsem se s Matýskem v klíně posadila na kraj úzké postele v rohu místnosti. Šátek jsem otáčela v rukou, vnímala slabé vibrace a snažila se naladit na jeho majitelku. Zavřela jsem oči, opřela se o pelest postele a pevně sevřela červenobílý kus látky.

Probralo mne zaklapnutí dvířek od kamen. Pepík přikládal na oheň, opatrně, ale přesto ten slabý zvuk stačil, abych se vrátila do přítomnosti. Pohladila jsem malého, sundala mu ruce z mého krku a postavila ho na zem. Smutně se na mě podíval, pak se chytil nejstaršího brášky a přitiskl k němu. Pohladila jsem ho po hlavičce a dřepla si před něj.

„Kluci, už musím jít. Brzo se zase přijdu podívat, ano? Slibuju, že přijdu, opravdu.“

Nejstarší mlčky natáhl ruku. Vložila jsem mu do ní Aniččin šátek a vyběhla z chalupy.

Zavřela jsem za sebou dveře, opřela se o ně a sáhla do kapsy pro wigitor. Na boku „pistolky“ byl nenápadný knoflík barvy slonové kosti. Zmáčkla jsem ho a přidržela. Wigitor se zachvěl a knoflík na chvíli změnil barvu na zelenou. Strčila jsem přístroj zpět do kapsy a začala nervózně přecházet po světnici.

Netrvalo dlouho, dveře se rozlétly a Gonny se vrátil. Udýchaný, zrudlý v obličeji.

„Co se stalo? Celou cestu zpět jsem utíkal. Co se děje? Byla tu?“

Zůstala jsem na něj koukat, v první chvíli jsem vůbec nepochopila, na co se ptá.

„Mokša přece! Nebo proč jsi mě přivolala zpět?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, Mokša tu nebyla. Ale vím, kde je Anička.“

*** Konec druhé části ***

Autor: Radmila Tomšů