Jejich jména jste určitě někdy slyšeli. Po mnohých z nich se v Kladně jmenují ulice, jiní zde mají pamětní desky. Přestože na jejich odkaz denně narážíte, často možná netušíte, čím byli tito lidé významní. Seriál Kladenských listů si klade za cíl osobnosti spjaté s historií města čtenářům přiblížit. Tváří dnešního dílu je Ludvika Smrčková.

Ludvika Smrčková se narodila 23. února 1903 do rodiny železničního úředníka poblíž kladenského nádraží v Kročehlavech Na Výhybce. Během studií na kladenské reálce se rozhodla blíže věnovat výtvarnému umění. Po maturitě se jí otevřela cesta na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze. Současně studovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy a následně Vysoké učení technické v Praze.

Ve výtvarné tvorbě se zpočátku věnovala knižní grafice. Navrhovala vazby pro vlastní knihovnu, čas od času i pro soukromníky z Litomyšle, kde také jeden čas pracovala jako profesorka na střední škole.

Její umělecké zaměření změnila výstava dekorativního umění v Paříži, kde získala stříbrnou medaili za broušený pohár. V soutěži Svazu československého díla o nejlepší návrh užitkového skla dokonce zvítězila se svou tenkostěnnou nápojovou soupravou z foukaného skla. Protože její návrh odpovídal estetickým i funkčním požadavkům, byl doporučen do výroby.

Zatímco se živila jako profesorka kreslení na různých středních školách, zůstávalo sklářství jejím volnočasovým koníčkem. Jako profesorku na sklářskou školu v Železném Brodě ji nepřijali. Ve své činnosti ale neustávala, naopak si prohlubovala technické znalosti odborným studiem, praxí ve sklárnách a cestováním po zahraničních výstavách. V roce 1935 dokonce obdržela nabídku zřídit ve Finsku vlastní huť a sklářskou školu. Odmítla.

V umělecké činnosti pokračovala druhé světové válce navzdory. Připravovala nové tvary květinových váz, drobného doplňkového skla a plaket. V roce 1948 přijala nabídku zastávat vedoucí místo znárodněných skláren a stala se vedoucí výtvarnicí v podniku Inwald, který sdružoval několik sklářských závodů. Při spolupráci s mladými výtvarníky uplatnila své zkušenosti z pedagogické praxe. Dozorovala návrháře, sestavovala vzorové kolekce a dohlížela na výtvarnou úpravu. Průmyslová výroba ji ale dlouho neuspokojovala. V roce 1960 tedy z průmyslu odešla a vrátila se k vlastní tvorbě. Věnovala se rytému sklu a sklu určenému k prezentaci květin na zahradnických výstavách. Oblíbeným motivem jí byly květiny, nejoblíbenější technikou pak rytí diamantem.

Její spolupráci se zahradníky korunoval úspěch její výstavy Květiny a sklo v Berlíně, která v sobě skloubila výstavu zahradnickou s výstavou uměleckého skla. Kredit přední sklářské výtvarnice si udržela po celou kariéru. Její práce reprezentovaly Československo v zahraničí na Expo 58 v Bruselu a na Expo 67 v Montréalu. Účastnila se více než pěti stovek výstav doma i v zahraničí. Svému nadání ale obětovala celý život. Nikdy se nevdala a neměla děti. V roce 1978 obdržela čestné občanství města Kladna. Zemřela 20. ledna 1991 v Praze. Její jméno v Kladně nese jedna z ulic v severní části Rozdělova.

Autor: (jk)