ČSAD KLADNO
  • Vánoce Kladno
  • Den otevřených dveří
  • Práce ve Slaném

Povídka Kladenských listů: Náhorní planina I.

Pátek, 6. srpna 2021 07:00

V povídce Radmily Tomšů se ocitáme v roce 1850. Do kopců nad Brnem, kde stojí chudá vesnice s příznačným názvem „Vystrčená“ přichází Šejla a Riaggon, strážci rozhraní. Těžba železné rudy ale zdaleka není ten pravý důvod, proč zde tráví svůj čas…

Povídka Kladenských listů: Náhorní planina I.

Vítr si hrál a já se před ním schovávala v mělkém dolíku, místními lidmi zvaném pinka. Zvláštní slovo. Zní tak cizokrajně, přitom je to jen okrouhlá proláklina v místech, kde se půda nad křižovatkami podpovrchových důlních chodeb sesedla či zcela propadla. Planiny nad Brnem jsou podobných prohlubenin plné, jako by si sám obr palcem označkoval tuto zemi.

Poutník, procházející krajem plným prudkých kopců a hluboce zaříznutých údolí, by se měl mít na pozoru. Číhají na něj nebezpečné nástrahy, proti kterým jsou miskovité propadliny pinek dětským škádlením. Jako by lidem nestačily jeskyně a propasti vytvořené přírodou, celá náhorní plošina je poseta těžebními šachtami a závrty.

 Nedaleko mne zeje jícen starého dolu na železnou rudu. Velká část rozsochatých chodeb je již opuštěná, rudné žíly zmizely, kameny ztratily svůj lesk i cenu. Před dorážejícím větrem mne chrání nízký val – snad zbytek vytěžené hlušiny. Schoulila jsem se, přitáhla sukni a chatrnou halenu, přehodila si vlňák přes hlavu a pevně ho uvázala.

Jak jen ten vítr vyje!

Nezbylo mi než nevnímat skučení větru a věřit, že dnešní nocí už vše nadobro skončí. Tak, jako jsem doufala včera, předevčírem, před týdnem.

Večer přicházel, šero houstlo. Chlad sílil, slabé jarní slunce už dávno zmizelo za kopci. Lámala jsem suché křoví a snášela ho na kupu. Nenápadně jsem sledovala okolí, nerada bych, aby se mi cokoli neznámého dostalo do zad. Zrovna jsem si rovnala páteř, když vtom jsem koutkem oka zahlédla vzadu za balvany lehký pohyb. Strnula jsem a žaludek se mi sevřel.

 Je tu.

 

Nahmátla jsem wigitor, jedinou zbraň, kterou jako strážce rozhraní smím použít. Vypadá jako malá pistole, ale zdání klame. Zbraně strážců s dobou mění vzhled, ale účel a použití je stále stejné. Nestřílí náboj, ale zelený paprsek. Ten dokáže bytosti, které na náš svět vniknou přes narušené rozhraní, zastavit. Většinou.

Sevřela jsem rukojeť vyblýskanou do hebka a snažila se v houstnoucím šeru rozpoznat, co za tvora se usadilo nedaleko malé osady s příznačným názvem Vystrčená, ztracené v rudonosných kopcích Moravského krasu.

Zvěsti o tom, že nahoře nad Blanskem se dějí podivné věci, na Radu doputovaly teprve nedávno. Můj parťák Riaggon sem dorazil před slunovratem. Nikdo se ho neptal, odkud přišel, statných chasníků není na dolování rudy nikdy dost. Ubytování si našel v jedné komůrce malé chalupy ve Vystrčené a po pár týdnech, kdy už si vesnička na jeho přítomnost zvykla, odjel dolů do kraje pro mne, svoji „ženu“.

Netrvalo dlouho a já už věděla, že Aničky Fráňa je sice dobrák, ale když se napije, tak ho raději obejít obloukem, či že Tonka od sousedů zleva že se bude v dubnu vdávat. Žila jsem běžný život v jedné z chudých hornických osad, která se mezi ostatními v okolí ničím nevymykala.

Až na ta zmizení.

První, jak jsem se dozvěděla na draní peří, se ztratila Marjána Šebelovic. Vzpurné, neposlušné děvče, školu opustilo v deseti letech a pak už se jen v létě v zimě toulalo jak zaběhnutý psík. Matka, která na ni byla už roky sama a chodila na posluhu dolů do Brna, se o děvče se moc nestarala, ale ztrátu sedmnáctileté dcery hystericky oplakala.

Po nějakém čase zmizela Růžena, drobná a hezká třicátnice. Hledali ji dlouho a všude, ale jako by se země slehla.

Uběhlo několik týdnů a ztratil se malý Jarynek, pětiletý klučík. Matka se zabrala do praní prádla a dítěte najednou nebylo. Jeho zmizení byla poslední kapka, kterou pohár přetekl. Nikdo už si nevzpomene, kdo poznamenal, že Růžena i Marjána často chodívaly za bylinkářkou a dodal, že i v posledním případě byla v osadě viděna tmavá, sehnutá postava staré ženy. Pak už stačilo jen málo a důsledek byl děsivý. Vztek a frustrace, strach a obavy o své blízké dohnaly vesničany k hroznému činu.

Trvalo ještě několik dalších večerů, než se mi ženy začaly svěřovat, ale pak jako by se protrhla hráz a tajemství se z ženských rtů dralo jak o překot. Z tichých slov jsem vyrozuměla, že stará žena, žijící osaměle v hloubi lesa, byla obviněna z černé magie a zmizení tří lidí. Co naplat, že roky pomáhala lidem bylinkami, vše bylo rázem zapomenuto. Bez soudu, bez slitování vzplál její chatrný domek a stařena při hašení svého jediného majetku vypustila duši. Nikdo ji nelitoval. Viník byl potrestán, život běžel dál, lidé si oddechli. Měli pravdu, za vše mohla ta stará čarodějnice.

Radost však trvala jen krátce. Netrvalo ani dva měsíce a lesy opět pročesávala rojnice mužů. Tentokrát hledali Bohušu, mladou manželku jednoho z horníků.

 Směrem, kde zarůstala spálená chatrč staré ženy, se raději nikdo ani nepodíval. Chalupy přikryl mrak zahanbení, podezřívavosti a strachu.

 

Další pohyb za balvany mě vrátil do přítomnosti. Polkla jsem a sevřela wigitor. Narušení rozhraní jsme sice nikde nezaznamenali, ale stejně tak jsme nenalezli žádnou z obětí – a nepomohlo ani mé nadání, které mi umožňuje najít věci, zvířata či lidi na hodně velkou vzdálenost. Jako by se do země propadli… nebo byli odvlečeni někam daleko, kam ani já nevidím.

Zaostřila jsem zrak a snažila se proniknout houstnoucí tmou. Ohnula jsem se pro chrastí – další samotná žena, vzdálená od osady. Snadný terč. Lákavá oběť.

Volavka.

Nenápadně jsem se otočila, přihodila klestí na hromadu a… zírala na malé dítě, které vyběhlo zpoza houští.

„Co ty tu, takhle pozdě?“ zavolala jsem rozladěně. „Nevíš, že večer nemáš v lese co dělat? Počkej, až to maminka zjistí! Pojď, dovedu tě domů!“

Dívenka se zastavila. Oči jí nejistě zatěkaly, popotáhla, utřela si špinavou pěstičkou nos a pak se ke mně rozeběhla. Chtěla jsem si dřepnout a chytit ji do náručí, ale vtom za mnou zazněly kroky a zpoza valu vyšel Riaggon. Otočila jsem se na něj a rozpřáhla paže v gestu marnosti.

„Dneska už to nemá cenu,“ přikývl naštvaně. „Jdeme, dovedeme tulačku domů. Zkusíme to zas zítra.“

Přitakala jsem a obrátila se zpět k holčičce.

Paseka byla prázdná.

 

„Jak, nikomu nechybí?“ Riaggon rázoval po naší světničce, čtyři kroky tam, čtyři zpět. „Přece jsme ji viděli! Musí být odtud, ostatní vesnice jsou hodinu cesty lesem, copak by se malé dítě pouštělo navečer samo tak daleko?“

Pokrčila jsem rameny. „Obešla jsem všechny. Nikdo nepostrádá ani holku, ani kluka.“

„Zvláštní.“ Stiskl rty a přimhouřil oči. „Nekoukla jsi na ni náhodou přes filtr, co? Já taky ne… Hm. Chyba.“

Jako strážci rozhraní máme několik možností, jak poznat, co se děje. Rozhraní je tenká linie, která odděluje náš svět od těch ostatních, obývaných rozličnými přízraky, silami zlými i dobrými a spoustou entit všelijakých tvarů i skupenství. Stačí se jen lehce soustředit a každou vybouleninu, šrám či v nejhorším případě protržení máme jak na dlani. Pokud se slaboučká slupka naruší a do našeho světa vpadnou vetřelci, jsme tu my, abychom je zahnali zpět. Dobývají se sem často – lidské emoce jsou pro ně pochoutkou, kterou v jiných světech nenajdou.

Dokážeme vidět i další věci. Zlo, většinou v podobě temných vířících mraků. Bolest, ježatou a pichlavou. Jásavě zářící radost. Kyselou zlost, zahořklý smutek a další a další pocity. Pomáhá i hmat – projevy silných citů se zapíší do okolí stejně, jako zima či sucho do letokruhů stromů. Nejlépe se prsty čte ze zdí budov či skal, kámen má dlouhou paměť.

Co však na první pohled nerozeznáme, jsou přízraky a zjevení, obývající tento svět s námi. Nepřišly totiž z rozhraní, vznikly zde, jako zhmotnělá zla či dobra.

Pověsti o vílách, skřítcích, bludičkách nebo obrech mají reálné základy. Tyto prastaré bytosti většinou nestojí o to, být viděny. Umí se dobře skrývat – jen málokdo spatřil jejich pravou tvář. Občas je však popadne rozverná či naopak zlovolná nálada, naberou na sebe lidskou podobu a jdou se bavit mezi smrtelníky. Výsledky však většinou zábavné nebývají.

Takové poznáme jen přes filtry – zvláštní způsob pohledu, který nepoužíváme moc často. Je náročný na soustředění a většina z nás jeho použitím trpí – třebas já mívám migrény, Riaggon zas silné nevolnosti.

„Zítra se tam vrátíme a pořádně vše prohlédneme. To dítě – nebo co to bylo – bychom měli najít. Možná je klíčem ke všem problémům, co se v okolí dějí.“

 

Březnová noc ještě nedospěla k ránu, když jsem se probrala s pocitem, že něco není v pořádku. Úzká lavice přiražená ke komínu nebyla zrovna komfortní lože, ale už jsme si zvykli. Tma, jen lehce naředěná srpkem měsíce, lehounce světlala. Zamrkala jsem a přimhouřila oči. Nezdá se mi to?

Stála v rohu světnice. Oči jí blýskaly, po smutku či pláči ani stopa. Natáhla ruce a já pocítila silnou touhu ji obejmout. Ovinout ruce kolem drobného tělíčka, setřít špinavé šmouhy z tváří a zahřát zkřehlé nohy. Musí mít přece zkřehlé nohy, když tu stojí jen tak bosa na udusané zemi… Zvedla jsem se a rozevřela náruč směrem k dítěti.

„Pojď, maličká…“

Můj pohyb probudil Riaggona. Zprudka se posadil, bleskově zhlédl situaci a chvatným pohybem mě strhl zpět.

„Co to děláš, zbláznila ses?“

Vztekle jsem ho odstrčila, ale když jsem se otočila, dítě bylo opět pryč.

„Já…“ Tělem mi projel strach. „Viděla jsem to dítě z planin!“

„Já taky,“ procedil Riaggon skrze zaťaté zuby. „Ale stihnul jsem se podívat.“ Těžce polkl. „Málem tě dostala. Příště prvně koukni přes filtr, než se začneš s někým mazlit.“

„Cos viděl?“

„Nejsem si jistý. Vypadala zvláštně. Drobná, ale přesto z ní byla cítit síla. Bezvěká. Je to něco hodně, hodně starého. Viděl jsem ji jen zlomek vteřiny. Nevím, co si o ní mám myslet. Jde z ní strach. Rozhodně bych ji hned neobjímal.“

„Myslíš, že ví, že my jsme… jiní?“

„Netuším. Do mysli jsem jí nenahlédl, nebyl čas. Ale není to bezduché tupé stvoření. Spíš se obávám, že naopak.“

„Mám ji v hlavě. Dostala se mi pod kůži. Myslíš, že hledáme ji? Že tento tvor, tohle dítě, tady v okolí vraždí?“ pronesla jsem tiše.

„Vím jen, že u tebe nedošla svého. Vybrala si tě a tys jí unikla.“

„Dvakrát. Díky tobě.“ Podívala jsem se na Riaggona. „Gonny, co mám dělat? Odkud je? Platil by na ni wigitor?“

Pokrčil rameny. „Těžko říct.“

Sevřelo se mi srdce. Zavrtala jsem se zpět do přikrývek, které již pomalu chladly.

„Gonny… bojím se usnout. Co když zase přijde?“

Vzal mne za ruku. „Jsem tu s tebou, neboj. Zítra zkusíme sehnat někoho, kdo to tu dobře zná a pamatuje staré zkazky. Tohle bude mít kořeny hodně hluboko, obávám se.“

 

„Říkáš starý pověsti a povídačky? Hm.“ Anička se otočila, přihodila do kamen něco málo chrastí, dvě tři polínka a křikla na synka, aby jí došel pro další dřevo.

„Chleba by jedli, ale dojít pro dříví, to se jim nechce,“ otřela si ruce do zástěry. „Kdyby žila stará Lubica, řekla bych, běž za ní…“ hlas se jí vytratil do ztracena. Lubica byla stařena, která zemřela při hašení chatrče.

„Jiná podobná tu nikde nežije?“ zeptala jsem se opatrně.

„Taková už ne,“ vzdychla Anička. „Vůbec nevím, co to ty blázny popadlo. Jako by ona někdy někomu ublížila! Víš, my tu nejsme dlouho, ale když se rozstonal Jiříček, byla Lubica první, ke komu nás poslali. Ona pomáhala. Uměla to s bylinkama. Její čaje byly známý široko daleko. Takový konec si nezasloužila!“

„A,“ odvážila jsem se zeptat na to, co jsem ve větší společnosti nechtěla rozebírat, „to ani nikdo nebyl potrestaný? Copak je možné jen tak někomu zapálit dům? Vždyť ji v podstatě zabili!“

Anička mávla rukou. „Byli tu, vyšetřovali, ale moc tomu nedali. Tady všichni drželi jazyk za zuby, to víš… Závěr byl, že uhořela při vaření. Moc se v tom nevrtali. Usoudili, že jí něco chytlo na kamnech a od toho pak celá chatrč. Stará ženská, bez příbuzných, bez majetku, kdo by se s tím babral.“

A to máme rok 1848, pomyslela jsem si. Chudáka ženskou v podstatě zabijí a nikomu se nic nestane. Tohle je ta lidská spravedlnost?

Otevřely se dveře, Pepík přivlekl náruč polínek. Vysypal je do truhlíku na dřevo, popadl pár buchet a byl tentam.

„Vidíš,“ chytila se Anička honem jiného tématu. „Vezmi si. Jsou s tvarohem. Chlapi je mají moc rádi, musím je píct pomalu obden.“

Nedivila jsem se, buchty se jen rozplývaly na jazyku. Přesto jsem se však vrátila ke své otázce. „Opravdu nevíš, kde bych nějakého pamětníka našla?“

„Zkus dole ve vsi. Lubica chodívala do mlýna, za svou vrstevnicí Apolenou. Ale já sama ji neznám.“

Poděkovala jsem, zdržela se ze slušnosti ještě pár chvil a pak se odporoučela. Do mlýna je to kus cesty a noc v březnu přichází brzy.

*** Konec první části ***

Autor: Radmila Tomšů



  1. zprávy

    Psí útulek Bouchalka představuje Dastyho, chcete ho?

  2. zprávy

    Studenti Střední zdravotnické školy a VOŠZ Kladno pomáhají v prevenci klinických onemocnění

  3. zprávy

    Sál kina Sokol bude v sobotu místem galavečera klubu Miners

  4. zprávy

    Na náměstí Starosty Pavla je opět kluziště pro veřejnosti

  5. zprávy

    Zastupitelé Slaného odhlasovali mimořádnou pomoc lidem po výbuchu varny drog

  6. zprávy

    Slaný hledá v řadách svých občanů budoucí členy mnoha komisí

  7. krimi

    V kladenské nemocnici vyhrožoval muž zbraní, nakonec se sám udal

  8. foto

    Ve Slaném stojí již vánoční strom i betlém

  9. krimi

    Feťák si ve Slaném vařil drogy, zapálil celý panelák

  10. zprávy

    Poradíme vám, kde tento týden můžete fandit kladenským sportovcům

  11. zprávy

    V Kladně odmítají zdražení vody, cena by měla stoupnout pomalu o 30 procent

  12. krimi

    Podvodník se vydával za amerického reportéra, ženu z Kladenska připravil pomalu o milion

  13. kultura

    U2 revival v Kladně vyprodal sál a předvedl dokonalou show

  14. foto

    Projektový den Klíče ke svobodě a den otevřených dveří v SOŠ a SOU, Kladno, náměstí E. Beneše 2353

  15. zprávy

    O víkendu motoristy potrápily první sněhové vločky

  16. zprávy

    Kladenské Vánoce bude letos projíždět speciální vláček

  17. zprávy

    Hokejový svět velmi těžko nese ztrátu ikony Kladna a otce legendární osmašedesátky

  18. foto

    Ve Slaném se již těší na adventní čas, strom přijede z nedaleka

  19. pozvánka

    Sládečkovo vlastivědné muzeum v Kladně láká na dvě výstavy

  20. zprávy

    Psí útulek Bouchalka představuje Buče, chcete ho?