Koba bere události do svých rukou a jde organizovat útěk z vězení. Tady ještě bude někdo litovat – otázka je kdo a proč. Tak vzhůru ven! Bombastická akce hodná povídky Kobova noční můra!

PŘEDCHOZÍ DÍLY POVÍDKY ČTĚTE ZDE:

***30

Koba se do toho fakt obuje. Kdo pozná, ve kterých filmech čerpal inspiraci (já vím o dvou), má u mě velké významné plus.

„Útěk z vězení nebude vůbec snadný, protože se jedná o objekt s nejvyšší ostrahou. Ale já – po všech těch odsloužených letech – znám způsob, jak se odsud dostat! Bude to obtížné, bude to nebezpečné, ale bude to proveditelné!“ přerušil Koba své kasání a zašilhal po Simoně. Nezklamala jeho očekávání. Seděla a poslouchala ho s otevřenou pusou.

„Copak nemůžeme normálně hlavní branou?“ zeptal se Nevi. „Ty jsi, Kobo, zrušil svou pracovní smlouvu, Simona tu nikdy zavřená nebyla, jen tu měla pronajatý ateliér, a mne propustil velitel dozorců.“

„Nesmysl!“ setřel ho Koba a opět pohlédl na Simonu. „Zapomínáš, že je tu ještě ředitel věznice a ten… víš, já mu… vlastně… vlastně… tebe velitel propustil jen ústně, a to tak docela neplatí. Musíme to udělat tak, jak to plánuju já. Půjde mi o život, ale já se obětuju pro blaho kolektivu,“ zašilhal opět po Simoně a její nevěřícný výraz si vyložil jako maximální obdiv ke své osobě.

„Nejprve odlákám strážné, střežící vchod do systému vzduchotechniky,“ pokračoval sebevědomě Koba. „Pak zabroušeným koncem lžíce odšroubuju šrouby držící ventilační mřížku a protáhnu se do ventilační šachty. Proplížím se jí až na konec a tam nastane peklo.“

Zašilhal znovu po Simoně a pokračoval: „Šachta končí obrovským větrákem. S třemi tisíci otáčkami za minutu umí ta vrtule udělat z chlapa sekanou do vteřiny. Ale já ji obelstím. Vypočítám si to a proskočím!“

Kobův heroický proslov přerušilo Rejstříkovo kašlání. Havran byl modrý jako borůvka a dusil se potlačovaným smíchem.

„Chtěl jsem říci,“ uvědomil si Koba, že přestřelil, „že najdu jistič, ten vyřadím, a až se vrtule přestane točit, proskočím. Rovnou do kanalizační šachty. Ta je přehrazena po celé šířce mřížemi, které podplavu,…“

Rejstřík začal opět modrat a Simonina ramena se také otřásala, nejspíš dojetím.

„… podplavu, povídám, a občas taky přelezu. Až se dostanu ke kotli parního stroje. Tam zase půjde o život. Ohromné zášlehy…“

Rejstřík se skoro začal řehonit nahlas, ale Nevi do něj šťouchl a sykl: „Nekaž mu radost, Rejstříku! Neshazuj ho, snaží se udělat dojem na Simonu, nevidíš?“

„Tobě to nevadí, Nevi?“

„Vadilo by, kdyby mu to žrala, ale koukni, taky se chechtá, ale potichu, aby ho neranila. Takže pokud tam něco takového není, nemohl bys mu to obstarat… ale bezpečně, bezpečně, aby přežil!“

„No jo,“ vzdychl Rejstřík. „Cože to říkal? Vzduchotechnika, vrtule, kanalizace – šmarjá, kde tyhle nápady nabral? – mříže a…“

„Zášlehy!“ zdůraznil Koba. „Zášlehy plynu topícího pod parním kotlem! Ale já si to vypočítám a prokutálím se v mezerách mezi jednotlivými zášlehy a… a…. a tam už je branka ven. Omráčím stráž u brány, seberu jim klíče a přijdu pro Vás! Půjdete jako páni hlavní chodbou! A to díky mně!“ zašilhal po Simoně, zda na něj dosti obdivně zírá. V jejích očích uviděl slzy.

„Simono, hvězdo naše, neplač pro mne. Vždyť já tohle všechno přežiju. A udělám to jen a kvůli tobě, pamatuj!“ zkusil Koba něco z Neviho repertoáru. Simona nevydržela. Opřela hlavu o stůl a její ramena se třásla.

„Kobo, nech ji,“ táhl ho co nejdál od Simony Nevi. „Vždyť jsi ji rozplakal ještě víc.“

„Simono, vzmuž se!“ podal Rejstřík Simoně velkou utěrku, kterou šlo použít nejen k otření očí, ale hlavně k zakrytí spodní poloviny obličeje. „Musíš se připravit na cestu. Chlapi, omluvte ji. To víte, děvče potřebuje s sebou nutně pár drobností. Tak ať se může v klidu sbalit. Simono, zamávej pánům a jdeme!“ zavelel Rejstřík a vystrkal Simonu na chodbu.

***31

„Uf, já už nemůžu!“ zakvílela za prvním rohem chodby Simona a popadla se za břicho. „Ten nám dal!“

„Horší bude,“ pronesl zamyšleně Rejstřík, „že si Nevi přeje, aby nás Koba opravdu takto osvobodil. Bezpečně, ovšem, bezpečně,“ uklidnil Simonu.

„S tebou, děvče, potřebuju něco probrat. A musíš držet před chlapy zobák, chci říci ústa.“

Simona kývla.

„Podívej se, pohřbi definitivně Slimmy. Myslím podobu Slimmy. Nadávej si , jak chceš, chovej se, jak chceš, ale nenechávej si narůst prsa, popraskat oblečení a čepýřit vlasy. Tam venku to fakt není obvyklé a nechceme přece přitahovat pozornost.“

Simona kývla podruhé.

„A ještě jedna věc,“ dodal Rejstřík. „Pojď se mnou. Myslím, že tohle oceníš jen ty.“

Simona Rejstříka následovala až ke dvířkům, které připomínaly psí boudu se slováckým žudrem omalovaným folklórními motivy.  Sehnula se a po čtyřech vlezla dovnitř. Pak bylo ticho, do kterého se ozývalo jen Simonino nadšené ňuňáňí a ťuťání.

Po dlouhé době opustila Simona vkleče pozpátku boudu. Vytáhla za sebou obrovskou naditou tašku na hokejovou výstroj, kterou sotva unesla.

„Už mám všechno, co budu potřebovat,“ oznámila Rejstříkovi. „Tak můžeme doopravdy odejít.“

***32

„Jdeme na to,“ zašeptal Koba. „Nejprve odlákat strážné.“

Rozběhl se prázdnou chodbou a před dvojicí strážných, hlídkujících u mřížky vzduchotechniky, začal poskakovat a dělat na ně dlouhý nos, oslí uši a vztyčený prostředník. Pak se rozběhl, doufaje, že ho vzteklí strážní budou následovat.

Stráže zklamaly. Přenesly váhu na druhou nohu a stály dál.

„Simono,“ šeptl Rejstřík, „Koba to nedá. To chce překvápko z kabelky.“

Simona poodešla za roh a místo ní se za chvíli objevil jeden z krysáků. Postavil se na zadní a připravil si své nářadíčko do tlapky. Než však stačil zacílit na boty strážných, Koba strašně zaječel a omdlel jako špalek. Oba strážní se sehnuli, Kobu sebrali a odnášeli na ošetřovnu.

„Tak stráže by byly odlákané,“ šeptl Nevi Rejstříkovi. „Akorát Koba je taky vyřazen z boje.“

Rejstřík kývl na krysáka a spolu zmizeli ve směru, kam strážní odnášeli Kobu. Ozvalo se nové Kobovo zaječení, bouchnutí dveří, otočení klíče v zámku a kličkující Koba, pronásledovaný krysákem, přiběhl opět k mříži. Když spatřil Simonu, napřáhl proti krysákovi pendrek a zařval: „Koukej se klidit, zmetku!“

„Copak, Šípková Růženko, druhou pusinku nechceš? Tomu tedy říkám vděčnost,“ odplivl si krysák a zmizel opět za rohem.

Koba se začal dobývat do ventilační mřížky nabroušenou lžící. Šrouby odolávaly a okamžik, kdy si Koba zasekne lžíci do levačky, se blížil.

„Kujva, chtělo by to…“

„…šrrroubovák?“

„Díky, Rejstříku.“

Konečně mřížka padla na zem. Koba si přeměřil otvor a pravil: „Měli byste postupovat kupředu touhle chodbou. Díky své rychlosti a hbitosti vás předejdu a otevřu vám posléze hlavní bránu.“

„Hodně štěstí, Kobo!“ rozloučili se Nevi, Simona a Rejstřík a vyrazili nejprve za roh pro Simoninu tašku. Koba si zjevně oddychl. Nestál o obecenstvo ve chvíli, kdy chtěl své špeky prolisovat uzounkým vstupním otvorem do ventilace.

…

Naše trojice kráčela chodbou. Nevi, zavěšen do Simony, nesl její tašku, Rejstřík rozverně poletoval ode zdi ke zdi. Kobu nebylo ve ventilaci vidět, ale o to lépe slyšet.

„Sakva, kde je ten jistič!“

„Aha. Majznu tě pendrekem a …“

„… a proč je tady kujva taková tma? A ta díra mezi listy vrtule je úzká!…“

„… pomoc, já visím! Nejde to dopředu ani dozadu! Jak já se odtud…“

„Rejstříku, prosímtě, zkrať mu to utrpení,“ poprosila Simona.

„Šmarjá, ale ona nemyslí definitivně!“ honem dodal Nevi.

Rejstřík sedl Simoně na předloktí, potrhl křídly a zvuky ze šachty se změnily.

„Nééé!!!! Co to jé!!!!  Ono to zeleně svítí a lechtá!!! Íííí!!! Nééé!!! To jsou svítící housenky. Nesnáším housenky. Nechte mně bejt! Zdrhnu vám! “

Žbluňk!

„Vodááá! Já neumím…blblubluu… Jé! Svítící zelený skákající delfín! Prej hydrotaxi? To si nechám… blblblulu… nemůžeš vrchem, pitomo?“…

„Jauvajs! Konečně suchá zem. Co to proboha…? Plamenomet? Vypněte to! Vypněte to!… Slává! Jak ono se to… taky to nemohli udělat širší? Dveře!!! Hurá, hurá, hurá!!!“

Simona uznale pohladila Rejstříka po upoceném peří.

„Díky, kámo,“ dodal Nevi.

Pokračovali v chůzi chodbou, dokud se proti nim neobjevil upocený, namočený, očouzený a zeleně oslizlý Koba.

„Takový šlendrián! Představte si, u brány nebyla žádná stráž a brána dokořán!  No jen se na to pojďte podívat!“

Rozběhli se všichni chodbou. Koba nelhal. Brána byla dokořán.

Nevi, Simona a Rejstřík váhavě prošli ven. Ohlédli se.

„Kobo, pojď přece taky. Nebo nechceš?“

„Chci,“ zafrflal Koba. „Ale takhle jednoduše mě to nebaví.“

Nadechl se, vydechl a vyšel ven z vězení branou, nad kterou se skvěl nápis DNES: DEN OTEVŘENÝCH DVEŘÍ.

***33

V malém parčíku před branami vězení padla celá parta vyčerpaně na lavičky. Seděli ve stínu velikých lip, dýchali svěží vzduch s vůní lipového květu umytého noční bouřkou a nechtělo se jim najednou vůbec nic. Když vtom Rejstřík zaregistroval na protějším trávníku kosici, přetahující se se žížalou, upravil si peří, elegantně vztyčil zobák a… byl zachycen Nevim, který se probral z letargie jako první.

„Tak Rejstříku, teď jsme venku, takže nás zaveď za našimi duchovními rodiči.“

„Za tím blbem, co si myslí, že mi bude kecat do života,“ upřesnil Koba.

„No, nejsme ještě tak úplně venku,“ prohlásil havran. „Tady ještě nežijí. Simono, ty to tu nepoznáváš? Rozhlédni se pořádně.“

Simona poslechla a na konci parčíku uviděla alej, vedoucí přímo k průčelí vysoké bílé budovy.

„To je přece moje bývalá nemocnice!“ vykřikla udiveně a zůstala stát a hledět jako omámená.

„Můžeš nás tam zavést? Koba se musí umýt, učísnout a převlíct, takhle nemůže na oči nikomu,“ přeměřil si Kobu Nevi.

Simona se zahleděla směrem k nemocnici a zdálo se jí, že před ní uviděla doktora, točícího se kolem houfu hihňajících se sestřiček.

„Neee… vždyť není nemocný ani zraněný, jen vypadá jako čuně. To chce veřejnou prádelnu a lázně.“

„Jenže tam se chodí za peníze, a my nemáme ani floka!“ pronesl chmurně Koba. „Nebo máš něco v té tašce?“

„Nic takového,“ postavila se Simona před kabelu. „Prachy jsem viděla naposledy při poslední výplatě v nemocnici. Takže jestli taky nemáš, musíš se dát do cajku jako bezdomovec tady u kašny. Neboj, otočím se.“

Rejstřík odněkud vykouzlil mýdlo a ručník a Koba se za velkého kňučení a skučení a stížností na nucené otužování vydrbal dočista.

„Ještě něco slušného na sebe by to chtělo,“ pronesla jen tak do vzduchu Simona. „Aby nebylo poznat, že Nevi je vězeň a Koba dozorce. A aby trochu vypadali.“

„To nám má jako spadnout nová uniforma z nebe?“ zavrčel zimou se třesoucí Koba.

Rejstřík opět potrhl křídly a z oblohy se snesly a rovnou se na chlapy navlékly dva obleky. Simona se podívala na Neviho a jen vydechla údivem. Utrhla ze záhonu květ bílé růže a zastrčila jej Nevimu do klopy saka. „Boží,“ zhodnotila. Pak si všimla Koby, který se už delší dobu překvapeně shlížel na hladině kašny. Než se však stačila sehnout pro další květ, Koba už ze sebe oblek začal shazovat.

„Mastím na to, v tomhle chlap vypadá jako přihřátej! To by mi popelářské hadry byly milejší!“ škubal ze sebe sako, kalhoty, vestu i košili.

Rejstřík vztekle trhl křídly a Koba se ocitl v jasně oranžových montérkách a bundě s reflexními pruhy.

„Chceš k tomu i ten smrrrad z popelnic?“ otázal se Rejstřík naštvaně.

„Rejstříčku, zlato naše, nezlob se, on to tak nemyslel,“ chlácholila načuřeného havrana Simona. „Prostě je zvyklý na jiný styl oblékání, no. Vysuš mu trochu uniformu, upravíme ji.“

 Simona odpárala z Kobova oblečení všechno, co odlišovalo uniformu vězeňského dozorce od normální blůzy, saka, kalhot a čepice. Martensky byly uznány jako vyhovující a pendreku se Koba vzdát odmítl. Stejně tak se rozhodl nečekat, až šaty doschnou úplně, a rovnou vystartoval po Rejstříkovi.

„Jsem v cajku, je čas vyrazit. Kudy se tam jde?“

„Musíme udělat mezidimenzionální skok,“ pronesl Rejstřík. „Sám se přemisťuji snadno, ale s vámi… no dám to, pokud mi pomůžete. Rozmístěte se do kruhu.“

Obklopili Rejstříka, podle jeho návodu utvořili kruh, jednou rukou se obejmuli kolem ramen, druhou položili na havrana.

„A teď si přejte, kde chcete být.“

„Chci být u svého duchovního otce,“ pronesli unisono Koba a Nevi.

„Chci být u své duchovní matky,“ porušila harmonii Simona.

Ze středu kruhu vyšlehlo jasné bílé světlo a všichni zmizeli. Poslední, co bylo vidět, byl vyděšený výraz Reginalda Registra Rejstříka: Krrrucinál, já to strrrašně zvorrral!

***34 

Naše čtveřice se přenesla… kampak se to přenesla? Kdo to pozná, má u mne druhé velké významné plus. Teď, v době prázdninových putování, by to snad nemuselo být těžké.

Rozhlíželi se kolem sebe a nemohli uvěřit svým očím. Výhled byl naprosto úžasný. Stáli na čtvercové terase na vrcholu vysoké věže. Hluboko pod nimi si na všech stranách protahovaly kudrnaté hřbety lesnaté pahorky. Lesy, lesy, lesy a obloha nad nimi. Jen kousek od nich kaplička a daleko na obzoru se daly tušit červené střechy vesnice nebo městečka.

„Ach,“ vydechl Nevi. „To je úžasné místo! Tady žije náš stvořitel?“

Havran neodpověděl a ukázal zobákem ke schodišti. Sešli tedy dolů. Koba se hnal jako první a bojovně mával pendrekem. „Tak, a teď mu…“

„Zadrž, Kobo,“ mírnil ho Nevi. „Zkusíme to napřed po dobrém. Teprve, kdyby to bylo na pendrek, vezmeš na něj pendrek, jo?“

Koba spokojeně kývl, ale stejně vpadl do pokoje jako první. Zarazil se a ostatní taky. Na Rejstříkovi se zježilo a zbělelo všechno peří. Místnost byla nabitá vycpanými zvířaty a ptáky, na podlaze kožešiny, na stěnách zbraně, uprostřed místnosti obrovský glóbus a kniha na stolku.

„Zbláznil se,“ zajektal zobákem Rejstřík. „Když jsem u něj byl posledně… ledaže by…“

„Našel jsem ho!“ ozval se Koba ze sousední místnosti. „Hola, pane, vstávejte! Co se válíte v té bedně? A proč jste ofašovaný od hlavy až k patě?“

Rejstříkovi se viditelně ulevilo. „Kobo,“ zakrákal vesele, „když rrrozdávali rrrozum, že ty sis nešel? Vždyť je to mumie!“

„Co mu myje?“ nechápal Koba a šťouchl do vyřezávaného víka sarkofágu, které s rachotem upadlo na zem.

„Tak a na průšvih je zaděláno,“ glosoval Nevi. „Ještěže se to nerozbilo, ale rána to byla děsná.“

Do místnosti vkročila statná žena s obrovskými klíči v ruce, následovaná houfem štěbetajících dětí a dospělých. Nechápavě zavrtěla hlavou, překročila červenou sametovou šňůru nataženou mezi dvěma stojany a víko opatrně opřela tak, jak bylo. Přitom se podívala skrz Kobu, jako by tu ani nebyl, prošla mezi Simonou a Nevim a obrátila se ke skupině. „A nyní následuje prohlídka hradní věže.“ Skupinka odsupěla po schodech nahoru a naše čtveřice zůstala zaražená.

„To jsme vosk?“ optala se Simona. „Nebo ze skla? Nebo snad neviditelní?“

„Nejspíš jo,“ odpověděl Nevi. „Rejstříku, proboha, kam jsme se to propadli?“

„Já měl pocit, že jsem něco zvorrral, a taky že jo. Když vy dva jste si přáli být u svého duchovního otce a Simona u své duchovní matky. A já vám zapomněl říct, že tihle dva nežijí na stejném místě. Takže jsme přistáli mezi jejich bydlišti. Blíž to máme k otci, tak bych doporučil přesunout se tam.“

„Ej!!!“ zařval zoufale Koba.

Nevi beze slova uchopil Simoninu tašku a vykročil z budovy. Zastavil se pod velikou lípou. Jejími větvemi pohyboval vítr.

„Být neviditelný má jednu velkou výhodu. Ať vlezeme do jakéhokoliv dopravního prostředku, nebudou po nás chtít jízdné. A protože jsme švorc, moc se to hodí.“

***35

Neviho předpověď se ukázala být pravdivou. Do autobusu se vmáčkli spolu s ostatními cestujícími a ve vlaku obsadili dokonce vlastní kupé. Seděl tam sice jeden mládenec, ale ten blbě civěl do krajiny a uši měl ucpané sluchátky, takže je naprosto ignoroval. Také průvodčí zkontroloval jen onoho mládence a naši partičku minul bez povšimnutí.

Poté, co se vyšli z vlakového nádražíčka, usadili se na obrubníku před ním a Rejstřík se zamyslel. „Tak ve správném městečku bychom byli, ale ke své hanbě musím přiznat, že znám jen jeho adresu, ale nevím, jak se tam odsud dostat.“

„A jak si ho tedy navštěvoval, prosímtě?“ pozvedl obočí Nevi.

„Normálně jsem se tam přesunul, protože jsem si to přál,“ pokrčil křídly Rejstřík. „Ale teď jsem moc utahaný na to, abych vás pobral s sebou.“

„Vezmeme si taxíka, ne?“ rozhlédla se Simona. „Nejméně jeden tu mají, támhle stojí.“

„Ale vždyť on nás…“ namítl Rejstřík, ale ostatní už hnali k vozidlu. Taxíkář zvedl oči od novin. „Kam se všichni cpete? A ještě s tou potvorou černou? Já zvířata nevozím!“

„Řekni: Je to vycpanina!“ ozvalo se Nevimu v hlavě. Podíval se na Rejstříka, který civěl skelným pohledem a zadržoval dech.

„Nepoznáte vycpaninu, pane?“ otočil se Nevi k taxíkáři a obrátil Rejstříkem ve vzduchu jako kusem dřeva. „Nedivím se, je jako živá.“

„To je jiná. Kam to bude?“

Nevi udal adresu a v duchu vyslal k Rejstříkovi dotaz. „Jaktože nás vidí? A proč nemluvíš?“

„Jestli klapnu zobákem, zaječí a vyskočí z jedoucího auta. Každý si nepovídá s havrany, krysáky a bačkůrkami, Nevi. Tady v zemi spisovatelů a čtenářů to fakt není normální.“

„A kdo je to čtenář?“ ozval se nahlas Koba.

Taxíkář strhl řízení ke straně, ale pak vyrovnal smyk a jen zakroutil hlavou.

„Čtenář je ten, pro kterého vás spisovatel stvořil,“ vyslal myšlenku Rejstřík. „A proto taky pro každého, kdo čte, jste v tomto světě viditelní.“

„Aha,“ přidala se do myšlenkové diskuze Simona. „A neměli bychom k němu tedy být upřímní a říct mu, že nemáme peníze?“

„To je fakt, my nemáme ani floka,“ prohlásil Koba nahlas.

Taxík se dostal do smyku podruhé a zastavil o obrubník. Taxikář vyskočil a otevřel dveře na Kobově straně. Než stačil cokoliv udělat, zazvonil mu mobil. Podíval se na displej, vzal hovor a chvíli přikyvoval monologu z telefonu. Pak zavěsil, zamyslel se a popošel k Simoně.

„Takže penízky nemáme a platit nemůžeme, co? To bychom se měli revanšovat nějak jinak. Třeba tahle fešanda by mi mohla…“

Nedořekl a příšerně zašilhal, protože se mu pár centimetrů před očima objevil napřažený Kobův pendrek. „Cože by vám slečna mohla?“ zasyčel na taxíkáře Nevi a nadzvedl se na sedadle.

„…nakoupit,“ dokončil větu taxikář. „Prosím. Vezmu vás do okresního města do supermarketu. Víte, ta moja…“

Pánové soucitně kývli a spustili ruce. Taxikář vytáhl mobil, našel nákupní seznam a vyrazili.

…

Simona si získala obdiv mužské trojice, protože v obchodě zvládla nástrahy pestré nabídky. S bravurou rozlišila mezi moukou žitnou, bezlepkovou, špaldovou, hrubou, polohrubou a hladkou a předvedla ještě několik podobných zázraků týkajících se sýru, mléka a biočokolády. Taxíkář byl tak ohromen, že zaplatil dvoutisícovkou nákup za pár stovek a zbytek peněz vnutil Simoně. Dokonce se povznesl na to, že vycpaný havran náhle ožil a převzal funkci pochodující peněženky.

Poté, co naši partu zadarmo odvezl zpátky, vysadil na uvedené adrese, zamával a odjel, pohleděl Nevi na Simonu a pravil: „Tak to vypadá, že věci se obracejí k lepšímu, ne?“

„To uvidíme, až si promluvím se stvořitelem jako chlap s chlapem,“ podmračil se Koba a vyběhl schůdky k domu. Tichou ulicí se rozezněl zvonek.

***36

Nevi zůstal stát před brankou do zahrady a rozhlížel se. Zahrada vypadala podivně. Kombinovala rozmáchlost mnohapatrové zarostlé džungle a perfektní symetrii odpleveleného francouzského parku. Polovina domku byla opletená břečťanem, druhá vinnou révou. Pokrčil tedy rameny, zvedl tašku a následován Rejstříkem a Simonou se postavil vedle Koby.

„Kobo, prosímtě, zdvořile a jemně!“ připomenul mu Nevi, i když věděl, že je to nejspíš zbytečné.

 Z domku bylo slyšet odsunutí židle a kroky směrem ke vchodu. Koba se bezděky narovnal, pohladil si plešku a pevně sevřel pendrek. Simona si přilízla vlasy, Nevi zaťal volnou ruku v pěst.

 Dveře se otevřely. Stál v nich muž středního věku s knihou v ruce. Přelétl pohledem návštěvníky, zastavil se na Rejstříkovi a zasípal: „Co tu ještě chceš, ty hade?“

„Nevi, proč říká, že je to had, když je to havran?“ optal se Koba.

Muž zalapal po dechu, přitiskl ruku na srdce a hlesl: „Ne! To není možné! To nemůže být možné! On přece neexistuje!… Ale nikdo jiný na světě by tohle neřekl!“

Otočil se ke Kobovi a s výrazem odsouzence se zeptal: „Nejste vy… nejsi ty… Koba?“

Koba jen ponuře přikývl.

„Dál nás nepozveš?“ přerušil ticho Rejstřík. „Myslím, že si máme o čem povídat.“

Čtveřice se rozložila v mužově obýváku a hleděla na pivo a čipsy, které zachmuřený hostitel vytáhl z lednice a zpod polštářů na sedačce před televizí. Simona obhlédla dřez s nemytým nádobím, oblečení rozházené porůznu, kam padlo, průvan v ledničce,  polouschlé kytky a postarší okousané okraje pizzy zapomenuté na nábytku, a vyhodnotila to jako typicky mužskou domácnost, když ženská (možná definitivně) za sebou třískne dveřmi. I ten chlap vypadal nějak tak… neudržovaně.

„Představ nás, Rejstříku,“ ujal se slova Nevi. „Předpokládám, že pán nás zná a my jeho ne. To není dobrý začátek rozhovoru.“

„Simono, dovol, abych ti představil pana Jakuba Brzdu, píšícího pod pseudonymem James Brake braky. Nevi, Kobo – Brzda. Brzdo – Simona, Koba, Nevi.“

„Ty sprosťáku, ty nezdvořáku, já píši hodnotné romány z vězeňského prostředí! Koba by mohl vyprávět!“

„Jen to ne!“ zakvílel Rejstřík.

„Tak konečně poznávám toho hajného zlatého, deko bidel laťových a svinutou nitěnku, co mu vděčím za celu v base?“ optala se Simona a nadzvedla se bojovně z křesla.

„Ne, madam!“ pozvedl spisovatel ruce. „Váš příběh vždycky psala moje bývalá!“

„Vidíš, Simono! Já to říkal!“ zajásal Koba. „Matky mají jenom ženské!“

***37

Simona Kobův nezdvořilý výkřik ignorovala. Hleděla na slzu, která se kutálela po spisovatelově tváři a stydlivě se zavrtávala do jeho strniště. Byla jen jedna jediná, ale Simona tušila, že tam uvnitř jich prší litry z temných černých mraků, za kterými není žádná zářivá budoucnost. Proč musí vztahy vždycky všechno komplikovat, sakra?

„Vyprávějte nám o ní, prosím.“ požádala jemným hlasem pana Brzdu. „Prosím.“

Jakub Brzda si lokl piva a zamyslel se, jak začít.

„Víte, ona je taky spisovatelka. Potkali jsme se na NaNoConu (Konference Nadějných Nováčků), ona už vydávala v jednom nakladatelství edici Sestra Simona, a tím mne dokonale okouzlila. Vlastně nejen tím. Ona je, byla, … zkrátka něco se mi na ní strašně líbilo, ani nevím co, nebyl to jen zevnějšek, svítilo to odněkud zevnitř, taková proměnlivost a nespoutanost a spontánnost. A já jí asi taky nebyl úplně volný, jinak by po pár schůzkách nezačala o naší společné budoucnosti. Dokonce se mi sem nastěhovala, víte? Jenže… to byl začátek konce našeho vztahu.“

„A proč?“ skočil mu do řeči Nevi a vysloužil si Simonino zamračení.

„Ono té proměnlivosti a nespoutanosti bylo trochu moc. Jen si to představte – vyběhnete si do nakladatelství se pozeptat, jestli přijali tu poslední povídku s Kobou, a než se vrátíte, šuchtá baba před domkem a předělává džungli na francouzskou zahradu. To jsem jí zarazil včas, asi v půli práce, ale když jsem byl potom nakoupit, zasadila k baráku břečťan, že prý to tady bude jako ve staré Anglii. Břečťan! Víte, jak ta svině škube omítku?“

„Ta vaše ženská škube omítku?“ vykulil oči Koba.

„Neee… břečťan škube omítku, pitomče. No tak se tedy vrhla dovnitř. Vyházela všechen nábytek, naštěstí jen na půdu, a předělala to tady v japonském stylu. No zkoušeli jste někdy psát vkleče? Z lásky k ní jsem to vydržel týden, pak už jsem podnikl vzpouru a donesl si ušák a stolek. Čímž jsem jí dokonale zničil koncepci celého obytného prostoru, jak mi sdělila. Pomstila se hrozně.“

„To si vzpomínám,“ začal radostně poletovat Rejstřík, dokud ho nesrazil zpátky na sedačku jeden z polštářů.

„Jo, vrhla se na zdravou výživu. Všechny čipsy a buráky mi spláchla do záchodku a poslední stejk nechala sežrat tebe, ty hade! A já abych se cpal jen mrkví a jinou zeleninou, co pěstovala na zadní zahrádce – ještě že mi ji nezačala servírovat sušenou a zvadlou, protože jednou přišla s tím, že i kytky jsou živé a mají duši. Jak já ji nesnášel! A pak přišlo to nejhorší.“

„Co může být ještě horšího?“ pobledl Koba.

„Skutečné domácí štěstí! Zasadila ke vchodu vinnou révu, uvažovala o namalování slováckých motivů nad vchod, pohovku obložila krajkovými polštářky, co jsem se o ně nesměl opřít, pro každé sprosté slovo obracela oči v sloup a nakonec… nakonec… nakonec donesla ty zatracené růžovomodré králičí bačkůrky! Prý pro mne! Abych se cítil doma jako doma. No nezabili byste ji?“

„Kams ji zahrabal?“ optal se věcně Koba.

„Ale nikam. Jen jsem ty bačkory hodil před barák a ona si sbalila bágl a šla za nimi. A už se nevrátila. A dobře tak! Já už ji nechci! Ani vidět, ani s ní mluvit, natož s ní žít! A nechybí! Vůbec mi nechybí! Je mi bez ní dobře! Je mi bez ní skvěle! A vůbec mi nechybí!“

Za první osamělou slzou skanula druhá.

***38

V kapitole se konečně začnou odpovídat otázky, kterými je příběh přímo nabit. Však už je taky na čase. 🙂

Varování: Milé děti, v kapitole zazní těžká biologická dezinformace. Tohle Brzdovi nevěřte, utrpěli(y) byste v životě neuvěřitelné zklamání. 😀

„Simono, prosím, zajdi se nadýchat na zahradu čerstvého vzduchu. Tady to nebude nic pro slabý povahy. Jo, vím, že jsi zdravotní sestra, ale tu nebude potřeba, nejvýš tak havrany – jestli chceš, tak zůstaň, Rejstříku, budeš pak moct oblíznout, co zbyde. Fakt, padej, Simono. My si tu musíme s Brzdou sakva důkladně promluvit.“

Simona popadla tašku a vyšla na zadní zahradu.

Jen za ní zaklaply dveře, ozval se Koba znovu: „Tak a teď si můžeme promluvit mezi chlapy, Jakube Brzdo. A fakt mám na tebe hafo otázek, jen si kujnik vzpomenout, jaké  – vlastně, musím si je logicky srovnat.“

„Než si to promyslíš, Kobo, začnu s těmi svými,“ vmísil se do rozhovoru Nevi. „Takže pane autore, vezmu to po řadě: Kde jsem se v tom vězení vzal? Proč jsem měl na hlavě ten pytel, co nešel sundat? Za co mě zavřeli? Proč si na nic nepamatuju? Proč neznám své jméno? Kdo jsou moji rodiče? Proč nic nevím?“

Jakub Brázda se chytil za hlavu už při třetí otázce. „Nech toho, okamžitě toho nech! Nebo ti řeknu pravdu!“

„To právě chci, ať se dozvím cokoliv!“ napřímil se Nevi.

„Tak jo. Tak poslouchej. Přivedl jsem tě do příběhu jen tak.“

„Jen tak?“ sřekli se Koba a Nevi.

„Jen tak, z ničeho nic. Vobyčejnýho blbýho maníka, kterej nemá jméno a nemusí nic vědět, protože na něj čtenář po dvou stránkách zapomene. Protože je tam jen na chvilku. Jako kanónenfutr. Nerozumíš? Jako mukl, kterému má Koba vyrazit zuby a poté způsobit otevřenou tříštivou zlomeninu penisu! Moji čtenáři by to tak chtěli!“

Rejstřík se svalil naznak a válel se po podlaze smíchy, zatímco Nevi se snažil v uvedeném údu nahmatat kost.

„Hade!“ zařval Koba. „Nevi je můj kamarád! Ale jak si řekl, tak to bude, jen si to zkusím na tobě!“

Zvedl pendrek a vší silou švihl Brzdu přes slabiny. Stalo se ale něco divného. Pendrek bez jakéhokoliv odporu prošel Brzdou, kterému ani v nejmenším neublížil, a strhl Kobu s sebou. Ten také proletěl spisovatelem a teď se válel na zemi s vyraženým dechem.

„Kujva, jaktože… jaktože…“ sípal mezi pokusy se nadechnout.

Nevi nasadil hmat, okoukaný od Simony, a vrátil Kobovi dech.

„Kobo, ty trrrdlo, to musíš být tak hrrr? Vždyť ty v tomhle světě nemáš hmotné tělo, a tvůj pendrrrrek taky ne!“ přiskočil ke Kobovi Rejstřík.

„Za tohle ho zabiju i nehmotný!“ zasyčel Koba. „Ale napřed mu položím své otázky! Všechny otázky, které mám!“

„Jen to ne!“ ozvalo se trojhlasně.

***39

Zlověstné ticho, které se rozhostilo, ještě zesílil zvuk harmoniky. Chvěl se, vibroval a znepokojoval.

Jakub Brzda nakonec nevydržel.

„Rejstříku, heršvec, přestaň si hrát na Divoký západ a zmlkni.“ Rejstřík se načepýřil a dotčeně zastrčil harmoniku pod křídlo.

„Radši budu mluvit dobrovolně,“ prohlásil spisovatel. „Máš totiž, Kobo, hodně přesvědčivé způsoby, jak rozvázat jednomu jazyk.“

Koba se potěšeně zatetelil.

„Však jsem tě je taky učil, ne? Drobné detaily přece můžeme přehlédnout. Jméno máš, jenom jedno sice, ale ono se to čtenářům lépe pamatuje. Navíc je takové úderné.“

„Víš, co znamená? A komu přřřezdívali Koba?“ krákl načuřeně havran.

„Ne. On už někdo tohle jméno má? Ale já byl určitě první, to je moje tvůrčí invence!“ rozčílil se Brzda. Havran jen rezignovaně zatřepal křídly.

„No, uznávám, nemáš rodiče, nemáš rodinu, ale to jsou zbytečnosti, co by tě jen zdržovaly od tvého úkolu.“

„Nesouhlasím,“ pronesl Koba. „Vadí mi, že nikoho nemám. Neměl jsem rodiče, neměl jsem dětství. To se prostě nedělá. Každý má právo být klukem. Každý chce nějaké vzpomínky na dobu, kdy jen nemakal od sirény do sirény.“

„Ale Kobo, neříkej, že takové zbytečnosti postrádáš? Vždyť ti je plně vynahrazuje pocit dobře vykonané práce!“

„Já ti dám, dobře vykonaná práce! Mlátit lidi, tomu říkáš práce? Vždyť je to hnus, vždyť to bolí! Tuhle jsem si přirazil pendrekem palec muklovi k lebce, a jak mě to bolelo!“

Rejstřík jen zvedl oči v sloup.

„A rodinu, sakva, taky moc postrádám!“ zařval Koba. „Ty rodinu určitě máš a mně ji nedopřeješ. Musel jsem si ji najít sám. Pana velitele a ostatní dozorce.“

Spisovatel uznale zakýval, ale Koba se nedal přerušit.

„Jenže taková rodina, co tě podrazí, taková nestojí za nic. Kdo mne chtěl vyválet v umývárně v mýdlové vodě, o tom jako nevíš nic?“

Jakub Brzda s podivem pootevřel ústa.

„A to není všechno. Ve vězení se nedá kloudně promluvit, kujva! Jak si chci zanadávat, je z toho sakva kujva pudel! To se dělá chlapovi, že si ani ulevit nemůže?“

Brzda pootevřel ústa víc a vytřeštil oči.

„A zkusit mě udusit slabikou –de- taky není hezký! Když se ti postava nelíbí, pošlu ji na odpočinek normálně, ne?“

Spisovatel zalapal po dechu.

„A to nejhorší – kde je můj starý pendrek a bagančata? A proč jsi mi místo nich poslal ty zatr… zatr… zkrátka králičí bačkůrky? Když je nechceš nosit sám, proč je kujva rveš na nohy někomu jinému?“

Brzdovi spadla čelist do nejnižší možné polohy a oči mu skoro vypadly z důlků.

„Ale já… co jsem tam poslal Neviho… tak jsem nepsal… nemohl… jsem … se soustředit…“

„To vypadá, drrrahý Brrrzdo, že ti někdo pytlačí v rrrevírrru. A kdopak si myslíš, že to je?“

Pokračování povídky se dočtete v sobotu 24. 7.