Teplárna Kladno Dalibor Janda v Kladně Legenda Cafe bar Est. 2014 Badmintonové centrum v Kladně Nábor k policii Kladno
ČSAD KLADNO
  • SAMK
  • Práce ve Slaném
  • Teplárna Kladno

Povídka Kladenských listů: Kobova noční můra II.

Sobota, 17. července 2021 08:30

Králičí bačkůrky, mluvící přemoudřelý havran, vězeň, který nemá obličej a naše Slimmy. Bláznivý příběh se rozjíždí. Co chudáka Kobu ještě čeká v base, kterou považoval za svůj bezpečný neměnný domov? A kdy konečně vybojuje svobodu sprostého slova? Čtěte dál povídku Kobovy noční můry!

PRVNÍ DÍL POVÍDKY ČTĚTE ZDE:

***10

Tak co, jak se vám líbí naše Slimmy?”

„Je neuvěřitelná,“ vydechli oba muži svorně.

„Kde se tu vlastně vzala?“ optal se Koba. „My nejsme ženská věznice.“

„Řekl jsem, že všechno vím, ne, že všechno povím,“ opáčil havran. „Prostě tu je. Zvykni si.“

„Kdyby bylo potřeba ji ještě někdy navštívit, tak já tam zajdu. Ona je… jako… jako… jako oblak při slunce západu.“ pronesl zasněně Nevi.

„Hleďme, básník,“ krákl havran. „V tobě ale zanechala hluboký dojem.“

„Se mu nediv, po něm lodičky neházela,“ zašpičkoval Koba. „Ale jsem dobrej, odpálil jsem všechny, juhú!“

„Ona je… jako… jako… její řeč zurčí jako horský potok, se slovy se její rety laskají jak břehy s vlnkami.“ pokračoval Nevi. „A její mluva je vybraná… počkat, co ona myslela tím Kurze Vaření? Rejstříku, ty jsi nejen Reginald Registr, ale i Kurz Vaření?“

„Ale kurzy vaření, nic takového, Nevi. To není mé další jméno. To si Slimmy vymyslela, aby si ulevila v citovém přetlaku, když zjistila, že nemůže přímo, ale musí oklikou.“

„Jaké vaření? Jaký přetlak?“ zeptal se Koba. „Neměla tam nic jiného než ten regál s botama. Bůhví, jestli by nám aspoň chleba ukrojila…“

„Takže jinotaj?“ zamyslel se Nevi. „Jak ona to… zmrzačený desetníku, trousící borůvko, kurze vaření, do prvenství desetibojaře leváka, hokej v noře, Registračko zas raněná návěstidlem, vy jediní bankovní cizinci a ještě jednou kurzy vaření… co to má všechno sakva společného?“

„Neví nic, ale pamatuje si všechno,“ zašeptal si pro sebe Koba a s respektem pohlédl na Neviho. Ten přecházel po chodbě sem a tam a havran si mohl ukroutit hlavu, jak jej sledoval.

„Mám to!“ vykřikl náhle. „Kurzy vaření, kurník vajec, kurty vaše tenisové, to vše znamená jedno a to samé!!!“

„Kujva, ale co?“ optal se Koba.

Nevi a havran se na sebe unaveně podívali.

Po půlhodině vysvětlování se Kobovi konečně zablesklo v oku jiskrou poznání. „Tak já to taky zkusím. Sak rachotí krutým citům navzdory…. uf, to je dřina.“

„Zvykneme si,“ těšil ho Nevi. „Sto košatých kolovitých tůjí do řiditelny tiché a mrzí data …já to zvrtal – nevadí, tak začnu znova.“

„Ne!“ vykřikl Koba. „To ne! To nejde! Na to nepřistoupím! S tím se nikdy nesmířím. Já budu říkat přímo, co chci, nemusím každou větu balit do vatičky, aby se náhodou někomu neudělalo špatně kvůli slovíčku. Pojď!“

Uchopil Neviho za ruku a naléhavě ho táhl po chodbě.

„Co chceš dělat?“

„Chci učinit prohlášení!“ zařval Koba. Zastavil se, zopakoval si tiše, co právě řekl, zhnuseně si sám nad sebou odplivl a rázoval chodbou dál. Nevi a havran ho nechápavě následovali.

 

***11

Varování: Jestli jste, milé děti, doteď nepochopily, proč nemluvit sprostě, tak teď vám to s Kobou vysvětlíme polopatě.

Důrazné varování: drsný, tragický konec kapitoly.

 

Koba, doprovázený Nevím, zvolna vyšel na vězeňský dvůr. Rozhlédl se, jako by někoho hledal, ale dvůr byl prázdný. Otevřeným vraty vyletěl havran. Radostně zakrákal a začal nabírat ve velkých kruzích výšku, směrem k modré obloze.

Koba jej chvíli zamyšleně pozoroval. Každý pták miluje let a havran si ho opravdu užíval. Nesl se na perutích větru jako pták bouřlivák a stoupal a stoupal. Až pod oblaky složil křídla k sobě a padal k zemi jako kámen, aby těsně nad Kobovou hlavou křídla opět roztáhl, zabrzdil v elegantním oblouku a znovu začal stoupat v širokých kruzích.

I ten pták miluje svobodu nade vše, cítí vítr a dýchá svobodný vzduch, létá si, kudy chce, dělá si, co chce, táhlo Kobovi hlavou. Copak já nesmím kujva klít podle svého?

Koba se doširoka se rozkročil, zapřel se martenskami pevně do země, sevřel pendrek do obou rukou a spustil je ke kolenům. Zdvihl hlavu k nebesům. Obloha se náhle zatáhla.

„Ty, poslyš,“ začal.

Nad dvorem se shlukla bouřková mračna. Setmělo se a mezi mračny proskočily první blesky. Havran se snesl dolů. Při své inteligenci rychle pochopil, že by brzo byl dole tak jako tak, ale jen jako hromádka spáleného peří. Navíc měl dojem, že ho brzy bude potřeba někde jinde.

„Ať už jsi co jsi, poslouchej, co ti chci říct.“ pokračoval Koba. „A nech mne domluvit do konce.“

Do černočerné tmy nad vězeňským dvorem rudě zažhnuly mísy naplněné rozžhaveným uhlím, umístěné za krvavě rudými skly oken okružní chodby. Nevi popoběhl blíže ke Kobovi. Ten ho pohybem ruky zastavil.

„Jsem Koba, vězeňský dozorce. Žil jsem v tomhle vězení, žiju v něm a chci v něm ještě dlouhá léta žít. Dodržuju jeho pravidla, nikoho nepodrážím a totéž očekávám od ostatních. A ty… co si to o sobě vůbec myslíš? Kdo jsi, že si troufáš měnit můj svět? A že si troufáš měnit mě? Pamatuj si, Koba se nikdy před nikým nesklonil, pokud to nebyl jeho nadřízený. A zůstanu pořád stejný, ať se ti to líbí nebo ne!!!“

Ze země vyšlehly k nebi načervenalé blesky. Nevi se bezděky přikrčil, ale Koba stál pořád jako skála.

„A ještě jedno ti řeknu: nech mne žít můj život anebo jdi do pr…“

Zarachocení hromu téměř přerušilo Kobovu kletbu, ale on přidal na hlase. Jazyk vibroval v jeho ústech a chystal se vytvořit slabiku „de“. Ale cosi v Kobově hrtanu se vzpříčilo – slabika „de“ se beznadějně zasekla a Koba neustále vydechoval a vibroval jazykem při písmenu „r“.

„Proboha, Kobo, nechej toho!“ vykřikl Nevi. „Řekni: Do prkna! Do prkna, slyšíš!“

Koba slyšel dobře, ale nedbal. Stál zaražený do země jako strom při letní bouřce a odmítal se podvolit. I kdyby měl umřít. Slabika „de“ mu neustále vězela v hrdle a vzduch v plicích ubýval. Koba zmodral, klesl na kolena, schoulil se na bok a zůstal nehybně ležet. Nevi k němu přiskočil a pokusil se nahmatat tep. Neuspěl.

Z nebe se valily proudy vody a stékaly po Nevim, který klečel a držel na kolenou nehybnou Kobovu hlavu.

***12

“Ty volající lenochode, kdo tě učil první pomoc?” ozvalo se jim najednou za zády.”Copak se dá dejchat s bradou přimáčknutou na hrudník? Zkus si to a uvidíš, že to nejde, deko bidel letošních!”

Nevi opatrně položil Kobovu hlavu na zem a fascinovaně zíral na Slimmy, oblečenou do uniformy zdravotní sestry. Poklekla  vedle Koby , uchopila jeho čelo a bradu a hlavu mírně zaklonila. Pak přiložila své ucho k jeho rtům a zahleděla se na hrudník.

“Nedýchá,” konstatovala.

“Nemá tep,” potvrdil.

“Jsi snad doktor?” nadzvedla obočí a pohlédla do Kobových úst. “Cizí těleso nevidím, ale zjevně se dusil. Co dělal, než omdlel?”

“Posílal osud do prrrr…” kráklo nad ní.

“Zmlkni, jeden na kříšení stačí.” ucedila Slimmy k havranovi a otočila Kobu na bok zády k sobě. “Podrž mu ramena,” obrátila se na Neviho a vší silou udeřila Kobu mezi lopatky. Koba se chrčivě rozkašlal a začal se probírat.

“A teď mne pořádně poslouchej, Kobo potrhlej. Postavíme tě a aplikujeme Heimlichův hmat. Až ucítíš, jak z tebe letí vzduch, vyslovíš “Delete, čti dylít”. Nezvosli to, nebo se fakt zalkneš. Nevi, pomož mi ho dostat aspoň do kleku. “

Slimmy se postavila za Kobu, vytáhla ho na nohy do mírného předklonu a zatlačila mu spojenýma rukama nad žaludek. Ozvalo se říhnutí a očekávané “…delete…”

“…čti dylít,” dořekli ostatní přítomní sborově. Koba se konečně znovu nadechl a mírně rozkašlal.

“Lehátko!” zavelela Slimmy a uložila Kobu na lehátko, které se zhmotnilo uprostřed dvora. “Lež a zotavuj se. Odvezeme tě do sucha a do tepla. A konec té šaškárny!” houkla na obrovské reproduktory, které se vysunuly z dlažby a začal z nich hřmít song “Stayin’ Alive.” “Masáž srdce nebude!” Reproduktory poslušně zmlkly a zmizely.

Nevi opatrně tlačil lehátko směrem k vratům. Slimmy zvedla hlavu k jasně modré obloze a s úlevou dýchala svěží vzduch. Usmála se na světle zelenou travičku, která začala obrůstat černošedou dlažbu dvora a pospíšila za pacientem.

***13

Koba ležel na lehátku s přivřenýma očima, martensky pod hlavou, a střídavě se propadal do snu či do bezvědomí a střídavě se vracel zpět. Viděl oranžový oblak Slimmyiných vlasů, jak se leskne v tlumeném světle lampy, její štíhlý krk, půvabně skloněný, jak naslouchala Neviho vyprávění. Připadal si klidně a spokojeně jako malé dítě, kterému vyprávějí  pohádku  – jenže Kobovi nikdy nikdo pohádky nevyprávěl, nepočítaje v to vězně, kteří se mu pokoušeli namluvit, že zlomená noha a přeražené prsty opravdu bolí. Tak radši znovu zavřel oči a propadl se do poklidného snu.

Když Nevi popovídal Slimmy všechno, co nevěděl o sobě, a to málo, co věděl o Kobovi, na chvíli umlkl, a pak se zeptal: „Jak si mu dokázala tak skvěle pomoct? Ty jsi doktorka?“

„Jsem vrchní sestra Simona,“ zakývala Slimmy malými hodinkami na kapsičce uniformy. „Za ta léta služby se naučíš ledacos.“

Nevi se sklonil blíž k Slimmy, vlastně Simoně. Ta polekaně zamžikala a zlehka se dotkla pytle na Neviho hlavě.

„Opravdu v tom chceš chodit anebo ti to můžu sundat?“

„Zkus to,“ povzdychl si Nevi. „Koba to zkoušel a nesundal, třeba budeš šikovnější.“

Simona pečlivě obhlédla pytel ze všech stran a hledala nějakou natrženou nitku nebo dírku, kterou by rozšířila, ale kde nic, tu nic. Vzala tedy z lékařského kufříku nůžky a začala obstříhávat pytel kolem dokola. Po chvíli vyjekla hrůzou. Látka se těsně za nůžkami zase zacelovala.

„Taková škoda, že to nejde sundat,“ krákl směrem ke stropu Rejstřík. „Určitě je pod tím výstavní chlap. Uhrančivý, modrooký nebo zelenooký. Dlouhé vlnité vlasy, rovný nos, drobná ironická ústa, interesantně zarostlý a zmazaný prachem cest…“

Simona vytřeštila na Rejstříka oči, ale poté, co na ni zakýval, pokračovala ve stejném tónu. „Ne, zmazanej ne, to by lepilo a smrděl by. Ale vlnitý vlasy a modrošedý pohled by nebyl marný.“

Fascinovaně zírala na nitku, která se sama od sebe vytáhla z pytloviny a praskla. Pytel se začal párat. Rozsypal se a Simona vydechla. Nevi vypadal přesně tak, jak si ho vysnila.

***14

„Vypadáš úžasně,“ vydechla Slimmy. „Takhle je to mnohem lepší,“ nastavila mu zrcadlo.

Nevi se zahleděl do zrcátka. Přejel rukou po čele, přes nos, po bradě a znovu se zahleděl do zrcadla.

„Tu tvář neznám,“ řekl a pozoroval, jak se pohybují jeho rty. „Nikdy jsem ji neviděl.“

Otočil se k Simoně. „Simono, moc rád bych ti řekl, že…, že…, ale chápeš, nemůžu, dokud se nedovím, kdo jsem a jak jsem se tu ocitl. Můžeš mi pomoct?“

Simona k němu zvedla své jantarové oči  zalité slzami.

„Nemůžu, Nevi. Ty jsi mi řekl o sobě všechno, co nevíš, a já ti teď musím říci něco, co vím. Pak se teprve rozhodni, jestli o mou pomoc stojíš.“

Byla přitom tak krásná, že Nevi potlačil touhu ty slzy slíbat, a jen ji místo toho obejmul.

„Víš,“ zašeptala mu Simona do ucha. „Já pořád nejsem ta Simona, kterou obdivuješ za záchranu Kobova života. Já se měním.“

„Jak, měníš?“

„Strašlivě. Nevím, co dělám, nevím, co mluvím.  Kdykoliv se rozzuřím, je ze mne oranžová příšera Slimmy, co kleje jak dragoun a myslí si, že je ta nejlepší módní návrhářka na světě. Kam já jsem dala rozum, když jsem opustila svou nemocnici? Nebyl to sice žádný med, ale…“

„Ale co jsi provedla, že jsi se ocitla ve vězení…“

„Ve vězení?“ zopakovala Simona. „VE VĚZENÍ?“ zaječela tak, až na ní uniforma popraskala a objevil se oranžový overal Slimmy. „Kurník vajec plný, tohle je vězení? To není módní ateliér? Pro tohle jsem nechala perspektivní práce vrchní zdravotní sestry?“ Simoniny vlasy se rozčepýřily, hrudník nabyl vpředu na objemu a ňadra definitivně roztrhla uniformu. Místo Simony tu stála Slimmy ve své nejhorší formě.

„Kurník vajec plný, do prvenství desetibojaře leváka, tohle fakt není módní ateliér? Vona je to poslední rasova národní basa? Co já tu dělám?“

Nevi vyskočil a sevřel Slimmy pevně v náručí.

„Simono, vrať se! Já tě miluji! A moc tě oba potřebujeme!“ 

***15

Koba spal sladkým a příjemným spánkem. Podle toho, jak se usmíval, bylo vše zřejmě v nejlepším pořádku. Jeho stará pohodlná bagančata se nejspíš vrátila a pohodlně se pod postelí srovnala s martenskami. Na pryčně spal v těsném objetí starý s novým obuškem a po medvědím enonu ani po modrorůžových králičích bačkůrkach nebylo nikde ani stopy. Ta slast! Když tu najednou… zazněla lodní siréna a vřeštěla: VE VĚZENÍ!!! Čímž skončil Kobův příjemný sen a odstartovalo jeho probuzení jako návrat do noční můry.

Otevřel oči. Přímo před ním se zmítali v těsném bojovém držení jakýsi povědomý vysoký chlap a ta protivná Slimajzna. Má se do toho plést? Co je mu po tom, že Slimmy mlátí nějakého chlapa? No moment, běda mužům, které žena mlátí! Vletěl mezi zápasníky a odtrhl je od sebe… Co bylo dál, to si nevzpomínal.

Probral se až po chvíli, pečlivě uložen na svém lůžku. Zprava seděl Nevi, zleva sestra Simona a oba mu drželi na tvářích ledový obklad.

„Probírá se,“ zašeptala sestra Simona.

„To je dobře,“ špitl Nevi. „Mrzí mne, že jsem ho udeřil.“

„Mne to mrzí ještě víc,“ vzdychla Simona. „Já za to nemůžu. Však víš, ta proměna…koukejme, už je při vědomí.“

„Promiň, Kobo,“ ozvalo se dvouhlasně.

„To jsem se připletl do srážky vlaků?“ zakňoural Koba a zkusil se nadzvednout. „Páni, ty sedly! … Lidi, kdo vy vlastně jste?“

Koba si to nechal vysvětlit třikrát a stejně nepochopil.

„Takže já skoro umřel a zase ožil, když se mne pokusila udusit slabika, Nevi, ty nemáš už ten blbej pytel a Slimmy je Simona. Ok. Nad tím se musím zamyslet. Jenže vono to nejde… taky aby to šlo, když mám hlad. Páni, já mám hlad! Pojďme do kantýny. Včera byla sekaná, takže dneska bude gulášek se šesti a plznička. Udělá nám všem dobře. Stejně si musíme promyslet, co dál.“

 

***16

Koba se – pod záminkou, aby se zase neporvali – vmáčkl mezi Simonu a Neviho. Vypadali sice, jako by rodiče vedli postarší dítko na procházku, ale Koba to ignoroval. Rázoval si to fest, aby jim stačil, a neustále žvanil: „Jó, naše kantýna, to je království mlsných hub. Teda vězni do ní nesmějí, ale tobě zařídím výjimku, Nevi, a Simoně taky. Mně tu nikdo nic neodmítne. Dneska navařili mňam gulášek, dostanete ho se šesti, jestli budete chtít s osmi, tak s osmi. A jestli ho máte radši s chlebem, tak dostanete chleba. Dobrej, čerstvě pečenej, žádnej vězeňskej komisárek. A pak pivečko – plzničku. No dobře, Simono, na pivo tě neužije, tak dostaneš likérek, ten je taky eňo ňuňo. Napřed se pořádně napráskneme, a pak se poradíme, co dál.“ Rázoval si to chodbou, žvanil a lezl na nervy jak Nevimu, tak Simoně, kteří by radši spolu mlčeli.

Najednou Koba nečekaně zmlkl a vytřeštil oči na dveře od kantýny, kde obvykle visel jídelníček. Místo něj tam byla obrovská cedule RAW STRAVA.

„Co to kujva je?“ prohodil směrem ke kuchařům, tedy směrem k obrýleným dívčinám s dredy v pestrobarevném podivném oblečení. Dívky – a sem tam i nějací hoši – obrátili oči v sloup.

„Tadyyyy….“ ozvalo se od jednoho stolu přátelské krákání. „Jdete se najíst?“

„To není jisté,“ odpověděl Nevi. „Nejdřív bych rád věděl, co je to ta raw strava.“

Po obdrženém vysvětlení se Koba nadchl. „Takže ró je syrový. Super. To si dám stejk, pěkně krvavý. Nebo tataráček s vajíčkem.“ Odhopkal rozjařeně směrem ke kuchyni.

 „Nech ho,“ zadržel Rejstřík Neviho. „Jsou zkoušky, které musí chlap přetrpět sám.“

Simona zatím objednala tři saláty a talířek pro Rejstříka.

„Jo,“ mrmlal s plným zobákem havran, „jediná nevýhoda tohodle podniku je, že si své housenky musím nachytat sám. Ale servírují je krásně, to jo.“

„Koukej, co děláš!“ zpražila ho Simona. „Večeře se ti rozlízá po stole. A co je horší, tvoje jídlo žere moje jídlo!“

***17

Koba se vrátil silně rozčilen. Nenesl si ani steak, ani tatarák. Nakonec vzal zavděk salátem, který mu objednala Simona. „Naštěstí není okurkový,“ zamručel.

„Číšníku, čtyři plzně!“ houkl směrem k obsluze.

Opět oči otočené v sloup a žádná odpověď.

„Víš, Kobo,“ začal opatrně Rejstřík s výrazem, že dobře ví, jak si koleduje o jednu přes zobák, „pivo tady nedostaneš, protože se vaří. Takže není dost raw.“

„A likérek?“ zalkal Koba.

„Bohužel taky, destiluje se.“

„To umřu žízní,“ prohlásil ponuře Koba. „A žádné blbé řeči o tom, že můžu pít vodu.“

„Mám nápad.“ prohlásil Rejstřík, popoletěl k pultu a tam prováděl pantonimu.

„To vypadá jako sklizeň hroznů,“ hádala Simona.

„Tak jo,“ přicoural se číšník s lahví červeného. „Ukecal mne. Je to raw nápoj. Užijte si.“

Koba mu nadšeně vytrhl láhev z ruky a nalil do skleniček.

„Kujva kojot!“ zařval. Červené se po doteku se sklem změnilo v obyčejnou vodu.

„Já tě krákale blbej zahluším!“ ucedil Koba a rozběhl se k havranovi. Ten nečekal a vystřelil ke stropu.

Koba se rozhlédl, čím ho dostat dolů, ale v tom ho zaujalo dění kolem dveří.

Do místnosti se vplížil jeden z krysáků, kteří kdysi nadrženě odskotačili za Kobovými bačkůrkami. Teď však nevypadal vůbec nadrženě. Přilíznutá ofina zplihla, jiskra v oku zmizela a vůbec se tak nějak ploužil. Unaveným hlasem požádal o dvě kila mrkve a odpotácel se s nimi pryč.

„Jo, kamaráde,“ hodil Koba zlomyslný pohled po krysákovi a vzápětí po Nevim, „tak dopadne každej, kdo si něco začne se ženskejma… Jdeme! Mám povinnost ohlásit veliteli mimořádnou událost. Pivo není a zřejmě už nebude.“

***18

„A navíc!“ soptil Koba brodě se jemným pískem mezi borovicemi, katedrálami a antickými sloupy. „To se nedá vydržet. Pendrek, bačkůrky, pendrek, kujva, Slimmy, sak rachotí krutým citům navzdory… to by porazilo i koně. A navíc na mě chce někdo spáchat atentát. Ta zaskočená slabika nebyla sama sebou. A když to nevyšlo, zkoušejí mě umořit hlady a žízní. Tak takhle ne, milánkové, on si vás pan velitel srovná.“

Simona a Nevi se na sebe nevěřícně podívali, ale neřekli nic. Krom toho museli poklusávat, aby Kobovi vůbec stačili.

Koba zaklepal na vyřezávané dveře a vstoupil, připraven v podstatě na vše. Ano, vypadalo to tak, jak předpokládal. Pan velitel si opět hověl na lůžku a tentokráte mu záda našlapávala Přirážka v červených lodičkách na vysokých podpatcích. Když spatřila Kobu, usmála se na něj jako vlk na ovci. Koba navzdory veškerému odhodlání necouvnout před nikým a ničím si přece jen schoval ruce za záda.

Velitel se na něj překvapeně podíval, ale než stačil cokoliv říci, zasáhla Simona.

„Sestry!!!“ zařvala, až Přirážka seskočila a velitel spadl z lůžka. „Takhle to vypadá ve spořádané nemocnici? Máte deset minut na to, abyste z tohodle vykřičeného domu udělaly tichý špitál! A vy, paciente, do postele! Moment!  Sám!!!“

„Prosím, vrchní sestro,“ pronesl uctivě Koba, „směl bych s pacientem promluvit?“

„Až o návštěvních hodinách,“ utrousila Simona, „a ty začnou, až se to tady bude zase blýskat! Tak sestry, šup šup!“ Koba a Nevi se stáhli do rohu, aby náhodou také nenafasovali hadr či prachovku, a snažili se splynout s nemocničním nábytkem, který pod pilnýma ženskýma rukama svítil všemi odstíny vyblýskané chromované oceli.

 

***19

Koba seděl na židli vedle velitele, zastlaného až po bradu, a snažil se v sobě udržet naději, že tento muž vyřeší jeho problémy za něj. Kdo jiný by taky měl? Vždyť to tak bylo vždycky, co se pamatoval. Pan velitel jako nezpochybnitelná autorita.

Jenže teď byla nezpochybnitelná autorita zastlaná až po bradu, přičemž na přikrývce nebyl jediný zbytečný záhyb, a polštář šustil škrobem.

„Proboha, Kobo,“ zašeptal tiše velitel. „Uvolněte mi ruce. Připadám si jako ve svěrací kazajce.“

Koba se kradmo rozhlédl, kde je vrchní sestra Simona, a když ji neviděl v dosahu, nadzvedl přikrývku a pomohl veliteli položit ruce na ni.

„Lepší. O moc.“ Velitel si protáhl bicepsy a Koba zpozoroval, že má na sobě havajskou košili s ibišky a palmami. „Měli bychom vypadnout. A fofrem. Tady se děje něco divného.“

„Že ano, pane veliteli?“ zadíval se Koba na velitele se stejným obdivem jako Watson na Holmese. „Já to taky pozoruji. Představte si, co se mi stalo…

„…pane veliteli!“ lomcoval Koba po deseti minutách paží spícího velitele. „Pane veliteli! Očekávám, že to tady ve vězení zase dáte do pořádku!!!“

„To máte pravdu, Kobo. Dám.  Vrátí se zase staré dobré časy. Mně bude našlapávat záda Přirážka a vám půjčím Lososový květ, tak se jmenuje naše krásná Thajka. A budeme pít kokosové mléko s jamajským rumem na pláži při západu slunce…“

„Ne!“ zařval Koba. „Ne a ne a ne!“

Udeřil obuškem do rukávu své uniformy, která, zřejmě pod vlivem velitelovy řeči anebo podle vzoru jeho košile, chytla plevelitidu a začala se pokrývat liánovitými vzory, aby se zase vrátila do normálu. Košile i Koba zařvali – košili uletěla polovina knoflíků a Kobovi začala natékat levačka.

„Kobo! To si nemůžeš dávat pozor, jak tím pendrekem máváš? Taková nebezpečná věc, tou to přece musí bolet!…  Děvčata, led! A připravte rentgen! A sežeňte doktora!“ Vrchní sestra Simona odsvištěla do zadní místnosti, zjevně ve svém živlu.

„Kobo, pro všechno, co je vám svaté, zachraňte mě!“ zašeptal s hrůzou v očích velitel. „Zbavte mne té ženské! Jakkoliv. Třeba povolejte posily. Ostatní dozorce najdete v umývárně, jestli si pamatujete, hrají si tam s vězni a mýdlem. Když to dokážete, splním vám jakékoliv přání. Běžte! Jo, a nezapomeňte… jenom té jediné! Ostatní tady zůstanou, jasné?“

I někomu tak natvrdlému, jako byl Koba, bylo v tuhle chvíli jasné, že spoléhat na pomoc velitele by se mohl jen naprostý idiot.   

***20

„To se řekne, povolejte posily,“ přemýšlel Koba nahlas před vyšetřovnou, „ale jak se vodsuď dostat ven, aby…“

„Řekneme normálně, že jdeme ven,“ prohlásil Nevi, jako by to bylo to nejmenší.

„Je vidět, že vůbec neznáš ženské. Na ně nesmíš přímo, ale voklikou. Sleduj mistra.“

„Kde může být ten doktor?“ proběhla kolem nich Simona. „Musí vyhodnotit snímek a laborant se taky někde fláká…“

„Je mou povinností, madam, zbavit vás těchto ponižujících starostí,“ pravil se starosvětskou zdvořilostí Koba. „Omluvte mne, najdu si je sám.“

„Nikam, to by tak hrálo!“ houkla vrchní sestra. „Seženou je sestřičky. Seď a čekej. Teď jsi taky pacient.“

„Nepřipadám si jako pacient. Ruka nebolí, nemodrá a neotéká, zlomená ani naštípnutá není.“

„A vida, z Koby se stal doktor. A jakpak to víš?“

Protože už jsem pár zlomenejch pracek viděl. Protože už jsem pár pazour zlomil, ženská pitomá! pomyslel si Koba, ale nahlas řekl: „Bez rentgenu mohu jen hádat. Proto bych si rád došel pro rentgenového laboranta, vím, kde ho hledat.“

„A kdepak?“

„Účastní se s ostatními dozorci důležitého experimentu týkajícího se zdraví vězňů. Na tajném místě, kam je ženám vstup přísně zapovězen. Nevi mne doprovodí a bude cestou dbát o mé zdraví.“

„Tajné místo! To bude asi pánskej klub, kde se chlastá, hulí a bůhvíco ještě! Nikam!“ naježila se Simona a vlasy se jí rozletěly do podoby Slimmy.

„Simono, červánku náš obláčkový, pusť nás, je to opravdu důležité,“ vmísil se do rozhovoru Nevi.

„Povídám nikam!“ Simona si přihladila vlasy a pronesla o něco méně rezolutně: „Já vás chlapy znám. Nemůžu vás na chvíli spustit z očí, abyste neprovedli nějakou blbost.“

„To se pleteš, drahá!“ přistoupil Nevi k Simoně a položil jí ruce na ramena. „To nebyli chlapi, ale máčky. Oznamuji ti, že půjdeme, ať se ti to líbí nebo ne. Protože já nejsem máčka, ale chlap.“ pronesl, sevřel ji v náručí a vášnivě políbil.

Než se vzpamatovala, byl Nevi i s Kobou pryč.

Pokračování povídky se dočtete již tuto neděli 18. 7.