Teplárna Kladno Dalibor Janda v Kladně Nábor k policii Kladno
ČSAD KLADNO
  • Škola E. Beneš Kladno
  • SAMK
  • Práce ve Slaném

Povídka Kladenských listů: Kobova noční můra I.

Pátek, 16. července 2021 07:30

Matně osvětlenou vězeňskou chodbou kráčí dozorce Koba. Doprovoďte ho při neuvěřitelném putování za svobodou sprostého slova a za návratem starých dobrých násilnických časů! Okuste i vy sílu přátelství, kvalitu raw stravy a oceňte enviromentalitu na místech, kde byste ji vůbec nečekali. Čtěte jeden z nejpotrhlejších příběhů, co byl kdy napsán!

Matně osvětlenou vězeňskou chodbou kráčí dozorce Koba. Jeho cíl je jasný. Nový vězeň potřebuje dostat za vyučenou. Kolik zubů mu vyrazí jedinou ranou obuškem? Asi žádný, protože obušek se někam poděl. A vojenská bagančata taky.

Matně osvětlenou chodbou kráčí rozzuřený dozorce Koba, obutý do růžovomodrých králičích bačkůrek. Kdo může za jeho prokletí? To je jedno, ale parádně si to odseje!

Doprovoďte ho při neuvěřitelném putování za svobodou sprostého slova a za návratem starých dobrých násilnických časů! Okuste i vy sílu přátelství, kvalitu raw stravy a oceňte enviromentalitu na místech, kde byste ji vůbec nečekali. Čtěte jeden z nejpotrhlejších příběhů, co byl kdy napsán!

 

1***

Ztěžka vstal z pryčny a natáhl se po obušku.

Obušek tam nebyl. Koba zaklel. Potřebuje obušek. Každý správný drsný vězeňský dozorce má obušek. Bez obušku ani ránu. Doslova. Čím má chlapovi vyrazit zuby, když nemá obušek?

Ha! Prostě mu je vykopne. Na které straně hlavy jsou,  je jasné i pod pytlem.

Do pytle! Chlap měří metr devadesát! A Koba je – jak to psal ten reportér, co visel na oprátce? – praseti pod kolínka. Bude muset na pryčnu přistavit stoličku a na ni si vylézt. Jinak ho prostě do šišky bagančetem nekopne.

Proboha, kde má bagančata? To se mu snad jen zdá!!!

2***

Koba zašátral pod pryčnou. Jeho krásná, naleštěná, vojenská bagančata! S jakou láskou z nich vždycky stíral krev všech těch zkopaných hnusáků, aby nic neporušilo zrcadlovou hladkost jejich temné kůže. A teď jsou pryč a místo nich… Koba do toho nevěřícně šťouchl palcem od nohy.

Tak se mu to nezdá. Tak je to opravdu noční můra v bdělém stavu. Tak to si někdo odskáče. Jen co zjistí, kdo to udělal, provede mu něco, co si dotyčný za rámeček nedá.

Koba zavřel oči a s gustem zvažoval, zda by bylo lepší naporcovat toho grázla vězňům k snídani najednou anebo ho servírovat během několika dnů po kouskách. Jedno i druhé mu bylo málo. Za tohle bylo všechno málo. Jeho krásná bagančata jsou pryč a místo nich… dvě obrovské bačkory v podobě modrorůžových roztomilých plyšových králíčků.

3***

Slabší povahy by taková rána srazila na kolena, uvrhla je do šíleného blábolení a následně do náruče ústavu choromyslných. Kobu však vězení zocelilo a zakalilo. Věnoval králíčkům ještě jeden zhnusený pohled, přemohl dávivý reflex a začal řešit praktické otázky.

Je jasné, že k tomu chlapovi bude muset dojít. Otázkou je, zda raději v ponožkách anebo si vzít na nohy tu hrůzu. Ponožky s sebou nesly značné riziko. Vyhovovaly sice plně Kobovu vkusu, ale jako každé ponožky neměly zpevněnou podrážku. V duchu uviděl  matně osvětlenou vězeňskou chodbu, plnou zákeřně umístěných kaluží, vyčnívajících kamenů, švábů, pavouků, žab a velmi vypasených nadržených krys. Proti nim byly ponožky jen chabou obranou. Přestavil si králičí hlavu, obranou vší tou verbeží až na podšívku, a na tváři se mu rozlil neveselý úsměv plný zadostiučinění.

Jenomže – ten chlap je uvidí. A až je uvidí, zlomí se v pase smíchy. A až se zlomí, narazí hubou do pryčny a vyrazí si všechny zuby, na jejichž vyrážení se už od začátku tak těší! Sakva!

Na druhou stranu, ten chlap má přece na hlavě pytel. Takže neuvidí nic a Koba si bude moci zařádit. V duchu vzdal chválu rozkazu svých nadřízených, který hodlal do puntíku dodržet. Obul si králičí bačkory a odhodlaně vyrazil vstříc své budoucí potěše.

4***

Chodba nezklamala. Byla temná, neosvětlená, ponurá a po několika mlasknutích už králíčci nezářili růžovou a světle modrou čistotou. Koba to uvítal. Čím šedavější, nahnědlejší či nazelenalejší, tím lépe. Jemu se nikdo smát nebude. Počkat… nebo bude?

Zachichotalo to znovu. A ještě jednou. Z vedlejší chodby se přikutálely dvě náramně vesele naladěné vypasené krysy. Jedna z nich nadzvedla čenich směrem ke Kobově obuvi, převalila se tlapami nahoru, zamávala ocasem a opět posměšně zapištěla.

Kobovy přezůvky najednou kvíkly po ženském způsobu – úzkostlivě a vyděšeně.

Krysy se postavily na zadní a opět začenichaly. Jak se ukázalo, byli to po všech stránkách dobře obdaření krysáci. Oba nasadili vyloženě nadržený výraz. Frajersky si naslinili přední tlapu, přihladili si srst za uchem a pomalým houpavým krokem vyrazili ke králíčkům, vlastně králicím.

Přezůvky unisono zaječely, postavily se taky na zadní a vyrazily jako o život. Vzaly s sebou i Kobovy nohy.

Zadek bohužel vyběhnout nestihl. Uposlechl volání gravitace a vzal to svisle dolů. Koba dopadl zvysoka na kostrč. Až mu slzy vyhrkly. Ještě že to nikdo neviděl. Taky nebylo, kdo by ho okukoval. Růžovomodré králice sledované vilnými krysáky poněkud zpomalily, zavrtěly ocásky, poněkud přidaly a zmizely ve vedlejší chodbě. Krysáci kopírovali každý jejich pohyb.

„Ženské!“ shrnul Koba všechny své pocity do nejsprostší nadávky, kterou disponoval. „Jestli vás doženu, zmaluju vám ty vaše růžové pudele namodro!“ Mustr nebude potřeba, pomyslel si, když v duchu odhadoval, jakými barvami nejspíš touhle dobou začíná hrát jeho kostrč.

Pozdvihl své zubožené pozadí do obvyklé výšky nad podlahou, smutně pohlédl na odhalené ponožky a pajdavým krokem došel přede dveře vězňovy cely.

5***

Varování:  Koba zapomíná na slušné vychování, měl-li kdy nějaké, a začíná mluvit jako dlaždič. Proto, milé děti, objevíte-li v následujícím textu slovo, které neznáte, nepokoušejte se je zařadit do svého slovníku. Mohlo by se vám to šeredně nevyplatit.

Kobův vstup do vězňovy cely byl všechno jiné než důstojný. Zakopl o práh a šlápl do jednoho z plných kýblů, které měl vězeň pro osobní potřebu. Ten s pitnou vodou to bohužel nebyl.

Koba jen zasyčel mezi zuby. Obával se, že kdyby vyslovil jediné slovo, mohl by mu selhat hlas.

Vězeň, který po Kobově impozantním vstupu vstal, se – podle Kobových nejhorších představ – zlomil v pase. Naštěstí si jen upravil dosud vyhrnuté nohavice kalhot a opět se postavil do pozoru.

“Co si přejete, pane?” optal se se zřejmou nejistotou v hlase.

Kobovi se vrátilo sebevědomí. V pravici sevřel imaginární obušek, udeřil jím do rozevřené levé dlaně a s láskyplným sadismem v hlase prohlásil: “Přináším ti pěknou nakládačku.”

Vzápětí zařval hrůzou. V pravici místo imaginárního obušku pocítil reálnou váhu skutečného předmětu. Svěží, křupavé, droboučké okurky.

“Kujva!” zaječel Koba a odhodil ji co nejdál od sebe. “Kujva, kujva, kujva!!!”

Vězeň se příšerně zachechtal.

“Ty neumíš říct R, Skobo?”

Vztek dodal Kobovi neuvěřitelnou sílu. Odrazil se, jedním skokem se ocitl vestoje na palandě a strhl vězně k sobě.

“Urvu ti hlavu!” zařval. “Utrhnu ti obě uši, rozervu hubu a s tvou palicí si zahraju fotbal! Ale napřed chci vidět tvůj zaslaný ksicht!”

Koba během svého proslovu držel vězně tam, kde tušil pod pytlem uši, a vztekle s jeho hlavou lomcoval a kroutil. Jenže nic nepovolovalo – ani hlava, ani pytel, který vypadal, jako by v něj plynule přecházela vězeňská košile. Houby, že jej nesmí sundat. Nejde jej sundat. On je k tomu chlapovi snad přirostlý nebo co.

“Sto robotů do šití a mrhat celý den ostnatým drátem!” zařval udýchaný a vyděšený Koba.

“Cože?” ozval se překvapeně vězeň. “To se mi snad jenom zdá, ne?”

“Tobě ne.” sedl Koba rezignovaně na pryčnu. “To je moje noční můra. Já se na to vyseju.”

6***

Vězeň si povzdechl a přisedl si ke Kobovi na pryčnu. Už se chystal natáhnout ruku směrem k dozorci, když vtom Koba zasyčel: “Jestli se mne jenom prstíčkem dotkneš, tak ti tu pracku urazím u samé pudele! … Do pudele, co to říkám?”

Vězeň na otázku neodpověděl, nechal ruku opět poklesnout a uchopil kýbl, který přes všechny Kobovy akrobatické výkony pořád ještě obepínal jeho nohu. Po několika minutách kroucení a lomcování ho konečně mohl postavit do kouta.

“Dík,” ocenil pomoc Koba a vhodil do kýblu svoje beztak mokré a nepoužitelné ponožky. “Co sedíš, chlape, když máš stát v pozoru?” houkl na vězně, aby si nezadal.

Vězeň se postavil a Koba musel zvednout hlavu tak vysoko, až ho zabolela krční páteř. “Sedni, neřáde. Tak to přece jen bude lepší. Jak se jmenuješ?”

“Nevím,” odpověděl vězeň.

“Počkej, nějaké jméno mít musíš. Anebo přezdívku. ”

“Nemám.”

“Neštvi. Zač sedíš?”

“Nevím. A když se mne budeš ptát, jak dlouho sedím, co jsem dělal předtím, co budu dělat potom, kde jsem se tady vzal a jak jsem se sem dostal a proč mám na hlavě ten pytel a jaktože skrz něj normálka vidím, řeknu ti vždycky: Nevím! A myslíš, že mne to neštve? Štve! To jediný vím určitě!”

„Nějaké jméno bys mít měl,“ zamyslel se Koba. „Jak by se ti líbilo třeba… Nevermore?“

„Nevermore. Naprosto nevyhovující jako jméno. Překlady z angličtiny: Nikdy více. Víckrát ne. Notoricky známé z básně Allana Edgara Poea. Vhodnější volba jména je Neverwas, čili smolař, nešťastník,…“

Koba a vězeň nevěřícně koukali na černého havrana, který se najednou zhmotnil uprostřed cely kousek pod stropem, mával křídly a se zřetelnou artikulací odsekával poučky.

 První se vzpamatoval Koba a mrskl po havranovi kýblem. Zalapal po dechu. Zmizelo oboje – havran i kýbl. Jen ponožky se snesly k zemi.

„Co to proboha bylo?“ otázal se vězně.

„Vím já?“ odtušil. „Ty jsi tady doma.“

„Býval jsem, “ zahučel Koba. „V poslední době se stalo moc věcí, kterým nerozumím. Moc věcí, které mne naštvaly. Moc věcí, které bych už zažít nechtěl. Musíme tomu přijít na kloub, Nevi.“

„Jsem pro,“ odpověděl vězeň. „To jméno se mi líbí. Ovšem nejdřív potřebuješ pořádné boty, Kobo, než si ukopneš palec u samé pudele… kujva, já to od tebe chytil!!!“

„Jestli se to nedalo čekat.“ pronesl temně Koba. „Musíme si pospíšit.“

7***

 „Máme tu výstrojní sklad,“ zamyslel se Koba. „Tam si nafasuju nové boty a ponožky, možná i obušek. Jo, obušek se bude hodit. Na toho neřáda, co to má všechno na svědomí. Ani netušíš, co mu všechno provedu, až ho najdeme, Nevi.“

„Jen klidně plánuj, Kobo, ale měli bychom jít. Kudy se tam jde?“

„To není tak jednoduché,“ zrozpačitěl Koba a zahemžil bosými palci. „Musíme bahnitou chodbou až k prvnímu rohu, tam doprava po štěrku a ještě jednou doprava po betonové podlaze, co jsou do ní zabetonované skleněné střepy hroty nahoru. Říkali jsme tomu Relaxační chodníček. To bys neřekl, kolik jsme si tam s vězni užili legrace…“ Koba zaraženě umlkl a opět sklopil pohled na své bosé nohy.

„Hm, teď to už za takovou srandu nepovažuješ, co?“ odpověděl Nevi. „Víš co? Vlez mi na záda!“

Jakmile vyšli do chodby, upustil Nevi překvapením Kobu na zem. Kupodivu to nezačvachtalo ani nezamlaskalo. Kolem Kobových kotníků zavířil jemňoučký bílý křemenný písek nejvyšší kvality. Ten vystřídal zurčivý potůček, tekoucí kolmo k písečné pláži, a za dalším rohem byly do písku zapuštěny dokonale ohlazené oblázky. Místo špinavých stěn vězení a nízkých stropů temných chodeb se nad hlavami poutníku splétaly větve staletých borovic, modralo se nebe nad dórskými a iónskými sloupy a klenuly se gotické klenby majestátních katedrál. Nevi šel jako očarován, čerpal nové dojmy a zážitky a vedl Kobu, který pro slzy neviděl a střídavě volal po starých dobrých časech a mrmlal něco o alergii na borovicový pyl.

Dveře do výstrojního skladu byly z anglického dubu, bohatě zdobené řezbami s loveckými motivy. „Za nimi je nejprve odpočinková místnost strážných, a teprve za ní výstrojní sklad,“ hlesl Koba. „Ale nějak ztrácím odvahu ty dveře otevřít. Když jsem tu byl posledně, vypadaly úplně jinak. V cele za nimi byla moje pryčna, na ní obušek a pod ní moje drahá bagančata, navenek tvrdá jako kámen, uvnitř pohodlná jako bačkůrky…“

Kobův pohled při poslední vzpomínce náhle ztvrdl a on odhodlaně bez klepání vyrazil ramenem dveře.

8***

Ukázalo se, že Kobovy obavy byly oprávněné.

Místo pryčny uviděl luxusní lehátko potažené červeným sametem a na něm místo sebe svého velitele. Tedy poznal ho až po hlase; od posledního setkání mu ubylo dvacet kilo sádla a přibyl fešný knírek a kučery v množství dostatečném pro dvě hlavy. Taky si tenkrát falešně nepobrukoval exotickou melodii.

Koba zíral na sošnou Thajku, která masírovala velitelovi drobnými krůčky záda. Další dívka připravovala vkleče půvabnými lehkými pohyby rukou jakési pitíčko duhových barev, ozdobené melounovými kuličkami, prskavkou a slunečníkem. A kdoví kolik ženských – podle hihňání – ještě bylo za rudozlatým paravanem.

„Pane veliteli,“ zasténal. „Probůh, vždyť jste ve službě! Kde máte uniformu? Vždyť budete mít z ostudy kabát!“

„Jaký kabát, Kobo?“ šeptl Nevi. „Vždyť je až na ten ručníček úplně nahatej.“

„Ale no tak, Kobíčku, nemůžete zaklepat? Vylekáte dámy.“ přeslechl Kobovu prosbu velitel. „Co vlastně potřebujete?“

„Pendrek, pane veliteli!“ vypadlo z konsternovaného Koby.

„Pendrrrek?!“ zakrákalo to pod stropem. „Chytej!“

Koba natáhl ruce a s potěšením do nich sevřel krásný nový obušek.

„Pendrek je zkomoleninou německých slov Bärrren Drrreck. To máš za ten kýbl, Kobo! “ krákl se zadostiučiněním havran.

Policejní obušek se změnil v nevábné a smradlavé cosi, co Kobovi propadalo a proteklo mezi prsty a znečistilo podlahu.

„Jedna jedna.“ glosoval havran. „Ale teď už všechno dobrý, jo? “ dodal pták rychle, když spatřil, jak se rudý Koba ohýbá k zemi, zkouší sebrat kusy medvědího trusu a sestřelit s ním vtipálka z výšin.

„Mládenče, ukliď to.“ kývl velitel na Neviho. „Ale no tak, Kobo, nesmíte se čertit kvůli každému enonu. Umejte se a relaxujte. Půjčím Vám tuhle fešnou slečnu. Výborně přiráží.“

„Potvrzuji, pane veliteli.“ prohlásil Koba o pár minut později, přičemž neustále ještě křečovitě svíral obě ruce v rozkroku. „Přirazila mi prsty mezi dveře, když jsem před ní zdrhal.“

„To je mi líto, Kobíčku. Když vás nebaví slečny, zajděte si za ostatními dozorci. Hrají si ve sprchách s vězni a mýdlem. Již jsme dost pracovali, je čas se bavit.“

 „Díky, pane veliteli,“ polkl zklamání Koba. „Ale má práce ještě neskončila. S dovolením bych si vyfasoval ponožky a boty.“

S havranovou pomocí našli Koba a Nevi mezi různými plážovkami a žabkami i zbrusu nové martensky, jedny ponožky méně zářivých barev a opravdový nedrobivý pendrek. Koba byl natolik potěšen, že havranovi málem poděkoval. Naštěstí mu to překazilo šílené zaječení, které se rozlehlo chodbou.

„Kdo to tady ječí?“ ozval se Nevi.

„Pojďte se podívat,“ odpověděl havran.

„Ty to nevíš?“ zeptal se Koba.

„Já vím všechno,“ odpověděl havran sebevědomě. „Ale kdybych vám to řekl, neuvěříte. To musíte vidět na vlastní oči.“

9***

Havran je ani nemusel vést. Šli po hlase, zvučném jako lodní siréna. Zněl z něho vztek a zoufalství.

“Co na světě dokáže takhle řvát?” přemýšlel nahlas Nevi.

“Netuším, ” krčil rameny Koba. “Tohle jsem ještě neslyšel. Proti tomu je řev chlapa se zlomenou malíkovou hranou jenom čajíček.”

Když Nevi zaklepal a otevřel dveře, stála v místnosti… ženská. Naprosto neuvěřitelná ženská, jak Koba usoudil.

Byla vysoká a štíhlá, přitom ale ramenatá jako zápasník, a přesto přeštípnutá v pase. Nesmírně dlouhé nohy, sedýnka krásně oblá a hruď dmoucí. Koba se přes všechna tahlelákadla zakoukal do jejích očí, které zářily jantarově oranžovou barvou. Do stejného odstínu byly stylizovány i vlasy, mejkap, prosvítající pihy a elegantní overal. Jen boty jí scházely.

Oranžová kráska držela v levačce elegantní oranžovou lodičku a v pravici cosi jako pistoli, kterou mířila střídavě na černý terčík a na lodičku. Pohlédla na displej podivné pistole, svraštila obočí a nadechla se na půl roku dopředu.

Koba i Nevi instinktivně ucouvli, čímž na sebe krásku upozornili. Vypustila zase měchy a dotčeně se otázala: “Pánové, jak si dovolujete rušit dámu při její toaletě?”

“Promiňte, madam,” pronesl omluvně Koba, “ale při vší úctě, nepřipadáte mi, že byste zrovna čůrala.”

Dáma pozvedla ruku a Koba se udělal ještě menším, než kdy byl. Havran, usazený na regále plném lodiček, se dychtivě naklonil, aby měl lepší výhled. Jedna z bot dopadla s žuchnutím na podlahu.

Koba byl zachráněn. Ženská provrtala havrana pohledem a spustila s razancí sbíječky: “Ty zmrzačený desetníku, ty trousící borůvko, cos mi to, kurze vaření, vrazil do ruky za bazmek! To jsem si tedy pomohla, do prvenství desetibojaře leváka! Předtím mi ty boty připadaly dokonale vyladěné k mému outfitu a teď, podle těch tvých blbých čísílek, mám leda hokej v noře! Ty jedna Registračko zas raněná návěstidlem!”

Havran se načepýřil a vzteky celý zfialověl. “Jmenuji se Reginald Registr Rejstřík, Slimajzno! A údaje čtené z kolorimetru nejsou žádná blbá čísílka, ale přesné určení barevného tónu, ty hlupko!”

“Kobo, co je to ten kolorimetr?” optal se Nevi couvaje ke dveřím.

“Nejspíš ta pistole, co ji zrovna mrskla po havranovi,” vyslovil domněnku Koba.

“Jo, přesně tak, vy jediní bankovní cizinci. Kurzy vaření, vony ty boty nemůžou být dvě stě padesát pět, devadesát, nula, ony jsou dvě stě padesát, devadesát pět, jedna! A tyhle dvě stě padesát, osmdesát, deset! A tenhle pár má dokonce každou botu jinou – dvě stě čtyřicet devět, devadesát, nula a dvěstěčtyřicet, osmdesát, deset…”

Nevi považoval za bezpečnější lapnout havrana do hrsti a co nejrychleji vycouvat z místnosti. Koba kryl jejich ústup po basebalisticku – odrážel pendrekem vrhané lodičky. Úspěšnost měl stoprocentní, i když homerunu nedosáhl – nezasažená ženská po nich metala další a další lodičky, dokud se jim nepovedlo zavřít za sebou dveře.

“Děkan, mládenci. No tě péro, to bylo o brko,” vydechl havran a nabral normální barvu. “Tak co, jak se vám líbí naše Slimmy?”

Pokračování povídky se dočtete již tuto sobotu 17. 7.