Myslíte si, že vždy platí rovnice: jedna kniha = jeden autor? Kdepak. Vítáme vás u knihy, kde jsou autorky přímo čtyři. Jak taková kniha vznikla? Opravdu tak nějak mimochodem.

Už několik let jezdíme společně na tzv. „psací“ dovolenou, kdy každá něco svého píšeme a po večerech si to navzájem betujeme, tedy rozebíráme, kritizujeme, trháme text na cucky a zase skládáme dohromady. Kdo? Autorky, které z Kladenských listů už dobře znáte: Jana Jurmanová, Dagmar Lachmanová, Radmila Tomšů a Kateřina Vágnerová.

A předminulé léto jsme takhle jednou relaxovaly, užívaly si letního večera, zabíjely komáry a k tomu popíjely víno, když vtom nás přepadl nápad. Napíšeme společně knihu! Co na tom, že jsme tomu v podstatě žádná nevěřila, nápad tu byl a měl se čile k světu. Čím začneme? Přece postavami. Jsme čtyři, tak tam budou čtyři ženy. A vůbec, ale vůbec se nám nebudou podobat, jasné? (Ne, že by to tak úplně vyšlo…) Při odjezdu jsme měly vytvořený soubor s charaktery postav, jejich vizáží, jmény, rodinnými příslušníky a hlavně – hlavně spoustou lehce načrtnutých více či méně šílených příhod.

Následující jaro všechno kvetlo a rozkvetly i ty naše nápady – a to v DMD, tedy v populární výzvě „Duben, měsíc drabble“. Založily jsme nový fandom „Statek je rodu ženského“ a nechaly se vést tématy, stejně šílenými jako námi vymyšlené zážitky našich hrdinek.

A přišlo další léto, další dovolená a kniha začala nabírat jasnější obrysy. Jak přibývala písmenka, bavilo nás psaní čím dál tím víc. Prvních několik kapitol vznikalo společně – Radka (zvaná TurboRadka), zapisovala všemi deseti veškeré naše myšlenky, které jsme poté česaly, až učesaly. Následně jsme zjistily, že potřebujeme osnovu. I načrtly jsme jednotlivé scény a tím se dramaticky změnil styl našeho psaní.

„Tohle si napíšu já!“

„Ne, to jsem chtěla já!“

„Ale tohle je moje postava!“

„Jak, TVOJE postava?“

„Psa si píšu já!“

„A Karlíček je můj!“

Prostě jsme se – jako vždy – lehce a s klidem dohodly na tom, kdo bude kterou kapitolu psát. Pak jsme se rozešly po všech koutech našeho letního bytu, a když jsme se večer opět setkaly, knížka rázem poposkočila o čtyři kapitoly.

Samozřejmě to nebylo tak jednoduché – musely jsme vždy sladit detaily a také přizpůsobit konce a začátky kapitol, aby na sebe dobře navazovaly. Když jsme odjížděly domů, měly jsme cca půlku knihy a jasnou představu o tom, co bude následovat dál.

Středeční skype hovory, na kterých jsme si přečetly a upravily to, co každá z nás napsala v minulém týdnu, končily rozdělením úkolů na další týden. Pak, jednoho krásného dne, jsme dospěly k poslední, závěrečné kapitole – tu jsme opět psaly všechny společně, přes skype. A kniha byla na světě.

Jako pravá dáma se ještě přičísla, upravila, zbavila balastu, zálibně se obhlédla a vyrazila dobýt svět.

A světe div se, ono to vyšlo! Nakladatelství knihu už po týdnu přijalo a nám překvapením spadly brady. Poprvé se v nás zatetelila jiskřička naděje, že příběh opravdu vyjde. Trvalo ale ještě několik měsíců, než se události pohnuly dále. Prvně dorazily korektury, pak smlouva, návrhy obálek a nakonec termín vydání: 1. června 2021.

Co si o tom všem myslíme každá za sebe?

Katka:

Vlastně se tomu sama divím, ale kniha vznikla překvapivě snadno. Asi nejdůležitější bylo, že každá z nás musela potlačit své ego a podřídit se celku. Všechny jsme měly věci, na kterých nám záleželo, a to byl okamžik, kdy se ostatní podřídily.  Třeba Punti měl být původně afgánský chrt (pořád ho tak napůl vidím). Jenže Dagmar, jediná pejskařka mezi námi, v určitém okamžiku prohlásila, že Punti prostě musí být kolie, protože chrt by se nám na to, co prováděl Punti, vykašlal. My ostatní sklaply a z afghánského chrta je nakonec dlouhosrstá trikolorní kolie (na tomto přesném popisu Dagmar trvá). Ostatně její border kolie Indy nám celou dobu funěla do klávesnic a byla živou předlohou.

Mně zas záleží na faktických údajích. Přestože nikde nepíšeme, v kterých místech se kniha odehrává (měly jsme jen obecnou představu České Kanady), já to věděla přesně. Na google mapách jsem našla ten správný statek. A trvala jsem na úpravě všech časových a vzdálenostních údajů (odkud, kam, za jak dlouho), které se v knize vyskytly. Ostatním to bylo fuk, protože prý přece nepíšeme, kde skutečně statek je, ale když viděly mou urputnost, rezignovaly.

Někdy docházelo i k legračním situacím. Radka pořád říkala: „Hlavně z toho nesmíme udělat červenou knihovnu!“ – a pak psala ty nejromantičtější scény, které jsme jí my tři k její lítosti drsně vyškrtaly. Nebo se Jana svěřila, jak se její synové, kteří nás průběžně četli, divili, že netušili, jaké to bude porno. Znejistěla jsem a pročetla si znovu onu inkriminovanou scénu. Jsou to asi čtyři odstavce a nedojde víc než na polibky, ale stejně. Spoluautorky nakonec prohlásily, že děti nejsou naše cílovka a že to opravdu není moc. Takže scéna zůstala, jak byla.

Jana:

Práci na knížce jsem si neskutečně užila. Byla to pro mne úplně nová zkušenost a začalo (i dopadlo) to opravdu skvěle. S děvčaty se mi dobře psalo, ale ke své hrůze jsem brzo zjistila, že do příběhu začínají mluvit i samy postavy. Nejvíc mi asi dala zabrat Alex. Její lpění na technických detailech dokáže dohnat k šílenství. Mě by přece v životě nenapadlo vložit plyšáka borderky Indy do košíčku podprsenky, abych si naživo vyzkoušela, jak funguje husitský vrhací prak!

Alexin manžel Antonín rozhořčeně odmítl hrát roli nesnesitelného knihomola (která mu byla od začátku přiřknuta), a také se odmítl se svou ženou kultivovaně (nebo i nekultivovaně) rozejít (jak bylo také vždycky v plánu). Prostě si ti dva dělali, co chtěli! A nejen ti dva, jak mi potvrdily ostatní spoluautorky! Kniha si začala žít vlastním životem a mně – i díky radě a pomoci těch zkušenějších – došlo, že tak je to správné a tak to má být.

Radka:

Celou dobu, co kniha vznikala, a já sledovala, jak se vyvíjí charaktery postav, jsem po očku pokukovala, zda – a jak moc – se nám jednotlivé postavy podobají. Kolik je ve mně z Darji? Nebo jsem spíš Maruška? Vědátorka Alex nejsem ani náhodou (tam vidím podobu naprosto jasnou, ale my nesmíme ani naznačovat!). Nakonec jsem usoudila, že ano. Že každá z nás má v sobě něco z podnikavé Darji, potrhlé Bibi, starostlivé Marušky i praktické Alex – z některé víc, z některé míň. Ono by to ani jinak nešlo, protože v té knížce se odráží naše myšlení, postoje i životní zkušenosti. Bez toho by postavy nebyly živé a plastické.

Co mě ale opravdu fascinovalo, bylo to, jak jsme se shodly. Celý život pracuji v ženských kolektivech a dobře vím, co více žen pohromadě dokáže. A tady to šlo jako po másle. Nelíbí se vám tenhle kus? Opravdu? No, tak já ho předělám. Fakt si myslíš, že by Maruška řekla tohle? Já se obávám, že neřekla. Nechceš to přepsat ty? Díky.

Prostě jsme si vycházely vstříc. Ani vzájemné přepisování a dopisování kapitol nás nerozzlobilo, nerozhodilo a nerozhádalo. Šlo nám totiž o společnou věc, takže vyšší bere, tečka, hotovo.

Bylo to prostě super psaní a já si to užila stejně, jako ostatní.

Dagmar:

A co na psaní společné knížky bavilo mě? Vážně úplně všechno. Ale nejvíc to, jak jsme se  naladily na stejnou vlnu. Co tím myslím? Z pohledu čtenářů (ano, pár kamarádek i našich mužů jsme požádaly o názory a připomínky, takže už příběh znají) prý nejde vůbec poznat, že se v psaní střídaly čtyři osoby. To je přece úžasné.

Samozřejmě jsme ty jednotlivé kousky musely vždycky nakonec provázat a sladit detaily. Ale dělo se to i průběžně:

„No teda, víte, co mi právě  Bibi provedla?” (Následoval barvitý popis prohřešku dané postavy.)

„Ale to je dobré! Tak já v předchozí kapitole upravím její repliku v dialogu, aby to ladilo.”

„Já už to ale v tom, co právě píšu, vymyslela jinak…  I když… vždyť je to vlastně v pořádku. Stačí, když změním jednu drobnost.”

„Super! Na tohle navážu! Parádně se mi to hodí k tomu, co napadlo mě.”

Časem to souznění začalo fungovat i tak nějak samovolně, téměř bez domluvy. Často jsme při „sešívání“ našich textů s údivem zjistily, že některý nápad snad musel „poletoval vzduchem“ a my ho jen každá svým způsobem použila. Takže kapitoly pak navazovaly tak splavně, že bylo většinou zapotřebí dořešit jen pár maličkostí. 

Závěrem:

Dostaly jsme několik dotazů – třeba, jestli bude pokračování.

Řekněme to takhle – další společná dovolená (doufejme) bude. Zda z ní vznikne polotovar nové knížky, to je ve hvězdách, ale v každém případě na brány DMD nyní buší jedna postarší energická dáma, která ve „Statku“ napřed jen několikrát prošla kolem plotu, aby se posléze stala tchýní jedné z hrdinek. A literární sláva jí natolik stoupla do hlavy, že se rozhodla, že další díl bude její.  Co s tím uděláme my, jako autorky, je jí vcelku jedno – ona je rozhodnutá setrvat až do závěrečné tečky.

Další dotaz zněl, co prý budeme dělat s těmi miliony, co na knížce vyrejžujeme.

Tak na to se zeptejte naší zmocněnkyně přes smlouvy, finance a jiné prebendy. Proslýchá se, že budeme mít cílové dotace za napsané kapitoly. Také prý si počká, co s knihou vyvede neviditelná ruka trhu. Dostaly jsme školení o cenové elasticitě a také o přerozdělování, obchodní přirážce, ceně obvyklé (ba i neobvyklé), bazickém bodu a bulharském koeficientu. Kromě zmocněnkyně nikdo netuší, co to znamená. My doufáme, že dostaneme za každou dopsanou kapitolu aspoň malou tabulku čokolády (nicméně podle posledních zpráv z kuloárů zastává zmocněnkyně názor, že tabulka = čtvereček).

Prostě prý máme psát jak mourovaté, jinak si na nás vyzkouší své hardskill komunikační dovednosti.

Jak to tak vypadá, naše příští kniha bude skropena potem a slzami. Ale abychom pořád nemluvily jen my, tady je malá knižní ochutnávka:

V neděli seděla Bibi na terase, cosi datlila do mobilu a řehtala se na celé kolo.

„Co píšeš?” zeptala se Alex.

„Kozí deníček. Poslouchej:

Pondělí – dotlačili jsme kozu domů. Pak se ukázalo, že umí nejen chodit, ale i běhat.

Úterý – Maruška tvrdí, že ty muškáty stejně neladily s barvou omítky.

Středa – den klidu. Koza slezla ze střechy dřevníku až večer.

Čtvrtek – koza zjistila, že se z dřevníku dá přeskočit na plechovou střechu kůlny. Maruška utíká uklízet prádlo, že hřmí.

Pátek – Maruška už nemusí prádlo uklízet, musí ho znovu přeprat.

Sobota – Alex se shání po praseti. Teda po praseti, co jí okousalo přípravy do školy. Navrhuje přejmenovat Lidušku na Kalamity Jane.

Neděle – zatím nic, ale já si počkám.”

„Pojďte radši čekat do kuchyně!” ozvala se za nimi Darja. „Zmrzka pro tu, která nejpřesněji uhádne, co bude dnes k obědu!”

Bibi začichala: „Bramboračka, vepřo, knedlo, zelo! Vepřové na česneku se už peče a slyšíte? Maruška krouhá zelí.”

Z kuchyně se ozývalo pravidelné křupání.

„Jak, krouhá zelí?” promluvila za jejich zády Maruška se svazkem čerstvě natrhané petrželky v ruce. „Já už mám nakrouháno, osoleno a čekám, až zkřehne!”

„Co ty tady?” podivila se Darja. „Ty přece v kuchyni krouháš to zeli?”

„Říkám, že je nakrouhané,” zopakovala Maruška.

„Tak ho asi někdo překrouhává,” nedala se Bibi.

„Proč? ” naštvala se trochu Maruška. „Je dost najemno!”

„Že by zloděj?”

„Jo, zloděj si k nám přinese vlastní hlávku a bude ji tady krouhat!” uťala diskuzi Alex. „Jdem to očíhnout.”

Velmi opatrně otevřely dveře do kuchyně. Na stole stála koza Liduška a dokřoupávala poslední zbyteček zelí. 

„Vepřové bude s bramborem a knedlíky s borůvkama,” pokusila se situaci zachránit Maruška.

„Nebude!” zařvala Darja. „Ale kolem zahrady bude do tří dnů plot! Jinak bude koza s brusinkama!”

Knihu STATEK JE RODU ŽENSKÉHO můžete zakoupit v každém knihkupectví po celé České republice.

Autor: Kateřina Vágnerová