V první části povídky Zbyňka Moravce jsme se podívali na jedny archeologické vykopávky. Proč jen je mladý muž nalezenou kostrou, zdánlivě bez hlavy, tak fascinovaný?

 Konečně sestoupil do výkopu. Odsunul igelitovou plachtu, sklonil se nad skelet a dal se opět do práce. Čím více Jirka vysvobozoval kosti ze žaláře zeminy, tím pevnějšími se stávaly. Několik žeber srovnal, hrudní kost vrátil zpět. Hotovo. Mladík se postavil do záře zapadajícího slunce. Odešel k boudě s nářadím a vrátil se s rýčem a motyčkou. Zamířil k vystupujícímu hliněnému pásu, který odděloval čtverec F13 od čtverce G13. Bez zaváhání do něj zanořil rýč a začal jej z boku odkopávat. Když se dostatečně zahloubil, pomohl si motyčkou. Pracoval, dokud nenarazil na hladký dutý předmět. Odkopal jej okolo a než na zkoumanou plochu padla tma, držel v rukou lebku se spodní čelistí a několika krčními obratli. Vše přesunul k tělu a pečlivě vyskládal. Přišel čas na baterku. Namířil kužel světla na maringotku a rychlým krokem k ní přešel. Odemkl, vstoupil. Přelétl pohledem lůžko pro archeologa, stůl, židli, věšák s helmami a vestami. Nic z toho jej nezajímalo. Zamířil ke krabicím, v nichž byly jeden na druhém naházené pytlíky s lidskými kostmi. Bez zaváhání vytáhl větší sáček, vyšel ven a vrátil se k odkrytému hrobu. Stačí umístit nohy a skelet bude kompletní.

Až nyní se v myšlenkách zarazil. Co to vlastně dělá? Jak věděl, kde má hledat hlavu? Kde bere jistotu, že jak lebka, tak části dolních končetin patří odkrytým pozůstatkům člověka? Otázky zavířily v mysli a bez odpovědi se ztratily v temnotě mezi žebry vypreparovaného skeletu. Klekl do výkopu a postupně ze sáčku vyndával dlouhé kosti i kůstky obou nohou. I když anatomii člověka znal jen povšechně, sebejistě přikládal vše správně.

Nad hlavou mu zasvítilo světlo.

„Jirko, co to děláš?!“

Poznal hlas svého otce, ale nevzhlédl.

„Slyšíš mě?! Jirko!“

Muž seskočil dolů. Šťouchl do svého syna, ten se otočil.

Chybělo přiložit poslední prst.

„Co tady děláš? Jsi tu sám, neříkej mi, že ti to proplatí!“

„Jen to dodělám a pak půjdu.“

„A co tady vlastně děláš? Vždyť na to ani pořádně nevidíš.“

„Hm.“ Jirka se vrátil k práci a přiložil na správné místo poslední dvě kůstky. Pohled mu padl na úhledně vypreparovaná žebra a stoupal dál k lebce. Slabost, která mu okamžitě prosákla do těla, jej ani nepřekvapila. Klesl na bok, hlavu složil na zem.

„Jirko!“

***

Šatlava pod radnicí neměla okna, štuku, páchla plísní a vlhkostí. Matys odevzdaně ležel na prohnilé slámě, obličej nateklý od tvrdých ran. Nespal. Čekal a vzpomínal. Vzpomínal na dobu, kdy ve Froystadtu nestál jediný měšťanský dům, na dobu, kdy se zde nemluvilo ani moravsky ani německy a on sám nosil úplně jiné jméno. Pamatoval hluboké lesy bez milířů, údolí posetá do země zahloubenými chatrčemi, čas, kdy lidé znali železo jen z vyprávění kupců. Vybavovala se mu učňovská léta, zasvěcování do tajů čar, zachmuřené rysy učitele Svarga. Svarg… vzpomněl si na něj pokaždé, když čaroval kouzlo smrti. Na jeho vážnost, důstojnost, zkušenost, moudrost… Jak hluboce se v tolika věcech mýlil! Země mrtvých, sluneční bárka, výstup po ostrvi až do nebe, řád… bláboly. Nesmysly, odvádějící pozornost od podstatného praktického čarování. Už jen ta hloupost s pannou. Jako by starého Svarga stále slyšel: » Pro kouzlo smrti vybírej vždy jen pannu, žádnou jinou. «

Uculil se. Marika měla být panna, ale jak zjistil, nebyla. Tak jako ta před ní. Kolikrát ještě v životě zjistí, že se ten přísný stařec mýlil?

„Az achvas si as merte a ašivi azavi,[1]“ zašeptal v dávno zapomenutém jazyce. Ano, odcházel snad příliš brzy, ale nebylo zbytí. Na celou zemi padne stín dlouhých zlých časů, stín tak temný, že i on sám by se v něm mohl ztratit.

Noční ticho porušily těžké kroky.

Strážný, obecní slouha Janek, brebtl tichým ospalým hlasem: „Kdo tam?“

„Niklin, dle úradku páně rychtáře tě mám vystřídať. Jdi si údy do komory natáhnút.“

Janek uctivě poděkoval a už stoupal nahoru po schodech. Matys zpozorněl. Kdo je to ten Niklin? Janek nebyl pryč, ani než ponocný přešel rynk tam a zpět, a v zámku zarachotil klíč. Do šatlavy padlo světlo z laterny pověšené v přední komoře u stropu.

„Jdiž, si volnej,“ zašeptal neznámý strojeně.

„Niklin!“ štěkl posměvačným hlasem Matys. „To pasuje ke slovu kat.“

„Drž hubu a vypadni!“

„Víš, kterak zajdeš, Nikline? Kule ti hlavu urve a hnáty ti psiska roztahajú.“

Niklin rázným krokem vstoupil do temnice a hrubě Matysem smýkl ke dveřím. Vězeň se nebránil.

„Vezmu si, Nikline, tvůj výhonek, jediný výhonek, eni sun, eni rateš az bhatu, pro mou krv, kterouž ty proliješ.“

„Já ti tu mordu zavřu, strigoňu!“ Niklin tvrdě udeřil vězně do hlavy. Tak dlouho se rozmachoval pěstí, až Matys ztratil vědomí. Niklin nedbal, dál rozemílal mužův obličej novými a novými ranami. Nezastavil se, ani když měl klouby celé od krve, naopak běsnil víc a víc. Popadl vláčné tělo a vyhodil jej do přední komory. Vytáhl od pasu tesák a bezvládnému Matysovi otevřel na hrudi cestu rovnou do srdce. Ještě se ani nevydýchal, když zaslechl kroky. Spěšně zavřel dveře do žaláře a vytáhl klíč.

„Bože Všemohúcí, milostiv budiž dušim našim,“ zasípal Janek, když vstoupil. Pokřižoval se a poplašeně pohlédl na Niklina.

„Protáhl se zdí, jako by těla byl neměl,“ vydechl Niklin a otřel zakrvavený tesák o zemřelého. „Muselť jsem holej život bránit.“

Janek se ještě jednou pokřižoval. „Hlavu mu utni, Nikline, síly pekelný pak nad jeho údy veškerú moc potratí.“

Bývalému žoldákovi se zablýsklo v očích. „Aj, dobrá řeč! Nuže sekyru… přines mi sekyru s řádným toporem!“

Když Janek odběhl, Niklin zamknul šatlavu na dva západy.

„Maria, máti Boží,“ rychtář nevěřil vlastním očím. „Co vás to potrefilo?!“

Na senem vystlané zemi se válel trup muže bez hlavy a s nohama odseknutýma v kolenou. Podlaha, stěny i oba řezníci, Niklin s Jankem, byli celí postříkáni krví.

„Odpovězte u Božího hrobu, co za běsy vás uhranuly!“

„Matys, monstruo del infierno!“ Niklin si odplivl. „Oba sme viďali, jak ten neřád protáhl se zdí. Jako mora. Nedostávalo se nám dechu, dávil nás svejmi čárami. I když sem mu do srdce nuož vrazil, stále jeho moc netratila.“

„Údy jsme mu museli odsekať a hlavu též!“ přidal se Janek.

„Vidím, že jste si byli stihli opatřiť i prkna, zem mrvou pokrejt a zástěry vyšňupat a oblíknout… dobrý Bože!“ Rychtář si otřel zpocené čelo. „Janku, pober lopatu a jmi se hrob na kraji krchova kopati. U plotu, rozumíš?! Někam do kůta …“

„Do potoka s ním!“

„Uvaž Nikline, voda je nízko, uvejzl by nebo poplaval do náhona… a brány jsú na petlicu. Jen moc Ježíše Krista přemuože mocnosti pekelný.“ Rychtář ustoupil o krok dozadu. Velmi špatně se mu dýchalo. „Dusím se, pravdu ste pravili, stvůra pekelná. Nikline, přinesu pytle, zabalíme ho a s ním i tu mrvu krvavú. Nohy i hlavu. Bože… raděj zahrabeme všecko zvlášť, by se nám nevrátil.“

***

„Jirko!“

Srdce zpomalovalo svůj tlukot, dech vysychal, ruce zvláčněly. Před očima průvod žeber, obratlů, klíčních a pažních kostí… to vše chtělo nakrmit masem – jeho masem. Odevzdával anonymnímu skeletu svou sílu, své šlachy, svaly, svůj život.

„Jirko!“ Pan Mikulášek popadl vadnoucího syna, zvedl jej a vynesl z jámy. „Co je proboha s tebou!“ Rychle v kapse nahmátl mobil. Nevšiml si, že se očištěnému skeletu zvedl hrudník, nohy i paže se zpevnily a obratle srovnaly

Matys procitl. Konečně!

Ležel, nechal působit sílu dávno vyřčeného kouzla, dávno prolité krve. Vracela se mu čarovná moc a kalich života se plnil tenkým čůrkem. Vnímal blízko sebe dva lidi, muže zapletené v síti jeho čar, oba byli potomci jeho vraha. Krev za krev, život za život. Msta dávala jeho kouzlu potřebné palivo jako dřevo ohni, přesto… starší z dvojice kouzlo zpomaloval. Část získané síly vyčerpal, aby vzdor druhého muže prorazil…

Pan Mikulášek s hrůzou staženým žaludkem sledoval, jak se synova tvář propadá, bledne, vysychá, jak lehce rozevřené rty propouští méně a méně dechu. Zkusil na telefonu nastavit číslo záchranky, ale prsty se mu tak roztřásly, až mu přístroj spadl kamsi do tmy. Těžko se koncentroval. Přivinul si syna k hrudi.

„Jirko, Jirko!“ křičel bezmocně do synova obličeje.

„Tati,“ sotva zašeptal mladý muž.

„Co se s tebou děje!“ otec položil mladíka na zdupanou trávu, s tím že pohledá telefon. Ve světle baterky ale místo Jirkovy tváře uviděl jen lebku s prázdnými očními důlky, místo rukou jen prstní a záprstní kůstky. Chtěl zakřičet, ale nevydal ani hlásku. Oči, přikované v oblých tvarech mrtvé tváře, pomalu zavírala těžká víčka. Cosi mu vysávalo veškerou sílu z těla. Svalil se na bok. Cítil, jak z něj život vyvěrá jako voda z prasklé nádrže.

***

Jen tři ušlapané hromady hlíny, na něž Janek právě rovnal odkopané drny, prozrazovaly místa odpočinku čaroděje Matyse. Jeden hrob pro hlavu, další pro tělo a poslední pro v koleni odseknuté nohy.

„Coť vás to Herr Gott bylo popadlo?“ Rychtář se stále nemohl vzpamatovat z pohledu na rozsekaného muže.

„Msta, rychtářu, msta,“ ucedil Niklin a opřel okovaný rýč o plot.

„Jakže?“

„Marika… slúžila v Brně u mé rodnej mateře. Syna mi dala a byl bych ji i za manželku přijal, tak jsemť k ní byl přilnul. Ale ona, zatímco jsemť byl do Hispánie mašíroval, prchla. Hanba na ní visela, rychtářu. Hanba za bastarda. Synečka u máti nechala a já pak prošel nemálo měst, abych ji natrefil. Až zdeť… jen mrtvolu bledú jsem byl v náručí potěžkal.“

Rychtář přikývl a těžce si povzdychl. Pohlédl na ponocného Hajdugu, kterého museli do všeho zatáhnout.

„A ty Hajdugo, hubu držáť budeš, ist es klar?“

„Při Bohu Všemohucímu, ani sluvko nepoviem! Jen, aby se ten strigoň nevrátil.“

***

Jirka neviděl, neslyšel, necítil, a přesto si plně uvědomoval, že si někdo žádá jeho místo na slunci. Zůstalo v něm jen stébélko života, jiskřička hasnoucí při letu z výhně, přesto dost, aby zatoužil neumřít.

Neznámý silný proud jej unášel do nebytí a Jirka nevěděl, jak vzdorovat, jak se postavit té obludné nevyhnutelnosti, jak zabránit tomu, aby se jeho existence nerozpustila v hlubině nicoty. Vše se náhle zastavilo, jakoby jej rozbouřená řeka zametla do tišiny se stojatou vodou. Čerň prorazilo světlo, nejprve jen snítkem, pak paprskem a nakonec září. Jirka neviděl, přesto pastelový jas vnímal kdesi ve středu sebe sama.

Jas přinesl i obrazy: tvář zarostlého muže, ústa vyslovující neznámá špinavá slova, ostrá čepel, provaz na rukou, bolest oděná do krve, křik a sykot neznámých špinavých slov. Vzpomínky, cizí vzpomínky mu prolétly myslí jako stádo splašených koní.

„Synové,“ slova přicházela z vnějšku, přesto jakoby se zároveň líhla i v jádru jeho bytosti. Patřila mladé ženě, skoro dívce, prozářené světlem a sálající hněvem. „Můj vrah žádá msty a takové spravedlnosti se mu též dostane. Už nad vámi nemá žádné moci, neboť odvážena jest mu táž míra, jakouž sám měřil.“

Chtěl vědět, kdo je ta žena a co se vlastně děje, ale ptát se nedokázal. Přesto se mu dostalo odpovědi.

„Řekněte čaroději, že jste synové Mariky, dcery Anny a Jana, a berete si, co vám náleží.“

Slova ani nedorezonovala v jeho bytí a mohl se pohnout. Prudce a velkou silou prorážel proud směrem k životu. Světlo za ním sílilo jako přívalová vlna. Letěl dál a dál… konečně mohl vnímat, jas z prostoru mezi životem a smrtí splynul se září vycházející z baterek.

S překvapením zjistil, že se válí u okraje čtverce F13. Pohlédl na zkoumanou plochu, ale preparovaný skelet hledal marně. Na hranici ozářeného prostoru spatřil vrávorající figuru. Za jeho zády se kdosi postavil. Stočil pohled tím směrem a úlekem s sebou trhl. Nad ním se tyčil kostlivec v triku s dlouhými rukávy. Lebku měl skloněnou dolů, z prázdných očních důlků vycházel měkký pastelově modrý jas. Vyděsil se, ale nevydal ani hlásku, i když velmi chtěl. Neuměl to. Vztáhl své ruce před obličej a nestačil se divit – viděl stejné bezmasé hnáty, jako měl jeho společník. Dlouhé kosti a kůstky spojovala pavučina jemných, lehce zářících vláken. Kostlivec k němu vztáhl ruku a Jirka pochopil. Nechal otce, aby mu pomohl na nohy a společně pohlédli do zad člověku s nejistou chůzí.

„Za ním Jirko.“ Otec nevydal ani hlásku, ale přesto se mu slova vtiskla do mysli jako žhavé železo do masa. Ještě se ohnul pro baterku a vykročili vpřed. Neznámý klopýtal, padal, potácel se a čpěl strachem. Snadno zkracovali vzdálenost.

„Táhnětež, mršiny,“ štěkl neznámý zoufale a pokusil se po nich hodit kamenem. Minul. Neodradilo je to a muže asi v polovině zkoumané plochy dohnali. „Trusím sílu jako béčka děravá vodu,“ syčel si Matys pro sebe. Do zad se mu plně opřelo světlo baterky. Vyřkl pár slov čarovných formulí. Marně. Konečně se otočil ke svým obětem čelem. Obličej měl hladký a jemný jako novorozenec, působil velmi mladě a nebýt výrazu uštvané šelmy snad i příjemně a důvěryhodně.

„Čaroději, jsme synové Mariky a bereme si, co nám náleží!“

Slova v mysli explodovala a i Jirka měl co dělat, aby nepadl na kostěné koleno. Matyse telepatická smršť srazila na záda. Z tváře mu nečišelo nic jiného než čirý děs. Každý z kostlivých mužů jej chytil za jednu nohu a táhli jej zpět k obnaženému hrobu. Každým krokem pozbýval Maričin vrah své kouzelné moci, síla jeho čar uvadala a otci se synem se vracela tělesnost. Kosti obrůstaly svaly, útroby opět zaplňovaly orgány, v tělech se rozvětvily tepny, žíly, vlásečnice. K jámě v F13 dotáhli už jen rozpadající se skelet.

Pohlédli na sebe, do svých původních tváří, do záblesku světla v očích.

„Jirko!“ pan Mikulášek objal syna jako už dlouho ne. „Proboha, co to bylo? Co to jen bylo?!“

Mladý muž jen rozechvěle stál a nebyl s to odpovědět.

***

V kupé netopili. U okýnka se nad láhví piva choulili dva chlapi a tu a tam utrousili nějaké slovo. Jirkovi zima nebyla. Seděl u dveří, nalepený na prosklenou stěnu a předstíral spánek. Zvládl státnice, ale pyšný na sebe nebyl, s jeho schopnostmi ani nebylo na co. Oblek jej tísnil stejně jako společnost těch dvou mužů. Nemohli za to. Od příhody na hřbitově se nerad stýkal s kýmkoli.

Jeden z nich právě zabloudil v myšlenkách ke své milence. Vzpomínka na prožitý večer byla natolik intenzivní, až musel Jirka pevně stisknout zuby a otevřít oči. Pohledu na oba spolucestující se vyhnul, raději očima propátrával ubíhající krajinu na druhé straně přes chodbičku. Vlak už dlouho nezastavil v žádné stanici, přesto se zpoza jeho zad vynořil starší muž v obleku. Nahlédl do jejich kupé a bez zaváhání si otevřel. Dovolil se a přisednul. K Jirkově nelibosti se uvelebil přímo naproti němu. Očekával další příval vzpomínek, myšlenek, pocitů, případně i vidin, ale tentokrát nic. Mysl starého muže byla pevně uzavřená, což bylo velmi úlevné.

„Co kdybychom se mrkli po vlaku, jestli tam nejsou nějaký kočky?“ protrhl ticho jeden z mužů u okna.

Druhého muže, jak Jirka věděl, zajímalo docela jiné pohlaví, přesto se zvedl a oba vykročili k chodbičce. Jirka zavadil pohledem o obličej prvního. Chyba, ale už bylo pozdě. Místo tváře spatřil krev, v uších vybuchl hlasitý pískot brzd. Ještě před několika měsíci by s sebou škubl anebo vykřikl, dnes se již dokázal ovládnout lépe. Sklopil zrak, uhnul nohama a počkal, až oba konečně vypadnou. Stalo se, sláva, bude klid.

„Všiml jste si mladíku?“ Hlas starého muže zněl přísně a povýšeně. „Ten člověk za dva dny zemře.“

Jirka prudce vzhlédl. „Auto… přejede ho auto,“ zašeptal. „A ten druhý… proboha vy to máte taky?“

„Opatrně s tím bohem,“ starší muž sevřel rty k sobě. „Myslím, že bychom se měli poznat blíž, co říkáš?“

Jirka neodpověděl. Vyčkával.

„Dovol mi jen drobnou dedukci. Hádám, že dokážeš vidět, slyšet et cetera myšlenky. Vidíš taky budoucnost, případně můžeš pronikat do snů jiných lidí a to vše zcela nedobrovolně. Pletu se?“

„Ne, nepletete.“

„Budu upřímný, ještě pár měsíců a budeš zralý v lepším případě na psychiatrii, v horším na sebevraždu.“

„A co mohu dělat? Nevybral jsem si to, ale…“

„No jen dopověz. Někdo ti to předal, jeden… řekněme muž. Příliš se s tebou svázal, pýcha ho přivedla tam, kde je nyní. Dobré k zapamatování, že jistá pravidla se nepřekračují.“

„Co mi je po něm! Vy víte, jak se toho zbavím?“

„Ne. Vím ale, jak to můžeš ovládnout. Mohu tě naučit, jak myšlenky číst a taky nečíst, jak někoho donutit udělat něco, co nechce. Mohu tě naučit… mnoho.“

Jirka mlčel a tiše klouzal pohledem po letitých vráskách toho muže. „Vy jste mě hledal, že ano? Tohle není náhodné setkání.“

„Není. Stejně jako ti dva chlapi ve skutečnosti vůbec nechtěli bloumat po promrzlém vlaku. Jsem tady už dlouho, Jiří Mikulášku, a všechny své žáky sleduji.“

„Vy mě… jak víte, že budu vaším žákem?“

Muž se jen usmál. „Říkají mi tu Stanislav Libý, ale pro tebe, Jiří, budu Svarg.“ Muž natáhl ruku a rozevřel prsty. Jirka zaváhal, ale pak nabízenou dlaň přijal a stiskl.

„Vítej mezi čaroději.“

[1] „Zatancuji si se smrtí a znovu budu žít“

Autor: Zbyněk Moravec