V povídce Kateřiny Vágnerové se podíváme mezi skupinu postarších dam a pánů. Zdánlivě je všechno v pořádku. Ale něco je jinak, než by mělo být.

„Co to máte, pane Františku?“ Štíhlá žena s přísným výrazem a drdolem, ze kterého se už roky neuvolnil ani vlásek, se káravě dívala přes rameno mohutnému muži s šedivou bradkou. Přejížděl po malé ploché věci a pod jeho hbitými prsty se míhaly drobné obrázky a písmenka.

„Nejspíš to bude ten… chytrý telefon. Tak tomu myslím říkali mladíci, co tady byli posledně na návštěvě. To vám je zajímavé…“

„Vlastíku, Vlastíku. Pojď honem!“ Čiperným krokem přibíhala dáma, která vypadala na sedmdesát, ale hopkala jako holčička. „Pane inženýre, že vy jste zase našel nějakou tu novotu? Ukažte!“

„Počkejte, moje milá, musím to prozkoumat,“ usmál se muž a poplácal dívenku po lokti.

Žena s drdolem se zamračila. Tahle – ženština – je pro všechny zdejší muže Nataška, zlatíčko… Jak to jenom dělá? Nemá žádné vychování. Každému se hned pověsí na krk, s každým si tyká… a ačkoliv ona sama je o hezkých pár roků mladší, stejně jí nikdo neřekne zlatíčko. Pro všechny je Paní Božena. Dokonce ani Boženka ne. Ne že by o to stála. Muži ji zklamali dost a dost. Nemá o ně sebemenší zájem…

„Co se tak mračíte, paní Boženo?“ zeptal se Vlastík, který právě dorazil. Ale jeho pozornost na sebe okamžitě strhla boubelatá Nataša, které samým vzrušením poskakovaly brýle na nose.

„Vlastíku, podívej, to se ti bude líbit. Ty se vždycky ptáš, co je nového ve sportu. A pan inženýr tady má nějaké obrázky, prý z olympiády. Rozumíš? Z toho, co se děje TEĎ!“

„Ne teď,“ opravil ji František, který si potrpěl na akurátnost. „Dnes ráno. I když…“ jeho prsty se rozjely po obrazovce. „Tak přece. Podívejte, Vlastimile, Phelps právě získal dvaadvacáté zlato. Pozoruhodný vynález. Ještě že teď tady máme wifi zdarma.“

„Co je to vifi? Jé, ono se to hýbe. V takové malé krabičce!“ pištěla Nataša.

Božena ohrnula ret. „Nechápu, kam ten svět spěje. Sport. Muži jsou přespříliš soutěživí. Vůbec nemají smysl pro opravdové hodnoty. Měli by činit něco pro národ, ne se nesmyslně honit.“

Jako obvykle ji nikdo neposlouchal. Zbylí tři s nadšením zkoumali, co všechno jim může krabička ukázat.

„Fotbal by nebyl?“

„A co nějaké novinky z divadla? Jé, podívejte, takové krásné šaty.“

„Hm, hezké. Zvlášť ten dekólt.“

„Vlastíku!“

„Já to snad ukazuju? To tady pan inženýr…“

Božena zasmušile odkráčela. Věřila, že při procházce arkádami bude mít klid.

V příštích týdnech si klidu užila ažaž. Tou prokletou krabičkou byli všichni úplně posedlí. Zatímco posedávala na lavičce a dívala se, jak z kamenného pítka pijí baculaté pěnkavy, doléhaly k ní nadšené výkřiky. Jednu chvíli to vypadalo nadějně, krabička přestala fungovat, prý jí chybí nějaký zdroj nebo co. Ale samozřejmě, pan inženýr problém nějak vyřešil. Čert vezmi techniky. Fascinace oním vynálezem pokračovala.

„Co zase koncert? Nebylo by něco na jůtůb? Třeba Tomáš Klus. Takový pěkný chlapec.“

„Natašenko, já myslel, že máš radši umění než hezké chlapce. Ale pravda, taky bych půvabnou slečnou nepohrdl.“

„Vlastíku!“

„No co, co, co. Ty hezké mladíky můžeš a já slečny ne? Stejně jsem myslel nějakou operní zpěvačku. Taková Dagmar Pecková…“

„…je sotva slečna.“

„V mém věku? Pro mě je slečna skoro každá. No řekni, Františku, taky by se ti líbila?“

„Já na tu vaši kulturu moc nejsem. Já spíše na techniku, vždyť víte…“

Boženu začala bolet hlava. A mělo být hůř.

Panu inženýrovi přestala ta věcička stačit. Prý na malou „obrazovku“ pořádně nevidí, oči už nemá jako zamlada, ale zjistil, že jsou i větší, prý jakýsi tablet. Zatoužil si ho obstarat.

Božena se pohoršila: „Když říkáte obstarat, myslíte ukrást.“

„Spíše nějakého z našich milých mladých návštěvníků jaksi rozptýlit, aby ho tady zapomněl,“ uculil se.

„Vždyť říkám, ukrást.“

„Prosím vás, dnešní mladí takových serepetiček mají. Určitě jim jedna nebude chybět.“

„Já vám pomůžu, pane inženýre, ona to může být pěkná švanda,“ hihňala se Nataša. „Jak uvidíte někoho s tou věcičkou v ruce, tak já na něj bafnu, on se lekne, pustí ji a bude.“

Zapojili i pana Vlastimila. Ten se vždycky nechal přemluvit k nepravostem. Jinak to provedli přesně, jak Nataša navrhovala. Až na to, že ten muž nebyl tak úplně mladíček a ten „tablet“ vlastně nebyl „tablet“, ale něco většího.

Božena seděla opodál na nízké zídce, shlížela dolů na řeku, která se mihotala mezi nábřežími a mosty, a po očku pokukovala, co se děje. Chytře, i když roztržitě vypadající muž s krabatým čelem zaujatě ťukal na cosi, co měl rozložené na klíně. Pak už to šlo ráz na ráz. Nataša udělala své baf, muž sice nevypadal vyděšeně, ale každopádně položil tu věc na lavičku a šel se podívat, co se děje. Jen co se otočil zády, Vlastík ji popadl a předal panu Františkovi.

Muž se vrátil zpátky, protože Natašu samozřejmě nenašel, a nenašel už ani ten svůj přístroj. Božena se mohla pokusit říci mu, co se stalo, jenže co by to bylo platné. Právě tak, nebylo nic platné to, že muž zavolal policii. Nevyšetřila vůbec, ale vůbec nic. Jestli oni nebudou poněkud neschopní?

Muž vypadal zoufale. Měla pocit, že to pro něj nebude jen taková „věcička“, jak si ostatní mysleli.

„Pane Františku, opravdu si myslím, že byste měl tu věc vrátit,“ řekla za pár dní, když už starostmi nemohla vydržet.

Zamyšleně si popotahoval bradku. „Víte, paní Boženo, nejspíš budete mít pravdu. Já jsem to správně neuvážil. Domníval jsem se, že dnešním mladým na věcech moc nezáleží, třeba ten chytrý telefon nehledal nikdo.“

 „Ale tentokrát…“

„Ano. Tentokrát. Já ten přístroj pořádně prohlédl a ono to není jenom tak. Ten muž bude kolega vědec. Je tam spousta výpočtů a různých teorií. Nějaký objev. Pravda, ne úplně dokončený. Proto byl nejspíš tak zoufalý. Pracoval na něčem, co ještě nemohl dát světu ve známost.“

„To je strašné. Mě samotné je až mdlo při představě, že by mi někdo vzal můj rukopis. Musíte mu to vrátit!“

„Toho jsem si plně vědom. Nezapomínejte, že i já vymyslel pro lidi celou řadu vynálezů. Je tady ovšem problém. Tedy vlastně dva.“ Rozčíleně si zaťukal na špičku svého poněkud baňatého nosu. „Ten první je jednodušší – jak mu ten předmět vrátit.“

„Mohli bychom ho nenápadně podstrčit správci,“ navrhla Božena.

„To bychom patrně mohli. Je zde ovšem ještě samotný objev.“

Božena udiveně pozvedla obočí. Pak si ale vzpomněla na kolegu Karla, ten o něčem podobném psal. „Je to něco, co by mohlo uškodit lidstvu? Nějaký pekelný stroj?“

„To snad ani ne. Je to spíše takové… delikátní.“

„Delikátní?“

Inženýr si už zase prohrabával svou bradku a vytvářel z ní roští vhodné pro zimní spánek ježků. „Pokud tomu správně rozumím, tak chce zjistit, jací lidé opravdu jsou… nebo byli. Nebo přesněji, jaké je jejich nejtajnější přání, které možná ani sami sobě neprozradí. Rozumíte?“

„Nerozumím.“ Připadala si poněkud tupě, ale věda nikdy nepatřila mezi oblast jejího zájmu.

„No, jistě si uvědomujte, že mnohé významné osobnosti, ať už z politického, kulturního nebo vědeckého světa, si vytváří pro veřejnost trochu jinou tvář, než jakou mají ve skutečnosti. Tedy, nejspíš to dělá každý, ale u významných osobností, dokonce i u těch, kteří již světlo veřejného života opustily, to jaksi lidi více zajímá. No a ten člověk sem přišel, aby pomocí wifi načetl, jak je to s námi. Jenom tam měl takovou malou chybku,“ dokončil František své vysvětlení a ruce pro změnu zabořil do svých, obvykle úhledně učesaných vlasů. Za chvíli byl rozježený celý.

„Nikdy jsem nedokázal odolat výzvám.“

Božena konečně pochopila, o co jde. „Vy jste…“

„Ano, Boženko, já ten objev dokončil. A navíc hned vyzkoušel. Zpětně chápu, že jsem nejspíš neměl, je to zásah do soukromí, ale jsem vlastně rád, že teď vím, co je vaším největším přáním.“

Rozzlobeně se na něho podívala. „Jak jste si to mohl dovolit?!“

Rozpačitě pokrčil rameny.

Najednou se zajíkla: „Ale když to funguje, mohl by ten člověk zjistit o nás všechno!“

„Všechno ne, ale pravděpodobně dost.“

„Nesmíte mu to vrátit!“

„Nesmím? Proč byste se měla zlobit, kdyby se národ dozvěděl, že vaším největším přáním je –“

„Neříkejte to!“ Po ženině tváři začaly stékat slzy. „Chci, aby se na mě vzpomínalo pro mé dílo, ne mé city.“

„Boženko.“ Muž se k ní natáhl a pohladil ji po vlasech. „To se stejně bude, vaše dílo to nezpochybní, jen vás to zlidští. Tak co, mohu to vrátit?“

Uslzeně přikývla.

Inženýr Malina k sobě přitiskl milovaný počítač, který se k němu vrátil snad zázrakem, a mumlal tichou přísahu: „Od teď si vždycky budu dělat zálohy.“

Usedl na lavičku a zapnul ho. Snad mu ten lupič nic nesmazal. Ne, je tady všechno. Ale… Překvapeně zíral na dokončené výpočty. Problém, se kterým si nevěděl rady, za něj někdo vyřešil. A navíc našel první výsledek: Božena Němcová – Přála bych si, aby mě někdo měl rád.

Funguje to! Rychle začal sepisovat seznam: František Křižík, Nataša Gollová, Vlasta Burian, Karel Čapek… Tolik velikánů, o kterých se teď lidstvo může dozvědět víc.

Pak utrhl na kvetoucím keři jedno růžové poupě, vešel na Vyšehradský hřbitov a položil ho na hrob s reliéfem vážně vypadající dámy.

„Myslím, že nejsem jediný, kdo tě má rád, Boženko,“ zašeptal.

„Tak vidíš, měl jsem pravdu,“ objal pro smrtelníky neviditelný František kolem ramen štíhlou ženu, která náhle vypadala daleko méně přísně.

Autor: Kateřina Vágnerová