Povídka Zbyňka Moravce začíná úplně nevinně. Ale co se vlastně za oním výhodným benefitem skrývá?                                                    

Ozvalo se zaklepání, klika se sklonila a do nevelkého pokoje vstoupil vysoký, tmavooký muž se snědou pletí. MUDr. Igor Čagoran měl kdysi bujnou černou kštici. Vlasy se mu již ale dávno oděly do barvy opršeného sněhu.

„Přeji vám krásné odpoledne,“ usmál se na staršího muže a ženu sedící v křeslech před televizí. Pan Houska ztlumil zvuk, jeho manželka vzhlédla od křížovky.

„Přejete si něco, pane doktore?“ řekla strojeným hlasem seniorka.

„Omlouvám se, že ruším,“ doktor zavřel dveře, přešel k oknu a odložil na stůl svazek klíčů. Vyndal z kapsy dvoje páskové hodinky a položil je hned vedle nich. „Už jste v našem domově nějaký ten měsíc, věřím, že vám náš Přístav stáří poskytuje veškerý komfort. A jelikož bych nerad, abyste měli důvod k jakékoli stížnosti, chtěl jsem se vás naposledy zeptat, zda jste si to nerozmysleli a neuvažujete o využití našeho… benefitu.“

Paní Houskové se roztřásla brada. Její muž k ní hned vztáhl ruku. „Nerozčiluj se, Bláži.“

Žena ale manžela ignorovala a zvýšeným, napjatým hlasem spustila palbu slov: „Nabízíte nám ty svoje povedené hodinky každou chvíli a už jsme vám několikrát jasně řekli, že nemáme zájem! Co jste na tom nepochopil!? Opravdu nechceme, aby nám nějaký výmysl na ruce podsouval, jak dlouho budeme ještě živí. I na ministerstvu považují tu vaši pitomost za nestoudnou blamáž! Takže ne, ne, a ne!“

Doktor Čagoran se nadechl. „Ať už na ministerstvu prohlašují cokoli, tak mohu ručit za to, že hodinky se ještě nespletly! Ostatně sám je mám na ruce.“

„Co taky můžete jiného říct!“ vyštěkla paní Housková.

„Chtěl bych jen připomenout,“ naléhal dál lékař, „že také váš syn i dcera trvají na tom, abyste si hodinky nasadili.“

„Tím jste nás, pane, definitivně odradil!“

„Nemáme syna ani dceru, jsou to už cizí lidé,“ zavrčel pan Houska.

„To jistě ne, jsem si jist, že to s vámi myslí dobře.“

„A to jako co?!“ vykřikl tentokrát pan Houska. „Třeba, že jsme na ně přepsali barák a oni nás poslali sem? Z domu, který jsem těmahle rukama stavěl, kde jsme k nim v noci vstávali, hráli si s nimi, vychovávali je?! Takhle to myslí dobře?! Udělal byste to vy vašim rodičům, pane?!“

Igor Čagoran neodpověděl.

„Kájo, uklidni se, nestojí to za to,“ mávla rukou paní Housková. „Je přece nad slunce jasné, že jediný důvod, proč nás vyhostili zrovna sem, jsou právě ty vaše zatracené hodinky! Copak, doktore, nevidíte, že naše potomky zajímá jen, kolik času nám ještě zbývá?!“

„Chápu tedy,“ lékař pokrčil rameny. Sbalil oba přístroje a vrátil je do kapsy. „Rád bych jen připomenul, že vyšetření hodinkami je naprosto bezbolestné a budete-li mít zájem, můžete je nosit na ruce neustále. Toto jedinečné zařízení vyšetří kondici vašeho organismu a vyčíslí maximální počet dnů vašeho života. Máte tak příležitost změnit své životní návyky a život si prodloužit.“

„Netrpíme ztrátou paměti,“ ucedila paní Housková kysele. „Nyní budeme rádi, když nás ve vašem úžasném domově pro seniory necháte o samotě a už nikdy, slyšte dobře, nikdy nám nebudete nutit ten váš benefit.“

„Proboha, člověče, vždyť tady chodíte jak hokynář,“ dodal pan Houska.

„Dobrá,“ odsekl muž zlobně. „Můžete si to ještě rozmyslet.“

Bez rozloučení odešel.

Pan Houska chtěl znova televizi zhlasit.

„Kájo, počkej, podívej!“ Žena kývla bradou ke stolu.

„Nechal tu klíče,“ zabrblal.

„Myslíš na to, co já?“

„Že Bohemka sestoupí?“ nechápal muž.

„Ale prosím tě! Bohemka! Můžeme se mrknout na ty hodinky.“

Pan Houska se nadechl a zamrkal. „Jak jsme o tom mluvili? Že se mu podíváme pod ruce, co v tom je?“

Žena přikývla. „Můžeme to prodat do novin, vždyť je to světová záhada, jak to ten doktor dělá.“

„A co když tam bude?“

„Tak mu přece neseme klíče.“

Manželé se na sebe usmáli.

Výtah je zavezl do nejnižšího podlaží. Právě zde, v suterénu, si doktor Čagoran zařídil svou pracovnu, právě zde také skladoval i zázračný benefit „Přístavu stáří“. Zdviž zastavila, cinklo to a dveře se rozevřely. Vystoupili do úzké betonové chodby. Uvítala je blikající zářivka a hukot kotle.

„Pane doktore?“ zavolala opatrně paní Housková. Nic.

„Má to tady dost depresivní,“ prohlásil její manžel a klouzal pohledem po šedých stěnách, do nichž se zakusovaly vstupy chráněné bílými polstrovanými dveřmi.

„Už jsem si zjistila, že tady i bydlí,“ špitla žena. „Opustil prý rodinu, ženu, děti a žije zde.“

„Hlupák.“

„Prý byl dobrý onkolog.“

„Hm, hele Bláži, na tomhle klíči je nálepka s nápisem Sklad.“

„Tak rychle, ať už jsme odtud pryč.“

Pan Houska vyzkoušel všechny dosažitelné zámky, ale klíč s nápisem „Sklad“ nikam nepasoval. Když, už to chtěli vzdát, zjistili, že jedny dveře jsou odemčené. Spěšně je otevřeli. Za nimi ubíhala krátká chodba. Prošli potemnělým prostorem k dalšímu, již zamčenému vstupu. Tentokrát pro klíč využití měli. Odemkli a otevřeli. Pan Houska nahmatal vypínač. Místnost ozářila prostá žárovka visící ze stropu.

Malý, nevytápěný kumbál byl bez jakéhokoli nábytku, jen v rohu se tyčil sloupec krabic. Horní byla otevřená. Pan Houska v ní zalovil a vytáhl pevně uzavřený protáhlý sáček. Bez zaváhání černý igelit roztrhl. Vysunul předmět vypadající přesně jako digitální hodinky s širokým displejem.

„Co s tím teď?“

Chvíli váhali, nakonec muž upustil hodinky na betonovou podlahu a rozšlápl je podpatkem. „Tak se tedy podíváme dovnitř.“ Displej křupl, ale to bylo vše. „Mám v kapse nožík,“ nedal se pan Houska. Zvedl hodinky, sevřel prsty čepel a hrotem vyšrouboval dva šroubečky.

„Proč’sto neudělal rovnou?“ zamračila se žena.

„Vypadalo to tak fórově…, tak a je to.“ Pan Houska odložil oba šroubky na krabice, nožem vyloupl spodní kryt a zamračil se. „Tady je jen baterka a jinak… nic.“

„Pojďme už nahoru. Obchází mě tu hrůza.“

Výtah cinkl a oba rázem znehybněli. Zaskočeně na sebe pohlédli, spěšně zavřeli dveře a zhasli. Odněkud z chodby k nim dolehl hovor, jemuž přes hučení kotle nerozuměli. Hlasy odumíraly, až je už vůbec neslyšeli, pak kdesi klaply dveře.

„Kájo, já se strašně bojím.“

„Jsme spolu, počkáme, až se to uklidní a vypadneme odtud.“

„Máme to vůbec v našem věku zapotřebí?“

„Chtěli jsme to zjistit, ne? A nejsme zde zbytečně, alespoň víme, že je to opravdu šarlatán.“

„Ale já tomu vůbec nerozumím.“

„Já taky ne. Ale udělal bych to tak. Zítra si toho doktůrka pozveme a řekneme mu, že už známe jeho tajemství. Tyhle hodinky si vezmeme na pokoj, a buď nám vysolí nějaké peníze, anebo… to dáme do novin.“

„Já nevím, Kájo. Mně se tu nelíbí stejně jako tobě. Ale někoho vydírat? Bude to bezpečné?“

„Neboj, nech to na mě.“

Opět se ozvaly kroky. Zmlkli. Dveře skladu se tiše otevřely. Malou místnost zalilo světlo z chodby. Pan Houska byl připraven s nožem v ruce, ale za dveřmi nestál doktor Čagoran, nýbrž jeho osobní asistentka, mladá tmavovláska Magda.

„Kdo jste a co tu chcete?“ zašeptala. „Odpovězte!“

„Houskovi,“ řekli oba manžele zároveň. „Přišli jsme zjistit, jak fungují hodinky.“

„Prosím, neprozraďte nás,“ zaprosila stará paní.

„A co jste zjistili?“ v Magdiných očích probleskl zájem.

„Podívejte,“ pan Houska schoval nůž a ukázal rozbité hodinky. „Vidíte, nic tam není, jen baterka!“

„Musí v tom být nějaká čertovina,“ doplnila jej manželka.

Magda k nim poplašeně vzhlédla. „Co plánujete dělat dál?“

„Zítra se na to pana doktora přeptáme a…“

„Nikomu jinému to neříkejte!“ hlesla tmavovláska.

Manželé vážně přikývli.

„Pojďte, půjdeme! Odkud vlastně máte klíče?“ podivila se Magda.

„Pan doktor je zapomněl u nás na stole.“

Žena za nimi zamkla a svazek si od nich převzala. „Musíme být potichu, pan doktor je v pracovně.“

Opatrně vyšli na hlavní chodbu. Do rozblikaného světla vykročila první tmavovláska. Výtah byl stále dole. Zmáčkla tlačítko, dveře se rozevřely.

„Magdo!“ zavolal doktor Čagoran a vykoukl ze dveří své pracovny. „Ty jedeš… co vy zde?“

Oba manželé jen naprázdno zalapali po dechu. Ruku s hodinkami měl pan Houska pevně sevřenou za zády.

„Nechal jsi, Igore, nahoře klíče. Houskovi byli tak hodní a přinesli je,“ zachránila situaci Magda.

„A děkuji! Ta moje zapomnětlivost. Přeji vám krásný večer,“ doktor se pokusil o úsměv. „Kdybyste si to rozmysleli s hodinkami, stačí říct mně nebo tady Magdě.“

„Ano, jistě,“ usmála se nervózně paní Housková a ona i její muž do výtahu skoro skočili. Magda zůstala na chodbě a než se dveře zdviže zavřely, usmála se.

„Děkujeme,“ zašeptala stará paní.

Když začal výtah stoupat, manželé si oddychli.

„Mám pocit, že paní Magda byla na naší straně,“ usmál se pan Houska.

„Je jako kytička, vypadá jako já ve dvaceti, ale co jsem slyšela, je tady už úplně od začátku. Musí něco tušit.“

„Teď ticho, nesmíme nikomu nic říct.“

„Já vím, ale nechtěli jsme ty noviny, Kájo?“

„Prostě nesmíme, snad bude dobré si pořídit ještě pár důkazů.“

V tichosti přišli do svého pokoje. Pan Houska si sedl před televizi, jeho manželka pokračovala v luštění křížovek.

***

Výtah zastavil, cinkl a dveře se otevřely. Pan Houska, zkontroloval obsah své kapsy, chytil se stěny a vykročil na chodbu. Suterén. Opět byl zde, tentokrát vyjednávat o finanční kompenzaci. První rozmluva v jejich pokoji zastihla toho doktůrka nepřipraveného. Jen na prázdno otevíral pusu, jako ryba na suchu. Nic z něj nedostali. Pak ale zavolala Magda, že s nimi chce ten šarlatán hovořit ve své pracovně. Šel jen on se svým malým překvapením. Kdyby se nevrátil, manželka zavolá policii.

Prošel chodbou, ani nezaváhal, přesně si pamatoval, kde je pracovna doktora Čagorana.

Zastavil se před dveřmi. Zářivka na chodbě stále nepříjemně blikala. Pohlédl na šedý oprýskaný rám a bílé polstrování.

„Tak do toho,“ zašeptal a zaklepal.

„Vstupte! Je otevřeno.“

Pan Houska se zamračil a otevřel dveře.

„Ale…“

„No, jen pojďte dál.“

Starý pán vstoupil a zavřel za sebou.

***

Kdosi klepal. Starší paní si posunula brýle na nose a vzhlédla od černobílých fotek. Do jejího pokoje nakoukl usměvavý obličej tmavovlasé Magdy.

„Přeji vám krásný večer, paní Jarská.“

„Děkuji vám.“

„Hádám, že je všechno v pořádku, i léky jste si vzala, že ano.“

„Děkuji, ano, jenom…“

„Copak?“

„Z vedlejšího pokoje, od Houskových, jako bych slyšela takové rány a… výkřik.“

„Skutečně? Snad se vám něco zdálo,“ tmavovláska se strojeně usmála. „Než jsem u vás zaklepala, pan Houska právě vycházel na chodbu. Jistě by mi řekl.“

 „Je to divný brouk,“ paní Jarská zvedla prst. „Počkejte, neodcházejte. Představte si, že dneska dopoledne si pozvali pana doktora k sobě do pokoje!“

„Na tom není nic zvláštního, paní Jarská. Tak přeji krásný večer a nádherné sny,“ ukončila rozhovor Magda a spěšně vycouvala z pokoje. Stará dáma by ji byla schopna zdržet i hodinu. A ona ještě musí zkontrolovat paní Houskovou.

Zaťukala na dveře.

Z pokoje se ozýval hluk puštěné televize.

„Paní Housková, všechno v pořádku?“

Žádná odpověď.

Paní Housková trpěla vysokým tlakem a cukrovkou, ale nedoslýchavostí ne. Magda se rozhlédla okolo.

„Paní Housková!“

Klienti se v pokojích nezamykali, stačilo vzít za kliku. Když otevřela dveře, v ústrety jí zablikalo namodralé světlo televizní obrazovky.

„Paní Housková?“

Tmavovláska sáhla za roh a cvakla vypínačem. Zářivka několikrát zablikala.

„Omlouvám se, ale víte, paní Housková, že se mi musíte ozvat, nebo…“ Magda přelétla pohledem televizi, křesla, stůl, skříň… Nakonec jí oči zabloudily k dvěma rozestlaným postelím. Mezi nimi vykukovaly bosé nohy.

„Paní Housková?“ vydechla a rychle vstoupila do pokoje.

Stará paní ležela na zádech, hlavu zalitou krví, tvář rozbitou k nepoznání. Magda si ji chvíli zpytavě prohlížela, sklonila se a snažila se na zápěstí nahmatat tep. Nechala paži mrtvé ženy klesnout. Otřásla se a konečně začala křičet.

***

V jídelně seděl každý na svém místě, tak jak byl zvyklý, jen stůl Houskových měl obě židle prázdné. V místnosti to bzučelo jako v úle, někteří senioři šeptali, jiní křičeli s dlaněmi u uší. Do vzrušených hlasů prosakoval strach.

Doktor Čagoran v bílém plášti, pod nímž vykukoval límec košile, otevřel dveře a pomalým krokem vstoupil. Nesmál se jako obvykle, rty měl sevřené, pohled ustaraný. Na dotazy neodpovídal, až když mu Alžběta, vedoucí noční směny, strčila pod nos mikrofon, jakoby se probral z hlubokého snu. Zamrkal a s jistým překvapením v očích přehlédl rozlehlou jídelnu. Senioři ztichli.

„Vážené dámy a vážení pánové,“ začal zvolna. Odkašlal si a pak již svůj monolog nepřerušoval: „Policie právě uzavřela celou budovu a po zbytek noci nesmí nikdo vycházet ven, ani já, ani kdokoli jiný. Stala se… Pan Houska utekl z bytu a zdá se, že zrovna není ve své kůži. Prosím, pokud jej náhodou uvidíte, nemluvte s ním, uhněte mu z cesty a hned, jak to bude možné, zavolejte mne, anebo na policii. Až strážci pořádku prohledají náš dům, vrátíte se po skupinách každý do svého bytu. Zatím vám kolegyně roznesou čaj a nějaké sušenky. Děkuji.“

„A co Blažena?“ zakřičela nedoslýchavá paní Černová.

„Paní Housková…“ doktor zaváhal a pohlédl na Alžbětu, ta jen přikývla. „Paní Housková, zemřela. Nenosila hodinky, její smrt byla neočekávatelná.“

Odmlčel se a několik pečovatelek začalo mezi klienty roznášet teplý čaj a sušenky. Vypnul mikrofon.

„Bětko, mám dojem, že někomu se už pomalu blíží čas.“

„Nemýlíte se, pane doktore, pan Gryga má už jen jedničku.“

Lékař přikývl. „Připravte ho na přesun do pokoje jako prvního.“ Otočil se a odešel.

***

Doktor Čagoran vstoupil do své pracovny, ani nerozsvítil a zhroutil se do křesla. Bylo nad ránem, všechny ty výslechy, neustálé dotazy a hlavně nález v kotelně jej velmi vyčerpaly.

„Copak? Únava starce?“

Muž s sebou trhl. „Magdo? Proboha proč jsi tu potmě?“

Neodpověděla.

Vstal a cvakl vypínačem. Jeho osobní asistentka seděla za stolem, lokty na desce, bradu složenou v dlaních.

„Je na tobě vidět únava, ale i tak jsi rok od roku krásnější. Nikdy bych si nemyslel, že s tak rozsáhlou rakovinou budeš žít tak dlouho.“

„Podstoupila jsem ozáření, na něž se nezapomíná, za to ty stárneš.“

„Co kdybychom… jako tenkrát…“

„Tenkrát?“ protáhla. „Když jsi mě znásilnil?“

„Neodešla jsi, nenahlásilas to, muselo se ti to líbit!“

„Nelíbilo.“

„Tak proč jsi celé ty roky zůstávala a pomáhala mi? Jen díky tobě vznikl celý tenhle byznys.“

Usmála se. „Jen díky mě máš na hodinkách dvojku.“

„Nemělas mi je nikdy nasazovat.“

„Neodešel jsi, nenahlásils to, muselo se ti to líbit.“

„Svině!“

„Já?“ Provokativně se usmála.

„Vezmu si tě, slyšíš, vezmu si tě teď hned jako tenkrát!“

„Ne!“

Žena pevně pohlédla do mužovy vrásčité tváře. Doktor Čagoran zatnul pěsti, nakročil, ale pak svěsil ruce a opět se zhroutil do křesla.

„Houskovi našli zabalené hodinky,“ začal nečekaně tichým a mírným hlasem.

„Já vím.“

„Přišli na to, že jsou prázdné.“

„Hm.“

„A za to se platí, že?“ muž opatrně vzhlédl k své asistentce.

„Myslíš, že by mělo?“

„Jak to, že se pan Houska oběsil v kotelně? Proč mě nepřišel zabít?“

„Zavraždil svou ženu, asi ho trápilo svědomí, nebo snad ne?“

„Jak snad ne?“

„Zabil jsi snad ty paní Houskovou?“

„Ty víš moc dobře, jak to myslím. Já Houskovou nezabil.“

„Když na tom trváš.“

„Nevěříš už mi?“

Magda chvíli propátrávala mužův obličej.

„Nevím, ještě se nestalo, že bys někde zapomenul klíče,“ řekla konečně. Pak mrkla na hodinky obepínající jeho zápěstí. „A co tvůj poslední den, strávíš ho zde?“

„Můj poslední den?“ Muž zmateně pohlédl na displej. Místo dvojky se v umělém osvětlení černala jednička. Postavil se. „Ano, můj poslední den.“ Obešel stůl. „Mám pro tebe překvapení, dovolíš?“

Magda se s židlí posunula ke stěně, aby se mohl dostat k zásuvce. „To je od tebe milé.“

Igor Čagoran nahmatal drobný klíček pod klávesnicí. Ruka se mu třásla. Spěšně odemkl šuplíky a vysunul horní zásuvku.

„Za věrné služby…“ hlas se mu zachvěl.

Sevřel rukojeť pistole.

„Nestřílej!“ vykřikla Magda.

„Čarodějnice!“

***

Zářivka zablikala a zhasla, podlahu pokrytou šedým linem zalévalo jen mdlé světlo prosakující škvírou pode dveřmi pracovny doktora Čagorana. Hučení kotle náhle přehlušilo prásknutí výstřelu. Těžké tělo dopadlo na podlahu.

V místnosti zazněly kroky. Dveře se otevřely. Magda se otočila a pohlédla na muže s dírou ve spánku. Chvíli sledovala kaluž krve tiše se rozlévající okolo nehybné hlavy. Zhluboka se nadechla, snad chtěla vykřiknout, ale zaváhala. Vrátila se k němu. Sklonila se k paži s hodinkami, odepnula je a nasadila na ruku.

Slastně se usmála, kůže na čele se jí vyhladila, kruhy pod očima zmizely, tváře znachověly.

Cinkl výtah.

Zamračila se. Co tady kdo chce tak brzo? Odepnula pásek a zase jej připjala na paži mrtvého.

„Haló, stalo se něco?“

„Bětko!“ vykřikla Magda rozčileně. „Igor se zastřelil!“

Subtilní žena se zastavila mezi futry dveří. „Panebože!“ vydechla s pohledem vytřeštěným na Magdu. Otočila se a zase zmizela na chodbě.

 „Bětko! Okamžitě přijď sem ke mně!“

Žena se vrátila.

„Odpověz mi! Ty si snad myslíš, že jsem jej zastřelila já?“

„Ano. Igor mi ani ne před hodinou říkal, že jestli dnes zemře, tak díky tobě.“

„Co tady vůbec děláš? Odpověz mi!“

„Pan Gryga zemřel, telefonem jsem se nedovolala, jela jsem proto dolů… Magdo, proč ti to všechno říkám?“

„Protože tě k tomu nutím,“ usmála se žena. „Pojď dovnitř a seber pistoli.“

„Ne,“ vydechla Bětka, ale přesto vstoupila do místnosti, překročila tělo mrtvého doktora a sehnula se pro zbraň. „Magdo, já to nechci!“

„Ale přesto poslechneš, protože to poručím.“

„Proč?!“

„Namiř na Igorovo tělo!“ Magda poodstoupila ke dveřím.

„Ne!“

„Proč? Prostě poručím a ty uděláš, co chci. Divíš se tomu? Jsem prostě jiná,“ Magda se ušklíbla.

„Prosím, nenech mě umřít!“

Magda roztáhla rty v pohrdavém úsměvu. „Střílej!“

Alžběta zmáčkla spoušť. Suterénem práskl výstřel. Zpětný náraz ji cukl paží, ale ona se nezastavovala. Zbraň neudržela v klidu a ruka s ní tancovala do všech možných směrů. Na hrudníku doktora Čagorana se rozpily dvě krvavé skvrny, stěnu ozdobily tři dolíky, jednu ránu koupila podlaha a než stačila Magda zareagovat, Bětka se otočila k ní.

„Pře…“ víc Magda nestihla. Dvě nábojnice jí proděravěly hruď a srazily její tělo ke stěně chodby. Svezla se po zdi do sedu, klesla na bok. Bětka vystřílela zásobník. Suterén opět ovládl zvuk hučícího kotle. Pečovatelce se roztřásla ruka, paže ji bolela, ale ještě pevněji sevřela zbraň. Pomalu přišla k rámu dveří, oči nespouštějíc ze siluety ležícího ženského těla.

„Nezabíjej mě, prosím,“ zašeptala Magda. „Umíráš, mohu ti pomoct.“

„Já? To snad ty.“

Magda mluvila se zjevnými potížemi, zdlouhavě s pauzami. „Já jen ztrácím svou moc. Ale ty máš hodinky, zbývají ti tři roky, že?“

„Jak to víš?“

„Igor je nasazoval, ale já… já jsem je připravovala. Můžu tě… zachránit.“

„Připravovala? Zachránit? Byly snad otrávené? Mluv!“

Magda se slabě usmála, z úst jí vytekl pramínek krve. „Ne.“

„Všechno mi řekni nebo ti proženu kulku hlavou, slyšíš!“ Ví Magda, že už nemá v pistoli žádný náboj?

„Pomůžeš mi pak?“

„Život za život.“

„Tak poslouchej,“ Magda se s obtížemi nadechla. Odněkud z dálky dolehl k oběma ženám zvuk houkačky, ale ani jedna mu nevěnovala pozornost. „Umím do hodinek vtělit svůj… příkaz. Člověk, který si je nasadí, pak ztrácí svou životní sílu až do dne, který jsem určila. Někdo jeden rok, jiný pět, padni komu padni. Ani je pak nemusí nosit. Hodinky… ne, má moc z něj vysají život.“

„To ti mám věřit? Chceš mi namluvit, že kouzlíš?!“

„Mluvím na rovinu. Život za život.“

„Proč to všechno děláš, copak ti dělá radost… vysávat z někoho život?“

„Možná, ale hlavně dostávám z hodinek sílu, jež nastřádaly. Omladí mě to. Každé zlomení něčí vůle, každý příkaz i výroba každých hodinek zase ubírá roky života mně.“

„Co jsi to za stvůru?“

„Stvůra? Možná jsem jen… nemocná.“

„Doktor Čagoran byl taky takový?“

„Ne. Měla jsem… mám nádor na mozku. Ozařovali mě. Po posledním cyklu se stalo něco… neočekávaného. Já a ta nemoc jsme se spojily. Dala mi sílu… přikazovat. Igor byl můj lékař… znásilnil mě. Já se ale pomstila … vzala mu rodinu, děti… zbytek svědomí. Stal se maskou mých hodinek… mé moci, ochotným sluhou, který nesl veškerou zodpovědnost.“

„A nakonec jsi jej zabila,“ vydechla Bětka otřeseně. Soustředila se tolik na ležící ženu, až přeslechla tichý šelest na schodišti.

Magda s obtížemi polkla. „Sluha se chtěl vzbouřit, ale zbývalo mu už tak málo času. Kdyby na mě nevytáhl pistoli, nikdy bych ho nedonutila obrátit ji proti sobě.“

V tom okamžiku prolomil temnotu chodby kužel ostrého světla. Bětka od jasu odvrátila tvář.

„Odhoďte zbraň! Jste obklíčena!“

Pistole hned padla na zem, žena vyděšeně vymrštila ruce nad hlavu. „To ne já, to ne já!“ vykřikla.

Rázem byl u ní muž v černém a donutil ji lehnout si na zem.

„Je to upír, ke všemu mě přinutila!“ křičela Bětka hystericky.

„Cokoli řeknete, může být použito proti vám!“

„Žena žije, muž to má za sebou,“ hlásil kdosi.

„Rychle doktora!“ volal zase někdo jiný. Najednou bylo kolem až příliš mnoho lidí.

Bětčina zápěstí sevřela pouta.

***

Magda nehnutě ležela pod pokrývkou, tvář otočenou k oknu. Hleděla ven do ocelově šedé oblohy, na věžáky sápající se k nebi a na těch několik černých teček ptáků kroužících ve výšce. V nemocničním pokoji jí dělal společnost jen noční stolek, umyvadlo a stojan s kapačkami. Návštěvy neměla žádné. Snad je odrazoval policejní dozor před dveřmi, snad o ni neměl ani nikdo zájem. Vůbec jí to nevadilo. Zavřela oči. Už by se zase ráda vrátila do Přístavu stáří. Kolik hodinek tam na ni čeká?

Kdosi klepnul na dveře a otevřel.

„Přeji krásný den,“ usmál se vysoký, hnědovlasý muž v tmavém plášti. Za ním vstoupil policista. Magdě neuniklo, že uniformovaný strážce pořádku má špunty v uších.

„Přišel jste mě vyslýchat?“

„Ano i ne.“

„Už jsem všechno řekla.“

„Ano i ne,“ muž si sáhl do kapsy. „Prý se vám již daří dobře. Chtěl bych vám něco pustit.“

„Nerada bych si ty strašlivé okamžiky jakkoliv připomínala.“

„Tohle vás ale bude zajímat.“ V ruce se mu objevil přístroj podobný mobilnímu telefonu. „Pamatujete si pana Housku?“

Magda nezaváhala. „Jistě.“

„Pan Houska se oběsil v kotelně, nepletu-li se.“

„Nepletete,“ povzdechla si žena a zavřela oči.

„Pan Houska měl, představte si, u sebe diktafon, kterým nahrával každý zvuk, každé šustnutí, každé slovo.“

Magda pod přikrývkou sevřela ruce v pěst.

„Zvláštní, že člověk, který zabije svou manželku a také sebe si vše nahrává na diktafon, nemám pravdu? Že by to chtěl prodat bulváru? Neodpovídáte. Ale k záznamu: na začátku je slyšet výtah a pak kroky, zaklepání na dveře a potom… já vám to raději pustím. Mám tady kopii.“

Muž zmáčkl tlačítko a nemocniční pokoj naplnil šum.

„Tak do toho,“ zašeptal pan Houska zřetelně.

Zaklepání.

„Vstupte, je otevřeno.“

„Ale…,“

„No jen pojďte dál.“

Na záznamu klaply zavírané dveře.

„Kde je pan doktor?“ ptal se pan Houska.

„Nepřijde.“

„Proč jste mě potom, Magdo, volala?“

„Pane Karle Housko, teďka vezmete ze země to kladivo, půjdete do svého bytu a zabijete svou manželku Blaženu! Pak sjedete výtahem dolů, půjdete do kotelny a tam vystoupíte na štokrle, vsunete hlavu do oprátky a oběsíte se!“

„Ale, to…“

„Bez mluvení!“

Opět se ozval zvuk otevíraných dveří, následně kroků, výtahu…

Muž záznam zastavil a spěšně přiložil Magdě ruku na ústa. Ta se na něj zamračila.

„Nepřišel jsem vás zatknout, ale domluvit se s vámi. Výkřiky paní Alžběty Dvořákové o tom, že jste upír a že jste ji přinutila k tomu a onomu, jí vynesly teplé místo v blázinci s ostrahou. Ale ona mluvila pravdu, nemýlím se?“

Magda dál probodávala muže pohledem, ten odvrátil zrak.

„Abyste mi rozuměla, přišel jsem vám nabídnout spolupráci. Žena vašich schopností by neměla promarnit čas ani ve vězení ani s důchodci.“

Magda přikývla a muž odtáhl ruku.

„Kdo jste?!“ zeptala se.

„Jan Hrbatý, důstojník BIS, ateista, otec dvou dětí…“ muž si překvapeně přikryl ústa dlaní.

„Dobrá, ale budu mít své podmínky.“

Autor: Zbyněk Moravec