Uběhly dva týdny.

Petr odvezl obě děvčata k rodičům. Epidemie chřipky, vypuknuvší ve škole, byla dostatečná záminka pro to, dostat děti z domu alespoň na pár dní. Ani on, ani Daniela to nahlas nevyslovili, ale byli rádi, že jsou děti pryč. Cítili, že mají jen dvě možnosti. Buď dům opustí – jako řada majitelů před nimi, kteří zřejmě stejně jako oni zjistili, že nízká cena domu je vykoupena něčím, co nelze penězi vyplatit, nebo se pokusí jeho prokletí zlomit.

Chodili kolem toho jako kolem horké kaše. Dva pragmatičtí lidé z jednadvacátého století… a přízrak, který dusil jejich domov.

„Nikdy jsem neměla ráda fantazy, sci-fi nebo horory. Všechny ty příšery, zombie, upíři, andělé, roboti… nebavilo mě to. Přišlo mi až legrační, proč s tím lidi ztrácejí čas. A teď…“ Daniela seděla, otáčela proti světlu sklenku pableskujícího vína, oči nepřítomně zahleděné do zdi.

„Já vždycky věřil, že je něco mezi nebem a zemí. Ale nikdy jsem neměl touhu ani chuť to poznat,“ poznamenal Petr. „Tak proč si to sakra zrovna našlo nás?“

„My si našli jeho,“ odvětila Daniela. „Nekoupit tenhle dům, máme klid. Moje babička by řekla – odříkaného největší kus. Jenže, co teď? Jít pryč?“

Podívali se na sebe. Sám o sobě ten dům splňoval vše, co si kdy vysnili. Jen s malým přívažkem navíc…

Petr se zvedl. „Víš co? Projdeme ještě jednou všechny věci, co jsou nahoře v šatně. Jednu po druhé. Třeba nějak poznáme, o co mu jde…“ Ani sám sobě pořád ještě nechtěl přiznat, jak moc ho horečnaté oči pronásledují. Že je vidí, kdykoliv večer usíná, že se mu promítají do snů a že jsou i poslední, co vidí, než ráno, zbrocený potem a celý zlámaný, procitne. Kývající se prst, skřípavá slova… ježily se mu chlupy, kdykoliv si vzpomněl. A to bylo častěji, než mu bylo milé.

Beze slova vystoupali po schodech. Před dveřmi šatny se na sebe podívali. Nadýchli se, jako by měli skočit do hluboké vody a otevřeli dveře.

Pečlivě roztřídili vše, co Daniela předtím naházela bez ladu a skladu do odpadkových pytlů. Shlíželi na hromádku plesnivých novin a knih, na kupku starých fotografií, několik zlámaných tužek, rezavých pilníků a nůžek na nehty, štos nečitelných účtů, pár kousků starého oblečení. Nenašli nic, co by mělo jakoukoliv hodnotu.

„Co je tam ještě dalšího?“

„Jeden odporný kabát, hnusné boty a smradlavý vak,“ odpověděla Daniela. S nechutí sáhla do skříně a vytáhla starý zteřelý plášť.

„Ale… to vypadá jako vojenská uniforma,“ rozložil Petr kabát na zem. „Počkej, kouknu se na mobil, tohle není normální kabát…“ rozčileně zadal do vyhledávače pár slov. „No jasně, podívej, vojenský plášť v barvě štičí šedi, nebo možná polní šedi, kdo se v tom má vyznat…Součást uniformy rakouskouherského vojáka,“ hleděl střídavě na displej a na starý kus oděvu. „Ale boty ne, ty k tomu nepatří.“

„Myslíš, že shání svůj starej mantl?“ Daniela se musela usmát. Představa, že je strašidlu zima, ji rozesmála.

„Nevím,“ zrozpačitěl Petr. „Asi ne. Ale ten mlynář, Altmann, přece mohl být nasazený do první světový. Kdy že se narodil?“

Daniela prohrabávala své zápisky. „Na pomníku má rok narození 1880. Nebyl starý na válčení? V roce 1914 mu bylo už třicet čtyři, v tom věku snad chlapi do války nechodili, ne?“

„Pokud jsem dobře četl, tak byli povoláváni i starší vojáci. Válka si nevybírá, děvče, ta nepohrdne žádným životem. Klidně ve válce být mohl. Jestli byl mlynář, mohli ho ze začátku šanovat, co já vím? Proč pak kabát ale schovával, těžko říct.“

Odsunuli uniformu i boty stranou a Daniela vzala do ruky kožený tlumok. Stejně jako už jednou předtím měla pocit, že se v té chvíli v místnosti naráz ochladilo.

„Cítilas to?“

Přikývla se staženým hrdlem.

„Danielo, batoh. Bude to ten batoh. Něco v něm je, něco, co patří tomu mrtvému mlynáři. Cítím to v kostech. Určitě pochází taky z první světový. Vojenský tlumok, co se nosil na zádech. Tady se připínala polní láhev, koukej,“ nastrkoval své ženě před oči displej mobilu. „A tenhle plecháč a příbory patří k němu.“

Opatrně rozepjali staré přezky a prozkoumali tlumok. Prohrabali všechny kapsy, otevřeli všechny klopy.

Nenašli vůbec nic.

„To není možné,“ pronesl Petr, když už zase seděli dole v obýváku. „Něco v něm být musí. Sama si říkala, že kdykoliv jsi ho chtěla vyhodit, něco se stalo. Můžeme to vyzkoušet…“

„No na to zapomeň,“ vyletěla Daniela. „Ať tě ani nenapadne! Prohlídneme ho ještě jednou. Důkladně, kousek po kousku. Třeba jsme něco přehlídli.“ Vyběhla po schodech a přinesla nevábně vypadající předmět. Vytáhla staré noviny, rozprostřela je na stole a batoh na ně položila.

„Je kožený, ještě pořád poměrně dobře drží, podívej. Tedy místy je popraskaný až běda, taky má let. Kdoví, jestli ho pak ještě někdo používal nebo ne.“

Přinesla si stolní lampu, pohodlně se usadila a začala prohlížet šev po švu. Úzký, vysoký tlumok měl několik přihrádek, a jak tak jela prstem po spodní hraně, najednou se zarazila. Pod prstem pocítila změnu struktury šití. Místo se ale nedalo dost dobře prohmatat, bylo to v ohbí a nepoddajná kůže nepovolila.

„Petře, nůž! Máš nůž?“

Společnými silami rozřízli boční stranu tlumoku. Postupovali opatrně, nechtěli poškodit to, co bylo do skrýše před dávnými lety vloženo.

Za chvíli před nimi ležel úzký obdélníček voskovaného papíru, pečlivě zabalený a zalepený na všech koncích, o rozměrech asi pět krát deset centimetrů, široký ani ne na palec.

V místnosti se ještě víc ochladilo, vítr venku zesílil a burácivě narážel do oken domu. Daniela se rozklepala a zacpala si rukama uši. „Petře, já ho slyším, já ho slyším!“

„Moje! Moje! MOJE!!!!“

Kvílivý hlas se ozval i v Petrově hlavě. Stejně jako Daniela měl nutkání zacpat si uši prsty, ale věděl, že by to nepomohlo. Skřípavý zvuk sílil, hlava ho začala neskutečně bolet. Z posledních sil se dopotácel k oknu, otevřel ho dokořán a zakřičel do tmy: „ Chceš ten balíček? Nebo co vlastně chceš? A kam?“

Burácení v hlavě ustalo, utichl i vítr v zahradě.

„Kam… kammm…“ uslyšel Petr za chvíli. „Moje, moje…“

Nahoře v patře cosi třesklo. Daniela ležela na gauči schoulená do klubíčka, hlavu schovanou v loktech a nezvladatelně se třásla. Petr vyběhl po schodech. Dveře šatny dokořán, roztříděné věci rozmetány po celém patře. Prohlédl zběžně ostatní místnosti, ale žádné další škody nenašel.

Seběhl zpátky k Daniele, která se mezitím vzpamatovala a seděla na pohovce jak omámená. „Měla jsem ho v hlavě, Petře… já už všechno vím.“

Sáhla roztřesenou rukou po balíčku.

„Najdeš tam prstýnek. Od jeho ženy. Dala mu ho, když rukoval. Pro štěstí. A on to štěstí opravdu měl, zranění se mu vyhýbala. Jeho kamarádi vedle něj umírali jak mouchy, a on… Petře… on je okrádal. Bral jim snubní prsteny, mince… Stahoval je z ještě teplých prstů, probíral kapsy… Zezačátku si namlouval, že vše vrátí vdovám, ale dobře věděl, že to neudělá. Byl chamtivý. Čím déle zůstával nezraněný v první linii, tím víc věřil, že je vyvolený a že má právo…“ zlomil se jí hlas. „Pokud mu prsten nevrátíme, nebudeme mít klid. V jeho představách jsme ho okradli a nechceme mu ho vrátit schválně.“

„Ale to je přece nesmysl,“ rozhorlil se Petr.

Daniela sáhla po balíčku, rozpárala nožem užší stranu a zatřepala s ním. Na stůl se vyvalil proud prstýnků. Širších, užších… zlatých. Petr nevěřícně zíral.

„A… který je ten od jeho ženy?“

Rozhrnuli blýskavou hromádku a Daniela neomylně sáhla po jednom z nich. Ničím se neodlišoval. Malý, úzký kroužek. Otočila ho proti světlu.

Vevnitř bylo cosi vyryto, ale rytí již bylo nečitelné.

„Chce ho. Chce tenhle jeden. Ten mu patří a ten chce mít.“

„A ostatní? Co s nimi?“

„O tom nemluvil. Ale štěstí mu nepřinesly. Na druhé straně batohu je zašitý ještě jeden podobný balíček. Když se vrátil domů a přiznal vše ženě, neunesla to. Neunesla, že žije s olupovačem mrtvol. Měla křehké zdraví, sebralo ji to natolik, že do roka zemřela. Jenže ani tehdy mu nedošlo, co udělal. Vzal si další ženu, tu utrápil. Až ta poslední ho přežila. Už byl starý. A nemocný. A ona mladá…“

Daniela seděla, oči jak v tranzu. Stále se jí v mysli míhaly představy, které spatřila ve chvíli, kdy jí mozek propalovala slova můj, můj… vysoký voják otvírá dveře, objímá ženu, sype na stůl zlato… hádky, křik… hřbitov. Další žena, další hádky. A nejen hádky. Údery, bití, alkohol… hřbitov. A třetí, mladá, veselá… naráz zahořklá, ale odolávající. Najednou opět svítící, veselá. Pachuť a nenávist, jež prýštila z posledních výjevů, jí brala dech. A pak… mladá žena v objetí vysokého mladíka, vztek, zuřivost… a rázem nic. Prázdno, temno, chlad. Sžíravá prázdná poušť a vědomí světlé, laskavé postavy na druhé straně.

Tak moc chtěl za ní… ale nemohl. Neměl svůj klíč k věčnosti, ke klidnému spočinutí vedle jediné ženy, která ho kdy opravdu milovala. Přihodil kdysi její dar k ostatním uloupeným věcem, vztekle, plný křivdy a pocitu ublížení z nepochopení. Zašil vše zpět do brašny, kde své krvavé úlovky schovával po celé dva válečné roky, poté ji zastrčil do nejhlubších skříní na půdě mlýna. Snažil se zapomenout. Zhrubl a okoral.

A ve chvíli, když měl platit, neměl čím.

Lidé, ti hloupí, natvrdlí, tupí, zaostalí jedinci! Nikdo nechápal, že on chce jen to, co mu skutečně patří. Jeden jediný prstýnek… ale sám si jej vzít nemohl. Ne svým nehmotným tělem…

Ty holky byly tak blízko, když našly jeho věci, zastrčené na půdě. Viděl je, jak objevily tlumok – a smály se mu! Hrály si s ním! Házely! Kopaly do něj a udělaly z něj pelech pro toulavou kočku! A pak jim ho jejich máma, ta stará důra, sebrala a všechny jeho věci naházela dolů do sklepa…

Daniela zaúpěla. Petr ji chytil za ruku, ale ona ho odstrčila. Ne, ještě ne, potřebuje vidět vše až do konce, chce to vidět…

Poslední střípky. Dívky, plížící se půdou starého stavení s petrolejkou v ruce. Hra na schovávanou… stačilo málo, aby polekaná ruka upustila lampu. Zběsilá snaha o uhašení plamenů, zazmatkování, útěk do pokoje a pak už jen prsty, škrábající po tabulce skla v marné snaze otevřít zkřížené okno.

A vzteklé surové zadostiučinění nehmotného těla.

 Danielu zachvátila tupá bolest hlavy a propadla se do černé prázdnoty.

***

Stáli tiše před omšelým pomníkem. Petr si prohlížel zašlou fotografii. Muž na ní jako by mu pohled opětoval. Ulízlé vlasy, ostré rysy, jízlivý pohled. Mlynář Johann Fridrich Altmann, voják, olupovač mrtvol, nehodný manžel, zlý pán. A oběť. Oběť doby a příležitosti.

 Ještě včera si mysleli, že je to dobrý nápad, ale nyní hleděli na jednolitou kamennou desku na Altmannově hrobě a netušili, co by měli s prstýnkem vlastně udělat. Nechat ho jen tak nahoře na hrobě si netroufali, Daniela Petrovi místního hrobníka vylíčila barvitě. Dlouho by se tu zlatá cetka neohřála. Jenže co teď?

„Nemohli bychom nadzvednout tu desku?“ zaslechl Petr nesmělý dotaz.

„Nevím. Připadal bych si jak vykradač hrobů. Taky na to musí být nářadí a grif,“ zasmál se nevesele.

Daniela zkoumala náhrobní desku, opřenou o hřbitovní zeď. „A co to zastrčit sem, za pomník? Třeba nemusí být přímo v hrobě…“

Petr přistoupil blíž. „Můžeme zkusit…“ zabral za pomník. Ten se zakymácel a rázem měli co dělat, aby se těžká deska nevyvrátila. S bušícím srdcem ji opřeli zpátky.

„Fuj, to jsem se vyděsil, představa, že se deska rozbije… huuu,“ otřásl se Petr. „Ale máš pravdu, pod ní by se prstýnek schovat dal. Jen jestli to bude stačit“ zaváhal.

„Uvidíme,“ poznamenala Daniela. „Pojď, strčíme ho tam a vypadneme. Je mi zima a fakt nevím, jak to vyřešit líp.“

Petr sáhnul do kapsy a vytáhl malou plastovou krabičku.

Vítr zakvílel, stromy zapraskaly.

Obrácení ke zdi neviděli, že se u vrat hřbitova objevila tmavá postava.

Opatrně odklopili omšelou desku, Petr ji zapřel celým tělem, Daniela se sehnula, nahmatala volný kámen a nahradila jej plastovou krabičkou.

Společnými silami vrátili pomník na své místo a ulehčeně se napřímili.

Vzápětí leknutím nadskočili, protože se těsně za nimi ozval skřípavý hlas:

„Hej! Co tady děláte? Necháte ten hrob na pokoji?!“

Se srdcem v krku se obrátili.

Mužík v zelené bundě, ten, který před nedávnem zamknul Danielu na hřbitově. Podezřívavě se po ní podíval.

„Vás už sem tu viděl, pani! Co tady zasejc chcete?“ Pevně sevřel krumpáč, který držel v rukou a vyzývavě se podíval. „No?“

Petr si povzdechl. Horlivý hrobník jim tu akorát chyběl. Chtěl se protáhnout kolem Daniely, aby mu vše vysvětlil, ale zavadil bokem o špatně usazený náhrobek. A pak se stalo vše najednou.

Pomník se pohnul.

Daniela vykřikla.

Náhrobek se zakymácel a s ohromným prásknutím udeřil do kamenné desky, kryjící hrob. Při úderu se rozletěl na tisíc malých kousků. Náhrobní deska pukla po celé své délce, z hrobu pod ní se vyvalila tmavá zem. Vysoký strom v rohu hřbitova se s ohlušujícím praskotem rozlomil ve dví. Do vědomí jim pronikl kvílivý hlas.

„Máááám… máááám…mojeeee!“ Kvílení se měnilo v radostný ryk. Hřbitovem proletěl větrný vír, nesoucí sebou ulámané větve a uschlé kytky. Petr popadl Danielu do náručí a schoulil se s ní k zemi. Zuřivý živel bičoval hřbitov, v hlavách zarezonoval skřípavý jásot. Najednou, jako by někdo v dálce otočil knoflíkem, vše utichlo. Když se všichni tři odvážili napřímit a rozhlédnout, byl všude kolem klid. Jen rozlomený strom stvrzoval, že vše, co zažili, byla skutečnost.

Hrobník se vzpamatoval jako první. „Kruci! Prej nechlastej! Todle sem na odvykačce eště nezažil! A to sem na ni potřetí! To dyby viděl docent Jelínek… teda co to dneska používaj za matryjál? Seru na to!“ Odplivl si, zahodil krumpáč, sáhl do vnitřní kapsy a z placatky rumu zbyla po jednom loku sotva polovina. Pak se ještě jednou podíval na vyděšený pár, zavrtěl hlavou, odplivl podruhé a odpotácel se propít k sladkému zapomnění.

Daniela se otočila. Hrob byl pryč. Kámen, náhrobek, sépiová fotografie – vše zmizelo. Zbyl jen mechem zarostlý rov. Zvedla hlavu a pohlédla nad sebe. Dokázala Johanna láska jeho první ženy zachránit před věčným peklem? Jsou konečně spolu? Nebo hříchy převážily? Neodvážila se soudit, ale věděla, že přízrak už je sledovat nebude. Ať je kde je, je pryč.

„Myslím, že už budeme mít pokoj,“ zaslechla Petrův tichý hlas.

„Ano, je čas jít domů,“ přikývla Daniela.

Domů.

Tam, kde na ně čeká Rozmarýna, kam si znovu přivezou děti a kde budou žít až… až do smrti. A pak, pak se uvidí.

Bude doufat, že je dva poušť věčnosti nerozdělí.

Autor: Radmila Tomšů