Šestice unikátních věžových domů na Vítězné třídě patří už přes šedesát let k tomu nejzajímavějšímu z kladenského kulturního dědictví. Pro svou popularitu představují tyto architektonické unikáty vděčné téma pro média i k hospodské konverzaci. V průběhu desetiletí se tak mezi lidmi rozšířily nepřesné nebo vyloženě mylné informace. V seriálu Kladenských listů je na pravou míru uvedou Roman Hájek a Alexandr Němec ze spolku Halda Kladno.

„Společně s Alexandrem Němcem jsme historii věžáků věnovali v posledních letech tisíce hodin času. Prošli jsme v podstatě všechny dochované, a v tento moment dostupné, archivní prameny, bavili se o jejich významu s historiky architektury – a téměř všechny naše poznatky shromáždili do rozsáhlé publikace. Vnímáme tak, po vzoru Saturninově, jako povinnost uvést základní nepřesnosti na pravou míru. Šestice věžových domů představuje jedno z nejzajímavějších kulturních dědictví Kladna a je ukázkou dobově zcela výjimečné architektury. Kéž by jejich příběh byl budoucím generacím předáván věcně správně,“ říká spoluautor seriálu Roman Hájek.

Mýtus 2.

Je to sorela

Doktrína socialistického realismu, tedy oficiální „kulturní směrnice“ Sovětského svazu, která se po druhé světové válce stala závaznou i v dalších zemích pod sférou sovětského vlivu, zažívala v době projektování a výstavby věžáků svůj největší vzestup. Skutečnost, že lidé věžáky za sorelu považují, tak může být celkem oprávněná. Je ale v přímém rozporu s životní misí architektů.

Zmiňovaný Josef Havlíček, hlavní architekt domů, totiž patřil k několika málo československým umělcům, kteří se nebáli schematičnost a zdobnost socialistického realismu otevřeně kritizovat. Ostatně právě Havlíček byl autorem posměšného zkrácení názvu doktríny na „sorela“, který se později obecně ujal.

První polovina 50. let 20. století byla pro architekty nesmírně složitá. Prosazení vlastního tvůrčího záměru znamenalo neustále balancovat na vrtkavém prámu – a mohlo mít i značné osobní důsledky. Havlíček měl pro tuto misi dvě obrovské výhody: jednak velmi silné renomé mezi architekty (i těmi otevřeně prorežimními), jednak mimořádný argumentační a rétorický talent.

I když v návrhu věžových domů musel udělat řadu ústupků, neslevil ze zásad modernistické architektury, kterou rozvíjel už v období mezi válkami. Potlačoval zdobnost. Odmítal ideologicky motivovanou výzdobu. Porovnáte-li kladenské věžáky s bytovými domy, které v podobné době vyrostly v Ostravě-Porubě nebo s pražským hotelem International, je rozdíl zřejmý.

Jediným okamžikem, kdy byl během navrhování celého sídliště Havlíček nucen ustoupit, byl návrh hlavního náměstí (dnešní náměstí Jana Masaryka). V jeho prvních skicách se sorela projevuje celkem výrazně. Z dobových dokumentů ovšem víme, že autoři spoléhali na to, že na realizaci takto velkolepé investice se nikdy nenajdou peníze. Následující roky ukázaly, že měli pravdu.

Je tak vlastně trochu paradoxní, že si věžáky a jejich okolí dnes často vypůjčují filmaři pro navození atmosféry 50. let a jako kulisu Moskvy. Domy, za které dobová kritika Havlíčka drtila kvůli nedostatečnému „socialistickému výrazu“, jsou dnes považovány za ideální ukázku socialistické architektury. Ale tak se to někdy stává.

Konec druhé části. Na mýtus číslo tři se můžete těšit zase příští středu.

Aktuální otevírací dobu muzea naleznete ZDE:

Mýtus 1. Šest mýtů o šesti kladenských věžácích – část 1

 Autor: Roman Hájek a Alexandr Němec