S druhými největšími křesťanskými svátky se pojí mnoho zvyků a obyčejů, znáte asi ty nejznámější. Vysévání obilí, barvení vajíček, pečení beránka, mazanců či jidášů, pletení pomlázek z vrbového proutí, hodovačka samotná, jiné ustoupily do pozadí. Pojďme si některé připomenout.

Velikonoční zvyky a tradice mají většinou náboženský či jinak symbolický význam, na našem území se slavily od pradávna. Především na vesnicích se pak stále dodržují staré lidové obyčeje, ale i ve městech patří mezi nejdůležitější kulturní a společenské události, které mají nejen náboženský význam, ale zároveň představují i oslavu jarních dnů, probouzející se přírody a nového života. Dnes jsou však moderní Velikonoce důležité hlavně z komerčního hlediska. Bez všemožných dekorací a čokoládových vajíček či zajíčků by to už asi nešlo.

Po čase masopustu navazuje období šesti týdnů s dnes už nedodržovaným půstem, kdy se každou neděli něco dělo. Tyto neděle se nazývaly Černá, Pučálka nebo Liščí, Kýchavná, Družebná, Smrtná, Květná. Poslední dvě jmenované se dnes ještě občas oslavují.

Se Smrtnou nedělí je spjatý obyčej vynášení Smrti, Morany či Mořeny a přinesení jara do vsi. Smrt se pustila do potoka. V současnosti se mnohde i pálí.

O květnou neděli se v kostele světí kočičky či jiné větvičky, aby chránily domácnost před úderem blesku.

Mezi nejdůležitější křesťanské tradice, které se pojí s dobou Velikonoc, patří zvyky dodržované v souvislosti s pašijovým týdnem. Ten získal své označení podle pašijí, což je tradiční biblické vyprávění, které vypovídá o životě a utrpení Ježíše Krista. Věřící si díky tomu připomínají poslední týden jeho pozemského života, smrt na kříži a následné zmrtvýchvstání.

Svatý týden, jak se pašijovému týdnu někdy mezi křesťany také říká, začíná Květnou nedělí a končí na Boží hod velikonoční. Kromě náboženských tradic se však s tímto obdobím pojí také celá řada pohanských zvyků a lidových obyčejů. Právě proto dnes mnozí lidé za nejdůležitější svátek považují Velikonoční pondělí. Jaké tradice se v jednotlivých dnech pašijového týdne dříve dodržovaly nebo stále dodržují?

Každý den má v pašijovém týdnu svůj název, je to Květná neděle, Modré pondělí, Šedivé úterý, Škaredá středa, Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota, Boží hod velikonoční a Velikonoční pondělí.

Květná neděle slouží jako připomínka Ježíšova příjezdu do Jeruzaléma, kdy ho lidé vítali palmovými ratolestmi. Kromě již zmíněného svěcení kočiček také docházelo k vymetání domácností zelenými ratolestmi a oblékání nových šatů.

O Modré pondělí docházelo k zdobení kostelů modrými látkami, byl to den odpočinku.

O Šedivé úterý se vymetaly pavučiny a uklízelo se celé obydlí. Pro východní církve je to den, kdy si lidé připomínají příběh o prokletí neplodného fíkovníku.

Škaredá středa je připomínka toho, že Jidáš Iškariotský zradil Ježíše Krista. Pečou se jidáše, které se jedí další den ráno, vymetají se komíny a zlé síly, opalují se polínka, ze kterých se pak vyrábí křížky.

Zelený čtvrtek odkazuje na poslední večeři Páně, je to poslední den, kdy zvoní kostelní zvony, než „odletí do Říma“ pro požehnání od papeže. Mají se jíst zelená jídla nebo pouze zelenina jako třeba špenát, salát.

Velký pátek je vzpomínkou na ukřižování Ježíše Krista, dodržoval se přísný půst, jídlo dostaly jen malé děti. Konají se velkopáteční mše a obřady, je to den otevírání hor a hledání pokladů, kdy se nesmí prát prádlo, nikomu nic darovat, prodávat ani půjčovat.

Bílá sobota znamená návrat zvonů z Říma, Velikonoční vigilie, svěcení ohně, rozsvěcení velikonoční svíce zvané paškál, a také konec půstu, vymetání domu novým koštětem a zvyky spojené se zajištěním dobré úrody.

Boží hod velikonoční je oslavou Kristova vzkříšení a nanebevstoupení, dochází k svěcení velikonočních pokrmů, je to první den hodování po čtyřicetidenním půstu, ve vsích se konaly velikonoční jízdy na koních.

Velikonoční pondělí neboli Červené pondělí je den pomlázky a koledování.

Poté, co odletěly zvony do Říma, se místo jejich zvonění vesnicemi rozléhal hluk řehtaček. Od Zeleného čtvrtka do Bílé soboty vesnice obcházely s řehtačkami, klapačkami či velkými hlučnými trakářky,  a ohlašovaly poledne i ranní a večerní klekání. S pomocí řehtaček a klapaček se také svolávali věřící k bohoslužbám a jejich zvuk měl z domu údajně vyhnat veškeré zlo. Bylo přitom zapotřebí projít celou vesnici a pomodlit se u každého křížku. Na Slánsku tento obyčej zanikl někdy v 50. letech, na Moravě a ve Slezsku se na vesnicích ještě dodržuje. Na mnoha místech lidé pomocí řehtání a klapání symbolicky vyháněli Jidáše Iškariotského, který Ježíše Krista za třicet stříbrných zradil. Na Zelený čtvrtek proto chlapci vybíhali s řehtačkami a klapačkami po mši z kostela a zároveň volali: „Jidáše honíme, klekání zvoníme, přitom se modlíme.“ V některých oblastech dokonce mívali lidé také slaměnou postavu Jidáše.

Tradiční velikonoční aktivity, které jsou mezi lidmi velice populární i v dnešní době, samozřejmě zahrnují pečení velikonočních beránků, jidášů a mazanců. Zatímco někdo preferuje původní recepty, jiný dává přednost moderním variacím těchto sladkostí. Jidáše se od pradávna pekly hlavně na Škaredou středu a měly by mít tvar zamotaného válečku, čímž připomínají provaz, na němž se oběsil Jidáš. Prakticky je to ale způsob, jak spotřebovat zbytky těsta, které by jinak nevyužily. Mazance naopak mají být symbolem slunce, mají kulatý tvar a křížek uprostřed. Původně ale nebyly sladké. Dříve se připravovaly ze strouhaného sýru a velkého množství vajec, protože bylo žádoucí, aby byly krásně žluté. Beránek se stal symbolem Ježíše Krista, ale představuje také nový život nebo mláďata, která se na jaře rodí. V židovské tradici představoval beránek jednotlivé členy izraelského lidu, kteří byli součástí Božího stáda. Židé pak beránky obětovali a pojídali při pesachovém svátku, čímž si připomínali vysvobození Izraelitů z egyptského otroctví. Dříve se na Velikonoce hojně konzumovalo skopové maso, když ovšem nastaly chudší časy, masitý pokrm byl postupně nahrazen sladkým pečivem ve tvaru beránka.

Již od nepaměti byla vejce považována za symbol zrození, plodnosti, úrody a nového života. Zdobení skořápek se údajně provádělo již v pravěku, vejce se také dříve vkládala do hrobů zemřelých a ve starověkém Egyptě či Persii se pak během svátků jara barvila vajíčka načerveno. Tento zvyk později přejaly i další národy. Dnes existuje celá řada různých výtvarných technik a způsobů zdobení. Název kraslice, který údajně vychází ze staroslovanského výrazu krasnyj či krasniti, se u nás ovšem začal používat až koncem 19. století.

Na Slánsku se nevyvinul žádný výrazný styl zdobení kraslic, ale používaly se a dodnes se používají tradiční techniky barvení v cibuli, kávové sedlině, osení, dekorace otiskem různých lístků, krajkou, voskem, škrábáním vzorů.

Mezi oblíbené velikonoční zvyky patří pletení pomlázek, s nimiž chlapci na Velikonoční pondělí chodí na koledu a šlehají děvčata, aby byla zdravá, pilná a veselá po celý příští rok. Pomlázka by měla být ručně vyrobená z vrbového proutí, přičemž k výrobě těch nejjednodušších se obvykle používá 6 až 12 větviček, ale ty složitější mohou obsahovat klidně i 24 proutků.

Pamihody či hodovačky se s obměnou dochovaly, ale kdysi se koledníkům dávalo pouze vajíčko nebo jablíčko. V minulosti chlapci šlehali dívky především na znamení náklonosti, a ženy toto omlazení často považovaly za čest. Pomocí navázaných pentlí pak chlapcům odpovídaly, přičemž červená stuha samozřejmě znamenala, že má dívka daného koledníka ráda. Modrá barva byla symbolem naděje a zelená se uvazovala na znamení, že chlapec patří mezi oblíbence. Žlutá naopak svědčila o dívčině nezájmu.

Svůj význam samozřejmě v minulosti měla i barva kraslic, které dívky po vyšlehání chlapcům rozdávaly. Červené vajíčko si šetřily pro ty, na které tajně myslely.

V některých oblastech muži kromě šlehání ještě polévají dívky a ženy studenou vodou, což mládenci berou jakou součást jarního osvěžování žen. Tento zvyk přitom dokládají již záznamy ze 14. století, které vysvětlují, že ospalce a lenivce lidé časně zrána házeli do vody, aby se pořádně probrali. Vodou se dříve polévala také hospodářská zvířata, jelikož lidé věřili, že jim to dodá sílu a podle pověr je voda omladí.

Velikonoce jako svátek jara a nového života se také pojí s zemědělskými pracemi a hlavně vyséváním obilí. V současnosti si lidé tuto tradici připomínají především vyséváním trávy či obilí do květináčů nebo misek s hlínou. Jakmile před velikonočními svátky vyklíčí, zdobí se pak kraslicemi, zajíčky nebo třeba velikonočními pentlemi.

Velký pátek je také dnem magie a nadpřirozených sil. Staré pověsti tvrdí, že se otevírají hory a země ukazuje své skryté cennosti. Právě z toho důvodu vznikl zvyk velikonočního hledání pokladů, který se na některých místech traduje dodnes.

Říká se, že lidé, kteří něco ztratili, to na Velký pátek zaručeně najdou. A to není všechno, údajně se svou ztracenou věcí objeví i něco navíc. Poklad by pak měl mít podobu něčeho drahého, co slouží k potěše ducha i mysli, ale může se klidně jednat i o nějakou drobnost, která bude člověku milá nebo mu zkrátka udělá radost.

Autor: Hana Vranová