Mariana Slejšková zvládla nelehký úkol. Napsat v průběhu dubna sérii drabblů. Co jeto drabble už víte, dvě série jste si toto léto už mohli přečíst. Tato série je psána lehkou rukou a s humorem. Potkáte v ní trochu nafoukané kuře jménem Piškot, které poznává, zač je toho loket.

Téma: Zdivočelý mullet

Bydlím na okraji Prahy, na malém dvorku plném rozhrabané hlíny a přátel. Jsem ctižádostivé, žluté, krásné a úchvatné. Patřím mezi ty nejchytřejší formy života na světě a možná i ve vesmíru… Na hlavě nosím něco na způsob neuhlazeného, zdivočelého mulletu, a jestli ani tohle vás nepřesvědčilo o tom, jak jsem skvělé, tak musím ještě zdůraznit, že jsem celostátní přeborník, odborník a šampion v hledání žížal obecných i neobecných. Pokud vám to ještě pořád nedošlo, jsem kuře.

Trvalé bydliště: slepičí dvorek, vedle kůlny, dům u lesa.

Oblíbené jídlo: cokoliv, co kde najdu nebo vyhrabu.

Pohlaví neznámé.

Celým jménem Piškot Piškotek III.

Největší, nejtlustší a nejchutnější       

Téma: Rozkaz zněl jasně

Na našem dvorku nás žije mnoho, umím napočítat až do pěti, a tak vám s jistotou mohu oznámit, že nás tam je víc než dost. O tom, že jsem nejlepší ze všech, jsem mluvilo už minule, a jestli jste si to nezapamatovali… tak si mě vážně nepřejte! Ovšem (chytněte se pevně židle, než si toto oznámení přečtete, mohli byste zděšením omdlít) nejsem panovníkem ani nadřízeným všech ostatních. Nejdůležitějším z nás je kohout Medovník.

Musíme ho poslouchat a plnit to, co chce…

Jeho rozkaz zněl jasně: Přineste mi tu největší, nejtlustší a nejchutnější žížalu, jakou najdete, a udělejte to hodně rychle!

A jéje                                                        

Téma: Soumrak soumarů

Chodilo jsem po dvorku a hledalo tu největší, nejtlustší a nejchutnější žížalu, která existuje. Žádná z těch, co jsem našlo, ale nedosahovala velikosti a vábnosti té, co jsem našlo před chvílí a na oslavu svého úspěchu ji sezoblo. Přišlo mi to celé jako nesmysl, proč si nemůže Medovník najít nějakou žížalu sám, to mu ji mám nosit jak nějaký soumar? Začalo jsem naštvaně brblat.

Přišel soumrak, nebo mi to tak alespoň připadalo, pak jsem se otočilo a spatřilo Medovníka, tyčil se nade mnou a vypadal velice naštvaně. Budu muset doufat, že to není tím, že slyšel, jak jsem ho pomlouvalo…

Nemůžeme ošidit planetu                         

Téma: Jako vejce vejci

Nejspíš mě vážně slyšel, domyslelo jsem ti to podle jeho vražedného pohledu, kterým mě už delší chvíli propaloval. Doufalo jsem, že mi nechce ublížit, na celém světě totiž určitě není nikdo mi tak podobný, aby mě mohl nahradit.

A ošidit naši planetu o něco tak úžasného jako jsem já… to přeci nejde.

Rozplakalo jsem se a snažilo se v něm vzbudit dojem, že jsem moc roztomilé na to, abych ty urážky na jeho adresu mohlo myslet vážně… Nepodařilo se. Medovník se celý tak načepýřil, až získal velikost dospělého krocana, vyrazil ze sebe ohlušující bojový křik a zatlačil mě do kouta…

Zatracený záhon růží                             

Téma: Jeden den hrdinou

Za chvilku mě Medovník zatlačil do kouta úplně, jeho oči planuly vztekem a já se bálo. Ještě chvíli jsem čekalo, jestli nevykřikne „apríl“ a pak to vzdalo. Začalo jsem mávat křidélky v pošetilé naději, že vzlétnu, po chvíli jsem ale viselo tak pět centimetrů nad zemí.

Medovník naštěstí odešel, ne že by se mě snad bál, ale proto, že přivezli krmení.

Chtělo jsem se také jít najíst, ale nějak jsem nemohlo přestat mávat křídly, mávalo jsem a mávalo, až jsem se domávalo na úroveň plotu, který nás dělil od zahrady lidí, přelétlo ho a po hlavě spadlo do šípkových růží.

Poletím letadlem                         

Téma: Antikoncepce pro veverku

Z růží jsem se vyhrabalo celé poškrábané, cítilo jsem se zvláštně, jako bych svůj žaludek nechalo někde nahoře nad sebou. Vracet se zpátky domů, by bylo asi stejně chytré, jako darovat naštvanému vzteklému veverčímu párku k výročí svatby antikoncepční prášky…

Rozhlédlo jsem se kolem a snažilo se najít místo, kde bych mohlo bydlet. V lese to nepřipadalo v úvahu, protože byl moc nebezpečný, lidské obydlí bylo moc lidské a garáž smrděla po benzinu. Rozhodlo jsem se opustit tuhle zahradu, tenhle dům, tohle město i tuhle zemi. Poletím letadlem, velkým ptákem, kterého rádi používají lidé.

Jen ještě nevím, jak to udělám…

Tyhle lidi asi budu mít rádo

Téma: Staré mistryně

Už dlouho dobu jsem šlo po krajnici silně frekventované silnice přímo za obrázkem letadla, když mi najednou přímo před zobákem zastavilo auto ze sedmdesátek. Z auta vystoupili dva mi velice podezřelí lidé a začali si mě prohlížel. Kdybych bylo třeba ještěrka, mělo bych nějaký instinkt a uteklo bych, ale protože příroda, ta stará mistryně, nám kuřatům žádný nenadělila, zůstalo jsem na místě, roztomile pípalo a doufalo, že mi dají něco k jídlu.

Dali mi kus sušenky!

A nejen to, naložili mě do auta a jeli směrem, kam ukazovala ta šipka u obrázku letadla. No… tyhle lidi asi budu mít rádo…

Čekatel pesimista                                     

Téma: Čekatel optimista

Čekalo jsem, čekalo v zavřeném autě u benzinové pumpy a hrozně se nudilo. Moji dopravci už před dlouhou chvílí opustili auto a v obličeji celí zelení se vypotáceli ven, směrem k toaletám.

Už jsem slyšelo řvaní letadel a občas i nějaké vidělo vzlétat nebo přilétat. Jestli jsou nějací ptáci trpěliví čekatelé optimisti, tak já mezi ně na sto procent nepatřím…

Vztekle jsem začalo bušit zobákem do okýnka a s nepředvídaným úspěchem sledovalo, jak se sklo začíná pomalu rozpadat. Když se ozvalo poslední zapraskání a sklo se roztříštilo směrem ven, vyskočilo jsem z auta a zase se vydalo za svým cílem.

Osud mě miluje                                                    

Téma: Cestopis

Ten den, co jsem se dostalo ven z vězení v autě, se už nic jiného nestalo. S prázdným žaludkem jsem se uložilo ke spánku blízko letiště a druhý den ráno vyhrabalo pár žížal k snídani. Ještě před polednem jsem se dostalo do cíle.

Všude byla spousta lidí. Motalo jsem se v ohromné spleti nohou a nevědělo kam jít. Pak jsem se pevně chytlo oprýskaného hnědého kufru a nechalo se odnášet osudem a majitelem kufru nevím kam…

Osud mě miluje, pán mířil do Japonska, nebo alespoň tak to říkala ta paní, se kterou stále mluvil.

Jenom nevím, co to Japonsko je…

Nerozhodně

Téma: Patová situace

Chvíli jsem se ještě vezlo na pánově kufru a poslouchalo jejich rozhovor, pak jsme se zastavili u velice nesmyslného bludiště vyrobeného z pásek s nápisem „Příjemnou cestu“.

Začali mezi nimi kličkovat a vytahovat papíry, nic pro mě… Seskočilo jsem z kufru a doběhlo k běžícímu pásu. Kolem mě projížděla nejrůznější zavazadla, tak jsem si naskočilo taky.

Projelo jsem velkou krabicí, kde mě nepříjemně prosvítili ostrým světlem, a když jsem se dostalo ven, tak jsem se jen divilo, proč ty slečny tak ječí něco o tom, že se tam dostalo zvíře.

Seskočilo jsem a nevědělo, kam se vydat, doleva, nebo doprava?

Úžasná místnost                                              

Téma: Brepta

Šlo jsem doleva a po chvíli se dostalo do nejúžasnější místnosti, jakou si je kdokoliv schopný představit. Od podlahy po strop byly všechny stěny vybaveny poličkami s nejrůznějšími sladkostmi…

Tomu nešlo odolat, jako by náhle naše země ztratila zemskou přitažlivost, začalo jsem nekontrolovatelně skákat po místnosti, shazovat dobroty na zem a následně je velkou rychlostí uklízet jako vysavač.

Nic netrvá věčně, po chvilce se do místnosti nahrnuli lidé, kteří mě z nějakého divného důvodu chtěli chytit. Uteklo jsem jim a ztratilo se v davu, jen z dálky ke mně doléhaly jejich hlasy, navzájem si slibující, že mě určitě chytí…

Breptové.

Pokračování příště.