Adéla Rusová napsala na téma Místa bolesti, místa paměti příběh jen zdánlivě obyčejný. Ve skutečnosti z něho mrazí.

Ještě den předtím jsme si s Marií domlouvaly, jak spolu s ostatními děvčaty půjdeme ven. Pak už jsem od ní nikdy nic neslyšela.

Když jsem mamince řekla, že Marie ani ostatní holky z Lidic nepřišly na domluvené místo, zmrzla. Jen se po mně koutkem oka podívala a znovu začala mýt špinavé nádobí. Ani nikdo jiný z dospělých mi nic nevysvětlil, až můj starší bratr Vašek mi řekl, že ty hlasité zvuky a dým jsou kvůli odpalování domů.

„Odpalování domů? Proč je odpalují? A kdo je odpaluje?” zeptala jsem se ho.

„Přece Němci,” řekl. Na první otázku neodpověděl.

„Jsou všichni v pořádku?”

„Snad ano.”

Když uviděl můj vystrašený výraz, rychle mě ujistil prostou lží:

„Určitě jo, neboj.”

Rodiče všem dětem zakázali do Lidic chodit. To neznačilo nic dobrého. Samozřejmě, že když se dětem řekne, ať něco nedělají, udělají přesný opak – jednoho dne jsme se s pár dětmi z naší vesnice rozhodli vylézt na menší kopec mezi Lidicemi a Makotřasy.

Vůbec jsem místo nepoznávala, i když jsem v Lidicích trávila celé dny s Marií. Domy srovnány se zemí, stromy, až na jednu hrušku, posekané, potok překopán a obyvatelé nikde. Pod všemi těmi troskami jsem nerozeznávala ani jedno místo, kam jsme si chodily hrát.

Celé dny po naší akci jsme s dětmi spekulovali, kam se asi všichni poděli. Až moje kamarádka Anička přinesla z domova hroznou informaci:

„Muži jsou prý mrtví,” utřela si uslzené oči a sklopila hlavu k zemi. „Ale nevím, co se stalo ostatním, slyšela jsem jen tohle.”

V očích mě zaštípaly slzy. Vždyť ještě před měsícem jsme si spolu hrály na dvorku s koťaty, hrály jsme na honěnou a na schovávanou. Hned se mi vybavily všechny situace, kdy jsem jí zalhala, že nemůžu ven jen proto, že se mi nechtělo. Nebo jak jsem se s ní hádala o hezčí panenku, i když ji dostala ona. Jak ošklivé to ode mě bylo. Zvlášť když ona mi nikdy nic takového neudělala. Brala jsem ji jako samozřejmost a teď by mohla být nadobro pryč…

Svou dlouholetou nejlepší kamarádku jsem už nikdy neviděla. Jako by se po ní a ostatních dětech slehla zem. Moc dobře jsem si uvědomovala, co se jí stalo, ale asi nikdy nebudu dost silná si to přiznat.