Anežka Martínková ve své povídce na nelehké téma Místa bolesti, místa paměti ukazuje svůj smysl pro poetiku.

Krajina krásná, se spoustou domů. Tou já jsem chodíval domů. Překrásně voněla, barvami hrála. Krása na ni pohledět, není-liž pravda. Lidé se smáli, hráli a pracovali, maminky se staraly a děti povykovaly.

Tou krajinou krásnou já chodil jsem rád. Než jednoho dne zde zbyl pouze strach. Shořelé domy, skácené stromy a po lidech ani nejmenší stopy. Od toho dne se všichni báli, plakali a bědovali. Kam malé děti a milé ženy se svými muži odletěly. Nikdo nic netuše doma si sedí, mezitím lidé umírají. Lidé v blízkosti té hrozné krajiny třásli se a ruce lomili. Nikdo radš nemyslel na osudy lidí, co dříve tak překrásně si žili. Ve snech však slyšely bludy, výstřely křiky a hromy. Hlasy svých přátel a milých, co dříve v té krajině žili. Tam, tam dalo, kde oči v pláč propuknou, zanechal osud hrozbu velikou. Nikdo z těch lidí, co v hrobě teď leží, neměl tušení, jak život rychle běží.

Ten krásný den, šťastný a veselý stal se pro mnoho lidí osudný. Nechť v srdci si nesme, jak libě se máme. A o životy své se nechť staráme s úctou a pokorou, s hlavou vztyčenou. Však na živu jsme, domov máme a památku v srdci si uchováme. Na krajinu líbeznou, teď travinou porostlou. Na místo, kde temnota vládne. Tam, kam ne každý odváží se, kde mrazem zčervenají ti líce. Tam v té hrůzné krajině.