Teplárna Kladno Dalibor Janda v Kladně Nábor k policii Kladno
ČSAD KLADNO
  • Škola E. Beneš Kladno
  • SAMK
  • Práce ve Slaném

Povídka Kladenských listů: V modrém provedení

Neděle, 22. srpna 2021 08:30

Mariana Slejšková už ve svých dvanácti letech stihla napsat nemálo povedených textů. I na tomto se ukazuje nejen její neobyčejná obrazotvornost, ale i smysl po humor. Co se asi stane, když se ocitnete ve světě, kde je všechno modré?

Povídka Kladenských listů: V modrém provedení

Dívala jsem se z autobusu a snažila se na nudné krajině ubíhající za okýnkem najít něco cokoli alespoň trochu zajímavého. Od té doby, co jsme se přestěhovali z města do nejzapadlejší vesnice, která se dá dokonce považovat i za konec světa, jezdím každý den ze školy domů a naopak celé dvě hodiny. Autobusem jinak jezdím ráda, kochám se krajinou a tak, ale tenhle výhled, který je pořád stejný, si nemůže užívat nikdo. Jednou jsem se snažila myslet pozitivně a říkala jsem si, jak je ta krajina zajímavá: kámen, strom, pole, pole, pole, kámen atd… Snaha byla, ale nějak to nevyšlo, celý den si přeji vrátit se na sídliště, kde jsme dřív bydleli.

Naše vesnice je mladší než já, existuje asi pět let a nikdo, kdo má alespoň malý pud sebezáchovy, by se do ní dobrovolně nedostal. Dostala jméno podle pana Ignáce (Ignácov), který se sem přestěhoval z rodné vesnice kvůli tomu, že se mu v bývalém domě přemnožily berušky. Kromě velkého statku majitele vesnice, je zde náš dům, nejmenší paneláček, který jde postavit, prasečí chlívek, malinký zabahněný rybníček, autobusová zastávka a malý domek. Ten se navíc pyšní (nejspíš) celoroční vánoční výzdobou a oprýskanou růžovou omítkou. Tomu domku taky visí na dveřích zažloutlá cedule „koloniál“ a většinou tu prodávají tvrdý chleba, polo rozbitou černobílou televizi, čerstvé zelí, pivo nebo domácí sladké pečivo.

Když jsme se sem stěhovali, byla jsem nadšená. Moderní hezký venkovský domek, pěkná vesnice, velká zahrada plná krásných květin a domácích mazlíčku a spoustu podobných ideálních předtuch. No, to jsem ale ještě neviděla pravdu, nejen, že náš dům je sice moderní, ale zamaskovaný starým haraburdím tak dokonale, že vypadá jak ze předminulého století. I vesnice je prostě katastrofální a místo zahrady máme malý zarostlý plácek a velký lán pole.

Uplynul měsíc, dva, tři, pořád to samé, každý den se to opakovalo a bylo to hrozně stejné. Nikdy nic nového: do školy, učit, ze školy, oběd, napsat úkoly a spát. Ale po třech měsících a jednom dnu, se stalo něco! Kdybych nebyla naprosto otupělá každodenní stejnou rutinou, tak by mě to nejspíš i vyděsilo. Ale teď jsem to brala tak nějak s nadsázkou. A ani mě nenapadlo třeba jen trochu se podivit nad tím, že po nastoupení nebyl v autobuse žádný člověk ani řidič. Autobus se rozjel stejnou trasou a stejně líným tempem jako vždy. Asi po půl hodině mi ztěžkla víčka a nechala jsem se houpavým pohybem ukolébat. Probudil mě až zvuk, jako by něco spadlo. Protřela jsem si oči a dívala se kolem. Nebylo to ale k ničemu, všude byla tma.

Po chvíli zmateného štrachání kolem sebe, jsem zjistila, že jsem uvnitř nějakého divného pytle. Neměla jsem tušení proč a hrozně mě to štvalo. Chvilku jsem přemýšlela a pak začala řvát jako siréna. Možná to nebylo úplně nejchytřejší, ale v takovéhle situaci jsem nedokázala vymyslet nic lepšího. Pak jsem ke své hlasové produkci přidala ještě kopání nohama a bouchání rukama. Můj naprosto geniální plán vyšel a střepala jsem ze sebe upadlou autobusovou záclonku.

V duchu jsem si gratulovala, ale taky jsem se trochu styděla za svoje ukvapené rozhodnutí vřeštět a vůbec, chovat se jak blázen. Rozhlédla jsem se po autobuse a zjistila, že budu muset čelit ještě jednomu problému, a to trochu většímu než upadlá záclonka.

Ti cestující, co mi ani trochu nechyběli při nastoupení, se objevili. To není nic zvláštního, mohli nastoupit stejně jako já, to bych ještě pochopila, jenže oni byli trošku jiní a divnější než obyčejně… Nemám sice moc dobrý zrak a bez brýlí nic moc nevidím, ale i přes to, že mi včera brýle rozsedla kočka, mi všichni přišli nějací modří. A nejenom oni i krajina za okýnkem byla modrá!

Snažila jsem si to vyložit jako školní a velice bizarní výlet, a že si jen nic nepamatuji, ale moc pravděpodobné to nebylo. Tak jsem přestala a začala přemýšlet nad tím, jak z toho pryč. Očima jsem pátravě projížděla po spolucestujících, abych našla někoho modrého, kdo vypadá alespoň trochu přívětivě. Vyhlédla jsem si postarší paní v kostičkovaném kabátu a brýlemi na styl kočičích očí, která seděla dost blízko, abych jí mohla jen zaťukat na rameno. Natáhla jsem se a poklepala rukou. Ta projela jejím ramenem, jako by tam nikdo nebyl. Velice mě to udivilo a zkusila jsem to znova. Žádný úspěch! Upozornila jsem na sebe hlasitým záchvatem kašle, který byl míněn jako lehké elegantní odkašlání. Paní otočila hlavu o sto osmdesát stupňů a spustila něco takovým jazykem, že jsem nerozuměla ani slovu. Pokrčila jsem rameny a zavrtěla hlavou, ženu to nejspíš uspokojilo a vrátila hlavu do normální pozice.

Ozval se skřípot brzd, autobus sebou trnul a zastavil na místě. Všichni, kdo doteď tiše seděli na místech, začali hlasitě mručet a hrnout se z autobusu ven. Nechtělo se mi tu zůstat už ani chvilku, a tak jsem je následovala. Chvílemi jsem měla pocit, jako bych i někým prošla. Nevím, jak dlouho jsem tyto zvláštní lidi následovala, ale přišlo mi to jak věčnost. Pak jsme vstoupili do obrovské haly, natřené na temně modro, kde se k naší skupince připojilo spoustu dalších. Na konci haly byly jezdící schody vedoucí do podzemí, těsně před nimi bylo něco jako obrovské zrcadlo s točícím se vírem uvnitř. S hrůzou jsem zírala na lidi nořící se do zrcadla, kteří se na druhé straně objevovali normální a plynně spolu debatující českým jazykem.

Když přišla řada na mě, odstoupila jsem stranou a nechala vejít další skupinu. Bála jsem se, je to přece změní na normální lidi, ale co já? Nechá mě to tak, jak jsem? Nebo mě to změní na modrého ducha? Kolem mě proudily davy modrých a já se snažila zůstat tam, kde jsem byla. Pak už to ale nešlo, nebyli sice hmotní, ale proudili tak rychle, že mě strhli s sebou.

Pamatuji se jen na záblesky modrého světla a pocit, jako by mě něco vyplivlo. Najednou kolem mě bylo spousta barevných lidí, kteří se na sebe mačkali a vesele debatovali jazykem, který mi zněl hodně povědomě. Prohlédla jsem si je a pak se snažila prohlédnout sama sebe. Místo toho jsem ale uviděla modré nic a zjistila, že nedokážu vydávat nic jiného než to, co mi říkala modrá paní v autobuse. Hrozně jsem se lekla. Byl ze mě modrý duch!

Chtěla jsem se protlačit davem a nechat se zas vcucnout zrcadlem, ale nějak jsem ztratila pojem o tom, kudy a kde to bylo, a tak jsem zůstala na místě a nechala se dál unášet schody hluboko do podzemí. Jak jsem tak jela, ztratila jsem pojem o všem a po vystoupení z eskalátoru jsem jen hloupě následovala ostatní. Po chvíli jsem zjistila, že tady, hluboko v podzemí, je něco jako další svět. Kvetou tu kytky, jsou tu domy, obchody, chodníky i psí hovínka na trávnících, jako ve městě, kde byla moje škola. Přemýšlela jsem nad tím, jestli tu není něco ze světa nahoře, ale asi tu nebude, když to není svět, kde jsem žila. Začalo se stmívat a mě došlo, že jsem od rána nic nejedla. Naštěstí jsem na zádech měla batoh se svačinou. S radostí jsem zjistila, že batoh je taky nehmotný, a tak nebyl problém si ho sundat. Menší potíže ale nastaly se svačinou, zůstala tak, jak má normální svačina být. Jenom jsem ji nedokázala vzít do rukou. Prostě to nešlo, mé jídlo se při mých pokusech ho uchopit, ani nepohnulo, a také mé zuby jí projely jako nic.

Být modrým duchem je dost hrozné samo o sobě, ale nemoct ani jíst ani pít, je vrchol všeho. Unaveně jsem se pokusila sednout si na lavičku, ale propadla jsem jí na zem. Po chvíli vedle mě přiletěl holub, byl to spíš druh létající černé díry. Jen co se posadil, sezobl mi svačinu a po chvíli odpočívání si do zobáku pomalu začal soukat jedno prkno za druhým, až z lavičky nezbylo nic. Pak se snažil sežrat mi batoh, ale bez úspěchu. Vypadal hrozně naštvaně a začal mi velkou rychlostí oblétávat hlavu. Pak si nazlobeně začal opakovat:

„Hrrozná holka, hrrozná holka, potvorra, kvůli ní asi umřu hladem, to mi dělá schválně, určitě jsou v tom kouzla, příště jí raději sním celou!“ Zase mi jeho řeč přišla povědomá, ale co říká, jsem mu nerozuměla. Vzala jsem si batoh, jedinou věc, co mi nepropadne rukama a vyrazila, hlavně co nejdál od otravného holuba… Celou dobu jsem měla pocit, že mě někdo sleduje a občas jsem slyšela i tiché zahekání nebo zasípání. Nic jsem si z toho ale nedělala, jsem duch, co by se mi mohlo stát.

Toho sebejistého, co by se mi mohlo stát, teď docela slušně lituji. Myslela jsem si, že lovci duchů jsou jen ve filmech nebo na psychiatrických léčebnách… už byla tma a já šla tmavými uličkami města, najednou mě někdo vcucnul do velké skleněné nádoby, nejspíš z nějakého bezpečnostního skla. Visela jsem zavěšená v té baňce asi dvacet metrů nad zemí a poslouchala rozhovor pode mnou:

„Na těch minulých jsme zkoušeli, jestli se vypaří nebo zmrznou, co uděláme s touhle tou?“

„Nevím, nechat ji zmrznout by trvalo, pamatuješ si přece, jak jsou na mrazu odolný…“

„No to sice jo, ale byla to sranda, jak ječeli, když umrzali, nebo ne?“

„Jo, ale stejně bych ji raději zkusil nechat vyschnout, je to zajímavější a víc trpí.“

Celou noc jsem poslouchala tyhle řečičky, které rozhodovaly o mém osudu. Děsilo mě to a vůbec mi nebylo příjemné, že možná už zítra se mě budou snažit rozporcovat na atomy a skládat mě jako puzzle. Blížilo se ráno a ti dva se už rozhodli, že nejlepší je se mě snažit utopit mangovým smoothiem, které prohodí svým malým odhmotňujícím zrcadélkem. Moje baňka se začala pomalu sunout zemi, mango se začalo mixovat, chlapíci se předháněli v tom, kdo je geniálnější.

Ani bych se nepodivila, kdyby začala bouřka, pánům narostla druhá hlava, nebo mi nohu okusoval vlkodlak. Začala jsem si v hlavě připravovat smuteční řeč, co si před smrtí (jsem duch, už vlastně mrtvá jsem) zopakuji. Můj smuteční přednes, najednou vyrušilo zaplácání křídel, přiletěl holub černá díra, posadil se do otevřeného okna a zíral, zíral a nic nedělal, ani náznak, že by ho třeba jen napadlo mi pomoct. I když to pro mě byl před nějakou dobou ten nejotravnější tvor na zemi, dávala jsem do něj trochu naděje. Skleněná baňka se dotkla země a chlapíci mě úzkou skleněnou trubicí do transportovali do pečlivě zatěsněné místnosti, se speciálním sklem. Holub seděl a zíral, moji věznitelé zatím udělali snad tu největší káď mangového smoothie a snažili se ji nechat vcucnout tím zrcátkem, upínala jsem svůj zrak k oknu a snažila se vysílat prosebné pohledy…

Pak mě napadla myšlenka století, sundala jsem si batoh a začala jím mávat nahoru dolů. Chvíli trvalo, než to černé díře došlo, pak se ale děly zvláštní věci. On, nejspíš rozlícený svým minulým neúspěchem, se vrhl proti sklu takovou rychlostí, až ho roztříštil na milion kousíčků. Muži se tak lekli, až rozlili ještě hmotnou tekutinu po podlaze a já se snažila utéct. Hrdinný holub začal okamžitě podlahu uklízet a roztřesení lovci duchů si nastavovali zbraně. To už ale došlo jídlo a holub v tom zmatku omylem sezobl i je…

Když jsem odcházela, divila jsem se, jak pánové byli hloupí a nezabezpečili ostatní dveře, a přemýšlela nad ostatními duchy, co se jim asi stalo. Asi po hodině jsem zjistila, že pořád chodím v kruhu, všechny chodby byly stejné a já nevěděla kde je východ. Chvíli jsem se tam tak ještě motala, až jsem potkala naprosto přeplněného ptáka. Neletěl, jen capkal po zemi, pak se zastavil a začal klovat do bílých dveří s nápisem zákaz vstupu. Prošla jsem jimi a nestačila se divit. Bylo tam asi deset modrých, kteří vypadali jako všichni obyvatelé naší vesnice. Byli tu i moji rodiče, chtěla jsem jim něco říct, ale vydala jsem ze sebe jen nepříjemný ječivý zvuk, ale ostatní mi rozuměli.

Po chvíli se všežravý pták proboural dovnitř místnosti. Tenhle pokoj nebyl jen vězení, ale také kuchyně, kde doufal, že objeví něco dalšího k snědku. Pak prolétl kolem tak velkou rychlostí, až se všechny „cely“ roztříštily o podlahu. Se všemi jsem se pozdravila a ptala se jich, jak se sem dostali. Řekli, že zrovna jeli do města, když se jim stalo to stejné jako mně… Společně jsme se vydali na cestu k zrcadlu a naštěstí ji i našli. … Pak jsme celkem bez obtíží proskočili zrcadlem zpátky do našeho světa. Pamatuji si jen modré záblesky.

Na chvíli jsem se ještě zamyslela. Je to zvláštní, na světě je tolik lidí a ono se to stalo mně, to bude asi tím, že jsem moc jedla šmoulovou zmrzlinu…



  1. krimi

    Na území okresu Kladno byla dopravní akce

  2. sport

    Čas na Stadionu Františka Kloze měří nová světelná tabule

  3. sport

    Legendární Milan Nový dostal k sedmdesátinám vlastní knihu, křtil ji Jaromír Jágr

  4. zprávy

    Psí útulek Bouchalka představuje Sorbona, chcete ho?

  5. sport

    Kladenští volejbalisté se zahraničními posilami cílí v nadcházející sezoně na top čtyřku

  6. sport

    Hokejbalové drama i bitka. Kladno doma těsně porazilo Dobřany

  7. sport

    Fotbalové Kladno zvládlo další přestřelku, tři body veze z Rakovníka

  8. zprávy

    Psí útulek Bouchalka představuje Slávka, chcete ho?

  9. foto

    Na Sletišti se konal šestý ročník Seniorského pětiboje

  10. zprávy

    Nové přístrojové vybavení zaplatila kladenské nemocnici místní teplárna

  11. sport

    Fotbalové Kladno odstartovalo nevyrovnanými výkony, potvrdí v sobotu lepšící se formu?

  12. sport

    Tým Miners do 13 let vyhrál na turnaji ve Frýdku-Místku všechny zápasy

  13. pozvánka

    Ve Sládečkově vlastivědném muzeu je k vidění známková tvorba Cyrila Boudy

  14. foto

    Střední škola designu a řemesel Kladno se zapojila do akce „UKLIĎME SVĚT“

  15. foto

    V Buštěhradě byl den otevřených dveří ve sluneční elektrárně

  16. krimi

    V Kladně jsou poctiví nálezci horkým zbožím

  17. krimi

    V Kladně kradl recidivista potraviny, teď mu hrozí tři roky žaláře

  18. krimi

    V Libušíně napáchal zloděj na novostavbě škodu 60 tisíc

  19. zprávy

    V Kladně a Slaném se natáčel seriál Ochránce

  20. pozvánka

    Sbor dobrovolných hasičů z Hřebče zve na požární útok