Po zbytek léta si můžete číst povídky, které psaly děti ze ZŠ Montessori Slaný. Kateřina Vágnerová, s kterou jste se potkali na těchto stránkách jako s autorkou, tam už tři roky ukazuje těm, kdo mají o psaní zájem, jak se tvoří příběh. Někteří teprve začínají, ti starší už jsou zkušenější, ale všichni píší s elánem a velkou radostí.

První povídku napsala nejmladší z dětí z Montessori školy, teprve desetiletá Ivana Dimová. Má ale talent a fantazii, takže věřím, že si příběh o holčičce Bele, jejím pejskovi Vločce a kouzelném meteoritu opravdu užijete.

Kdesi ve vesmíru se jeden meteorit rozhodl, že objeví divy vesmíru, například ultrafialové sluneční záření, mléčnou dráhu, jak se zmenšují černé díry a tak dále. Když se objevilo ultrafialové záření, vydal se na cestu.  S obdivem se díval na záření, až mu brada poklesla. Najednou mu jeden paprsek vlétl do úst. V meteoritu proběhla jakási změna, která se měla ukázat až za několik let. Koukal se na mnoho objektů a zajímavých událostí. V den, kdy měl skončit svou výpravu, si prohlížel mléčnou dráhu a pomyslel si: „Mám hlad, snad neuškodí, když si trochu líznu.“  A lízl si. Vtom ztěžkl a padal a padal, až dopadl na planetu Zemi. Jak spadl, utvořila se z něj miska, ve které byla kouzelná voda.

Mezitím vyrůstalo na planetě Zemi štěňátko zlatého retrívra. Maminka mu umřela právě včera, a tak si malé štěňátko šlo hledat potravu. Vydalo se do ulice. Právě šla tou ulicí holčička. Štěňátko se leklo a uskočilo na stranu, bálo se totiž lidí. Protože na zemi ležely střepy, pořezalo se. Bolestně zakňučelo. Naštěstí si štěňátka holčička všimla. Viděla, jak se štěňátku v tlapce blýskají střepy. Zavolala na veterinární kliniku a oni si ho tam odvezli.

Přijela za štěňátkem autobusem. Na veterinární klinice jim řekla, že si štěňátko vezme domů. Taky dala mu jméno. A řekla: „Odteď se jmenuješ Vločka. Já jsem Bela. A neboj se, že mi tě rodiče nedovolí, stejně jsem si šla koupit štěňátko.“ A usmála se.

Cestou domů Vločka uviděla meteorit ve tvaru misky. Měla totiž velkou žízeň, tak běžela a napila se. Když k ní Bela došla, Vločka omylem šlápla na misku a voda na obě vystříkla. Udála se v nich změna o trochu menší, než měl meteorit, ale stejně magická. Taky se měla projevit až za pár let.

Bela se o Vločku moc hezky starala. Uběhlo několik let a Bele je třináct. Vločka je už hodně vycvičená. Chová se jako vodící pes a umí se i prát. Zanedlouho se projeví kouzelná moc, kterou mají Bela, Vločka a meteorit.

Právě dnes se měly projevit magické schopnosti. Bela s Vločkou šly tou ulicí, kde se potkaly. Mířily na kliniku. Bela hned, co si všimla meteoritu ve tvaru misky, řekla: „Nevěděla jsem, že ta miska tady pořád je. To je jedno. Pojď, Vločko, na té kontrole máme být už za pět minut.“ A přidala do kroku. Když už šly z kontroly domů, stihla je hrozná bouřka. Byly právě u meteoritu, když uhodil zářivě modrý blesk. Bela s Vločkou jen tak tak uskočily a blesk zasáhl meteorit. Ten najednou začal problikávat modře a červeně. Bela s Vločkou se na to dívaly. Nemohly odejít, prostě je zajímalo, jak to skončí. Meteorit se rázem proměnil v monstrum. Vypadal jako T-rex, ale byl z kamene, měl velká křídla s tesáky na konci a problikávalo jím červené a modré světlo.

To se projevila magická moc, která v něm panovala. I v Bele a Vločce se projevila. Bela najednou měla na sobě modré šaty s krátkým pláštěm, černé kozačky s podpatkem a běloučká křídla, která měla na konci tesáky.  Ještě měla černou kouzelnou čelenku s bílými diamanty, která uměla ovládat vodu. Vločce se najednou zjevily černé botičky, které měly malilinkatá běloučká křidýlka, ocas se jí zbarvil na černo a na zádech se jí udělal černý proužek. Oči se oběma zbarvily do fialova. T-rex zařval: „TAK SI TO SE MNOU POJĎTE RRROZDAT VY CHRRRDINKY!!!“  

Vločce se navíc zjevily obří tesáky a vzlétla. Divila se, ale během vteřiny si na to zvykla. A to samé Bela. Vločka začala kolem T-rexe poletovat jako nějaká moucha a povedlo se, odvedla T-rexovu pozornost tak, aby se ho mohla zbavit. T-rex se za ní oháněl, ale nechytil ji. Mezitím se Bela proplížila až za něj a vzlétla do vzduchu. Lítala nad T-rexovou hlavou a přemýšlela, jak to udělat. Vtom ji napadlo, že může zkusit, co umí. Přála si, aby se na něj snesla voda a opravdu, najednou do té hrozné bouřky přibyl slejvák.  „Takže umím ovládat vodu. Tak toho hned využijeme,“ pomyslela si Bela.

Vločka chtěla štěknout, ale místo toho promluvila: „Pozor!!!“

„Co-co kdo. Áááá,“ byla zmatená Bela, protože nevěděla, kdo to řekl a T-rex ji srazil k zemi. Vločka k ní sletěla a zeptala se:

„Seš v poho?“

„Co-cože? Ty umíš mluvit? To je divný, to, co se s námi děje. Asi se máme zbavit toho T-rexe. Ale jinak jsem pohodě,“ odpověděla Bela.

„Můžem?“ kývla Bela na Vločku.

 „Můžem,“ odpověděla Vločka a vzlétla, Bela za ní. T-rex se otočil a řekl si pod vousy a zároveň hrozně nahlas: „Tak tady jsou ty mrchy!!“ Bela se jen zasmála a pustila na něj vodní kouli. Protože T-rex měl rád oheň, vodu nenáviděl. Teď se moc nemohl hýbat. Vločka zavrčela a v duchu si pomyslela: „Kdyby tak zmrznul a padal na něj sníh.“ A opravdu T-rex zmrznul a nad ním byl obří mrak, ze kterého se valily vločky.

Bela s Vločkou akorát chtěly jít domů. T-rex se naštval a všechen led praskl. Hned poté se rozběhl za nimi. Bela s Vločkou už byly o ulici dál. T-rex udělal dva kroky a už u nich stál. Bela si povzdychla: „Už zase??“ Otočila se a vzlítla k T-rexovi, Vločka taky. Tentokrát Bela udělala bublinu vody a naplnila ji tak, aby T-rex nemohl dýchat a Vločka ji zmrazila, co nejvíc mohla. Naštěstí se jim to tentokrát povedlo, udeřil blesk a z T-rexe se stal znova meteorit ve tvaru misky. Bela se stala zase normální holkou, Vločka zase normálním psem.

„Víš, Vločko, je to štěstí, že v těhlech dvou zapadlých ulicích nechodí touhle dobou žádní lidi,“ řekla Bela a usmála se. Vločka souhlasně štěkla. Ale když Bela s Vločkou přišly domů, zjistily, že T-rex je v televizi: „Velký kamenný obr zaútočil na dívku se psem. Naštěstí se tam objevili superhrdinové. Vědci tvrdí, že jsou to pouze děti v převleku. Ale kdo je kamenný obr? To se neví. Více najdete na našich internetových stránkách.“

„Tak to je super. Myslí si, že jsme jen děti v převleku!“ naštvala se Bela. Vločka štěkla a Bela pochopila: „No jo, máš pravdu. Sice si myslí, že jsme jen děti v převleku, ale zachránily jsme město. Víš co? Jdeme si lehnout. Jsem unavená po dnešku. Ale nejdřív večeři. Mám hlad.“