Povídka Jany Jurmanové je napsaná ve stylu pivopunku – aneb alkohol v ní hraje velmi důležitou roli. To pravé čtení do horkých dní. Vždyť na Marsu dosahují teploty daleko vyšších hodnot než na Zemi – tam je prostě potřeba dodržovat pitný režim. Tož pijte a čtěte…

Rok, kdy je Země v opozici s Marsem

Houston, řídící středisko mise Mars

Šéf Nadnárodní kosmické agentury se předklonil a vztekle zasyčel ze vzdálenosti deseti centimetrů do obličeje hlavnímu psychologovi projektu: „Jak to myslíte, vy mozkoškrabové? Co to je: Neschvalujeme výběr posádky kvůli její psychické nezralosti?“

Psycholog si vytáhl z kapsy obleku kapesníček a štítivě ze sebe otřel drobounké kapičky slin.

„Tak já to přeložím pro inženýra. Ti vaši astronauti jsou nabušení, jak kondicí, tak technickými znalostmi, dokonce umějí i předrmolit tiskové prohlášení a blbě se usmívat do kamery, ale po sociální stránce zamrzli někde v pubertě. Frank je samolibý vejtaha, který musí být ze všech nejlepší za každou cenu. Dá se utáhnout na vařené nudli, když zpochybníte jeho schopnost dokázat cokoliv. A John má jen jednu mozkovou buňku, která myslí jen na to jedno. Pro trochu lásky šel bych světa kraj… bez ohledu na následky. Jak se dostanou do jen trochu krizovější situace, zpanikaří, selžou a mise bude v prachu.“

„Ale houby s octem,“ zavrčel šéf projektu. „Sejčkujete jak staré baby. Nepodělá se nic. Trajektorie je propočítaná, modul naložený do nákladového prostoru rakety a skafandry udělané na míru právě těm dvěma. Přece kvůli vašim žvástům nebudeme měnit posádku… Jo takhle! Není náhodou palubní specialista z náhradní posádky váš synoveček? Takže tudy na to? Tak to ani omylem! Končím schůzku, odcházím na toaletu a ten posudek si beru s sebou! A to si pište, že si ho tam nebudu číst!“

„A je vám jasné, že tím tam spláchnete celou misi?“ zařval psycholog směrem k zavírajícím se dveřím.

Dveře nepovažovaly za vhodné mu odpovědět.

***

Mars, přistávací modul, místo přistání, 10 km od Olympus Mons

„Franku, ty vole, my jsme ten Mars trefili!“ zařval nadšeně John, jakmile automatika vypnula motory modulu.

„Ty vole, Johne, a navíc jsme oba živí!“ Frank se vymotal z popruhů a vyhlédl průzorem. „Kde to vlastně jsme? Co je to tamhle za kopec?“

„Ten, co vypadá jako nepodařená koza?“ ujistil se John. „Olympus Mons! Tady jsme měli být a tady taky jsme! To by se mělo zapít!“

„No jo, ale čím? Sklad nám naládovali samým reklamním pitím: Na rudou planetu rudé nealko! Malinovka, Magnesia red, granátový džus, rajčatová šťáva, ale že by přihodili Červeného draka, to ani omylem,“ postěžoval si Frank.

„A co v lékárničce?“ projevil kreativitu John.

„Ani nemluv, ty vole. Vod tý doby, co nějakej debil vymyslel Betadin, není spoleh ani na lékárničku. A na pokusy do laboratoře nám nabalili akorát metanol a denaturák. Bílou hůlku si prej máme opatřit z místních zdrojů… Počkej, to je nápad!“ zasvítilo v očích Frankovi. „Hoď si nohy na křeslo a relaxuj! Jo a brnkni mámě, že jsme dobře dojeli! Za chvíli jsem zpátky!“

„Kam letíš, ty pošuku?! To si myslíš, že venku tě bude čekat uvítací delegace s chlebem, solí a flaškou?!“ zvolal John směrem k zavírajícím se dveřím do skladu skafandrů.

Dveře nepovažovaly za vhodné mu odpovědět.

***

Mars, přistávací modul, pilotní kabina

John si udělal v pilotním křesle pohodlí, několikrát kopl do řídící desky, aby se odstrčil více do středu místnosti, a požádal počítač o spojení se Zemí. Připadalo mu divné, povídat si jen tak sám pro sebe, bez reakce protějšku, ale – ač nechápal proč – cesta signálu na Zem a zpět trvala šest minut. Kdo má čekat, až se řídící středisko vymáčkne? Taková pruda! Tak nějak netušil, proč s tím ta hejna vědců a techniků něco neudělají. Být on na místě šéfa agentury, všechny ty neschopné ajnštajny by vyházel!

Takhle mu ovšem nezbylo než otevřít zapečetěnou obálku a dříve, než se na obrazovce objeví, že přenos na modrou planetu byl zahájen, alespoň proletět její obsah.

„Posádka kosmické lodi Interspace Explorer, Frank a John Woodheadovi, hlásí úspěšné přistání na Marsu. To, co vidíte v pozadí, je opravdu Olympus Mons. Frank se připojí, až se vyblije z podoby,“ neodpustil si John důkladné rýpnutí. „Ne, mami, nesnědl nic špatného, ale napil se vody a je mu zle. Nic lepšího ve skladu nenašel. Ne, nebudu si pouštět pusu na špacír, až to fakt půjde do éteru. I ten pitomej projev, co je v týhle obálce, přečtu s vážnou tváří. Jasně mami, oholíme se a učešeme a nebudeme se ksichtit. Jo, zdravím, šéfe, vše je jasný, akorát ty kydy se fakt nedají číst. Ale když jinak nedáte… Podle tohodle papíru vy zavoláte tak, abychom vás přijali v jedenáct čtyřicet pozemského času, a pak začneme vysílat my, přímý vstup do poledních zpráv na CNN International a do vysílání BBC, RAI, EuroNews, Atakdál…cože? aha, jo, jako a do dalších. OK, provedem.“

Frank, který již nějakou dobu stál mezi dveřmi do pilotní kabiny, došel námořnickým krokem ke svému sedadlu. „Nazdar! Co nového doma?“ prohodil ležérně a postavil cosi, co doteď schovával za zády, vedle Johnova křesla.

„Zamávej, Franku, a pozdrav mamču a šéfa,“ zkusil to zamluvit John. „Doufám, že už je ti líp.“ Upustil dopis, svezl se pod přístrojovou desku a v sedu na podlaze si důkladně přihnul čiré tekutiny. Honem vydechl, aby se nerozkuckal. Materiál byl nejmíň šedesátiprocentní! Na Franka je spoleh, ten by sehnal i led v pekle! Zpod stolu se vynořil už podstatně lépe naladěn. Frank mezitím hovor ukončil.

„Cos to tady o mně navykládal? Jak – přijde, až se vybleje z podoby?“ vrčel hodně naštvaně Frank.

„Se nezlob, něco jsem si vymyslet musel,“ lokl si znovu John. „A není ti fakt blbě? Jseš nějakej zelenej…“

***

Mars, přistávací modul, sklad skafandrů

Frank se velice vytrvale pokoušel přemluvit vitrínu z neprůstřelného skla, aby mu vydala skafandr. Poté, co vyklepal všechny myslitelné číselné kombinace, které ho napadly, a poté, co vyčerpal všechny zdvořilé žádosti, omezil se nyní na vyhrožování, kopání, bušení pěstmi a jiné hrubé násilí. Pot se z něj jen lil a toužil po požárnické sekyrce. Vitrína odolávala a myslela si svoje.

„Co to vyvádíš, prosím tě?“ ozval se za ním John. Při tom všem randálu musel Frank přeslechnout otvírání dveří. „Nech toho, já se s tebou rozdělím.“

Frank nevěřícně hleděl na láhev naplněnou průhlednou tekutinou. „Ty vole, ty se nezdáš! Ty bys sehnal i kokosy na severním pólu! Sem s tím!“ Obrátil do sebe pořádného panáka a divže se nezalkl. Nejmíň šedesátka. Před očima se mu zatmělo a nejspíš se mu zrak nevrátil v plném rozsahu. „Není ten chlast poukaz na bílou hůl, Johne? Přijdeš mi nějakej zelenej…“

***

„Ale ne,“ zavrčel Frank a štípl se do obou tváří. „Radši se ještě jednou napij.“

„Jo, dobrý, už máš barvu,“ oddychl si John a v hrdle mu znovu zabublal obsah láhve. „Ta píše. Člověče, mně se zdá, že máš dvě hlavy!“

***

„Ale ne,“ zavrčel John a štípl se do obou tváří. „Radši se ještě jednou napij.“

„Jo, dobrý, už máš barvu,“ oddychl si Frank a v hrdle mu znovu zabublal obsah láhve. „Ta píše. Člověče, mně se zdá, že máš dvě hlavy!“

***

„Dvě hlavy? Ale to se ti opravdu něco zdá,“ prohlásil Frank, uchopil se každou rukou za jedno ucho a stlačil je k sobě. „Radši si ještě přihni, Johne.“

Po dalším loku John pocítil, jak se na něj Frank zkoumavě dívá. Všema osmi očima, která mu trčela na dlouhých tykadlech z čel.

„Co tak čumíš, ty vole! A jaktože máš osm vočí?“ pokoušel se ještě artikulovat John.

***

„Dvě hlavy? Ale to se ti opravdu něco zdá,“ prohlásil John, uchopil se každou rukou za jedno ucho a stlačil je k sobě. „Radši si ještě přihni, Franku.“

Po dalším loku Frank pocítil, jak se na něj John zkoumavě dívá. Všema osmi očima, která mu trčela na dlouhých tykadlech z čel.

„Co tak čumíš, ty vole! A jaktože máš osm vočí?“ pokoušel se ještě artikulovat Frank.

***

„A co si ještě vymyslíš?“ narazil si Frank hlouběji do čel helmy, které se tam bůhvíjak najednou objevily. „Nemám místo rukou panožky, na ksichtech masky a nekutálím se jako starý sud?“

„Jjjasssnnně, že máš mí…místo ruk po…po…nohy,“ zkusil pronést větu John. „Co je to za svi…svin…stvo, co pi…pi… Kde jsi to vzal?“

***

„A co si ještě vymyslíš?“ narazil si John hlouběji do čel helmy, které se tam bůhvíjak najednou objevily. „Nemám místo rukou panožky, na ksichtech masky a nekutálím se jako starý sud?“

„Jjjasssnnně, že máš mí…místo ruk po…po…nohy,“ zkusil pronést větu Franku. „Co je to za svi…svin…stvo, co pi…pi… Kde jsi to vzal?“

***

„Já ti nevím. Potkal jsem venku krásnou ženskou, neměla sice chleba a sůl, ale dala mi láhev, a že s další čeká nahoře na Olympu. Ale ta je má! Jako nějaká bohyně…“ rozplýval se Frank.

„A to mi ří…říkáš až teď!“ vystřízlivěl obratem John a vrhnul se ke skladu skafandrů. „Pro tro…tro…chu…chu… lá…lá…lá…“

„Ale možná se s tebou ani nebude bavit!“ houkl Frank na zavírající se dveře od skladu.

„No, nejspíš nebude,“ dovolily si dveře mít vlastní názor. Frank se ušklíbl od antény k anténě.

***

„Já ti nevím. Uviděl jsem v průhledu krásnou ženskou, napsala mi na sklo rtěnkou, že v laboratoři najdu láhev a že s další čeká nahoře na Olympu. Ale ta je má! Jako nějaká bohyně…“ rozplýval se John.

„A to mi ří…říkáš až teď!“ otočil se Frank opět k vitríně. „Než ty se…, tak já ji…“

 „Ale možná se s tebou ani nebude bavit!“ zastavil se odcházející John přede dveřmi do pilotní kabiny.

„No, nejspíš nebude,“ souhlasily dveře s Johnem. Ten se ušklíbl od antény k anténě.

***

Frank a John se svorně vrhli na vitrínu se skafandry. „Kurva, koukej se otevřít!“ řvali vztekle a bušili do ní vším, co jim přišlo pod ruku.

„Nadávání do prodejných dívek bych si vyprosila,“ zavrčela uraženě vitrína a otevřela se. „Ale kdo chce kam…“

Frank a John si bleskově navlékli skafandry, helmy a boty a zmizeli v přetlakové komoře. Za chvíli je bylo vidět, jak utíkají směrem k Olympu Mons. Jen se za nimi načervenale prášilo.

John a Frank se spokojeně odkutáleli panožku v panožce ke křeslům v pilotní kabině. „Tak to by bylo. Obdivuhodné. Kdo mohl tušit, že po požití běžného fyziologického roztoku Pozemšťané ztrácejí stabilitu, ale získávají schopnost prohlédnout naše vizuální maskování? Naštěstí sami nevěřili tomu, co vidí. Zasloužíme si trochu odpočinku, než děvčata odvedou svůj díl práce.“

„Bude mi ctí nabídnout vám pohodlné sezení, pánové!“ zapředl servilně palubní počítač. „Vy mi na rozdíl od těch dvou buranů do řídící desky kopat nebudete.“

***

Frank a John doběhli k strmému srázu, nad nímž čněl vrchol Olympu Mons. Červená stěna, šest kilometrů vysoká, se tyčila téměř svisle vzhůru.

„Pro trochu lásky šel bys světa kraj, Johne,“ rýpl si Frank. „Máš kliku, chodit nemusíš, stačí, když polezeš. A ani nemusíš po kolenou, ty vole.“

„Ty ses zase cafral, že než já se tam vyškrabu, tak ty ji…“ mručel John. „Konec konců, to už je jedno. Kašlem na to a vracíme se do rakety. Bez výtahu ani ránu.“

S lehkým zaduněním před nimi přistála lávka, nápadně podobná plošině pro mytí oken. Na její podlaze ležel bochník chleba, miska se solí, láhev s průhlednou tekutinou a cedule s nápisem Dělejte, chlapi, už se vás nemůžeme dočkat.

Lávka, obtížená dvěma muži, plavně stoupala vzhůru, až se zarazila pod skalním převisem.

„No ták, klucííí, kde jste?…“ ozvaly se seshora veselé dívčí hlasy. „Přece nenecháte dámy čekat! Ukažte, co ve vás je! Který z vás tu bude první?“

„Já!“ zařvali svorně Frank a John a s mohutným funěním začali zdolávat převis. Na horolezecké pravidlo tří pevných bodů si ani nevzpomněli. Navzdory tomu po chvíli natáhl John ruku a pokusil se vytáhnout nahoru přes okraj. Frank, o dvě stopy níž, se mu celou svou vahou zavěsil na nohy.

„Co blbneš, debile! Vždyť zbuchnem!“ zakvílel zoufale John.

„Ovšemže zbuchnete, pánové!“ zareagovaly na to obě dámy a svými jehlovými podpatky svorně duply Johnovi na ruce.

„Jauuu!!! Děvky mizerný, co to děláte?“ zaječel John. „Zbláznily jste se?“

„V žádném případě. My naprosto přesně víme, co děláme!“ odpověděly dámy, zuly si střevíce a jejich podpatky rozšířily původně téměř neznatelnou prasklinu na okraji srázu.

„Vy svině rezavozelený!“ vřeštěli John a Frank, když se řítili vstříc povrchu Marsu i s kusem utrženého převisu. „Všude jste stejný, u nás i tady. A my blbci vám to vždycky sežereme! NEEE!!!“

Šestnáct očí na čtyřech hlavách se zvědavě natáhlo přes nový okraj srázu.

„Jo, pánové, eroze je horší než koroze,“ uchechtla se mladší z žen.

„Trochu piety, paní kolegyně,“ pokárala ji ta starší. „Dejte do záznamu, že stejně jako naši mužové se Pozemšťané snaží ve svých posledních okamžicích formulovat co nejlapidárněji odkaz pro příští generace. A zjistěte v překladovém slovníku, co nebo kdo je to svině.“

***

Palubní počítač ochotně otevřel dveře do přetlakové komory. „Buďte vítány, dámy,“ pozdravil uctivě. „Pánové vás očekávají v pilotní kabině. Dále si dovoluji připomenout, že do spojení se Zemí zbývají čtyři minuty.“ „Díky, počítači,“ odpověděla mladší z nich. „Připrav vše pro televizní přenos.“

„Zajisté, madam,“ ozval se počítač. „Pánové se laskavě opět převtělí do podoby astronautů. Váš proslov, pane Johne, leží na podlaze pod pilotním křeslem. Psal ho naprostý idiot, však to posoudíte sám. Jak se těším, že konečně budu spolupracovat s inteligentní rasou!“

„Samozřejmě, počítači!“ potvrdil John. „Každému to, co si zaslouží. Tak jedem!“

Televizní přenos započal. Na obrazovce se vedle sebe objevili usmívající se John a Frank, Olympus Mons setrvával skromně v pozadí, zatímco lahve rudého nealka zaujímaly čestná místa v popředí spolu s logy sponzorů. John začal číst připravenou řeč: „Pozemšťané a Pozemšťanky, právě jsem se vrátil z hory Olympus Mons. Je to malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo. Na vlastní oči jsem spatřil, že má Mars tvar koule…“

V průhledu vedle hory se objevilo zlověstně vypadající rezavé tornádo. Blížilo se rychlostí, která nejen vypadala, ale také byla závratná. Dříve, než John stačil pronést slogan, který měl výrobcům červených ulepených bublinek zajistit miliardy zákazníků na celé zeměkouli, narazil vír do lodi a zasypal oba astronauty rozdrceným sklem. Ti se chytili za hrdla, upadli na podlahu a po chvíli se přestali dusit i třást. Pak přestaly existovat i bublinky, skleničky, podlaha a vůbec celá kosmická loď. Vše překryl rezavý prach. To bylo také to poslední, co palubní počítač odvysílal na třetí planetu.

***

„Dobrá práce, pánové!“ zhodnotila herecký výkon obou pseudoastronautů starší z Marťanek. „Přestaňte se tu válet a tvářit se jako na pohřbu. Jestli máte žízeň, byl by tu ještě fyziologický roztok. Pozemšťanům přece zjevně chutnal.“

Oba mimozemšťané obrátili tykadla v sloup a vzdychli při vzpomínce na všechny ty lákavě rudé lahve, pohřbené hluboko pod marťanským prachem.

„Zanechte sentimentu, pánové. Svůj čas věnujte raději analýze dat získaných z palubního počítače – budiž mu oxidy železa lehké, práskači plechovému – ať úkol dokončíme. Zatím to vypadá, že Nadmarsovská antikosmická agentura může být spokojena. Máme od těch vlezlých šmíráků ze třetí planety pokoj nejméně do nejbližší opozice. Dva roky prázdnin…“

„Ne až tak úplně, madam,“ dovolil si oponovat starší z Marťanů. „V záznamech zrádcovské plechovky jsem našel podrobnosti o výcviku náhradní posádky. Není tedy vyloučeno, že ji sem vyšlou pátrat po té původní. Nevíme o nich zdaleka všechno. Například tuto informaci nedokážeme dešifrovat. Synovec psychologa projektu je prý… Co to slovo může znamenat?“ Mimozemšťan si znovu přečetl nic mu neříkající seskupení písmen, zakroutil nad ním hlavou, zvážil ho na jazyku a pak ho písmenko po písmenku vyslovil: „Abstinent!“

Autor: Jana Jurmanová