Pracuje ve vodohospodářství a díky četným cestám do zahraničí má kontakty nejen na ambasádách. Přišlo mu to vhod, když v bezprecedentní situaci zajišťoval příjezd sportovců z celého světa. Jakub Kubálek, člen představenstva kladenského atletického klubu, svou dovolenou strávil jako každoročně přípravami meetingu, jehož reputace ve světě stále stoupá. Letos ale čelil nečekané výzvě.

Namísto tradičního červnového termínu se meeting Kladno hází, letos uskutečnil v září. Jak se přesun projevil na startovní listině?

Vcelku výrazně. Mnoho závodníků se rozhodlo sezonu poznamenanou koronavirem předčasně ukončit a věnovat se přípravám na tu další. Už jen tím se nám zdroje pro plnění startovních listin ztenčily skoro na polovinu.

V roce 2021 se plánujete vrátit do červnového termínu?

Ano. Letos v červnu byla koronavirová situace příliš čerstvá, prakticky všechny akce se rušily nebo odkládaly. Teď už víme, na čem jsme. Chceme se k tradičnímu termínu vrátit, protože do konce června je termín na plnění limitů pro kvalifikaci na olympijské hry do Tokia. Chceme, aby byl meeting nominačním nejen pro české, ale i pro zahraniční závodníky.

Máte termín vymyšlený tak, aby nekolidoval s jinými podniky? Teď na podzim jich bylo hodně, to byl další z důvodů, proč někteří závodníci nedorazili.

Snažili jsme se vybrat termín, který bude schůdný pro co nejvíce závodníků. Také proto jsme letos závodili ve středu. Víkendy byly beznadějně plné, tak jsme meeting posunuli do týdne, a to se osvědčilo. Nejsme Diamantová liga, musíme s pokorou sledovat, co se děje okolo nás. Podle termínové listiny světové atletiky jsme vybrali logické datum − dva dny po posledním závodu Diamantové ligy ve Stockholmu.

Představte si, že se situace nezlepší. Najednou je, řekněme, konec května, Tokio se opět odsouvá. Co by to pro vás změnilo, pokud by se meeting vůbec mohl konat?

Stejně bychom ho museli uskutečnit. Zahodit přípravy by bylo velice obtížné a ohromně nákladné. Momentálně vrcholí shánění prostředků, začínáme finalizovat rozpočet a budeme také žádat o dotační prostředky z města, kraje, Národní sportovní agentury. Ve chvíli, kdy utratíme statisíce korun, a pak meeting zrušíme, utrpí oddíl obrovské finanční škody. V nejhorší variantě ho buď odsuneme, nebo ho zorganizujeme v osekané variantě.

A co komerční partneři? Jaká je jejich ochota přispět, když pandemie paralyzuje ekonomiku?

Naše výhoda je, že jsme nevsadili na jednoho generálního partnera, s nímž akce stojí a padá. Máme desítky menších, kteří nám sice nedávají miliony, ale když někdo z nich vypadne, není to pro nás likvidační. Nahradí je jiní. Menší subjekty mají větší motivaci se na sponzoringu podílet. Nabízíme jim dobrou značku, která pořád stoupá, takže se po letošním meetingu paradoxně některé firmy samy přihlásily, že by nás chtěly podpořit.

Když mluvíte o dobré značce, v čem podle vás spočívá kouzlo kladenského meetingu?

Jednak je to přátelská atmosféra a jednak zázemí, které Městský stadion Sletiště poskytuje. Zdejší komplex sportovišť je unikátní nejen v republice, ale i ve světě, navíc je blízko přírody. Většina akcí se koná na obrovských stadionech pro desetitisíce diváků. Toho my nikdy nedosáhneme, ani nemáme ty ambice. Chceme dělat přátelský meeting ve skromné rodinné atmosféře a s bohatým doprovodným programem. Nevybíráme stovky korun za to, aby si lidé sedli a koukali, jak někdo hází a skáče. Areál je volně přístupný, dá se přecházet kolem oválu mezi jednotlivými sektory, děti mohou na prolézačky, skákací hrad a podobně.

Rodinnou atmosféru si pochvalovala i Barbora Špotáková. Jaké ohlasy máte ze zahraničí?

Kladivářka Alex Tavernier, která u nás hodila francouzský národní rekord, sem chce příští rok jet na soustředění, tak moc se jí tu líbí. To je pro nás skvělá reklama. Alex je světová špička, a když se dobře zapíšeme u ní, pochopitelně to ovlivní i další závodníky nejen z Francie. V některých disciplínách už máme takové jméno, že jsme museli zájemce odmítat. I z finančních důvodů. Ale to byly vcelku příjemné starosti ve srovnání s průšvihy, které nám letos způsobil koronavirus.

Co vám pandemie zkomplikovala nejvíce?

Cestování. Na něj to všechno navazovalo. Ambice pro letošní ročník byly obrovské, v Kladně měly mít letos centrálu pro evropské závody thajská, saudská a indická federace. Jenže přišel koronavirus, nikdo nepřijel a my museli stavět startovní listiny úplně od nuly. Byla to rána hned z několika důvodů. Federace, které sem posílají atlety na soustředění, jim všechno platí. Tihle závodníci nás prakticky nic nestojí. V minulých letech jsme z toho těžili, letos to byla katastrofa. Za každého z bezmála 90 cizinců jsme zaplatili cestovní náklady, ubytování, testy na koronavirus. Každého zvlášť jsme obvolávali a řešili s ním jeho požadavky. Situace se měnila každým dnem. Bylo to šílenství.

Jaké nejčastější problémy se při přepravě zahraničních závodníků objevily?

Chaos ve všech jeho podobách. Třeba technickému delegátovi ze Srbska jsme koupili letenky a zaplatili ubytování. Dva týdny před meetingem Air Serbia zrušilo jeho lety, na infolinku se nešlo dovolat. Musel jsem přes kamaráda ze Srbska sehnat někoho, kdo v Bělehradu dojde na pobočku a informace zjistí. Nakonec se ukázalo, že zrušený je jen zpáteční let, takže jsme zarezervovali novou letenku, Srb přiletěl a zůstal tu o den déle.

To samé se opakovalo s x závodníky. Hlásili, že nemohou, že nemají covid test, že chtějí, abychom jim ho zaplatili a podobně. Nadto asi týden před meetingem začali celníci požadovat pozvánku Národní sportovní agentury, aby k nám vůbec atlety vpustili. Takže jsme celý týden obtěžovali lidi z agentury i sportovce, protože jsme od každého potřebovali nacionále, abychom mohli připravit žádanky, které pak Milan Hnilička osobně podepisoval.

Jak velkou komplikaci pro vás představovaly testy na covid?

Velkou, a to nejen při příletu, kdy jsme potvrzení překládali ze všech světových jazyků, ale i při odletu. Egypťanka Basant Hemida přiletěla s tři dny starým testem, jehož platnost v průběhu jejího pobytu u nás vypršela, takže ji při odletu turecké aerolinky nepustily do letadla. Museli jsme ji stáhnout z letiště zpátky, připravit jí program a vzít ji na nový test. Nakonec to pro ní možná byla fajn zkušenost, protože se podívala na Karlův most, trénovala s kladenskými atlety a v neděli šťastně odletěla domů. Den nato přišel nadšený děkovný dopis egyptské atletické federace. Jenom slušnost, ochota a hezké chování. To úplně stačí, abychom nalákali sportovce z celého světa. Nepotřebujeme je přeplácet nesmyslnými částkami. Paradoxně nám některé problémy způsobené covidem ve výsledku pomohly. Ukázali jsme, že se o závodníky dokážeme postarat. A oni si toho cení.

Dá se říct, kolik závodníků kvůli koronaviru vůbec nepřijelo?

Neřeknu vám konkrétní číslo, ale můžete si udělat představu podle výšky mužů. Tam nám předem vypadlo několik závodníků, kteří už ukončili sezonu, a Jamala Wilsona sem z Baham nepustili, i tak jsme ale měli připravenou atraktivní startovní listinu. Den před závodem se zbořila jako domeček z karet. Jeden závodník dal přednost Diamantové lize v Římě. Pak nám nepustili do letadla Mexičana. Španěl dostal dva dny před závodem zánět do zubů, takže se omluvil. Druhý Španěl zmizel. Odjel na letiště, ale neprošel odbavením. Nakonec se našel, ale na meeting nedorazil. A perlička: Syřan nepřijel, protože se prý bál koronaviru. V Sýrii je válka, a on se bojí přijet do Česka kvůli covidu? Podle mě to byla výmluva. Každopádně den před závodem jsme najednou měli na výšce jen tři lidi. Naštěstí se povedlo sehnat jednoho náhradníka, takže se závod relativně se ctí uskutečnil.

To zní jako noční můra pro pořadatele. Objevily se nějaké problémy přímo v průběhu meetingu?

Problémů bylo mraky, ale samotný závod se obešel bez nich. Máme nastavený standard, všichni vědí, co mají dělat, takže vlastní realizace závodu je ta nejmenší starost, a tím mám na mysli i hygienická opatření. Zavřít sektor nebo vydezinfikovat zázemí je maličkost. Proto se nebojím, že bychom nebyli schopni meeting v příštím roce uspořádat. Popravdě chceme navíc ještě uspořádat v únoru halový meeting se špičkovými výškaři a koulaři. Každý říká, že únor je brzo, že tu ještě bude koronavirus. Bude. Bude tu asi pořád, dokud se populace neproočkuje nebo si nevytvoří imunitu. Nevíme, jak dlouho to potrvá, takže se ve stávajících podmínkách musíme naučit žít, ne sport odepsat. Naopak věříme, že sport může zvednout lidem náladu a v únoru chceme dokázat, že jsme schopni uspořádat prestižní závod přes všechny obtíže. Sport nesmí umřít.

O kolik problematičtější pro vás byla příprava letošního ročníku ve srovnání s těmi předchozími?

Problémy vždycky byly a vždycky budou. Teď je tu covid, a to je velký problém. V žádném případě to nechci bagatelizovat. Na druhou stranu jsme podobně šílené zkušenosti měli už z minulých let. Komplikace s dopravou nejsou nic nového. Předloni nám měl přiletět koulař z Ameriky. Letěl sem se čtyřmi přestupy, na každém letišti musel znovu projít odbavením a vrchol byl, když nestihl let z Londýna do Prahy. Nakonec jsme ho s pětihodinovým zpožděním dostali aspoň do Berlína, kam jsem pro něj musel dojet. Z letadla vylezl úplně zničenej, já se celou noc nevyspal a cestou do Kladna mě vyfotil radar, když jsem to po dálnici hnal sto šedesát. Dneska se tomu směju. Tehdy jsem podobný problém řešil s jedním člověkem, letos to byly desítky lidí, které jsme sem s většími či menšími komplikacemi dostávali.

Nebojíte se, že si celý ten maraton příští rok zopakujete?

Po letošku strach nemám. Pořádání meetingu je samo o sobě těžké, s koronavirem to bylo extrémní, ale zvládli jsme to. Po téhle zkušenosti už jsem si jistý, že zvládneme cokoliv. Může se stát, že budeme závodit bez diváků, může nám to zakázat vláda, a pak s tím, krom změny termínu, těžko něco uděláme, ale to nemění nic na tom, že na příštím ročníku pracujeme.

Zdroj: SAMK