Ke Kanonýrům přišel před dvěma týdny a hned po pár vteřinách prvního mače za Kladno ukázal svou sílu, když připravil výtečný gól pro Miroslava Šnajdra. Útočník Jan Linhart zkrátka umí – ve 33 letech už zažil dva postupy do superligy, za Vinohrady odehrál 91 utkání v nejvyšší soutěži a má v nich průměr téměř bodu na zápas. Teď ale pracovník v reklamní agentuře upřímně vítá sportovní lockdown, protože chce dohnat fyzičku, která utrpěla jeho letním zraněním.

Florbal hraješ už skoro čtvrtstoletí. Jak jsi s ním v době, kdy o něm nikdo moc nevěděl, začal?

Bylo to kolem roku 1996 a já začal chodit na florbalový kroužek na naší Základní škole Mandysova v Hradci Králové, odkud i pocházím. Patřili jsme k zakladatelům, hrálo nás pár nadšenců a docela nám to šlo. Tenkrát nás trénovala paní učitelka Růžičková, což byla průkopnice florbalu v Hradci. Během dvou let se náš oddíl rozrostl a začali k nám chodit i kluci z jiných základních škol. V tu chvíli naší trenérku napadlo, že by nás přihlásila do ligy mladších žáků, kde jsme se – a snad si to pamatuji správně – hned první rok dostali na republikový finálový turnaj. Tam jsme vypadli až v semifinále na nájezdy s týmem Faraos Praha, kde zářil Dan Šebek. V tu chvíli jsem začal brát florbal víc vážně, protože jsem zjistil, že se můžeme měřit s kluky z celého Česka.

Jak tvoje kariéra pokračovala dál?

Dalším mezníkem bylo seznámení s Markem Jarochem z SSK Furure, kam jsem zamířil a později se potkal i s mým současným spoluhráčem a dlouholetým kamarádem Odrou Riebauerem. Na období ve Future vzpomínám moc rád, protože tam jsem se dostal k opravdovému florbalu, ať už na Czech Open nebo na různých prázdninových turnájcích v Evropě, které jsme povětšinou opanovali.

Ale tehdejší extraligu sis za Future nezahrál. Proč?

Poté, co jsme s Future vyhráli juniorskou ligu a já měl poskočit do chlapů, neměl jsem vůbec motivaci pokračovat. Chyběli mi kamarádi z Hradce, a tak jsem se domluvil, že ve Future skončím a půjdu zpět do Hradce. Tam jsme s bývalými spoluhráči založili chlapský tým a zkusili florbal v Hradci trošku povznést. Po pár letech, kdy jsme postupovali, nastal útlum, protože většina kluků už brala florbal jen jako zábavu a způsob, jak si udělat žízeň. A v ten moment se mi ozval Matěj Raiter, který rok předtím přestoupil do SKV, abych ho následoval do Vinohrad. Říkal, že přijde nový trenér – Honza Pazdera. Že je ambiciózní a chtěl by vytvořit úplně nový tým, který postoupí do tehdejší extraligy. S Honzou jsme se sešli, řekli si pár vět a já se stěhoval zpět do Prahy. Nakonec z toho bylo téměř osm sezon, dva postupy a dva sestupy ze superligy. Spousta přátel, zážitků a moje současná přítelkyně.

Až teď jste se rozhodl pro přestup do Kladna. Proč? Rozhodly vazby na trenéra a manažera?

Ano. S Honzou jsem byl v kontaktu vlastně nepřetržitě. Byl jsem dokonce jeden z těch, kteří ho do angažmá v Mladé Boleslavi tlačili, a říkal mu, že je to jeho životní šance, která už nemusí přijít. To jsme ještě nikdo netušili, že se z něj stane jeden z nejlepších trenérů v Česku. Tím, jak jsme spolu stále o florbalu mluvili, jsem si začínal uvědomovat, že on chce dělat florbal jako sport, ne jako koníček. To byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem se rozhodl pro přestup na Kladno. Neberu to jako krok zpátky, protože vím, že dokáže posunout dopředu hráče v jakémkoliv věku, tedy i v tom mém (úsměv). Ondra Riebaeur i třeba Albín Přívara nebo Fíla Ullmann byli samozřejmě v rozhodování plusem. Psali jsme si spolu už vloni, takže když jsem se finálně rozhodoval, věděl jsem, kam půjdu. Jaké jsou nároky i možnosti k trénování za těch 14 dní, co tu jsem, se mi to jen potvrdilo.

Stihl jsi však jen dva zápasy. Pohárový proti Bohemians a šlágr ve Varech, protože pak přišel sportovní lockdown.

A já ho uvítal. Hned druhý týden letní přípravy v SKV jsem se zranil, byl sedm týdnů mimo, a jak říká trenér Pazdera, jsem zanedbanej. S Honzou Pechrem tak denně pracujeme na tom, abych se dostal na level, na kterém jsou ostatní kluci, a byl pro tým skutečnou posilou.

Autor: Matěj Stůj