Teplárna Kladno Dalibor Janda v Kladně Legenda Cafe bar Est. 2014 Badmintonové centrum v Kladně Nábor k policii Kladno
ČSAD KLADNO
  • SAMK
  • Práce ve Slaném
  • Teplárna Kladno

Povídka Kladenských listů: Dům ve svahu III.

Neděle, 16. srpna 2020 09:30

Ve třetí části povídky přitvrdilo. Danielina dcera vypadla z okna a oba manželé se málem zabili v autě. Naštěstí se nikomu v zásadě nic nestalo. Ale jak dlouho jim bude přát štěstí?

„Tak vy jste koupili dolní mlejn,“ pokyvovala hlavou stará paní.

Daniela přikývla.

„Já vás nechci lekat, mladá paní,“ pokračovala babka dál, „ale to není šťastný místo. Už moje bába říkala, že nosí smůlu. Prej v mlejnu straší. Děda se jí smával, že tak akorát straší na věži jí, ale pravda je, že lidi odtud většinou nedopadli dobře. Já bych ho nechtěla ani zadarmo.“

Daniele se stáhl žaludek. Upekla nejlepší buchtu, co uměla, a vyrazila „na táčky“, jak se tady říkalo. Prostě na návštěvu. Vybrala si schválně nejstarší ženu, co tu za těch pár měsíců letmo poznala. Třeba se něco dozví, doufala. Tohle ale zrovna slyšet nechtěla.

„Na mlejně prej bejval kdysi starej mlynář, ale ženu měl mladou a krásnou. Teda tu poslední, snad třetí, tehdy to tak prostě dřív chodilo, nemoce, porody, však víte. A když přišel do mlejna mladej krajánek, bylo jasný, že to nemůže dopadnout dobře. A taky že ne. Mlejn vyhořel, mlynáře našli mrtvého, ale mlynářku ani krajánka už nikdy nikdo neviděl. Je to sice jen pověst,“ ztišila babka hlas, „ale dům, co pak postavili místo mlejna, vyhořel před lety taky. Moc smutná událost. Zůstaly tam dvě děvčata. Rodiče byli zrovínka někde pryč, a když se vrátili, našli barák v plamenech. A jen viděli, jak se holky snaží otevřít okno v patře, ale nedokázaly to. Ona se pak zbláznila, jejich máma, víte? Všude vykládala, že za to může nějakej černej chlap, co děvčata pronásledoval, prý za nima všude chodil a vykládal jim, že mu budou ležet v nohách, když mu něco nedonesou. Jenže nikdo jinej žádnýho černýho chlapa neviděl… My ji moc neposlouchali, prostě jí přeskočilo, ale za živýho boha se z toho baráku nechtěla hnout. Pořád mlela, že musí umejvat nějaký okno. Když prej ho neumyje, bude zle. Pan Juračka si pro ni vždycky došel a moc se nám za ni omlouval. To byl hodný pán, pan Juračka. A takovou měl smůlu v životě, o dvě dcery přišel a o manželku taky, prvně se mu zbláznila a nakonec stejně skočila z okna. Kdyže to bylo? Počkejte, to se tak nějak narodila naše Bára, jako vnučka… tak jedna, dvaasedmdesátej rok, řekla bych,“ zadumala se stará paní.

„Ročník 1971,“ dopadl před Danielu velký svazek novin. „Mladá fronta“, oznámila knihovnice. „Ještě máme z toho roku Rudé právo a potom místní noviny, Stráž Podjavořicka.“

„Tak prosím ještě ty místní,“ zaprosila Daniela. „Ty budou možná nejlepší.“

„A můžu vám nějak pomoci? Myslím, že umím vyhledávat lépe než vy, mám v tom větší praxi,“ usmála se knihovnice. „A tady stejně není dopoledne do čeho píchnout…“

VELKÝ POŽÁR V HAMRECH, hlásal nadpis na druhé straně lednového vydání tehdejšího místního plátku.

Tak opravdu, vydechla Daniela. Obětem, Marii J. a Květě J., bylo tehdy dvanáct a čtrnáct let, psal redaktor. Článek byl krátký, opěvoval snahu hasičů, celý případ byl označen jako nešťastná náhoda a končil varováním ostatním obyvatelům, aby dávali pozor na otevřený oheň.

O historii mlýna se v knihovně nedozvěděla vůbec nic. To bude muset zkusit jinde.

Po týdnu znovu vkročila do budoucí šatny. Nakrčila nos, jak znovu ucítila ten nepříjemný pach. Tlumok stále ležel na zemi v plastovém pytli, halda starého oblečení a bot vedle. Petr už několikrát nabízel, že vše odveze do sběrného dvora, ale Daniela zatím odmítala. Pokaždé, když chtěla tyto věci vyhodit, se stalo něco nepříjemného, přemítala. Kočka. Ester. Auto.

Opravdu byla návaznost mezi věcmi ze skříní, deníčkem a událostmi, co se v poslední době děly, nebo to byl jen výplod její mysli? Pokrčila rameny. Všechny věci opatrně nacpala do jedné ze skříní, zavřela dveře a pro jistotu je zamkla. A cestou dolů ještě umyla okno, opět potažené tukovou mázdrou. Čistič na okno a roli ubrousků už ani neuklízela.

Ještě, že mám kamarádky, děkovala v duchu Daniela. Stačilo pár telefonátů a okresní archiv jí byl otevřen. Tedy samozřejmě by tam mohla i tak, ale Simona nad dotazem zajásala a vyjmenovala jí několik archivů, kde pracují její spolužačky. Naštěstí byl mezi nimi i ten jihlavský, kam zrovna vstupovala.

Mladá žena, která ji přivítala v kanceláři, už měla na obrazovce počítače spuštěný web Archivu zeměměřičství a katastru.

„Mlýn v Hamrech je prvně zaznamenán kolem roku 1764. Je vidět na mapě, vzniklé josefským mapováním. To nařídil Josef II, aby konečně zachytil celou podrobnou podobu habsburské monarchie. Naneštěstí bylo prováděné metodou ‚a la vue‘, což sice zní vznešeně, ale znamená to jen ‚od oka‘. Žádná triangulace, nic takového. Nicméně mlýn na ní už zachycený je. Na stejném potoce tehdy stálo i plno dalších mlýnů, pil či lisoven oleje…“

„Ale já…“

„Pardon, nechala jsem se unést, dlouho jsem do těch map nešla a zase mě očarovaly,“ usmála se archivářka. „V běhu času ostatní mlýny zmizely, zůstal jen tento jeden v Hamrech. Přežil i první světovou válku, ale v roce 1932 skončil činnost. To tam byl mlynářem jakýsi Altmann. Tehdy došlo k nějaké tragédii, která zamotala vlastnické vztahy a živnost byla ukončena. Je zajímavé, že dům potom docela často měnil vlastníky,“ zahloubala se do dalších webových stránek. „A hořelo tam vlastně ještě jednou, nedávno, v roce 1971. I když nedávno, ono už je to taky pár let, že jo…“

Daniela byla jak na trní. Co potřebovala, už věděla. Rozloučila se, jak to nejrychleji šlo, aby paní archivářku neurazila. S několika poznámkami v sešitě nasedla do konečně opraveného auta a vyrazila domů. Její další zastavení se jí jasně rýsovalo v hlavě.

Sychravý vítr profukoval hřbitovem, honil mezi hroby uschlé listy, promíchané s útržky papírových či umělých květin. Vyhořelé svíčky, zafoukané cestičky, nikde živá duše. Svátek zesnulých byl už před měsícem a Vánoce jsou ještě daleko, pomyslela si Daniela. Není čas navštěvovat mrtvé. Procházela uličkami a pečlivě pročítala jména na náhrobcích. Hřbitov se táhl do mírného kopce, pomalu procházela jednotlivé řady a stoupala stále výše. Doufala, že se ve svých předpokladech nezmýlila a je na správném místě. Postála pod honosnou hrobkou kdysi důležitého úředníka, pod smuteční olší objevila sochu anděla s jedním křídlem umělecky zlomeným. I hřbitovní architektura se vyvíjí, pomyslela si.

Konečně měla štěstí. Téměř nahoře, v druhé řadě od hřbitovní zdi objevila lesklou desku s datem 17. leden 1971 a nápisem Maruška a Květuška. Nikdy nezapomeneme, stálo pod fotografiemi v bílých oválných rámečcích.

Dívky na ni z fotografií hleděly zadumaným pohledem. Vypadají smutně, povzdechla si. Vytáhla kapesník a přejela jím po zašpiněném rámečku. Tady nebyl nikdo už dlouho, pomyslela si. Jenže hrob existuje, musí tedy být někdo, kdo za něj platí. Pokud nebyl zaplacený na hodně let dopředu, i to se dělá… Hrobník, tady by mohl poradit hrobník. Nebo správce hřbitova.

 Když už tu je, zapálí jim svíčku, sáhla do tašky. Obešla hrob a snažila se otevřít lucerničku po straně pomníku. Šlo to ztuha, dvířka byla vzpříčená. Zabrala větší silou, rez povolila, Daniela ztratila rovnováhu a v úzkém prostoru mezi dvěma hroby se jí smekla noha. Zapotácela se. Zachytila se pomníku, ale po kluzkém kamenu se jí svezla ruka a ona upadla do uličky, procházející za čely hrobů. Bolestivě se udeřila do zad o dolní obrubu hrobu v další řadě. Zaťala zuby, aby na hřbitově nekřičela, a pomalu se zvedala. Šlo to ztěžka, musela se překulit na kolena. Chytila se vyvýšené obruby horního hrobu a chtěla se zvednout. Místo toho zůstala strnule zírat na starý, mechem zarostlý pomník, opřený o oprýskanou zeď.

Sépiově zbarvená fotka muže s ostrým pohledem.

Johann Friedrich Altmann.

1880 – 1932.

Nebe se zatáhlo, vítr zesílil. Tma z rohů hřbitova natáhla k Daniele lačné prsty.

Nebem se vznesl táhlý kvil.

Daniela sebou trhla. Zatracení ptáci! Nelibý zvuk ji vzpamatoval, přestala zírat na omšelý náhrobek. Otřásla se a snažila se zahnat nepříjemné myšlenky.

Namáhavě se vyhrabala zpátky na nohy, sklonila se k protestující lucerně. Škrtla sirkou, plamínek olízl knot, zatřepetal se a zhasnul. Krucinál, zaklela v duchu a narovnala se. Vítr nepříjemně studil, tma, snášející se na hřbitov deprimovala. Kašlu na svíčku, rozhodla se Daniela. Zacvakala mobilem – aspoň jednu fotku – ostré světlo blesku prořízlo houstnoucí šero. Pryč z tohoto nehostinného místa, už abych byla doma, přála si v duchu. Sebrala tašku, která jí při pádu vypadla z ruky a rychlými kroky chvátala k hřbitovní bráně. V duchu si sumírovala, co všechno zjistila. Budete mi ležet v nohách… Obě děvčata skutečně ležela mlynářovi v nohách, byla to náhoda? Tušili vůbec rodiče dívek, čí je hrob o řadu výš?

Popadla kliku hřbitovních vrat a rázně ji stlačila.

Nic.

Zacloumala jí znovu, ale vrata zůstávala zavřená. Podívala se pozorněji. Bylo zamčeno. Je zavřená na hřbitově.

Sama.

Strnule zůstala stát, kliku v ruce. Pomalu ji zachvacovala panika, na mobil v kapse vůbec nevzpomněla. Otočila se. Hřbitov byl náhle tmavý a tichý. Vítr se utišil, vrzání stromů ustalo. Daniela slyšela jen svůj dech.

A pak uslyšela kroky. Tiché a pomalé. Přicházely seshora. Z míst, odkud před chvíli přišla i ona.

Přitiskla se zády k vratům, kolena se jí rozklepala, srdce rozbušilo. Začala se bát, animálně, pudově. Kroky se přibližovaly. Ze stínů se vyloupla tmavá postava. Dlouhý plášť, tmavý klobouk. Daniele se sevřelo hrdlo, svaly jí vypověděly službu. Měla by se bránit, měla by utíkat, měla by aspoň začít křičet… nedokázala nic. Křečovitě se držela mřížoví vrat a vyděšeně zírala na člověka v tmavém oblečení, přibližujícího se pomalými kroky.

„Co tady děláte?“ ozval se hrubý hlas.

Stála, neschopná odpovědi.

„Pani, halo, ptám se, co tu chcete! A kde ste se tu vůbec vzala? Když sem na řbitov přišel, tak sem vás vůbec neviděl, kde ste byla, sakra? Sem zamk, aby mi sem už nikdo nelez, a teď vy todle! Já vás pustím ven, ale todle mi nedělejte, hrozně ste mě polekala!“ Tmavý muž přistoupil blíž. Drobná postava, křivé zuby, neholený obličej. Vojenská bunda, špinavá čepice. Z jeho dechu byl cítit alkohol, smíšený s pachem cigaret a kávy.

„Pani, halo, slyšíte? Musíte mě pustit k vratům, jinak neodemču!“

Daniela měla pocit, že má nohy z gumy. Ze všech sil se odsunula kousek vedle. Mužík vytáhl obrovský klíč, zámek zarachotil a cesta ven byla volná.

„Dě… děkuju,“ vypravila ze sebe a vyrazila tak rychle, jak jen jí rozklepané nohy dovolily.

„To sou móresy,“ brblal mužík. „Jako by mi nestačilo, že sem musím chodit zamykat až za tmy, eště mě tady vyděsí taková nána. Ani mluvit neumí, to bude nějaká kráva,“ mluvil sám se sebou, zatímco přitahoval těžké mřížoví a zamykal zvenčí. „Nemá tucha, jaký měla štěstí, že mi došly zásoby. Jindy zamču a du. Jo, rum schovanej v márnici někdy nejni na škodu, koukám…“

Daniela, v tlustém svetru, zabalená do deky, usrkávala horký čaj. Ruce už se jí neklepaly, nejhorší šok odezněl. Zpětně se musela spíš smát, takhle sama sebe vyděsit. Ten chlapík si musel myslet, že narazil na blázna. Na bláznivou ženskou, opravila se. S teplým hrnkem v dlaních se pohodlně opřela a začala přemýšlet nad tím, co zjistila. Mlýn, mladá mlynářka, možná vražda mlynáře, který v něm od té doby straší. Pro ni, pragmatickou osobu, byla představa strašidla absurdní. Nicméně události poslední doby ji lehce nahlodaly. Bylo by opravdu možné, že zabitý mlynář nyní existuje jako entita, která nemůže dojít pokoje? A co s tím mají společného věci nahoře v šatně? Tak staré zas nejsou. I když kdo ví, pořádně ještě všechno neprohlídla…

Petr vstoupil do pokoje, zadíval se na svoji ženu a zavrtěl hlavou. Poslední dobou se mu pranic nelíbila. Její odpor k vyklizení krámů nahoře v šatně ho udivoval. Jeho pořádkumilovná žena zamkne do skříně staré smradlavé hadry. A její vysvětlení… Nebo dnešek. Přijela odkudsi, zelená jak sedma, rozklepaná jak ratlík. Prý se vyděsila cestou, lekla se nějaké srnky. Hm. Něco se děje, ale co? Má chlapa? Nebo, nedejbože, ženskou?

„Ty věci,“ promluvila najednou Daniela, až sebou Petr trhnul. „No jasně, ty věci. Tam bude klíč, musí, jinak to není možné!“ Odložila hrnek a vyskočila.

„Jaké věci? Tak slyšíš, jaké věci?“ volal za ní Petr.

Vyběhli oba nahoru, ale než Daniela stačila vzít za kliku šatny, popadl ji Petr za ramena a otočil k sobě.

„Hele, já nevím, co se děje, a mám už toho dost,“ prohlásil nazlobeně. „Chci vysvětlení, a hned. Chci vědět, kde se touláš, kde jezdíš, kdes byla dneska, a které věci s tím mají co společného. A pokud si myslíš, že mi budeš věšet na nos nějaký bulíky, tak na to rychle zapomeň. Jestli máš chlapa, tak si za ním klidně běž, ale holky ti nedám, rozumíš? Blbce ze sebe dělat nenechám!“

„Blbce? Bulíky? Chlapa?“ zůstala Daniela v šoku. „Petře, já… připadám si jako blázen. Já… nechtěla jsem ti to říkat, aby sis o mně nemyslel… já…“

,„Danielo, buď mi okamžitě řekneš, co se děje, nebo fakt končím. Nemám na to náladu. Poslední dobou jsi jak vyměněná. Něco za tím je, to mi nevymluvíš! A…“ zlomil se mu hlas, „nechci o tebe přijít!“

 Daniela se zkoumavě podívala do Petrových očí, zúžených obavou z toho, co se vlastně dozví, a rozhodla se. Stejně se mu už dávno chtěla svěřit, jen nevěděla, jak do toho. Otočila se, vzala svého muže za ruku a odvedla ho do obýváku. Z Marianne vytáhla odřený notes a podala mu ho.

„Všechno to začalo, když jsem chtěla vyklidit nahoře staré věci ze šatny,“ posadila se vedle Petra a začala vyprávět.

Večer přešel v noc, vítr skučel ve větvích a Petr nemohl usnout. Jeho žena, zbavená tíhy svého tajemství, už dávno vedle něj tiše oddechovala. Cítil její nohu přitisknutou ke své. Podíval se směrem, kde tušil čupřinu tmavých vlasů, a tělem mu projel záchvěv citu. Jeho malá Daniela si hrála na detektiva. Pěkně strašidelný příběh si vymyslela, uchechtl se v duchu. Jenže na druhé straně, ať její vyprávění zkoumal ze všech stran, věci do sebe docela zapadaly. Popravdě nejvíc ho znepokojilo okno. Jemná mázdra, páchnoucí po spálenině. A notes.

Kdepak, teď neusne. Občas trpěl nespavostí a pak bylo lepší vstát a jít si číst nebo koukat na televizi. Hodinka dvě a oči se začnou zavírat samy, to už znal. Pomalu se vysoukal z postele, hodil na sebe župan a jemně zavřel dveře. Tiše scházel po schodech, mířil do kuchyně uvařit si čaj, když vtom zaslechl nepříjemné škrábavé zvuky.

Prudce se otočil a kočka, která s vervou drápala po okenní tabuli, s úlekem seskočila z parapetu. Petr přešel k oknu a zvědavě pohlédl ven. Co tam asi Rozmarýna má?

V měsíčním světle viděl jen mihotání holých haluzí. Pod rámem nepříjemně táhlo, vítr bušil do domu vší silou. Petr se bezděčně zachvěl a už se odvracel, když vtom koutkem oka zahlédl v zahradě pohyb. Strnul, instinktivně se postavil bokem vedle okna a jen opatrně nahlížel do tmy venku.

Po chvíli mu po zádech přeběhl mráz. Zpoza mihotavých stínů starých stromů se vynořila tmavá postava v dlouhém kabátě, na hlavě klobouk s širokou krempou. Pohybovala se vláčně, až líně. Petr zatajil dech. Toho chlapa už přece viděl! Skočil mu pod auto, tehdy jak jeli z nemocnice! To je… Už už chtěl otevřít okno a zavolat, když vtom se mu o kotníky otřela Rozmarýna a žalostně zanaříkala. Petr mrknul po zvířeti, které mezitím odběhlo do hloubi pokoje, a vzápětí vyhlédl z okna, aby viděl, kam vetřelec míří.

Zahrada byla prázdná.

 Zaklel. Rozhlédl se, popadl pohrabáč – velký kovaný kus nářadí, který visel u krbu – a vyběhl ven. Studený vichr se mu nepříjemně opřel do těla. Zastavil až u branky. Rozhlédl se a tělem mu projel strach. Dům za ním byl tmavý a mlčící. Ze všech rohů zahrady se na něj šklebila tma, kostnaté prsty holých stromů pročesávaly oblohu, nedaleký les hučel větrem. Prvotní elán vyprchal, představa, že propátrává zahradu, už nebyla tak lákavá jako v prvním návalu adrenalinu. Tmavá postava mohla být ukryta za kdejakým keřem a Petr si až teď uvědomil, že tu stojí jen v županu, pantoflích a ke všemu nechal domovní dveře dokořán. Co kdyby… Daniela! Holky! Zaklel podruhé nad svou hloupostí a utíkal zpátky. Zavřel dveře, zamkl a potichu procházel jednotlivé místnosti, stále s pohrabáčem v napřažené zpocené ruce. Ke své úlevě nikoho cizího nenašel. Daniela i obě děvčata jeho extempore zaspaly tvrdým spánkem. Oddechl si a odložil provizorní zbraň. V kuchyni si konečně uvařil čaj a ještě s bušícím srdcem si ho odnesl do křesla. Nestačil se ani usadit, když začala Rozmarýna znovu škrábat na okno jako šílená. Vyskočil, světlo zhasnul a opět vyhlédl ven. Chvilku neviděl nic, ale pak se oči přizpůsobily měsíčnímu světlu a Petr s vyděšeným výkřikem uskočil zpět.

Ve tmě spatřil tmavé uhrančivé oči, horečně sálající z bledého obličeje.

Za oknem stál muž v širokém klobouku a nahlížel dovnitř. Dlouhým vyhublým ukazovákem kýval na Petra. Ten ale stál jak přimrazený, nemohl odtrhnout pohled od křídově bledého obličeje, v kterém se pohybovaly bezkrevné rty. V mysli mu rezonovala slova: „Moje! Moje! Jenom moje! Dej!“ Nevědomky udělal pár kroků a už už zvedal ruku, že okno otevře, když vtom cvaknul vypínač a místností se rozlilo jasné světlo.

„Petře! Co to tu vyvádíš?“

Daniela ve dveřích zírala na svého muže, který stál s rukou na okenní klice, neschopen pohybu.

„Mělas pravdu, Danielo. On něco chce,“ zašeptal. „Něco, co je tady v domě. A co je jeho… dokud to nedostane, nebude klid.“

Když opatrně vyhlédli znovu do zahrady, neznámý byl pryč. Kolem domu se proháněl jen studený severák, kvíleje tiše svou ledovou píseň.

Zbytek noci strávili při rozsvícené lampičce. Drželi se za ruce a báli se usnout.

Škrábání na sklo se už ale neozvalo.

Konec třetí části.

Autor: Radmila Tomšů