Blanka je vyděšená. Podivných příhod bylo až moc. Jenže, co s tím? Kdo ji uvěří a pomůže? Nakonec zjistí, že si bude muset pomoci sama.

Přemýšlela tři dny. Všechno to bylo podivné. Ten pes, co skočil pod auto, blesk, co udeřil daleko dříve, než se dalo čekat, Petrovy zkažené rány, nakonec i ta číšnice… a vlastně i trenér. Pokaždé, když Marka někdo naštval, se mu dřív nebo později něco stalo.

Zatraceně, vždyť je to nesmysl, snažila se přesvědčit. Přece nebudu věřit tomu, že když se Marek na někoho rozzlobí, upře na něj temný pohled a z nebe sjede blesk. Tohle kdybych se pokusila někomu vykládat, pošle mě do háje. V horším případě ke cvokaři.

Já přece nevěřím nadpřirozeným věcem.

Nejsem esoterický typ.

Jenže… se začala bát.

Začala se bát, co se stane, až se Marek jednou naštve na ni.

 Nenašla odvahu mu to říct přímo, ale pokusila se jejich vztah nenápadně ukončit. Vymlouvala se, že má v práci frmol a o víkendu si potřebuje odpočinout. Že přijede na návštěvu její kamarádka, se kterou se už půl roku neviděla. Že musí jiné kamarádce pohlídat psa…

V noci ji trápily noční můry. Znovu a znovu viděla bezvládné Petrovo tělo. Viděla sama sebe, jak se z neznámého důvodu a náhlého popudu vrhá pod přijíždějící auto. Viděla Markovy oči. Ne plné dobrého rozmaru, oči, které ji k němu přitáhly. Viděla oči plné ledové nenávisti.

Po třech týdnech, kdy se mu vyhýbala, ji Marek překvapil. Zazvonil u jejích dveří s obrovskou kytkou růží.

„Už jsem to bez tebe nemohl vydržet, miláčku. Bylo mi smutno a golf mě samotného nebaví. Viď, že si tuhle sobotu uděláš čas?“

Díval se na ni tak rozzářeně, tak mile, že jí všechny úvahy přišly jako naprostý nesmysl. Ale na druhou stranu…

Najednou se rozhodla. Vždyť se to všechno mohlo opakovat. Jiní psi a jiní Petrové by mohli přijít o život. A kdoví, zda nebyli nějací už dřív. Pokud to je nesmysl, nic se nestane, pokud je to pravda, je potřeba zasáhnout. A musí to udělat ona, protože kdyby to někomu vyprávěla, bude za naprostého blázna.

„Dobře,“ přikývla. „V sobotu si spolu zahrajeme.“

V duchu se modlila za jednu, jednu jedinou špatnou ránu, kterou by Marek zahrál. Bez ní by byl její mlhavý nápad k ničemu. K jejímu překvapení přišla brzy – už na páté jamce. Špatně trefený míček skončil s mohutným šplouchnutím uprostřed rybníka. Marek jen stiskl rty.

 „Hm, že zrovna ty zkazíš ránu,“ poznamenala. „Nezvedl jsi hlavu?“

Při jeho vzteklém pohledu v ní zatrnulo. Měla pocit, že si zahrává s ohněm.

Zuřivě vytáhl další míček.

Zkaz ho, zkaz ho, opakovala v duchu jako mantru, protože teď už to vzdát nechtěla.

Její přání se splnilo. Ve vodě se utopil druhý, třetí, čtvrtý…

Kdo nikdy nedržel golfovou hůl v ruce, nepochopí zatmění mysli, které člověka přepadne, když začne kazit rány. Tělo v tom okamžiku zapomene všechno, co zná. Trefit míč správně, je takřka nemožné. Blanka nehrála dlouho, ale tohle už věděla.

„Dneska se ti moc nedaří, že?“ zeptala se co nejlíbezněji.

Pátý, šestý…

„Zvedáš se!“

Sedmý…

„Hraješ jenom rukama, musíš otočit celé tělo.“

Osmý…

„Drž tu hlavu dole!“

„Nemůžeš sakra mlčet?“

„Vždyť ti chci jenom pomoct. Ty mi taky vždycky říkáš, co dělám špatně.“

Znovu ji proklál pohledem a sáhl do bagu.

„Do prdele, mám poslední míček.“

Zatajila dech.

Jako ve zpomaleném filmu viděla, jak zvedá hůl a ta se vrací dolů v dokonale provedeném švihu. Prudce se rozkašlala. Ten zvuk ho vytrhl ze soustředění a hlava hole se nepatrně pootočila.

Míček vylétl a… zamířil doprostřed hustého křoví, které lemovalo levou stranu rybníka.

Marek práskl holí do země.

„Já se na to vyseru! Nejradši bych se propad!!!“

To co se stalo pak, bylo tak prapodivné, že by tomu nikdo neuvěřil. Sama tomu později nevěřila. Nizounce střižený trávník se proměnil v bažinu, do které se Marek začal rychle propadat, ve tváři výraz nekonečného údivu měnícího se v děs.

„Co se to, sakra…” stačil jen říct, než k ní v  zoufalství k ní natáhl ruku, ve které držel hůl.

„Blanko!!!”

Na zlomek vteřiny zaváhala, ale pak ucukla, jako by se spálila. Ne! Tohle musí dovést do konce! Nedokázala se však dívat. Zavřela oči, aby neviděla jeho výraz v okamžiku, kdy definitivně zmizí pod zemí. Po pár vteřinách uslyšela přidušený výkřik… a pak ticho.

Když víčka otevřela, viděla jen šťavnatě zelenou trávu, ve které kvetla zapomenutá sedmikráska. Podlomily se jí nohy.

Omráčeně seděla ještě ve chvíli, kdy ji došli další hráči.

„Paní Kolářová, stalo se vám něco?“

Právě jsem se postarala, aby se jeden golfista propadl do pekla, pomyslela si, ale nahlas ze sebe vypravila: „Já nevím. Hrála jsem s Markem Trojanem, míček mu skončil tamhle v křoví, šel ho hledat. Když se nevracel, šla jsem se po něm podívat, ale on tam nebyl. To přece není možné, aby jen tak zmizel! Přece by neodešel. Aspoň by si vzal hole. Něco se mu muselo stát.“

Hlas se jí třásl a ani to nemusela hrát.

„Pohádali jste se?“

„Ne,“ zapřela jakoukoli vinu. „Jen prostě dal špatnou ránu.“

Snaha Marka najít byla samozřejmě marná. Věděla, vlastně pevně doufala, že to tak bude. Přesto jí bylo jasné, že už se na pátou jamku nikdy nedokáže vrátit. Že vlastně už vůbec nechce hrát golf.

Hole zavřela do nejzazšího kouta v komoře a zoufale přemýšlela, co si dál počít se životem.

Trvalo půl roku, než dokázala usnout bez pomoci léků. Jediné, co jí pomáhalo zachovat zdravý rozum, byla práce. Trávila tam nekonečné hodiny, programovala dlouho do noci, jen aby nemusela jít do postele, kde na ni čekaly noční můry. Trvalo půl roku, než jí svět začal připadat zase normální.

Sněžilo a únorová Praha se proměnila v pohádkové město. Únor je čas, kdy patří Pražanům a ne davům turistů. Bloumala poloprázdnými uličkami Starého města, v ruce zase po dlouhých měsících svůj Nikon a spokojeně vybírala zajímavé záběry. Pod nohama jí křupal čerstvý sníh. Cítila, že v ní něco ožívá.

Večer vložila čerstvě nafocené snímky na svůj blog, na který už celé měsíce nezabloudila. Zadumaně si prohlížela fotografie z golfového hřiště. Teď už to dokázala. Některé jsou docela dobré, pomyslela si a najednou se jí po golfu zastesklo.

Občas jako by věci přicházely v souladu s naším přáním. O pár dní později Blance zavolala Simona Malásková, manažerka klubu.

„Dobrý den, paní Kolářová, moc se omlouvám, že otravuji. Ale… dlouho jste se neukázala.“

Podrážděně sykla, zdálo se jí, že je snad jasné, proč přestala hrát, ale pak se to pokusila vysvětlit. Nakonec, Malásková opravdu za nic nemohla.

„Když tenkrát Petra zabil blesk a Marek tak podivně zmizel, nemohla jsem u golfu zůstat. Prostě jsem to nedokázala.“

„Hm, tak to samozřejmě chápu. Skutečně podivná záležitost, to s panem Trojanem. Ale přesto… Víte jistě, že byste se nechtěla zase někdy ukázat?“

Blanka se podivila: „To takhle zvete všechny členy, co je nějakou dobu nevidíte?“

Z hlasu na druhé straně pocítila rozpaky. 

„Všechny zrovna ne. I když je pravda, že vám golf opravdu šel a zdá se mi, že by bylo škoda s ním skončit.“ Na chvíli se odmlčela a Blanka už s trochou zvědavosti čekala na pokračování, protože bylo jasné, že Malásková opravdu nevolá jen tak. Další věty ji ale přece jen překvapily.

„Ve skutečnosti volám kvůli něčemu jinému. Náhodou jsem na internetu narazila na vaše golfové fotky. Jsou neskutečně skvělé a nám by se hodily pro propagaci. Na webovky, různé tištěné materiály a podobně. Samozřejmě bychom vám je zaplatili, nebo byste u nás mohla hrát zadarmo. A bylo by fajn, kdybyste mohla nafotit ještě další.“

Blanka zaváhala. Ocenění fotografií ji opravdu potěšilo, ale na druhou stranu…

„Já vážně nevím. Ty fotky asi jo, ty bych vám poskytnout mohla, ale vrátit se… Nejsem si jistá, že bych se ještě někdy dokázala postavit na odpaliště páté jamky.“

„Tak to si nedělejte starosti. V poslední době s ní byly samé problémy. Někteří tam i odmítají hrát. Tvrdí, že se ta voda zkrátka nedá přehrát – prý úplně jako by jim míčky někdo srážel dolů, jiní mají pocit, že tam cosi děsně páchne. A jsou i tací, co slyší divné zvuky. Něco jako kvílení. Přiznám se, sama tam nemám dobrý pocit. Takže jsme se nakonec rozhodli, že ji přemístíme. Pustíme se do toho na jaře.“

Blance se ulevilo. Pokud už nikdy nebude muset vkročit na pátou jamku… mohla by se možná vrátit. Nakonec, golf je přece skvělá hra.

Autor: Kateřina Vágnerová