Central Kladno heckl.cz heckl.cz Legenda Cafe bar Est. 2014 Badmintonové centrum v Kladně Nábor k policii Kladno
Tepo Volejbal Kladno Kanonýři Kladno ČSAD KLADNO Jaroš
  • SAMK
  • Předplatné do divadla
  • Labyrint Kladno

Povídka Kladenských listů: Drž tu hlavu dole II.

Sobota, 8. srpna 2020 10:00

Blanka se seznamuje nejen s golfem, ale také s Markem – velmi charismatickým golfistou. Všechno je báječné. Nebo že by ne tak docela?

Většinou hráli jen spolu, ale občas, když bylo hřiště plné, recepční k nim někoho přidala.   Stejně jako jednu krásnou květnovou sobotu. Marek se vracel do auta pro zapomenutý mobil, Blanka se zatím loudala na první odpaliště. Tam už postával vysoký, tmavovlasý muž ve výstředních strakatých kalhotách a hráškově zeleném tričku.

„Já jsem nějakej Petr Bureš,“ zahalekal na ni z dálky „Dneska půjdu s váma, nevadí?“

Pamatovala si ho z klubovny, kde ho vídala mezi dlouholetými členy klubu. Z žertíků jeho kamarádů vyrozuměla, že je to známý pražský ortopéd, i když lékaře si představovala trochu serióznějšího. I teď se pobaveně usmála nad jeho oblečením, docela ale jeho přítomnost uvítala. Už delší dobu jí vrtalo hlavou, proč se Marek s touhle partou vůbec nebaví. Připadalo jí, že by mezi ně dokonale zapadl svými vtípky, barvitými historkami i úrovní golfových schopností. Bylo zřejmé, že se znají, většinou se s mírnou neochotou pozdravili, ale to bylo všechno. Pohádali se kvůli něčemu? Třeba tomu dnes přijde na kloub.

Podala mu ruku: „Proč by to mělo vadit? Ráda se seznámím s některým ze zasloužilých členů klubu. Já jsem Blanka Kolářová.“

„Che, zasloužilých, nechte toho. To působí, jako bych byl stařec nad hrobem.“

Zarazila se – dotkla se ho? – jenže když se na něj podívala, viděla jen usměvavou tvář, takže už klidněji vysvětlila: „To jsem určitě říct nechtěla, jenomže ve srovnání s vámi jsem já úplný nováček.“

„Tak úplný zas ne, řek bych. Koukal jsem na vás a docela vám to jde. Marek s váma dneska nejde?“

Pozvedla obočí. Takže se opravdu znají.

„Ale ano. Jenom si něco zapomněl v autě. Bude tu za minutku. Však máme ještě chvilku čas, ne?“

Než stačil odpovědět, přihnal se Marek. V okamžiku, kdy uviděl Bureše, lehce se zachmuřil. Neřekl nic, pouze kývl a beze slova zamířil k odpališti.

Moc dobře se jim nedařilo, Blanka měla pocit, že má obě ruce levé, na prvních pěti jamkách zahrála více úderů než obvykle na devíti, a dokonce i na Markovi se projevovalo napětí a kazil jednu ránu za druhou. Ani Burešovi to nešlo nejlíp, křižoval fairwaye zleva doprava a zase obráceně, ale jako jediný neztrácel náladu a snažil se Blanku bavit historkami ze své lékařské praxe. Marek se mračil a zatvrzele mlčel.

Bureš na jeho nevraživost nereagoval a v dobrém rozmaru poklidně pokračoval ve svém křižáckém tažení. Když se ocitl na úplně opačné straně fairwaye, Blanka se Marka zeptala: „Co proti němu máš? A vůbec, proti celé té partě starých členů. Všimla jsem si, že se s nimi nebavíš. Přitom se znáte. Co se teda vlastně děje?“

„Moc se mi o tom nechce mluvit… Ale když se ptáš. Na začátku, když jsem do klubu přišel, tak to docela šlo. Jenže pak jsem je začal porážet a ukázalo se, že nemají rádi konkurenci. Zkrátka na mě žárlí. Takže daleko raději si zahraju s tebou.“

„Vždyť to vůbec neumím.“

„V golfu moc nezáleží na tom, jak to komu jde. Spolu můžou jít lidi různé výkonnosti a užijí si všichni. A tak špatně už nehraješ. Přinejmenším, když dáváš pozor, co ti povídám. A i kdybys hrála ještě daleko hůř, je mi s tebou dobře.“ A usmál se na ni tak, že měla pocit, jako by se svět na vteřinu zastavil, a když se začal zase točit dál, nebyl už úplně stejný.

I on to musel cítit. Najednou bylo všechno v pořádku. Jeho přihrávka na green opsala dokonalý oblouček, míček měkce přistál dva metry za praporkem, díky zpětné rotaci se přikutálel zpátky a nakonec skončil jen pět centimetrů od jamky.

„Dokonalá rána,“ zajásala.

„Kdyby byla dokonalá, skončila by v jamce,“ prohlásil, bylo však jasné, že protestuje jen, aby se neřeklo. Nedbale pokrčil rameny, ale hůl, se kterou ránu dal, vracel do bagu takřka láskyplně.

„Pěkná příhra,“ pochválil ho i Bureš. „Vypadá to, že tuhle jamku vyhraješ. Druhá rána, viď? Já ležím třetí.“

Vůbec nechápala, proč se Marek už zase mračí. Zeptala se ho na to cestou na další odpaliště.

„Protože bych se vsadil, že ležel nejmíň čtvrtou, ne-li pátou. Tenhle pán má ve zvyku občas pozapomenout na nějakou tu ránu. Prostě si je špatně počítá. On je z těch, co se o nich říká – Hraju sedm, hlásím šest, zapisuju si čtyři.“

Udiveně na něj koukla. „Proč by to dělal? Ještě bych to pochopila při turnaji, jenže takhle? Vždyť o nic nejde.“

„No to je přece jasný, ne? Aby před tebou líp vypadal. Předvádí se, jaký je skvělý golfista. Frajer pitomej.“

„To se mi nezdá. Vždyť si z toho, že dá špatnou ránu, dělá legraci.“

„Jen se tváří, že je v pohodě, nemysli si, že ho to nesejří.“

Došli na dvanáctou jamku, kterou upřímně nesnášela, přestože nebyla dlouhá a objektivně vzato, byla krásná. Odpaliště v pozvolném svahu, nádherný výhled na green, který ležel necelých sto dvacet metrů pod ním… na ostrůvku uprostřed rybníka. Nebylo nic platné, že paprsky na drobných vlnkách házely jiskřivé pablesky. Že rákosí hýřilo šťavnatou zelení, ve vzduchu poletovaly vážky a na dřevěném můstku prozpěvoval kos. Skvělých záběrů už tady nafotila mraky, ale když vzala do ruky hůl, bylo zle. Jakmile uviděla vodu, kterou bylo potřeba přehrát, něco se v ní zaseklo, ruce ztuhly a míčky s otravnou pravidelností končily pod hladinou.

„Zdejší dno už musí být aspoň o půl metru výš, jenom z mých utopených balónků,“ brblala.

„Nedělejte si starosti, paní Kolářová, oni je pravidelně loví,“ smál se pobaveně Bureš a sledoval, jak Markova téměř dokonalá rána končí půl metru od jamky. Rána, kterou hned nato zahrál on, se nevydařila. Neskončila sice ve vodě, jenže hustá tráva těsně před ní nebyla o moc lepší.

Blanku to trochu nesmyslně uklidnilo. Když může ránu zkazit někdo, kdo hraje roky, tak ona taky, ne? Uvolněně švihla, a pak se sevřeným žaludkem sledovala, zda se neozve nenáviděné šplouchnutí. Když místo toho uslyšela duté žuchnutí, s úlevou vydechla. Míček sice skončil notně daleko od jamky, ale hlavně, že byl za vodou.

Jediný, kdo ještě potřeboval překonat rybník, byl Bureš. Marek s nakrčeným čelem sledoval, jak se muž soustředí na míček zaklíněný mezi dva husté drny.

„Tak z tohodle sajrajtu to jen tak nevyhraješ,“ mumlal si pro sebe.

Měl pravdu. Bureš trefil spíše drn než balónek, který s hlasitým zacákáním skončil uprostřed rybníka. S povzdechem sáhl pro další, pak ještě pro jeden a ještě… Nakonec jich na dno poslal osm. Pak mu povolily nervy. Prudce vrazil hůl do bagu.

„Stačilo. Počkám na vás na dalším odpališti.“

Popadl bag, ve kterém hole zachřestily, jako když se ruší železářství, a odkráčel.

Marek s pozdviženým obočím a neochvějnou spokojeností pronesl: „To má z toho, že neudrží nervy na uzdě. Mně by se to nestalo.“

Uvědomila si, jak je jeho poznámka případná. Vlastně ho ani jednou neviděla, že by se naštval, když se mu něco nepovedlo.

„Ty se na sebe nikdy nevztekáš, že? Ani když zahraješ do křoví nebo do vody.“

„To přece nemá smysl. Je děsně důležitý se pořádně ovládat.“

S tím musela souhlasit. Už pochopila, že zuřit nad nepovedenou ránou znamená téměř zákonitě zkazit i několik dalších. I když takové prásknutí holí do země dokázalo člověka občas uklidnit. Jenže Marek nic takového nedělal. Nikdy. Dokonce ani nenadával. Tedy, na sebe nenadával, pomyslela si, když zaslechla jeho trochu zlomyslnou poznámku směrem k Burešovi.

„Takže toudle jamkou si náš hrdina dorovnal ty rány, co si předtím nepočítal.“

Podrážděně se na něho zadívala. Nejspíš poznal, co si myslí, a tak dodal s náhlou nejistotou: „Už dlouho se chci zeptat, nemohl bych tě pozvat na večeři?“

Pokrčila rameny. „Proč ne, kam to bude?“

„No, já myslel ke mně domů, vařím docela obstojně.“

Bylo jí jasné, co takové pozvání znamená, ale uvědomila si, že už si nějakou dobu přesně tohle přeje a jakékoli negativní myšlenky zaplašila. Nakonec, nikdo není dokonalý.

 

Byl pošmourný den v polovině června. O létě si mohli nechat jenom zdát, ale aspoň nepršelo a bylo docela teplo. Vlastně příjemné golfové počasí. Blance hra nijak zvlášť nešla, Marek hrál se svou obvyklou precizní výkonností.

Při pohledu na ni kriticky nakrčil čelo. „Hraješ jenom rukama, vůbec neotáčíš trup. A zvedáš hlavu. Myslel jsem, že už ses toho zbavila.“

Mračila se, ale snažila se soustředit. Náladu jí spravila nádherná osmimetrová přihrávka z okraje greenu čtyřky, která s líbezným zaklokotáním spadla rovnou do jamky. Zajásala, vzduchem se šířila pohoda.

„Povedená rána,“ ocenil Marek shovívavě, políbil ji na tvář a zamířil na pátou jamku, která vedla podél okraje hřiště. Na další z Blančiných neoblíbených. Pochopitelně proto, že podobně jako na dvanáctce, i tady byl rybník. Nemuselo se sice hrát přes něj, slabší hráči ho mohli obejít, jenže stejně ji stresoval. Ale možná bych dneska mohla zkusit ránu rovnou přes vodu, dumala. V duchu se k tomu odhodlávala a nevnímala okolí.

Na silnici za nízkým živým plotem rozverně poskakovala dívka s pozoruhodně modrými vlasy, v pestrobarevném tričku a rozdrbaných džínách. Kolem nohou se jí motal rezavý setr s vlající srstí. Uši se mu třepotaly a nadšeně poštěkával. Markova dobrá nálada zmizela jako mávnutím proutku.

„To je ten čokl, co mi minulej tejden zkazil turnaj. Zrovna tady na pětce. Začal štěkat, zrovna když jsem se připravoval k ráně. Není divu, že jsem ji zkazil. A pak už se to vezlo. Tak špatně jsem nehrál léta. A ta koza, co se tváří, jako když jí patří svět, místo aby se omluvila, ještě byla pyskatá, že je jí to úplně fuk, že ji tohle hřiště sere, protože sem nemůže se psem a dřív mohla. Přece dá rozum, že na hřiště pes nemůže! Kráva pitomá, co si to vůbec dovoluje?“

Jen zamrkala. Takové výrazy od Marka ještě neslyšela. Pokusila se ho uklidnit: „Jestli tady chodívala na procházky, tak ji asi opravdu štve, že už sem nemůže. Tak se na ni nezlob.“

Marek se zastavil. Shodil z ramene bag tak prudce, až hole zarachotily.

„Ještě se jí zastávej. Podívej se, jak vypadá. Vidíš ty vlasy?“

„Před pár lety jsem nosila podobné. Však ona z toho vyroste.“

Nadechoval se k prudké odpovědi, jenže jeho pozornost znovu upoutala silnice. Zpoza obzoru se vynořilo auto. Dívka rychle přivolala psa k sobě a chytla ho za obojek. Marek je zamračené pozoroval. „Zkurvenej čokl,“ mumlal si.

V okamžiku, kdy holčinu vůz míjel, se pes najednou vyškubl a skočil rovnou pod kola.

Brzdy skřípěly, ve vzduchu zasmrděla spálená guma, ale řidič neměl nejmenší šanci srážce zabránit. Ozvalo se psí zakvílení a hned po něm zoufalý dívčí výkřik.

Auto konečně zastavilo, jenže už bylo pozdě. Na silnici zůstala ležet zrzavá hromádka potřísněná krví.

„Rone,“ vrhla se k psovi holčina. Vůbec ji nezajímalo, že si umaže oblečení, pokoušela se zjistit, zda dýchá. Blanka se k ní rozeběhla.

Řidič vystoupil a nešťastně blábolil: „On mi tam vlítnul, já vážně nemohl nic dělat. Můžu nějak pomoct? Třeba ho naložit a jet s ním na veterinu.“

„Myslím, že je to celkem zbytečné, je po něm,“ ozvalo se jim posměšně za zády. Nevěřícně se ohlédla. Marek stál kousek od nich. Na obličeji se mu usadil podivně spokojený výraz. Potřásla hlavou, jak se z ní snažila vyhnat náhlé podezření. Nesmysl! Jak by s tím mohl mít cokoli společného?

Dívka zvedla ubrečený obličej.

„Vy jste takový hajzl, že mu není rovno. Já vás nenávidím!!!“

Blanka ji pevně objala kolem ramen.

Později se s Markem poprvé pohádala.

„Jak jsi na ni mohl být tak hnusný? Copak nechápeš, jak je strašné, takhle přijít o psa?“

Zatvářil se zkroušeně.

„Promiň, miláčku, já to tak nemyslel. Opravdu ne. Promineš mi, když ti řeknu, že jsem sehnal lístky do divadla? Na operu, to bys měla ocenit, já na ni moc nejsem, ale vím, že ty ji máš ráda. A před představením si zajdeme na nějakou skvělou večeři.“

Nedokázala se na něj zlobit. Ještě nikdy ji nikdo tak nehýčkal. Svého bývalého manžela musela spíš obskakovat ona, ten se opravdu nesnažil něčím ji potěšit. Marek udělal něco milého každou chvíli.

 

Bylo dusno k zbláznění. Nepršelo už celé týdny, ovšem dnes to vypadalo na bouřku. Blanka seděla v klubovně, upíjela ledovou kávu a s obavami sledovala, jak zatím modrá obloha dostává šedavý nádech. Marek ještě nedorazil a ona vážně přemýšlela, zda se na hřiště vůbec vypravit. Natáčela si na prst pramínek vlasů a přemýšlela, jak zaonačit, aby dneska hru vynechali.

„Hej hola, krásná dámo, co taková zadumaná?“ pozdravil ji Petr Bureš, který vešel do klubovny v dalším ze svých výstředních outfitů. Vypadal svěží, jako by nebylo přes třicet stupňů ve stínu. Sundal si sluneční brýle, přisedl k jejímu stolu a objednal si colu. Se spoustou ledu, jak hned doplnil.

„Ahoj Petře. Přemýšlím, jestli je rozumné dneska jít na hřiště. Slyšela jsem, že hrát za bouřky je dost nebezpečné,“ nadhodila.

„Ale, však oni zahoukají, kdyby něco. To bude v pohodě. Díval jsem se na radar a bouřka by neměla přijít dřív než večer.“ Zakroužil skleničkou a se zájmem sledoval vír bublinek, který tím uvolnil.

Dětina, usmála se pro sebe, ale pokračovala ve vyptávání.

„A když zahoukají, tak máme hned přestat hrát? Nebo můžeme dohrát jamku?“

„Podle pravidel by člověk měl označit míček, nechat ho ležet a jít se schovat. Ale já myslím, že záleží na tom, jak vypadá počasí. Oni dávají signál s pořádným předstihem, nemůžou si dovolit, aby jim hráče trefil blesk, že jo. To by klubu neudělalo dobrou reklamu. Já většinou jamku dohraju.“

„Já to teda dělat nebudu!“ prohlásila rezolutně. Bouřky se bála od mala.

Petr se nehádal a převedl řeč jinam. „Čekáš na Marka? V kolik jdete hrát?“

„Až za hodinu. Ale měl by dorazit každou chvíli. Domluvili jsme se, že si dáme oběd a pak půjdeme. To jsem ovšem netušila, že bude takové vedro. Měli jsme jít ráno. Jenže Markovi se tak brzo nechtělo.“

„No jo,“ ušklíbl se. „Ten nikdy nevstává před polednem.“

„Jak nevstává, do práce přece musí, ne? Má přece tu realitku a i majitelé snad občas pracují.“

„Jakou realitku? Kdes to vzala?“

Znejistěla.

„No já myslela… pořád něco vykládá o realitách. O cenách nemovitostí, o nájmech a tak.“

„Ten toho nakecá.“ Petr se pohodlně uvelebil na židli, natáhl opálené nohy a pobaveně si odfrkl. „O nájmech vykládat mohl, to jo. Zdědil po rodičích dva velké činžáky, pronajímá tam byty. To ho docela slušně živí.“

V duchu si promítla, co kdy Marek vyprávěl, a uvědomila si, že opravdu nikdy nebyl moc konkrétní. A ona se na podrobnosti neptala. Nejspíš by měla, tráví s ním čím dál tím více času, jenže z nějakého důvodu se jí do toho nechtělo.

Najednou se rozhodla a konečně se zeptala na to, co chtěla vědět už dávno: „Vy jste se s Markem nějak pohádali?“

„Dá se to tak říct. Přesněji, on je nejdřív s každým úžasný kamarád. Pak se naštve kvůli nějaké blbosti a staneš se jeho smrtelným nepřítelem. Postupně odepsal jednoho za druhým. Tím nechci říct, že se to musí stát i tobě,“ doplnil, když viděl, jak se na něj mračí. „Ty jsi krásná dáma a on je do tebe zcela zjevně zblázněný. A hele, my o vlku a vlk ve dveřích,“ kývl hlavou na Marka, který právě vcházel do klubovny.

Nemohl nás slyšet, že ne, napadlo Blanku při pohledu na jeho navztekaný obličej. Určitě ne, takhle se přece tváří pokaždé, když mě vidí mluvit s Petrem. Možná trochu žárlí, a to je vlastně roztomilé, usoudila a usmála se. Nakonec, tak moc toho zase neřekli.

„Tak jdeme, ne? Co tady ještě sedíš,“ zavrčel Marek. „Měli bychom zajít potrénovat příhry. Posledně ti vůbec nešly.“

„V tomhle vedru?“ protestovala. „Přece jsme se domluvili, že se před hrou naobědváme.“

Neochotně se posadil. Náladu mu přece jen trochu zlepšilo, když se Petr zvedl a odešel za skupinkou svých kamarádů. Poznala mezi nimi Lukáše Nováka, se kterým se Petr přátelil asi nejvíc. Znovu pohlédla na oblohu a přála si, aby bouřka přišla pokud možno těsně předtím, než bude čas vyrazit na hřiště.

Jenže zahoukání zaslechli až o tři hodiny později, právě když byli na deváté jamce. Samozřejmě na té, co byla úplně nejdál od klubovny. S úlevou zvedla míček a strčila ho do kapsy.

„Počkej, co děláš? Označ si ho, pak to dohrajeme!“

„Já už dneska končím. Bolí mě hlava.“

„To bude tlakem. Po bouřce ti bude líp. Přece neskončíme v polovině!“

Stiskla rty a rezolutně se vydala směrem ke klubovně. Měla toho plné zuby. Marek se dneska choval nesnesitelně. Moc toho nenamluvil, omezoval se jen na strohé vysvětlování, co všechno dělá špatně. Byla ze srdce ráda, že jí bouřka dala záminku skončit. Diskutovat o tom nemínila a on rezignoval.

Unaveně se vlekla po fairwayi. Měla pocit, že zpátky nedojde. Ten bag snad váží tunu, pomyslela si.

„Nemohli bychom počkat tady?“ napadlo ji při pohledu na altán, postavený jako útočiště před nepříznivým počasím.

„Vlastně mohli,“ trochu ožil. „Pokud se ti bude chtít, můžeme pak pokračovat. A možná, že bouřka vůbec nepřijde, nezdá se mi, že by se opravdu blížila.“

Zamířili k úhledné dřevěné stavbě. Cestou zahlédli mezi křovím Petra, který právě vytahoval z bagu hůl. Jeho míček ležel na okraji greenu, Míček jeho spoluhráče Lukáše necelý metr od jamky.

Vylovila foťák a rychle nacvakala pár záběrů. Golfisté v pestrém oblečení pod dramaticky temnou oblohou vypadali až pitoreskně. Pak zavolala: „Hej, pánové, pojďte se s námi schovat. Neslyšeli jste signál?“

Petr odmítavě mávl rukou. „Tohle dohrajem a přijdem. Bouřka je ještě daleko.“ Lukáš souhlasně přikývl.

Nespokojeně zavrtěla hlavou. „Jsou jak malí. Chlapi! Musí dohrát za každou cenu.“

„Je to jejich problém, ne?“ suše konstatoval Marek, zatímco se usazovali na nepohodlných lavicích. „Ostatně, taky si myslím, že houkali zbytečně brzo.“

„Ale už se zvedá vítr, podívej.“

Měla pravdu. Po fairwayi se začaly honit hrsti drobných větviček, které divoké poryvy servaly z topolu. Obloha ocelověla a ozývalo se vzdálené hřmění. Marek sledoval mraky, oči přivřené, na čele kolmou vrásku. Rty se mu pohybovaly, ale jeho slova zanikla v sílícím větru.

Z ničeho nic rozčísla oblohu klikatá čára. Hrom se ozval takřka současně. Vyděšený výkřik následoval jen několik vteřin nato.

„Do prdele, pojďte mi pomoct, okamžitě! Marku! Blanko!!!“

Zaváhala. Co když uhodí znovu? Jenže odpovědnost jí nedovolila zůstat schovaná. Rozhlédla se po obloze, žádný další blesk nezahlédla, a tak se opatrně vydala ven. Na zem začaly dopadat první  těžké kapky.

Když zahnula za křoví, uviděla na zemi ležet bezvládnou postavu v pestrobarevném oblečení. Petr! Vedle klečel Lukáš, který nešťastně vzhlédl.

„Nedýchá. Praštil do něj blesk. Musíme ho dostat do altánu, začíná pršet.“

„Neměli bychom mu především dát masáž srdce?“ ozvala se nejistě. „Na přenášení není čas.“

„Dobře, asi máš pravdu. Jdu na to. Přivolej sanitku. A zkus přilákat toho svýho zasranýho šamstra. Sám to oživování nezvládnu.“

Blanka si teprve teď uvědomila, že s ní Marek nešel, ale neměla čas nad tím přemýšlet. Věci šly ráz na ráz. Roztáhla nad Petrem a Lukášem velký golfový deštník, který vylovila z Petrova bagu. Zavolala sanitku. Zakryla si ucho, aby vůbec něco slyšela, protože na látku začal bušit prudký liják. Zapomněla se bát bouřky. O to více se bála o Petra.

Zajíkavě hlásila do telefonu: „Uhodil do něj blesk… Na golfovém hřišti… Ano, zkoušíme masáž srdce… Rozumím, za chvilku jste tady… Jasně, budeme pokračovat v oživování, dokud sanitka nedorazí.“

Pak zoufale zavolala směrem k altánu: „Marku! Potřebujeme tě! Prosím, prosím, pojď už!“ Ulevilo se jí, když ho viděla přicházet. Vypadal zamračeně, ale hlavně, že je tady!

Lukáš v rychlém, pravidelném tempu stlačoval Petrův hrudník. Na čele se mu perlily krupičky potu.

„Pojď to vzít za mě. Už nemůžu,“ vyhekl po chvíli. Blankou to škublo směrem k němu, ale Lukáš zavrtěl hlavou a mezi výdechy ze sebe vypravil: „Radši Marek… je to fuška…“

Ten zavrtěl hlavou.

„Já ne, určitě bych to zkazil.“  

Lukáš po něm hodil vzteklým pohledem, ale pak uslyšel chrčivé Petrovo nadechnutí. Narovnal se.

„Musíš pokračovat, ještě nedýchá pořádně,“ napomenula ho rychle Blanka. Přikývl a pokračoval. Teď nebyl čas se dohadovat.

S napětím sledovala, jak se dýchání stává pravidelnější, ale úlevu jí přineslo až houkání sanitky, která k nim přijížděla skrz provazy deště. Petrovu záchranu převzali odborníci, Lukáš skočil do auta a vyrazil za  nimi do nemocnice.

O hodinu později poslal do klubovny SMS: PETROVI SE V SANITCE ZNOVU ZASTAVILO SRDCE. UŽ SE JIM HO NEPOVEDLO OŽIVIT.

Blance se zatočila hlava. Takové věci se přece nestávají! Měla pocit, že se neudrží na nohou. Marek ji opatrně usadil na židli. Vděčně k němu vzhlédla a cukla sebou. Spokojený záblesk, který se mihl Markovou starostlivou tváří, ji vyděsil.

Konec druhé části

 Autor: Kateřina Vágnerová