Central Kladno heckl.cz heckl.cz Legenda Cafe bar Est. 2014 Badmintonové centrum v Kladně Nábor k policii Kladno
Tepo Volejbal Kladno Kanonýři Kladno ČSAD KLADNO Jaroš
  • SAMK
  • Předplatné do divadla
  • Labyrint Kladno

Povídka Kladenských listů: Andělé, jehly a desetníky V.

Pátek, 31. července 2020 07:30

Minule se Tobiášovi podařilo vhodit do urny s popelem hrst drobných. Pomůže to Šimonovi k tomu, aby se dostal dále? To se dozvíme v poslední části povídky Radmily Tomšů.

*** úterý ***

Ráno jsem celý nedočkavý hmátl po telefonu, ale stejně jako večer žádná zpráva. Kdoví, co tam Šíma zas vyvádí. Pak mi zatrnulo. Co když už je za řekou a na zprávu pro mě se vykašlal? Několikrát už mi dal najevo, že ho dění u živých nezajímá a jediné, na čem mu záleží, jsou mince. Možná už žádná zpráva nepřijde a my budeme nahraný. Kruci. Možná jsem tam ty peníze vůbec neměl dávat. Ale slíbil jsem to… Nacvakal jsem rychlou smsku: ‚Kámo, tak co? Prachy jsou v urně, kde jsi ty?‘ Netrvalo dlouho a pípla odpověď.

‚Kde asi? Trčím pořád na místě. Nic nedorazilo. Něco je špatně.‘

‚Ale co? Já tam těch drobáků hodil plnou hrst, různých, něco by doputovat mělo…‘

Chvíli se odmlčel, ale za chvíli dorazila další zpráva.

‚Nic, kámo, nic. Asi nebude stačit je tam jen tak hodit. Hele, Břeťa říká, že by měly peníze mít stejný osud jako já. To znamená, že bys je měl spálit se mnou.‘

Břeťa? Proboha jaký Břeťa zas? A co mu to nakukal za nesmysly?

‚Šímo, nevím kdo je ten tvůj Břeťa, ale jak je můžu s tebou spálit, když už jsi jednou spálenej byl?‘ Chtěl jsem dodat něco o tom, jestli už mu to tam neleze na mozek, ale nebyl jsem si jistý, jak na tom duchové s mozky vlastně jsou, tak jsem si svůj brilantní vtípek nechal radši pro sebe.

‚Břetislav Kafka je nejlepší odborník na parapsychologii, kterého jsem tu potkal, abys věděl. Kdyby neumřel už v roce 1967 a měl naše možnosti… Mysli, přece. Jednoduše vezmeš můj popel a znovu ho i s těma drobnýma spálíš. To je přece jasný jako facka, ne?‘

Zíral jsem na displej jak uhranutý. Jak si to ten Šíma proboha představuje? Vždyť už je pohřbený! To mám jít vyloupit hrobku nebo co? Mobil ještě jednou zavrněl.

‚Jo a Břeťa vzkazuje, že ten popel nemusí být všechen. Stačí jen trochu. Prostě aby se smísil s tím, co zbyde po spálení mincí. A přichvátni si. Čeká tady na to spousta lidí, to bys vůbec nevěřil, kolik duší ti imaginárně drží palce. Jestli to zmákneš, budeš tu jednou celebrita, to mi věř!‘

Celebrita? Leze mu to na mozek, a ne že ne. Opravdu jediný, po čem toužím, je být celebritou v záhrobí.

Čekal jsem všechno, ale že mě bude nutit vyloupit rodinnou hrobku, to opravdu ne. Jenže bude muset počkat, teď tam jít nemůžu. Hodil jsem na sebe oblečení a mazal do práce. Někdo ten kapitalismus prostě vybudovat musí, že jo.

*** středa ***

Seděli jsme s Kájou v kavárně a přemýšleli, až se nám od hlav kouřilo. Ale vždy jsme skončili stejně – musíme dojít na hřbitov, odsypat trochu popela, přihodit k němu drobáky a spálit. To, že ze mě bude vykradač hrobů, jsem už skousnul. Nakonec, sám mrtvý si to přeje, a komu jinému vyplniti přání, než mrtvému, že. Ale kde a jak ten popel znovu spálíme tak dokonale, aby se rozpadly i peníze?

„Co znovu zajít do krematoria?“ napadlo Káju.

„Blbost. Pokud tam nemáš někoho známého, jak to chceš vysvětlit? Prosím, přepalte nám kamaráda, on potřebuje v záhrobí pár drobných?“

Pokrčila rameny. „Tak ne, no.“

„Kdo všechno taví kovy? Kováři, zubní laboranti, zlatníci…“ vypočítával jsem.

„Hele,“ napadlo Káju. „Co keramická pec? Tu má každý, kdo si hraje s hlínou, neznáš nějakého keramika? Nebo umělce, co by měl blízko ke keramikovi?“

„Keramická pec? Zvládla by to?“

Kája sáhla po laptopu a začala hledat. „Hele – hobby keramická pec zvládne teplotu do dvanácti set stupňů Celsia. Jaký máš ty drobáky? Koruny? Centy?“

„Koruny a deseťáky, máma starý desetníky a dvacetníky schraňovala roky, aby je po mně mohla házet. Nic nevracela, všechny schovávala. Schválně jsem je pak na zemi vybíral.“

„Tak deseťáky by to zvládlo. Koruny už možná ne, tam je nikl a ocel, ale hliníkový deseťáky jo.“

„Fakt? Tak proč tu ještě sedíme? Jdeme!“

Kája na mě vytřeštila oči.

„Kam?“

„Nech se překvapit, krasavice. Vezmeš auto? Potřeboval bych zavézt do jedné vesnice kousek za město. Ale prvně to vezmem ke mně a pak na hřbitov, co ty na to?“

Zaskočil jsem domů pro zbytek drobáků a pečlivě jsem vytřídil všechny hliníkové desetníky, dvacetníky a padesátníky. Bylo jich poměrně hodně, dobře třicet čtyřicet kousků, nepočítal jsem to. Kolik andělů se vejde na špičku jehly… V předsíni jsem ještě pobral něco nářadí a mazal zas do auta.

Zastavili jsme u hřbitova. Bylo už skoro tma, podle hřbitovního řádu se bude za půl hodiny zavírat. Hrob jsem našel raz dva. Stáli jsme před skleněnými dvířky a přemítali.

„Měl jsi možná říct Petře, ať ti půjčí ten klíček,“ řekla Kája.

„Já doufám, že to půjde i bez něj,“ odvětil jsem a vytasil baterku, kleštičky a kancelářskou sponku. Spustil jsem se na kolena, zkouknul bubínek zámečku, ohnul sponku sem a tam a zašmdrlal drátkem uvnitř jednoduchého zámku. Otevřel se na první pokus. Jsem fakt dobrej. Jo, vybírat v dětství bráchovi pokladničku, to člověka naučí. Rozevřel jsem skleněná dvířka, vytáhl urnu, přesvědčil se, že mám tu pravou, a sundal víko. Projela mnou vzpomínka na vyděšenou Petru, ale rychle jsem ji zahnal. Šimon si to přece přál! Vytáhl jsem plechovou krabičku od čaje a společnými silami jsme do ní přesypali část popela z urny. Mince, které jsem do krabičky přihodil, zvířily prach a já si opět připadal jak v Jiříkově vidění. Posledních pár dnů bylo opravdu pozoruhodných.

Vrátil jsem urnu se zbytkem popela na své místo, klíčkem z drátku uzamknul dvířka a s krabičkou v ruce postál nad hrobem. Kája mě zatahala za rukáv a poklepala si na hodinky. Nejvyšší čas hřbitov opustit.

Samotný akt spálení jsme ale bohužel museli nechat až na další den. Vlastník keramické pece nebyl momentálně k zastižení.

*** čtvrtek ***

Ráno jsem nejdřív absolvoval jeden krátký telefonát a pak už jen stručně informoval Šimona, aby večer očekával přísun peněz. Pokud ani toto neklapne, už nic lepšího nevymyslíme. Odpovědí mi byla zpráva se zdviženým palcem. ‚Věříme ti,‘ zněl text.

‚Doufám, že mi pak dáš vědět, co se děje dál!‘ odepsal jsem.

‚Bez obav,‘ klapla odpověď.

Uklidnil jsem se. V práci jsem celý den pokukoval na čajovou krabičku, postavenou na stole. Konečně se převalilo odpoledne, ručička dokulhala na čtvrtou hodinu a na ulici se objevilo malé žluté autíčko. Udělal jsem pápá docházkovému systému a nastoupil do auta.

„Do Ořechova, Žán,“ zahlásil jsem.

„Jés, keptn,“ zareagovala sice jazykově nesprávně, ale zato hbitě Kája a zařadila rychlost.  „A ke komu že to jedeme?“

Rudy je skvělý v tom, že se nevyptává. Takový kamarády mám rád. Zavolal jsem mu, jestli ještě pořád mají doma keramickou pec, i když už jeho žena keramiku pár let nedělá. Že bych si potřeboval něco vypálit. Dozvěděl jsem se, že pec stále existuje a oba i s manželkou se těší, až mě zas uvidí. Sdělil jsem jim sladké tajemství, že přijedeme dva. Na druhé straně drátu nastalo všeobecné jásání. Kromě toho, že padlo pozvání na večeři, víno a pokud chceme tak i na přespání, obdržel jsem i svolení vypálit si v peci co chci a kolik toho chci. Prostě – není nad dobrý kamarády, co si budeme povídat.

Sotva žluté autíčko zastavilo, objevili se ve dveřích domku Rudy, jeho žena Anna, dvě děti a tři psi. Kája nejprve vyděšeně zírala na klubko lidí a zvířat, ale když ji Rudy s dobráckým úsměvem podal velkou tlapu, usmála se, potřásla mu rukou a uvolněně zavtipkovala.

Přesunuli jsme se dovnitř, kde jsme přibrali ještě dva mourovaté kocoury a jako jeden muž se usadili v obýváku. Anna mrkla na děti a ty začaly snášet na stůl chlebíčky, bábovku, jablka, pití, prostě vše, co společně nachystali. Přiťukli jsme si na Šimonovu památku. Hovor se tím trochu zadrhl, ale zanedlouho se zas uvolněně rozproudil.

„Co jste to vlastně potřebovali vypálit?“ vzpomněla si po chvíli Anna.

„Ale… takovou krabičku. Slíbil jsem kdysi Šimonovi, že kdyby náhodou umřel, tak ji kompletně spálím,“ vyrukoval jsem s připravenou historkou.

„Ukaž,“ sáhla po krabičce Anna. „Ona se asi kompletně nespálí, jen rozteče, ta pícka neudělá takový žár, aby spálila i kov. Bude to stačit?“

„A hliník by to spálilo?“ neudržela se Kája.

„Hliník?“ nadzvedla obočí Anna. „Vevnitř je hliník?“ zatřepala krabičkou. Obsah zarachotil.

„Nevím, asi ano, já nevím, co tam Šimi měl. Jen vím, že chtěl, abychom to spálili,“ drmolil jsem páté přes deváté.

Anna se na mě podezřívavě koukla, pak sklopila oči ke krabičce a vstala. „Hliník by to spálit mělo. Víte co? Necháme to nějakou dobu tavit a zítra zjistíme, co zbylo. Pak se domluvíme, jak dál.“

 Přešli jsme přes dvůr do Anniny dílny. Police plné nářadí, na stole spousta hrnečků, zvířátek a svícnů.

„Proč jsi toho nechala?“ zeptala se zvědavě Kája. „To jsou krásné věci,“ zvedla zelený svícen.

„Přešla jsem na zařizování interiérů, to mě baví víc,“ odpověděla Anna. „Keramika je dřina, holka, navíc není jednoduché se jí uživit. Zvlášť když už nemůžu tolik jezdit po trzích, jako dřív.“ Přešla do zadní části místnosti a otevřela kruhovou pícku. Sáhla nad sebe a vytáhla tmavou nádobu. „Grafitový kelímek,“ odpověděla na můj tázavý pohled. „Kdoví co v tom máte a co po vypálení zbyde. Nechci si zničit pec. Třeba ji ještě někdy budu znovu potřebovat. A lepší bude, když tam obsah krabičky vysypeš. Nebudu se dívat.“

Nastavila kelímek, já do něj opatrně přesypal obsah krabičky a podle pokynů ho vložil do pícky. Pak už jsme jen sledovali, jak Anna zavřela dvířka a nastavila teplotu a další údaje.

„Nějakou dobu to potrvá, než se nažhaví, dala jsem to na maximum. Pak bude chvíli žár držet, po cirka půl hodině se vypne a začne ochlazování. To bude trvat pár hodin.“

Otočila se a usmála se na nás. „Můžeme jít. Teď tu už nic k vidění nebude. Budete chtít to, co po vypálení zbyde, vrátit zpátky do té plechovky?“

„Určitě,“ prohlásil jsem. Nemůžu riskovat, že vysype Šímu někam do odpadu, že jo. Vrátím ho časem zpátky do urny, slíbil jsem si.

Ještě nějakou dobu jsme poseděli a pak se zvedli. Poděkovali jsme za občerstvení a domluvili se, že zítra přijedeme zkouknout, co v kelímku zbylo. Anna nabídla, že pokud bychom nebyli spokojení, zkusila by to zítra ještě jednou. Netušila, že pokud se nepovede první pokus, nepomůže už vůbec nic.

Šíma se večer neozval. Kája, zvědavá až na půdu, prohlásila, že domů nejede. Že zůstane u mne a počká, jak to dopadne.

Povídali jsme o všem možném, probírali muziku, knížky, její práci – jako IT specialista na volné noze si žila jako královna – když v tom se najednou v hovoru zarazila a hmátla po svém laptopu, bez kterého nedala ani ránu.

„Co se děje?“ optal jsem se, když jsem viděl nakrabacené čelo. „Nějaký průšvih?“

„Průšvih ani ne,“ odpověděla Kája, „ale obávám se, že se dostáváme do časového presu. Víš, jak ses tuhle ptal, kolik lidí má stejný čip, jako měl Šimi? Vzpomněla jsem si, že dneska u nás byl jeden z nich. Přestal mu fungovat. Ony mají tak dvouletou trvanlivost, zatím většinou dýl nevydržely. Musí se pak vyndat a nahradit novým…“ Tázavě ke mně vzhlédla. „Může přestat fungovat i čip, který už vlastně neexistuje?“

„To se ptáš ty mně?“ udivil mě její dotaz. „To byste měli vědět vy, ne?“

„Já jen… kdyby opravdu přestal ten Šimiho čip fungovat, teď, po všech těch peripetiích, co jsme s tím měli, to by byl pech, co?“

Zíral jsem na ni jak na zjevení. Že by mohl být čip najednou nefunkční, to mě nenapadlo ani v nejhorším snu.

„To… to musím zapít,“ zachraptěl jsem. „Jestli to teď všechno vybouchne jen proto, že ten blbej čip dýl nevydrží, no to mě teda podrž…“ otevřel jsem lednici. „Rulandské šedé, může být?“ nabídl jsem své skromné zásoby v plen.

„Bílý mám ráda,“ přikývla Kája.

Připili jsme si na čip a jeho výdrž. A ještě jednou. A znovu. Protože jestli teď ten poblblý čip zhavaruje, tak mě naštve, a to tak, že velmi. Vždyť se pak nedozvíme, jak to vypadá za řekou! Nečekal jsem na nic a hned Šímovi nadatloval zprávu. Ať se kouká ozvat, jestli je vše OK. Čekali jsme u vína dlouho, žádná odpověď nepřicházela. A tak po dvou lahvinkách vína, příjemné muzice a při svitu svíček naše čekání na to, jak vše dopadne, dopadlo tak, jak jsme původně vůbec nečekali.

*** pátek ***

Ráno jsem zavolal do firmy a vzal si sick day. Zdravotní volno. Nikdy před tím jsem to ještě neudělal, ale nedokázal jsem vstát a odejít, když vedle mě spí nejúžasnější tmavovlasý stvoření celýho přilehlýho vesmíru. Tak holt bude má duše o malinko víc šedá, co už nadělám. Odkládal jsem zrovna telefon na noční stolek, když zavrněl zprávou. A ne jednou, sypaly se tam jedna za druhou. Netrpělivě jsem přístroj popadl a začal číst.

‚Toby, ty kráso, cos to provedl? To jsi vyloupil kremačku?‘ zněla první zpráva. Vyvalil jsem oči na displej. Jak, vyloupil kremačku? Co tím chce říct?

‚Je tu náramně veselo. Hned pěti z nás, co jsme sem přišli ve stejnou dobu, najednou přistály peníze. Spousta penízků, každýmu přesně čtyřicet sedm kousků. Jak jsi to proboha dokázal?‘

Ale já přece vzal jen tvůj popel, Šímo… tedy… jen ten popel, co byl v tvé urně. Krematorium! Zřejmě to tam moc neprožívají, popel sem, popel tam… No teda, v životě by mě nenapadlo, že v urně může být smíchaný popel více lidí, ale jak je vidno, moje naivita nezná mezí.

‚Pomohl jsi spoustě duší, kamaráde. Všichni, ale opravdu všichni, co se díky tobě dostanou za řeku, tě nechávají pozdravovat. Marilyn, Diana, Ava, Freddie, Pelé, Radim, nakonec i ta ne moc sympatická Tereza, i miliony těch ostatních, které nemáš šanci znát. Jsme na prámu, všichni. Já zíral jak blázen, kolik se nás na něj vejde.  Najednou je obrovský.‘

Lehce jsem strčil do Káji. „Kájo… Šíma píše, peníze dorazily!“

„Cožeto?“ ozvalo se z peřin. Varovala mě, že je sova jak vyšitá a po ránu s ní není řeč. Nelhala.

„Píše Šíma,“ zopakoval jsem trpělivě. „Peníze dorazily!“

Tmavý chumel vlasů se zavrtěl a vykoukly na mě dvě ohromné oči. „Nekecej,“ vydechla. Přitáhla si peřinu pod bradu a nakoukla mi přes rameno. „Ukaž!“

Přečetl jsem první tři zprávy a viděl jí na očích, že ani ona s možností, že by v urně mohl být popel více lidí, nepočítala. Vida, nejsem sám naivka naivní.

„Co píše dál?“

„Kájo… tady je snad i mmska, koukej,“ zůstal jsem udiveně hledět. Otevřel jsem obrázek a viděl obrovský chumel různě šedých skvrn. Jen v jednom místě šedá barva prokvétala červenou. Pod obrázkem byl nápis: Jsem vlevo vedle Chorana. Toho poznáš, má červený plášť.

„Co píše dál?“ popoháněla mě Kája. „Z té fotky je prd poznat, později to vezmu na počítač a zvětším, třeba uvidíme něco víc. Ale co píše? Kam dojeli?“

 ‚Jsme za ohbím, řeka se zužuje, proud sílí a prám jede… kruci, kámo, tomu nebudeš věřit… prám se rozděluje na desítky menších, na každým jsou duše stejného odstínu a Choran někam zmizel, nese nás proud, točíme se, narážíme do sebe… A teď, bože smiluj se, lodě, co jsou nejvíc zatížené tmavými dušemi klesají  pod hladinu! Potápějící se duše příšerně křičí, prosí o smilování… odpuštění… a volají mámu… já…‘

„Čti dál, čti dál!“ naléhala Kája.

Otevřel jsem další zprávu. Hlas mi drhnul, bylo mi jasný, že jde do tuhého.

,…konvoj se rozpadá. Nejsvětlejší duše už jsou dávno pryč, daleko vpředu. Dopluli jsme na jakési rozvodí, řeka se dělí na spoustu menších toků. Rozdělujeme se, prámy se rozjíždějí do jejich ústí, zas podle barev, znovu nabíráme rychlost, zabočili jsme do menší říčky. Něco slyším…‘

Bušilo mi srdce. Nevědomky jsem se opřel o Káju, potřeboval jsem lidský kontakt. Objala mě a přitiskla se ke mně. Kliknul jsem na další obálku.

„Peřeje! Peřeje nebo vodopád! Loď letí obrovskou rychlostí a najednou voda mizí, pod námi je obrovská průrva, ze které jde bílá záře, všichni se modlí, ale už je rozhodnuto, padáme dolů, do propasti plné světla, vše…‘

„Vše co?“ pobízela mě Kája.

Zaraženě jsem koukal na displej. Zablikal a zpráva zmizela. Horečně jsem začal mačkat tlačítka, marně.

„Honem,“ vyskočil jsem z postele a začal na sebe házet oblečení.

„Co je?“ nechápala Kája.

„Jsou pryč, všechny jsou pryč, nemám ani jednu zprávu, zmizelo mi číslo. Musím k wifině. Možná zas kolísá signál, pojď, honem!“

Urychleně jsme se oblékli a vypadli na ulici.

Číslo 666999666 se mi však už na displeji neobjevilo. Obcházeli jsme krematorium, zkoušeli se přilogovat k wifině – ta se objevila, ale jakýkoliv pokus spojit se s šestkovým číslem končil nezdarem.

„Co myslíš,“ zeptala se nesměle Kája, „skončil čip, nebo se Šimi dostal někam, odkud už nedosáhne na wifi?“

Vzhlédl jsem od mobilu, ve kterém jsem zuřivě prohledával zprávy. Ani v archivu, ani v uložených, nikde po nich nezůstala žádná stopa.

„Nevím, Kájo… všechno je pryč. Nezůstala ani jedna zpráva, prostě vůbec nic. Je to v tahu, tohle nám nikdo neuvěří… takže je úplně jedno, co se stalo, nemyslíš?“

„A mmska? Ta taky zmizela?“

„Vidíš, na to jsem nekoukl…“ začal jsem prohlížet album v mobilu. „Nic,“ pronesl jsem zklamaně, ale pak jsem si uvědomil, že mám nastavený zálohování fotek na Flickr. Díky tomu byla nezřetelná fotka to jediné, co mi z celé konverzace se záhrobím zůstalo.

Ten vlevo vedle Chorana, to jsem já… znělo mi v hlavě. Tento? Nebo tenhle? Šedá skvrna, vše, co zbylo po mém kamarádu Šímovi. Kdybychom mu neposlali ty peníze… tak by trčel před řekou. Nešťastný a naštvaný. Dobře jsme udělali. Dostal se tam, kam se dostat měl, a ne jenom on. Třeba nám to jednou někdo přičte k dobru.

Naposled jsem kouknul na fotku, zavřel mobil a strčil ho do kapsy.

Vzal jsem Káju za ruku a vrátili jsme se ke mně do bytu. Když už jsem si vzal volno, tak ho přece nepromarníme postáváním před krematoriem. Mrtví patří k mrtvým, živí k živým. Tak to vždycky bylo, je a zřejmě asi i nadále bude.

***

Žádná další zpráva od Šimona už nikdy nepřišla.

Občas se mě někdo zeptá, kde jsem přišel ke zvláštnímu obrazu, který visí na zdi v obýváku. Je na něm spousta šedých skvrn, mezi kterými září jedna červená. Většinou se usměju a prohodím něco o meditačních mandalách a relaxačních technikách. Nelžu – opravdu před zvětšenou fotografií často přemýšlím. O Šimonovi, řece, skvrnách na duši, životě a tak vůbec.

Udělal jsem ale ještě jednu věc. Sepsal jsem poslední vůli a vymínil si, aby mi pozůstalí do kapsy obleku, který mi navlečou do rakve, nasypali plný sáček mincí. Asi se budou divit, ale notář tvrdí, že přání z poslední vůle lidi plní, byť je sebevýstřednější. Možná proto, že už je opravdu tím posledním. I když spíš asi proto, že když ho nesplní, nedostanou nic.

Ale to, jestli si nechám zavést čip, si ještě rozmyslím.

Autor: Radmila Tomšů