Central Kladno heckl.cz heckl.cz Legenda Cafe bar Est. 2014 Badmintonové centrum v Kladně Nábor k policii Kladno
Tepo Volejbal Kladno Kanonýři Kladno ČSAD KLADNO Jaroš
  • SAMK
  • Předplatné do divadla
  • Labyrint Kladno

Povídka Kladenských listů: Andělé, jehly a desetníky III.

Sobota, 25. července 2020 09:58

Jak se tak zdá, Tobiáš už na komunikaci se záhrobím není sám. Potkal někoho, kdo ho bere vážně.

*** středa ***

Týden od pohřbu. Ráno jsem zaspal, takže mi nezbylo, než sednout na městskou. Tím pádem jsem se nedostal do potřebné blízkosti k wifi a celý den byl nervózní jak sáňky v létě. Jestli to takhle půjde dál, brzo mě vyhodí, moje pracovní nasazení úpí někde v koutku. Jakmile to šlo, zamával jsem docházkovému systému kartou a mazal nejbližší cestou ke krematoriu. Nedošel jsem daleko a mobil zavrněl. Ulehčeně jsem si oddechl, když na mne mrklo známé šestkové číslo.

Zpráva byla velmi úsečná:‚Trogid_15!81T  vlevo nahoře, okno kostela, oko havrana.‘

Nedalo mi to a zkusil jsem odepsat: ‚Šímo? Jsi na příjmu?‘

Dočkal jsem se brzo.

‚Jasně, brácho. Káje jsem odpověděl. Ona už bude vědět, co dál.  Teď je řada na vás, já svou část dohody dodržel. Koukej mi dopravit do urny ty drobný, jasný?‘

‚Počkej,‘ snažil jsem se udržet spojení. ‚Popiš mi, kde jsi, pochop, tady nic o záhrobí nevíme!‘

‚Nuda, hele,‘ objevilo se po chvíli na displeji. ‚Občas se někdo snaží dostat na převoz, ale bez penízků se prostě nikam nejede. Většinou skončí v řece. Co se s ním pak stane, nikdo neví, ale z vody se nikdo nevrátil. Takže se navzájem volně prolínáme a čekáme. Potkávám spoustu zajímavých osobností, o tom žádná. Na řeči nezáleží, rozumíme si beze slov, což je prima.  Ale všichni bychom rádi za řeku. Do míst, kam celým životem směřujeme, víš. Prostě nás to tam táhne. Bohužel peníz se tu objeví jen málokdy. Před nedávnem se sem jeden dostal, vznikl kolem něj šílený zmatek a tlačenice, kam se hrabou slevy v Lídlu. Opravdu netrpělivě na drobáky čekám, tak nezdržuj a běž to zařídit, prosím tě.  Jsem jedinej, kdo má možnost sem nějaký peníze dostat, tak mě nezklam! A… vyřiď Petře, že jsem ji nechtěl zarmoutit, ještě jsem nechtěl odejít. Ale nemusí se o mě bát. Je mi fajn.‘

Další smska už nepípla, takže jsem nelenil a zavolal Káju. Mohl jsem jí zprávu přepsat, ale… byl bych rád, aby viděla na vlastní oči, že nejsem takový trotl, za jakého mě včera určitě měla.

Netrvalo dlouho a vedle mne plavně přistálo jasně žluté autíčko.

Tentokrát jsme neseděli ve velkém prostoru kavárny, ale v malém salónku. Zařízený byl stejně futuristicky jako celý objekt, ale skýtal mnohem větší soukromí. Tedy aspoň jsem v to doufal. I když… moc bych za to nedal, že tady to bude kamerama prošpikovaný jak nedělní králík. Potlačil jsem chuť vypláznout jazyk a otočil se po Káje. Ta měla ruce na klávesnici laptopu a po obrazovce jí přebíhaly různé grafy, tabulky a nákresy. Pracovala soustředěně, nevnímala okolí. Od chvíle, kdy jsem jí ukázal kód, který mi poslal Šimon, byla jak vyměněná. Vůbec jsem netušil, o co se snaží, ale bylo jasné, že jde o něco, na čem jí hodně záleží. Celou cestu od krematoria ke kavárně jsem musel pořád dokola slibovat, že opravdu nikomu nic nepovím, že opravdu neřeknu ani písmenko z toho, co mi Šíma napsal. Pak si zablokovala salónek, nechala sem poslat dvě kávy a otevřela laptop.

Když už jsem si milionkrát prohlídl celé zařízení místnosti, dohrál několik sad her na mobilu a přeseděl zadek, zvedla konečně oči a zaklapla počítač.

„Tobiáši, je to tak, jak jsi mi říkal. Máme spojení se záhrobím. Ta zpráva je fakticky od Šimona. Víš, co to znamená?“

„Budem bohatý?“

„To taky, ale… život po životě existuje, tím je to dokázaný! Bomba!“

„Počkej,“ krotil jsem ji. „Jako jo, něco asi existuje, ale život to holka asi zrovna nebude… Šíma se zatím nedostal za jakousi řeku. Co bude pak? Neměli bychom zjistit, co bude dál, a teprve potom s tím vylézt na veřejnost? A co ti poslal za čísla?“

Kája svraštila čelo. Bylo vidět, jak usilovně přemítá.

„Máš pravdu. Musíme se dostat k té urně, dát mu tam drobné a počkat, kam se věci posunou.  Čísla neřeš, to bylo pracovní, dělali jsme spolu jeden projekt pro transhumanismus. Nebýt tebe a toho, že mi Šíma poslal heslo, byla bych v loji a mohla začít znovu.“

Spolkl jsem další otázky a přehodil výhybku.

„Kájo, kolik lidí má v sobě stejný čipy, jako měl Šíma?“

„Proč se ptáš? Jo jako… aha,“ znovu otevřela laptop.

„Hm…“ probírala se jakýmisi databázemi. „ Úplně stejný mají jen čtyři, je to série z předloňska. Ono i celkově je nás málo, lidi se moc čipovat nechtějí. Takže dohromady asi patnáct.“

Málem jsem se utopil ve vodě, který jsem se zrovna napil. Je nás… „To chceš říct, že ty taky?“ vyprskl jsem.

„Jasně,“ zasmála se. Když viděla můj vyděšený výraz, roztáhla prsty na levé ruce a ukázala na malou jizvu mezi palcem a ukazovákem. „Tady je, ten můj mazlík. Má asi cenťák a už o něm vůbec ani nevím.“

„A to jen proto, aby sis jím otvírala dveře tady v kavárně?“

Kája zčervenala. „Spíš tak nějak jako kvůli vědě… zkusit, co všechno umí, víš? Jsme nadšenci, zkoušíme nové cesty. Jednou bude normální mít čip, to mi věř.“

„Toho se právě bojím,“ zavrčel jsem. „Víš, jak to dopadne? Naprostá ztráta soukromí!“

„Hele, v tom se asi neshodneme, ale nebudeme se hádat, jo?“ zaprosila Kája. „Teď se musíme dostat k urně a nasypat do ní peníze. A potom, až uvidíme, kam se Šimi vlastně dostane, se můžeme o čipech pobavit znovu. Co ty na to? Příměří?“

Měla pravdu. Než bychom se v tomhle shodli, paní z krematoria by se možná stihla naučit zpívat.

Přikývl jsem. Příměří.

*** čtvrtek ***

Vytáhnout Petru na oběd byl kousek hodný eskamotéra. Matinka bránila dobyté území jak šavlozubý tygr. Naštěstí jsem doma objevil jednu z těch kyberpunkových nádher, co mi Šíma kdysi vnutil k přečtení. Pak už stačilo než nedat jinak, než že tak vzácnou knihu musím vrátit osobně. Jak si Petra sedala naproti mně, letmo jsem ji zkouknul. Za týden zestárla o deset let. Místo krásné rozzářené holky jsem spatřil roztřesený uzlíček nervů. Polkl jsem a vstal, abych pozdravil a podal jí růži, co jsem cestou koupil. Maličko se usmála a já zahlédl slabý odlesk staré známé kamarádky. Šímo, ty vole, to sis nemohl dát pozor? Jak já teď mám tvý ženě vysvětlit, že si tam kdesi v pohodě paříš s Janis Joplin?

„Já…omlouvám se,“ začal jsem zvolna. „Víš, ten pohřeb… já…“

„Nech to být,“ vzdychla Petra. „Stačí, že to mám denně na talíři doma. Já se z mámy asi brzo zblázním. Ona…“

Poslouchal jsem s hrůzou líčení, jak matinka udusá každý záchvěv okolního života hned v zárodku. Vůbec jsem tomu nerozuměl. Vždyť to byl její zeť, proboha, ne syn! Tak proč to tak prožívá?

„Máti má konečně drama, na které celý život čekala,“ uzavřela své vyprávění Petra. „Nebohou dcerunku, která se stala, chudáček, už ve třiceti vdovou, tím pádem je odsouzena k životu na okraji společnosti. Já se z toho vylížu, víš, ale máma mi to ani trochu neulehčuje. Když jsem jí navrhla, ať jede domů, že už to zvládnu, tak jsem byla okamžitě nevděčná potvora, které ona dala všechno a teď se jí takhle odvděčuju. Já už nemůžu, Toby,“ podívala se na mně očima, z kterých znovu začaly téct slzy.

Rozhodl jsem se ve vteřině.

Opět jsem se nadechl a celý ten bláznivý případ odvykládal od samého začátku podruhé. I následující děj byl jak přes kopírák – zase jsme se skloněnými hlavami probírali zprávy na mém mobilu, a stejně jako Kája, i Petra chtěla poslat Šímovi vzkaz. Vytáhla tedy svůj mobil a přilogovala se k naší staré známé ToNemateTrochuUctyKZesnulym?. Dlouze vyťukávala zprávu, potom namačkala číslo. Oba jsme znovu přepočítali šestky a devítky, koukli na sebe a Petra zmáčkla ‚Odeslat‘.

Předpokládal jsem, že si na odpověď chvíli počkáme, ale pípnutí se ozvalo téměř okamžitě. Zaradoval jsem se, ale Petra mi telefon s tázavým pohledem podala.

‚Číslo, na které posíláte zprávu či voláte, neexistuje v naší ani jiné síti. Prosím, zkontrolujte si, zda jste ho vytočili správně.  Národní tvar čísla má vždy 9 znaků, v případě mezinárodního tvaru je potřeba správně uvést předvolbu, a to buď ve tvaru 00420 nebo +420).‘

„Hm, divné, nevím,“ váhal jsem. „Zkus tam přidat předčíslí!“

Avšak ani s předčíslím, ani bez něj zpráva neodešla. Nakonec Petra nevydržela a zkusila zatelefonovat, ale uslyšela stejnou hlášku, jaká byla napsaná ve zprávě.

Posadili jsme se na nejbližší lavičku. Já naprosto zdrcený, Petra vypadala naštvaně.

„To si může dopisovat jen s tebou?“

„Já… nezkoušeli jsme jiný telefon,“ přiznal jsem. „Napiš mu přes můj, nebudu to číst,“ nabídl jsem Petře mobil.

Vzala ho a s povzdechem začala znovu ťukat. Tentokrát mnohem kratší zprávu. Odpověď sice nepípla hned, ale prodleva naštěstí nebyla moc dlouhá. Petra se poprvé po dlouhé době rozsvítila, ale pak jí všechno došlo a začala plakat znovu, hořce a svíravě.

Vzal jsem jí mobil z ruky.

‚Šímo, co mám dělat, proboha?‘

‚Chyť ji kolem ramen a přitiskni k sobě. Řekni, že jí vzkazuju, ať se už netrápí. Tohle nespravíme, ale jednou se opět potkáme. A zas se budem spolu smát. Život je krátký na to, aby ho probrečela. Ať matinku vysype z bytu a začne zase žít. Ať si třeba koupí psa nebo kočku, nebo ať jede na zájezd kolem světa, prostě ať něco udělá. Cokoli. A až potká toho dalšího – a já vím, že potká – tak ať se nebojí. Já už na to dohlídnu, aby bylo všechno v pořádku.‘

Podal jsem Petře kapesníky a mobil a dle Šímových instrukcí jí vzal kolem ramen. Četla, posmrkávala, ale po chvíli hořký proud slzí skončil a za mraky se vylouplo sluníčko. Naposled popotáhla, vytáhla poslední papírový ubrousek a otřela si oči.

„Já asi vypadám,“ konstatovala. „Víš, takhle jsem nebrečela… vlastně ještě jsem takhle nebrečela vůbec. Na pohřbu mi to nešlo a doma mě máma nenechala. Hned vždycky začne okolo kvokat a … prostě přesně tohle jsem potřebovala. Dostat všechno ze sebe pryč. Moc ti děkuju, udělal jsi pro mě úžasnou věc. Ty historky jsou pěkný, muselo ti dát hodně práce, takhle všechno připravit. Víš co? Jsi blázen, ale vyšlo ti to. Pomohl jsi mi. Díky moc.“ Začala se zvedat.

Vstal jsem, napřáhl ruku a pomohl jí na nohy.

Ještě pořád hluboce dýchala, ale odcházela zklidněná.

Díval jsem se, jak mizí za rohem, když mi došlo, že o urně nepadlo ani slovo.

Já jsem takovej jouda!

Konec třetí části.

Autor: Radmila Tomšů