Komunikovat s někým ze záhrobí? To zase není nová myšlenka, že? Jenže hrdina povídky Radmily Tomšů k tomu používá poněkud modernějších prostředků, než jsou obvyklé stolečky.

*** PÁTEK ***

Ráno mi pípl mobil už téměř u domu. No páni, pěkně nám holka kyne, to jsem ještě neviděl, takhle rozpínavou wifinu. S napětím jsem koukl na displej.

‚Tobe, ty totiž nevíš, že jsem byl ve zkušebním programu pro nové NFTC čipy. Moc jsem se tím nechlubil. Vůbec by mě nenapadlo, co dokážou. Kdoví, jestli to tuší autoři.‘

Zkoprněle jsem na těch pár slov zíral. Čip? On měl Šíma u sebe nějaký čip? Jestli má pravdu, jestli je to opravdu tím, tak to bude bomba! Jen je otázka, zda se dokážu dohodnout s lidmi od NFC. A kde je vůbec najdu. Já kyberpunk moc nemusím, ale vím, že Šíma k němu tíhnul odjakživa. Neuromancera měl místo bible a Ljukaněnka s jeho Bludištěm odrazů mi nutil půl roku, než pochopil, že zbytečně.

‚Šímo, víš, co by to bylo za ránu, kdyby čipy fungovaly, jak píšeš? Všichni by po nich šíleli, aby mohli být ve spojení se svými blízkými i po smrti! Platily by se zlatem!‘

‚Moc se nepleť,‘ zněla odpověď. ‚Otázka je, jestli o spojení budou mít zájem i drazí zesnulí. Abych pravdu řekl, co se děje tam u vás, nás už moc nezajímá. Rád bych ten peníz…‘

‚Jak nezajímá? Tam kde jsi, je to lepší? Tak proč se mnou pořád komunikuješ?‘

‚Protože chci jít dál. Tady to vypadá jak v utečeneckým lágru. Na každýho novýho příchozího se všichni vrhnou, jestli náhodou nemá peníz nazbyt. Rád bych odtud pryč. Za řekou je to prej mnohem zajímavější. Jenže ten stařík je tvrdohlavej jak mula.‘

‚Jednoho staříka neumíte přesvědčit?‘ Nemusel jsem psát žádný ironický smajlík, aby Šíma věděl, že se nad dotazem ušklíbám. Jeden dědula, a oni si neporadí!

‚Nejde o staříka, vole. Nemáš peníz, nedostaneš se na loď. To není jak tam u vás, tady prostě pravidla platí.‘

Jo tak jak tam u vás… hm, třetí den a už jsme to my a vy. To jsou mi veletoče, vážení.

‚Seženu ti hafo drobáků, mám dva plný hrnky z maturáku, ale vážně myslíš, že to bude fungovat? A i tak, víš kolik miliard duší je kolem tebe? Co s tím udělá pár drobáků, prosím tě?“

‚Nemudruj. To není tvoje starost. Kolik andělů se vejde na špičku jehly? Tak vidíš. Nestarej se a zařiď ty drobný. A pak zajdi do kavárny jménem Paralelní metropole a chtěj Káju. Promluvte si o čipech. Určitě se dohodnete, to mi věř.“

Žádná další zpráva nepřišla, i když jsem vyslal ještě několik upřesňujících dotazů. Asi nemá čas, Šíma jeden, zřejmě paří s Mercurym, či co. Ach jo.

*** SOBOTA ***

V noci se mi zdálo, jak mlžný duch vyťukává zprávu přes mlžný čip, obklopen spoustou mlžných VIP postav, které házely mlžný drobný po převozníkovi. Komunikace mi přišla naprosto logická a jasná a ještě chvíli po probuzení jsem si říkal, že je vlastně divný, že na to nepřišel nikdo dřív.

Že čip nemá klávesnici, jsem si uvědomil až po snídani.

Nemusel jsem do procesu, tak jsem setřásl zbytky snů a vydal se na výzvědy do Paralelní metropole. Ano, přiznávám, jsem zbabělec, takže jsem za Petrou nešel, ale na druhou stranu nejsem blbej a vím, že chvíli trvá, než je možno si urnu vyzvednout. Kdybych já se tak nějak mohl přimotat k tomu vyzvedávání…

U domu jsem letmo koukl na displej, ale nové zprávy žádné. Hm, vnucovat se ti nebudu. Šíma vždycky radši komunikoval face to face, smsky ho nikdy moc nebraly. Jak je jen píše, vrátil jsem se k mlžnému snu. Síla ducha, zřejmě. Jinak to asi být nemůže, když se tělo i s čipem změnilo na hromádku popela. To jsou věci.

Volným krokem jsem došel před kavárnu a pak se zarazil. Zavřeno. Sobota, mají až od dvanácti. Lenoši. Otočil jsem se a vešel do protější čajovny. Dal jsem si konvičku Karkade, odmítl veselou dýmku a objednal si kuskus se zeleninou. Lebedil jsem si v polštářích a sledoval, kdo otevře kavárnu. Přál jsem si, aby to byl ten neznámý Kája, nevím, co bych si tam s jinýma lidma vyprávěl. Hele kámo, umřel mi kámoš a volá mi z podsvětí, nejspíš přes ten váš čip! Stejně mě budou mít za blázna. Jak já jim to jenom vysvětlím? Ukážu zprávy? Vytáhl jsem mobil, ale šestkový číslo samozřejmě nikde. Jsem moc daleko od wifiny, ale jak je možný, že se zprávy ztrácí taky…

Zrovna jsem si doléval čaj, když se u dveří naproti objevil mladý vousatý muž a za chvíli už se vevnitř rozsvítila světla. Pomalu jsem dopil, zvedl se a šel platit k pultu.

‚Jo, tak vy jste taky od nich,“ prskl dredatý mladík za kasou.

„A to je špatně?“ zeptal jsem se udiveně.

„Ále,“ mávl rukou, „Hipstři…“ Výraz hovořil za vše.

V rozpacích jsem přešel přes ulici a vzal za dveře kavárny.

„Kája?“ zeptal se vousatý muž, tedy spíše mladík. „Těch sem chodí několik.“

„No,“ ošíval jsem se. „Měl by mít něco s čipy, tedy s FTFC čipy,“ lezlo ze mne jak z chlupaté deky.

„Aha, NFTC čipy myslíte,“ dovtípil se mladý muž a nepochopitelně se rozesmál. „Tak to už jsem doma. Smůla, Kája tu dnes nebude. Nejdřív tak v pondělí. Ale můžete tady nechat vzkaz.“

A tak jsem si s neviditelným Karlem domluvil přes úslužného mladíka schůzku na pondělí večer. Nemá cenu věci odkládat, že ano.

*** NEDĚLE ***

Část neděle jsem věnoval internetu. Pročítal jsem informace o kavárně Paralelní metropole. Původně jsem si chtěl jen najít adresu, ale když jsem klikl na jejich stránky, otevřel se mi nový svět – svět bitcoinů, hackerspacu a kryptoanarchie. I o těch čipech jsem se dočetl, prý se s nima dají zatím tak maximálně otvírat dveře nebo zaplatit útrata. To se někdo nechá čipovat kvůli takovým blbostem? Že měl Šíma v sobě čip, to by mě nenapadlo ani ve snu. Taky mne zarazilo, že se v té kavárně vlastně ničím jiným než bitcoiny platit nedá, koruny tam prostě neberou. Chvíli jsem vážně váhal, jestli si nemám nabízenou bitcoinovou peněženku zařídit, ale stačilo mrknout na kurs a okamžitě jsem tu myšlenku zavrhl. Takových peněz za jeden bitcoinek? Tak to prr, nejsem žádnej Rotšíld, navíc to vidím poprvý, nemá smysl se do něčeho takovýho vrhat po hlavě. Tak si u nich holt kafe nedám. Uvidíme, co mi doporučí ten ze záhrobí doporučený Kája.

*** PONDĚLÍ ***

V práci mi šéf nahrnul nějaký neočekávaný úkoly, takže jsem se do kavárny dostal až hodinu před zavřením. Za pultem stál už zas jiný vousáč, ten čajovník – jak se sakra říká majitelům čajovny? – měl snad s těmi hipstery pravdu.

„Dobrý den,“ začal jsem ve vší slušnosti. „Nechával jsem tu v sobotu vzkaz pro Karla, rád bych se s ním potkal. Mám pro něj nějaké informace.“

Kavárník se usmál a pokýval hlavou. „Vím o tom. Je tu, čeká na vás v salonku.“ Ukázal prstem za sebe a dodal: „Ohledně kávy přijdu za chvilku, až se Kájou domluvíte, co a jak.“

Oddechl jsem si. Nebudu muset potupně přiznat, že žádné bitcoiny nevlastním. Kdoví, jak tady lidem bez bitcoinů říkají, napadlo mě. Taky používají to módní slovo mudla? Spíš mají něco extra, jako je extra celý tento divný svět. Odlepil jsem se od pultu a vešel do dveří, které mi vousáč ukázal. Octl jsem se v moderně zařízeném prostoru, samé sklo, ocel, skořepinová křesílka. Rozhlédl jsem se, ale Karla jsem nikde neviděl. Vlastně žádného chlapa jsem neviděl, jen v rohu u menšího stolku seděla nad noťasem mladá slečna. Zamířil jsem k ní.

„Dobrý den, hledám Karla,“ oslovil jsem ji. „Prej by tady někde měl být,“ mávl jsem rukou neurčitě kolem sebe.

Dívka se vesele usmála. „Jestli říkáte Karla, tak jste na správné adrese.“ Zvedla se a podala mi ruku. „Kája,“ představila se.

Přiznávám, zaskočila mě. Odsunul jsem protější křesílko a nešťastně se do něj sesunul. Chlapovi bych to snad nějak vysvětlil, ale holce? Dívka mě zvědavě pozorovala. Pak nevydržela.

„Máte prý pro mě nějaký vzkaz. Od koho, jestli se můžu zeptat?“

Tak hochu, a bojuj, vzdychnul jsem v duchu a položil před sebe mobil.

„Víte,“ začal jsem opatrně, „asi se vám to bude zdát divný. Jmenuju se Tobiáš a jsem – teda býval jsem – poměrně dobrým kamarádem Šimona Nováčka.“

„Šimi…“ vzdychla Kája a oči se jí zalily slzami. „Moc mi chybí. Vůbec by mě nenapadlo, že ho vidím naposled, když jsem s ním před časem mluvila.“

„Mně taky chybí, hodně,“ přikývl jsem. Vzal jsem mobil do rukou a nervózně jím otáčel. Vůbec jsem nevěděl, jak začít.

„Co mi teda vzkázal?“

„No, víte, ono je to trochu složitější.“

„O jé,“ zaznělo přes stůl. „Takový začátek vždycky zavání nějakým průšvihem. Tak co se musí dořešit?“

„Není žádný problém, ani průšvih. Já jen… já se přiznám, že nevím, jak vám to mám říct,“ přiznal jsem se nešťastně. „Ono je to fakt celý hrozně podivný.“

„Tak do mě, já něco vydržím,“ nadechla se.

Nadechl jsem se také a všechno jsem té útlé tmavovlasé dívce vypověděl.

Stáli jsme před branou krematoria, hlavy skloněné nad mým mobilem. Kája pročítala zprávy a jen sykala. Dočetla poslední a podívala se mi vyděšeně do očí.

„Tobiáši… já tomu nevěřím. To je nějaká habaďůra, to není možné přece. Nikdo nikdy…“ hlas se jí vytratil do ztracena.

„Ano, právě, nikdo nikdy,“ potvrdil jsem. „Ale vy jste to svým čipem dokázali!“

„Nevěřím. Prostě nevěřím. To není možné. Není.“

„Ale… kdo jiný by to mohl být? A jak by to dělali s wifinou? Pojďte se mnou a uvidíte, že se za čas číslo z mobilu ztratí. Kdo by tohle uměl? Vy o virtuálním světě víte mnohem víc, než já, je tohle vůbec možný?“ Přiznám se, že mě svým odporem pořádně nahlodala. Že bych byl opravdu totálně pitomý a skočil na nějakou ptákovinu?

Kája mi podala mobil. „Odblokuj mi ho,“ zatykala mi.

Naťukal jsem pár čísel, najel na zprávy a podal jí ho zpět.

„Napíšu mu já, můžu?“

„Právě jsem tě o to chtěl poprosit.“

‚Šimi, jestli to jsi opravdu ty, tak to dokaž. Ty víš jak. Kája z ParaMka. 56K12.‘

Chytrá holka. Tak teď jsem opravdu zvědavý, jak to dopadne.

Čekali jsme dlouho, ale marně. Zatracený Šíma, kde se zas fláká, napadlo mě. Pak jsem se musel v duchu usmát. Fakt mi asi hrabe. Opravdu se vztekám na mrtvýho kamaráda a podezřívám ho, že místo komunikace se mnou radši paří někde kdoví s kým?

Rozloučili jsme se rozpačitě. Vzal jsem si od Káji telefonní číslo a slíbil, že jí dám okamžitě vědět, jakmile se přijde nová zpráva. Rozcházeli jsme se s pocitem, že jsme oba dva skočili někomu neznámému na špek.

*** ÚTERÝ ***

Celý úterý jsem byl jak na trní. Do práce jsem šel kolem krematoria. Pomalu, co noha nohu mine, ale žádná zpráva na mobil nenaskočila. V práci jsem seděl jak na jehlách, očima jsem popostrkoval hodiny, abych už už mohl vypadnout. Pomalou chůzi kolem kremačky jsem si zopakoval i cestou domů, abych pak v několikaminutových intervalech vybíhal před barák na místo, kde se jindy vždy telefon probral. Kromě několika dotazů od Káji však za celý večer nedorazilo nic. Spát jsem šel s pocitem, že většího hňupa svět neviděl.

Konec druhé části.

Autor: Radmila Tomšů