Povídka Ireny Moravcové voní létem a malinami. Co může být nevinnějšího a pohodovějšího, než si vydělat penízem sbíráním těchto plodů, že? Nebo ne?

Honza postavil na stůl poloprázdný půllitr. „Co ta tvoje brigáda, vole?“ oslovil přátelsky spolužáka z průmyslovky. Vlastně bývalého spolužáka – před měsícem maturovali.

„Se, vole, radši neptej! Hnusná práce!“

„Sbíráš maliny, ne?“

„Jo! Už mi z toho hrabe. Sem včera nemoh usnout a co myslíš, že sem měl furt před vočima? Ty zasraný maliny! Sem kurevsky utahanej, vo poškrabanejch pazourech ani nemluvím. Ty vodporný keře maj takový trny, že mi na tuty zůstanou jizvy. Ať si ta baba strčí tu podělanou pětistovku třeba do prdele!“

Honza zbystřil. „Pětistovku, Pájo?“

„Pětistovku za vodpoledne. Sem čekal, že votrhám pár keříků, shrábnu prachy a pudu. Ale to je nekonečný, tohleto! Makám tam už štyry dny a těch zkurvenejch malin neubejvá!“

„Ta babča ti dá pětistovku za každý vodpoledne?“ ujišťoval se Honza. „Jen tak na ruku?“ Nenápadně se rozhlédl, jestli je někdo neposlouchá.

„Hm.“

„Ty vole, to je docela dobrej džob! To bych bral!“

„Klidně tam di zejtra místo mě, kámo,“ odfrkl Pavel a dopil pivo. „Nechci už žádný pojebaný maliny vidět až do konce života.“

„Super!“ zaradoval se Honza.

Pravda byla, že prachy potřeboval. A sbírání malin byla přece směšně lehká práce…

***

„Dobrý den,“ pozdravil zdvořile, když mu přišla otevřít k rozvrzaným vrátkům. Bělovlasá, vrásčitá babička se stářím vybledlýma očima, oblečená ve staromódních béžových šatech a naškrobené zástěře. „Já jsem Honza Bednář, Pavlův kamarád. Von dostal nějakou alergii nebo co, tak jsem mu nabídnul, že to tady u vás dodělám.“ Ještě než prošel brankou, rozhlédl se, jestli ho do téhle zastrčené uličky na kraji města nikdo nesledoval.

„To jste moc hodný, mladíku.“ Ukázala mu v úsměvu zuby tak dokonalé, že nemohly být její vlastní. „Jmenuji se Malinová.“ Podala mu kostnatou ruku potaženou stařeckými skvrnami posetou kůží, pod níž prosvítaly modré stužky žil.

„Paní Malinová, co potřebuje sklidit maliny,“ zažertoval.

„Tak tak. Tudy se dostaneme rovnou dozadu na zahrádku. Pojďte!“ Vedla jej kolem domu – oprýskané vilky, která vypadala stejně staře a opotřebovaně jako její majitelka.

„To víte, ruce už mi tak neslouží, mám revma,“ vysvětlovala stařenka. „Praneteř naštěstí vždycky někoho sežene, kdo mi ty moje malinky obere.“

Začalo to dávat smysl. Pavel mu totiž vykládal, že brigádu sehnal přes internet – ovšem takhle babča vypadala, že není zvyklá používat snad ani elektřinu.

„Adrianka by mi s tím sama pomohla, ale má tuze náročnou práci. Nechává mi tu i penízky. Vyplatím vás, až budete odcházet. Tak a jsme tu.“

Zahrada za domem nebyla velká, Honza ji odhadoval na zhruba padesát metrů čtverečních, ovšem maliní rostlo prakticky všude. Některé plody byly ještě nezralé, některé dozrávaly, některé se na Honzu z keříčků zrovna smály, rudé a dokonalé, velké jako mužský palec.

„Tady si vezměte kbelíček,“ ukázala paní Malinová. „Držte ho levou rukou a pravou sbírejte. Pouze pravou a jenom úplně zralé maliny, pamatujte! A hlavně nesmíte ujídat, mládenče,“ zdvihla kostnatý ukazováček. „Neujídat!“

Zvedl kyblík. „Proč mám sbírat jenom pravou rukou?“

„Kdybyste sbíral levou, přineslo by to smůlu.“ Pohlédla na něj, jako by tohle přece vědělo každé malé dítě. „Džem by se nemusel povést a malinky by napříště mohly špatně rodit.“

Stará pověrčivá bába! Ať si pindá, jen když zaplatí.

Honza poctivě sbíral pouze pravou rukou, kbelík držel v levé. Maliny byly velké a rostly hustě u sebe, pětilitrový kbelík naplnil asi za hodinu. V malinovém houští však červených plodů jako by ani neubylo.

„Tady si vezměte druhý kbelíček,“ vyzvala jej stařenka, která po celou dobu, co trhal maliny, seděla na zápraží a pozorovala ho. Možná hlídala, aby skutečně neujídal.

Honzovi to přišlo absurdní. Malin měla tolik, že jedna dvě, co by si občas strčil do pusy, by jí chybět nemohly. Nejspíš byla prostě lakomá. Ale co! Stejně ani neměl chuť.

„Já si to zatím odnesu do kuchyně,“ pokračovala jeho zaměstnavatelka. „Přinesu vám vychlazený čaj. Určitě máte žízeň. Jak že se tomu dneska říká? Dodržovat pitný režim, viďte?“ Skřípavě se zasmála.

Žízeň měl a čaj přijal rád. Byl to nějaký bylinkový, studený a oslazený medem chutnal božsky. Do večera, než se s paní Malinovou rozloučil a slíbil, že nazítří přijde zas, vypil ještě tři hrnky – jeden za každý kyblík malin, který nasbíral.

Když odcházel, přemýšlel, co se všemi těmi malinami babča Malinová dělá. Vždyť jen za dnešní odpoledne natrhal dvacet litrů. Mluvila o marmeládách. Ale v takovém množství? Možná zavařuje na kšeft…

Koneckonců tohle nebyla jeho starost. Hlavně, že ho v kapse hřála pětistovka a zítra měl výhled na další.

***

Honza chodil k paní Malinové déle než týden, vždy odpoledne na dvě až tři hodiny. Ruce i lýtka měl poseté škrábanci od trnů, podobně jako Pavel viděl maliny nejen když večer zavřel oči, ale dočista všude. Zahlédl je v tramvaji na kloboučku starší dámy, v barevných cákancích na sukni jakési dlouhonohé brunetky se svůdným tetováním na rameni, v červeně nalakovaných nehtech manažerky, která spěchala ulicí a cosi poštěkávala do telefonu…

Jenže čtyři tácy za osm dní znamenaly slušný prachy. Navíc už je neměl. Potřeboval další a na zahrádce paní Malinové bylo stále rudo. Občas měl dokonce pocit, že než naplní dva kyblíky, může znovu pokračovat tam, kde ten den začal. Jako by mu maliny dozrávaly v patách. Jen co se otočí a ujde pár kroků, tak se z těch světle červených stanou temně rudé. Ale tím líp! Zahrádka téhle babči byl hotový zlatý důl. Čím víc malin, tím víc prašulí!

„Pozor, mladíku,“ upozornila ho stařenka, „Vynechal jste ty dva převislé šlahouny.“

„Jasně.“ Rychle se shýbl. „Jak jsou dole, ňák jsem je přehlídnul. Jsem asi trochu unavenej.“ Malina dopadla do kbelíku, za ní další a další a… ta třetí se mu v ruce změnila v brouka s malinově rudýma očima. Vykřikl a rozmáčkl ho mezi prsty, do dlaně mu však stekla pouze malinová šťáva.

„Děje se něco?“ zajímala se paní Malinová.

Naštěstí k ní byl otočený zády. „Nic!“ odvětil spěšně. Periferním viděním zahlédl, jako by se maliny v kbelíku trochu pohnuly, jakmile se na ně ovšem podíval přímo, žádný pohyb nezaregistroval.

Když odevzdal plný kbelík a jeho zaměstnavatelka mu jako obvykle nabídla vychlazený čaj, hodiny na nedalekém kostele odbíjely půl šesté. Bim – bam – bim – bam. Měl pocit, jako by mu zvonilo přímo v hlavě. Než stařenka zašla do domu, zahlédl, že jí na rameni sedí smrtihlav.

Otřásl se. Proti své vůli si vzpomněl, jak ráno během nákupu viděl u regálu se zeleninou jakousi paní s asi osmiletou holčičkou. Dívenka měla na prstě smrtihlava a zapáleně vykládala mamince, že ho chce chovat jako domácí zvířátko. Vzápětí se na něj otočila a on uviděl stejné bledé oči, jako měla paní Malinová.

Ani nezaregistroval, že se vrátila na zahradu.

„Co tu stojíte jak Lotova žena?“ třepla jej po rameni. „Kbelíček máte přece tady.“

„Já jen… To nic!“ zamumlal.

„Že vy myslíte na nějakou slečnu,“ usmála se skoro rozverně. „Mládí, mládí… Jestli na vás čeká, klidně dnes skončete dřív. Však můžete pokračovat zítra.“

Kývl. Možná opravdu potřeboval pauzu.

Dala mu pětistovku a vyprovodila jej k vrátkům. Tak jako každý den.

***

„Adrianko? To jsem já, teta,“ ozvalo se v telefonu.

„Ano, teto?“ Sundala si brýle a promnula oči unavené z celodenního koukání do počítače. „Co se děje?“

„Adrianko, ten mládenec, co mi sem chodí na maliny… Víš, byl dneska takový bledý a třásl se, když odcházel. No… na rohu ulice se skácel. Leží tam a nehýbe se!“

Tiše zaklela. „Volej záchranku. Pro jistotu zkontaktuju Kamila. Přijedu za tebou, jak to půjde.“

Než se do tetina domku na kraji města dostala, byla skoro tma.

Na kuchyňském stole stálo na třicet sklenic s malinovým džemem, v hrnci na kamnech probublávala další várka.

Adriana usrkla vychlazený čaj. „Kolaps. Resuscitace nepomohla. Odvezli ho rovnou na patologii. Ještě, že tam toho Kamila máme – mimochodem, moc prosí o jednu či dvě sklínky.“ Kývla směrem k baterii džemů vyrovnané na stole. „Teto, ty sis nevšimla, že ten kluk byl feťák?“

„Feťák?“ protáhla stařenka. „Kdo by to byl řekl!“

„Prý to bylo i přes škrábance od maliní docela vidět. Píchal si. Kamil předpokládá heroin, víc bude vědět, až dostane zprávu z laborky. Jak dlouho sem vlastně chodil sbírat?“

„Devět dnů.“

„Devět?! Obvykle to ti kluci zabalí po třech čtyřech dnech. To je tak akorát.“ Potřásla hlavou. „Vlastně nám to hraje do karet, že si píchal. Feťáci občas umřou a nikdo se nad tím nepozastaví. Určitě potřeboval peníze, aby si mohl kupovat ten sajrajt. Proto to nevzdal jako ostatní.“ Unaveně si povzdychla. „Teto, proč jsi ho sem nechala chodit tak dlouho? Víš přece, že…“

„Chtěl chodit, tak chodil. Co bych mu to vymlouvala? Byl dospělý, zodpovědný sám za sebe. Navíc sbíral hezky pravou rukou, nic nepolámal, malinky byly spokojené. Všechno fungovalo, jak má.“ Stařenka nabrala čistou lžičkou trochu rudé hmoty z hrnce. „Ochutnej džem, Adrianko. Výborný, viď?“ Mrkla na ni a najednou vypadala o mnoho let mladší. „Maliní pročistí všecko, děvečko, ať už má člověk v sobě jakékoli svinstvo. Třeba i ten herojín. A kdy jsme naposledy měly AB mínus?“

Autor: Irena Moravcová