Ač Ondřeji Riebauerovi v létě bude teprve 32 let, s florbalem už prožil celé čtvrtstoletí. Za těch 25 let se pak postupně stal několikanásobným mistrem republiky dorostenců a juniorů, v nejvyšší soutěži odehrál 200 utkání a v roce 2015 zvedl po vítězném superfinále nad hlavu i trofej pro českého šampiona. Jak sám v obsáhlém rozhovoru přiznává, do Kladna původně před čtyřmi lety přišel, aby si tu užil florbalový „důchod“. Jenže nakonec tu pořád nejen hraje, ale dva roky i trénoval, a teď se od 1. června stal novým generálním manažerem Kanonýrů.

Ondřej Riebauer ještě zažil doby, kdy museli florbalisté na ulicích kolemjdoucím neustále vysvětlovat, co že za podivné hole drží v rukou a jak že se ten sport přesně jmenuje. Jako kluk zažil i časy, kdy proti sobě místo klubů hrávaly mnohem častěji základky. Do Kladna si přijel před pár lety užít „florbalový důchod“, nakonec se ale od 1. června stal novým generálním manažerem Kanonýrů. „Nejlepší je, když člověk může dělat práci v oboru, který mu je blízký a má k němu vztah. A to se teď přihodilo,“ říká Riebauer.

Jak se u vás láska k florbalu zrodila?

Bylo mi šest sedm, když nám někdo na Základní školu Vodičkova v Praze přišel odprezentovat florbal. Psal se rok 1994 či 1995, nikdo z nás netušil, co je to za sport. Nicméně dostali jsme trenéra Milana „Mejlu“ Morávka, který to později dotáhl až na kouče Střešovic, a ten nás vedl ve školním kroužku. Hráli jsme proti jiným školám, vyhrávali medaile. Nicméně toho Milana Morávka o pár let později přetáhla Bohemka a on si tam vzal pár kluků s sebou včetně mě. Takže jsem začal hrát za Bohemians a jezdil na oficiální žákovská mistrovství.

Nicméně většina florbalových pamětníků vás má spojeného s Future.

Je to tak. V Praze bývaly dva mládežnické týmy – Faraos a Tornádo Barrandov, které byly suverénně nejlepší. Spojením těchto klubů pak vznikl SSK Future, na české scéně velmi úspěšný tým. Před jedním z těch žákovských šampionátů jsem od nich dostal nabídku a během mistrovství jsme se ještě s jedním spoluhráčem dohodli na přestupu. Jenže pikantní bylo, že jsme na Future s Bohemkou narazili v play off, kde jsme prohráli na nájezdy. Trenér to pak těžce nesl, protože si vzhledem k tomu, že oba jsme nájezd neproměnili, myslel, že jsme se na to vykašlali schválně. Od té doby jsem byl ve Future, dostal se až do áčka, kde jsem hrál do listopadu 2012.

Na co z té doby nejraději vzpomínáte?

Na to, jak jsme sváděli velkolepé boje s Tatranem v semifinále play off. Bralo se to tehdy tak, že Tatran je stroj složený z rozených vítězů, který sbíral tituly jak na běžícím páse. Oproti tomu byl Future složen z šikovných individualit, kde se taktika nijak extra neřešila. My šli na semifinále s Tatranem a říkali si na hřišti kdo, jak a kde bude hrát. O těch sériích se psalo i v novinách jako například o souboji šikovných lajdáků proti profíkům. Přes Tatran jsme v playoff bohužel nikdy nepřešli. Ale byli jsme blízko – pamatuji si, jak jsme v roce 2008 hráli v Edenu, vedli jsme 2:1 na zápasy a chybělo nám jediné vítězství, aby Tatran historicky poprvé neprošel do finále. Jenže on to klasicky dotáhl, vyhrál v nájezdech a rozhodujícím pátém utkání opět zvládl koncovku lépe. Pak ve finále s přehledem porazil Vítkovice. Myslím, že kdybychom se do finále dostali my, měli jsme titul. Pak už to šlo s Future dolů – Dan Šebek odešel do Švýcarska, tým se začal omlazovat, hráli jsme jen play down. A do toho jsem dostal nabídku z Tatranu.

Váhal jste?

Moc ne. S Future jsme hráli o udržení, takže mě samozřejmě lákalo hrát každý rok o titul. Navíc mě oslovil Honza Zahalka, který mě znal a předtím trénoval Future, a věděl jsem tak, že pod ním tu šanci dostanu. A později sehrál Zahy důležitou roli i v mém posledním přestupu.

V Tatranu přišly medaile. Za tři roky jste získal tři včetně té nejcennější.

Říkám, že jsem si tam udělal postupku. První rok to byl bronz, pak jsme prohráli superfinále s Vítkovicemi a nakonec přišlo v roce 2015 zlato, kdy jsme porazili Boleslav na nájezdy. Měl jsem zlato na krku a říkal jsem si, že mi to v té mé florbalové kariéře stačí. Že můj hlavní cíl jsem si splnil a je konec. Jenže po roce „odpočinku“ se zase ozval Honza Zahalka, lákal mě do Kladna a já si uvědomil, že mi florbal chybí. Ale že už ho nechci dělat na tak vysoké úrovni, jako to bylo v Tatranu. A tady bylo „starý dobrý Kladýnko“, kam chodili hráči, kteří za to něco měli, ale moc se po nich nevyžadovalo. A já si řekl: Na důchod dobrý.

A z „důchodu“ se nakonec stala štace, kde jste byl dva roky hrajícím trenérem a teď nově i hrajícím manažerem.

Jak se sestoupilo ze superligy, Zdeněk (Jirák) a Ondra (Fuchs) se domluvili s Honzou Zahalkou, že už pokračovat nebude. A jelikož nás s Dušanem Přívarou brali za výrazné osobnosti, trenérskou pozici nabídli nám. My do toho skočili po hlavě, ale vědět, co nás čeká, tak bychom si to dvakrát rozmysleli. „Válčili“ jsme, ovšem vnímali jsme, že trénování mužského týmu je úplně o něčem jiném. Jak se říká: Dobrý indián ještě nemusí být dobrý náčelník. Úplně to nefungovalo, jak bychom si představovali, a navíc nám to výrazně svazovalo ruce při hraní. Když vyžadujete něco od hráče a sám to děláte na hřišti občas jinak, nepůsobí to zrovna nejlépe.

Učili jste se za pochodu?

Ano, bylo to opravdu náročné. Celou tu dobu jsem byl v kontaktu s Honzou Pazderou, dával mi dokonce tipy na trénování a cvičení, které jsme na Kladně zaváděli. Pomáhal mi, jak mám s týmem pracovat. Sice jsme se v určitých poznatcích posouvali, ale věděl jsem, že je potřeba mít kvalitního trenéra.

S Honzou Pazderou jste znali z působení ve Future, že?

Ano. Ale poznal jsem ho dřív, než se tam dostal ke trénování mužů. Dobře se znám i s jeho bráchou Michalem, který dřív působil ve Future jako brankář. A s Honzou jsme si sedli i ve věcech mimo florbal. Když jsem z klubu odcházel, byl zrovna trenérem áčka, ale v užším kontaktu jsme zůstali, i když jsem hrál za Tatran či Kladno a on trénoval Boleslav. Takže jsem pak „způsobil“ jeho příchod do Kladna.

Jak se ten příchod zrodil?

Tím, že jsem s ním byl v častém kontaktu, jsem věděl, že přemýšlí o změně. A taky vím, že má velké vize, plány a chce je realizovat. Tak jsem mu nadhodil, že Kladno je klub, který je ambiciózní, ale potřebujeme někoho, kdo nám ukáže, jak se to má udělat. Od základů klub nastaví, přebuduje, aby směřoval správným směrem. Honza o tom začal přemýšlet, líbilo se mu to. Lákala ho vize, že i když by najednou nehrál o titul, tak by přišel a musel klub za pochodu přestavět, vytvořit metodiku. Sešel se s vedením, které přesvědčil, když hned věděl, jak by s Kladnem pracoval. To o něj mělo zájem po první schůzce a já pak jen přiléval olej do Honzova plamínku rozhodování.

Až řekl ano.

A já tvrdím, že to, co se stihlo za rok pod Honzovým vedením, je neuvěřitelné a ukazuje, že jeho angažování byl jeden z nejlepších kroků v historii florbalového Kladna. Honza je zde sice „pouze“ sportovní ředitel, ale to jak teď klub funguje, je hlavně jeho zásluha, protože většinu současných věcí sem implementoval on. Ano, má celkem radikální přístup, není extra diplomatický. Je to tvrdý ředitel, což někomu po chuti není a má tak občas nějaké střety, ale je to jeho styl práce a evidentně mu přináší úspěch. Můžu porovnat Kladno, když jsem přišel já, s dnešním Kladnem, když je tady Honza. A je to rozdíl, jaký byl před těmi čtyřmi lety mezi Kladnem a Tatranem. Ten jsem bral z hlediska přístupů za totálně profesionální tým a špičku, zatímco Kladno bylo postavené na slušných podmínkách a kamarádských vztazích. Ale jak se to teď tady dělá, tak se za mě ani na Tatranu nedělalo. Nároky a práce s hráči jsoutu diametrálně odlišně nastavené, než byly. Klub zkrátka začíná fungovat jako profesionální organizace.

Jak jste vnímal období před minulou sezonou, kdy řada hráčů – a vašich kamarádů – odcházela, protože nechtěla kráčet po nové, přísnější cestě?

Ne s každým hráčem jsem měl vztahy, že bych musel bojovat za to, aby zůstal. Ale s několika jsem ty vztahy měl a věřil jsem, že by pro tým byli přínosem. Zároveň ale znám dobře Honzu, a tak jsem si netroufal přemlouvat někoho, o kom jsem věděl, že by Honzovy nároky nebyl schopen splnit. Bylo by to kontraproduktivní. S některými kluky jsem ty rozhovory vedl, chtěl jsem, aby Honzovi dali šanci. Pár z nich souhlasilo. Jenže nakonec to stejně nedali, což souvisí s tím, jak Kladno fungovalo dřív. Hráči nikdy takové nároky a přístup nezažili. A najednou ze dne na den po nich chtěl někdo místo tří tréninků týdně čtyři až pět, což bylo pro ně nebylo akceptovatelné. Už před sezonou jsem ale na setkání s novináři říkal, že hráči, kteří zůstali, jsou ti, se kterými můžeme pracovat, protože jsou si vědomi těch nároků. Pročistilo se to od kluků, kteří florbalu takový čas nechtěli věnovat.

Ale byl to průvan, že?

Ano, byl to radikální krok. A nevím, jestli v minulosti takovou obměnu nějaký tým vůbec zažil. Vždyť skončilo snad dvacet hráčů, kteří byli nějakým způsobem v áčku. A to mluvíme o florbale, který se hraje na dvě až tři lajny. Strašný průvan! Do toho přišlo tolik nových lidí. Byl to odvážný tah, ale jak se ukázalo, tak úspěšný. Asi zatím ne výsledkově, jenže to by se zase chtělo moc. V sezoně, kdy se téměř všechno přenastaví, přijde spousta nových hráčů, by byl zázrak, kdybychom to hned potvrdili i výsledkově. A to 1. liga nemá nějakou extra úroveň. Ale i tak se jednalo o nejlepší umístění po základní části za poslední roky a podařil se historický postup do čtvrtfinále poháru.

Teď můžete vývoj klubu ovlivňovat nejen na hřišti ale i z kanceláře, protože jste novým generálním manažerem Kanonýrů. Váhal jste nad nabídkou?

Přišla v koronavirové době, kdy všechny rady zněly a pořád zní: Neměňte práci, pokud nemusíte! Ale já i přesto tu výzvu přijal. Víte, nejlepší je, když člověk může dělat práci v oboru, který mu je blízký a má k němu vztah. A to se teď stalo. Poslední tři roky jsem pracoval v nadnárodní společnost v oboru automatizace průmyslové výroby. Měl jsem se tam dobře, práce mě bavila, ale nikdy jsem to nebral tak, že jsem v oboru, ve kterém bych chtěl strávit celý život. Nicméně hodně jsem se tam naučil v oblasti managementu, což mohu využít teď jako generální manažer Kanonýrů.

Co přesně jste měl na starosti?

Vezmu to postupně. Po škole jsem pracoval v obchodním oddělení jedné finanční instituce, pak jsem přesídlil do firmy z oboru vahařství. Zprvu jsem dělal v obchodním týmu a následně se stal vedoucím projektů. Pak mě oslovila přímá konkurence a já odešel. Přesídlil jsem z retailu a zaměřil se na průmyslovou výrobu, kdy jsme pracovali pro velké koncerny. Tady jsem měl na starost realizaci projektů od A do Z. Tedy softwarovou a hardwarovou implementaci. Naučil jsem se projektové a procesní řízení a práci s lidmi, což teď mohu využít. Ale co mě nejvíc ke Kanonýrům táhne je, že teď ty věci mohu dělat v oboru, ve kterém jsem těch zmiňovaných 25 let.

Navíc často v podobných pozicích ve florbalových společnostech či klubech sedí lidi, které znáte, že?

Přesně tak. Vzpomínám si, jak jsme dříve hráli florbal za odměnu. Na prvním místě byla škola, až pak se mohlo jít na trénink. Najednou se spoustou lidí, se kterými jsme to spolu plácali a na letních turnajích chodili na pivo, se teď potkáváme v určitých klubových pozicích.

Máte nějaké motto, se kterým přicházíte na pozici generálního manažera?

I cesta může být cíl. Nechci obětovat dlouhodobé cíle kvůli krátkodobým výsledkům, na což Kladno naráželo dřív. Že půjdeme bezhlavě za postupem do superligy, pro jeho splnění uděláme všechno na úkor toho, jak budeme na tu soutěž skutečně připraveni. Že budeme riskovat, že přijde velký odliv hráčů a my budeme muset narychlo hledat nové. Že sice postoupíme, ale v mnoha oblastech a kvalitou nebudeme připraveni ligu udržet. Můj cíl je, abychom nejdříve profesionálně fungovali ve všech strukturách klubu. Superligová příslušnost by měla být důsledek, ne příčina. Nikdy se tu totiž nepodařilo nastavit superligový standard, nepřišli sem kvalitní hráči, ale spíš ti, kteří nechtěli florbal dělat na plno. V tom jsme s Honzou Pazderou za jedno: Nechceme tu hráče, který sice udělá 80 bodů za sezonu, ale řekne, že chce trénovat dvakrát týdně. To není článek do skládačky, kterou tady chceme. Proto říkám, že i cesta může být cíl. Když to začneme dělat dobře, úspěch přijde.

Je vaše výhoda, že znáte lidi v klubu napříč kategoriemi? Že řada spoluhráčů z áčka trénuje děti, a tak kdyby něco skřípalo, dozvíte se to z první ruky?

Výhoda to je. Ale tyto věci má výborně podchycené Honza Pazdera jako sportovní ředitel. Však on sám si kluky jako Martin Czeczinkar, Michal Skuhrovec či Míra Šnajdr na trenérské pozice dosadil, věří jim a bude prvním, kdo by se o problému dozvěděl. Já beru jako výhodu, že jsem v této organizaci i jako hráč. Spousta lidí sice může namítat, že hrající manažer nemůže obě činnosti dělat na sto procent. Já si ale myslím, že tohle platí pro hrajícího trenéra. Ten nevidí hru komplexně, nemůže dávat pokyny, když je zrovna na hřišti a obecně má velké hranice, na které naráží. Já vnímám, že jako člen elitního mužstva Kanonýrů vidím, jak ten klub funguje doopravdy. Vidím, co by mu pomohlo a můžu to z pozice generálního manažera ovlivnit. Pozitiva vidím i v opačném směru. Na rozdíl od klasické komerční organizace, zde není cíl maximalizace zisku, ale sportovní úspěch. A ten mohu, oproti jiným generálním manažerům, ovlivnit i jako hráč. Vím, že takovou motivaci jsem ve své bohaté kariéře ještě neměl.

Autor: Robert Sára