V povídce Kateřiny Vágnerové to tentokrát bude vonět barvami a divadelními šminkami. Pojďme se podívat za jednou malířkou a jedním majitelem divadla.

Zlehka načrtla obrysy obličeje. Pevný tvar brady, výrazný nos, hladké čelo. Tvář se pod dotyky štětce pokryla rašícím strništěm, ústa pozdvihla koutky v mírném úsměvu a v černých očích stíněných hustým obočím to zajiskřilo.

„Škoda, že jsi jen sen,“ šeptla a otřela si zašpiněné ruce do kusu hadru. „Byla bych tě milovala.“

***

Pevně stiskl rty. Seděl v obřadní síni, ale jen pramálo poslouchal blábolení úředníka, který pronášel pohřební řeč nad Heleninou rakví. Rozčileně si promnul nos. Jak si mohla dovolit umřít? Klidně si vkročí do silnice a nechá se přejet. To skutečně přehnala. Co teď bude dělat? Nutně ji potřebuje! Nezbude mu, než se poohlédnout po někom, kdo ji nahradí.

***

Jadwiga poposedávala na kavárenské stoličce. Pro jistotu přišla o deset minut dřív, jenže teď najednou nevěděla, zda se nemá zvednout a odejít. Na druhou stranu, do nečasu za oknem se jí nechtělo. Přes zamlžené sklo pozorovala, jak do kaluží šplouchavě dopadají kapky deště. Na hladině po nich zůstávaly bubliny. Znamená to, že bude pršet dlouho, připomněla si, co jí říkávala maminka, a otřásla se. Nohy jí zábly a ruce měla jako led.

Sama nevěděla, proč je tak nervózní. Přece se s tím… jak se jmenuje? Z kapsy vytáhla zmuchlaný papírek s poznámkami. Aha, Teodor Laucký. Jenže o jméno nešlo. To hlas v telefonu ji vyvedl z míry. Plochý a nevýrazný, a přesto podbarvený nějakou dobře utajovanou emocí. Zneklidňovalo ji, že nedokázala odhalit jakou.

Ale co, do háje, přece se s ním neschází na žádném pochybném místě. Tohle je veřejný, naprosto bezpečný prostor. A on mluvil o mimořádné nabídce. Zmínil portréty. Možná bude chtít nějaký namalovat.

Dveře se otevřely a dovnitř vešel vysoký muž v kašmírovém kabátu a zjevně drahém obleku. Její smysl pro krásu rozhodně ocenil kvalitu použité látky i to, jak mu oblečení dokonale sedí. Určitě muselo být ušité na míru. Přesto doufala, že není tím, na koho čeká. Měl totiž prapodivně neurčité rysy, uhlazené vlasy možná blond a možná mírně prošedivělé, podlouhlý, ani příliš světlý, ani opálený obličej, vybledlé oči a nevýrazné rty. Nic nerušilo, nic nepoutalo pozornost. Jako malířka si většinou dokázala lidi zapamatovat velmi dobře. Podvědomě zaznamenávala tvar brady, velikost nosu, klenutí obočí i strukturu pleti. U tohoto muže si nebyla jistá, zda by ho poznala, kdyby ho zítra potkala na ulici. Nelíbil se jí. Jenže on se rozhlédl po kavárně a zamířil přímo k ní.

***

Zastavil se u dveří, složil deštník a střepl kapky deště, které mu orosily kabát. U okna seděla plavovlasá dívka a nejistě si ho prohlížela. Pozvedl obočí a ona váhavě přikývla. Dobře, patrně to opravdu bude ona malířka, se kterou se má sejít – autorka obrazů, které objevil v zapadlé galerii v polském pohraničí. V okamžiku, kdy už téměř přestal doufat, že najde, co hledá.

Barvy jiskřící ze stěn ho omráčily. Zasněné krajiny, mořské vlny útočící na rozeklané pobřeží, zátiší s růžemi, na kterých se třpytily kapky rosy, kočka povalující se na perském koberci, v jejíchž blýskajících očích se mísila ostražitost s ospalostí… a dva portréty.

Na prvním byla mladá žena s nezkrotnou hřívou měděných vlasů. Překrásná, ale něco číhavého v jejím výrazu dávalo tušit, že by nebylo radno si s ní zahrávat.

Z druhého jej pohledem, který pronikal do duše, sledoval tmavovlasý muž. Věděl o vás všechno – od nejtajnějších přání, po největší hříchy. Věděl… a chápal. Bílé zuby zářily ze snědé tváře, oči se smály, přesto někde v hloubce skrývaly bolest.

Vybavil si slova galeristky.

„Jadwiga Grodska… Polka, ale žije už pár let v Čechách. Její maminka prý odtud pocházela… Potkaly jsme se náhodou – u veterináře. Já byla se psem, ona s nemocným kocourem. Povídaly jsme si a já zmínila, že vlastním galerii. Za pár dní se objevila, celá rozechvělá, a přinesla na ukázku dva ze svých obrazů. Pokud jenom trochu rozumíte umění, tak vám musí být jasný, proč jsem se s ní okamžitě domluvila na výstavě…

…Většina obrazů se prodala. Jadwiga je nadšená. Zatím se jí moc nedařilo, ale zdá se, že tohle pro ni bude hotový průlom. Zmínila se, že pracuje jako grafik ve sklárně a že ji to vážně nebaví. A že teď nejspíš podá výpověď. Ne že bych to považovala za rozumný, uživit se jen malováním není žádná legrace, jenže to víte, mládí. Kde ovšem pak bude bydlet, to vážně nevím, k té práci patří podnikový byt. A vůbec, je to taková osamělá holčina, pokud nebude chodit do práce, nejspíš s nikým nepromluví, jak je rok dlouhý.“

Potřásl hlavou a vrátil se do současnosti. Musí se soustředit. Musí ji získat. Protože zatím nepotkal nikoho, kdo by tak přesně splňoval jeho potřeby. Dokonce ani Helena se nehodila tak dokonale. Přinese mi úspěch, blesklo mu hlavou. Konečně se opravdu proslavím.

Došel ke stolku. „Slečna Grodská?“

Přikývla.

Ulevilo se mu. Trochu se bál, že ona zneklidňující mladá žena na obraze by mohla být autoportrétem. Naštěstí ne. Určitá podoba tady sice byla, ovšem tato dívka nebyla ani zdaleka tak oslnivá, ani tak nebezpečná. Málem si spokojeně zamnul ruce, ale ovládl se. Musí být opatrný!

Zapředl s dívkou zdvořilý rozhovor. O něco později už věděl, že je nesmělá a současně urputně touží po uznání. Výborně! Obratně kormidloval povídání směrem, který potřeboval, a úponkem mysli zkoušel, zda ji dokáže ovládnout.

„Vaše krajiny i zátiší jsou jedinečné, ovšem stejně mne nejvíce zaujaly ty dva portréty. Škoda, že už byly prodané. Mohla byste je pro mne namalovat znovu? Ovšem raději celé postavy a líbily by se mi v trochu jiném oblečení. Představuji si krajky, spoustu sametu pro ženu, pro toho muže pak cylindr a dlouhý kabátec… Mělo by to být mírně dekadentní a výstřední.“

Dívka viditelně váhala. Na zakázku se patrně zatím malovat nenaučila.

„Myslím, že bych to dokázala, ale proč po mně chcete něco takového? Raději bych, abyste si vybral obraz, který jsem namalovala ze své vnitřní potřeby.“

Ovládl pokušení protočit panenky. Tak mladá a naivní. Což se vlastně hodí. Helena byla až příliš zkušená, a proto… S touto by mohl manipulovat snadněji. Udržel hlas klidný a upřel na ni pohled zdaleka ne tak bezvýrazný, jako v okamžiku, kdy vstoupil do kavárny.

„Podívejte, týká se to mé nabídky. Vlastním malé pražské divadlo a potřebuji novou výtvarnici, která by pro mě navrhovala scénu. O vaši předchůdkyni jsem bohužel přišel.“

V dívčiných světlých očích zablýskl zájem. Rostla v něm naděje, že ji získá. Pro jistotu však pokračoval.

„A nejenom to. Kromě scény potřebuji i návrhy kostýmů.“

Neklidně zašoupala nohou. „To zní samozřejmě lákavě. Ale proč já? Nemám s tímhle oborem zkušenosti. A proč chcete, abych namalovala zrovna muže z mého portrétu?“

„Jeden z našich herců se mu neuvěřitelně podobá.“

Rozšířily se jí zorničky.

„Myslela jsem, že nikdo takový existovat nemůže. Že je to jen můj sen.“

„Ujišťuji váš, že opravdu existuje. Však se s ním časem seznámíte.“

„To přece nemůže být pravda?!”

Spokojeně se ušklíbl.

„Zase tak moc se neradujte. Jak říkám, divadlo je malinké, takže bych potřeboval i to, abyste podle svých návrhů malovala kulisy. Ovšem nabídnu vám slušný plat. A…“ Odmlčel se a předstíral, že přemýšlí. „…protože by bylo potřeba, abyste se na čas přestěhovala do Prahy, můžete za pár korun bydlet v malém bytě, který je přímo nad divadlem.“

Viděl, jak znovu znejistěla. Jenže on ji chtěl mít plně pod kontrolou. Proto rychle dodal: „Skutečně nemusíte mít obavy, já žiji jinde, tato nabídka vás nezavazuje naprosto k ničemu.“ Znovu na ni upřel pronikavý pohled.

„Jak se vaše divadlo vlastně jmenuje?“ zeptala se.

Samolibě se usmál.

„Divadlo divů, možná jste už o něm slyšela.“

Ohromením pootevřela ústa.

„To není možné. Já… samozřejmě, že jsem o něm slyšela. Jenomže by mě v životě nenapadlo, že bych v něm mohla pracovat. To je… to je prostě div všech divů,“ začala se smát.

„V tom případě… Kdy se můžeme potkat v Praze? Šlo by to už zítra? Mohu pro vás poslat auto, to není problém. Podepíšete smlouvu, já vám ukážu divadlo a řeknu něco více o plánované hře. Nastěhovat se můžete příští týden a hned se pustit do prvních návrhů.“

Konec první části. Pokračování příští týden.

Autor: Kateřina Vágnerová