Po neúspěšném pokusu vrátit se k divadlu a kulturnímu životu v USA, se Cimrman ocitl v pasti poválečné Ameriky. Místo napsání dalších divadelních her se náš skromný génius vrhl do vědy a techniky, kde jeho brilantní mysl opět zazářila. Původně prý zvažoval stát se učitelem literatury na malé univerzitě v Kansasu, ale osud měl jiné plány. Při jedné přednášce o křídlech Ikarových zaujal mladého inženýra z NASA, který si vzal Cimrmanovu teorii o „lehkém vosku“ příliš doslova. Ostatní si toho nevšimli, ale on ano. Cimrman našel nové působiště.
V roce 1959 se Cimrman nenápadně připojil k týmu NASA pod pseudonymem „C. Man“, což bylo přirozeně krycí jméno, které prý sám s úsměvem navrhl. Původně měl na starost vaření kávy a zametání podlah v laboratořích, ale jeho vrozený smysl pro detail a neuvěřitelná schopnost vyřešit jakýkoliv technický problém ho rychle proslavily. NASA mu přidělila úkol: vyřešit problém s přistáním na Měsíci, který se zdál být pro Američany neřešitelný.
A jak už to bývá, Cimrman přišel s revolučním řešením, které Američany ohromilo: „Proč neuděláme Měsíc trochu měkčí?“ pronesl prý při jedné schůzce. „Tím pádem to bude jako přistát na matraci.“ Samozřejmě, špičkoví inženýři tento nápad odmítli jako nesmyslný. Cimrman se však nevzdal. Navrhl využít svých zkušeností z letu stíhací vzducholodí Karel a vylepšit lunární modul technologií, kterou nazýval „skákavý přistávací manévr“. Jednalo se o unikátní kombinaci fyzikálních zákonů a Cimrmanova sklonu k akrobacii.
Jeho největší přínos přišel až v roce 1969, kdy se mělo uskutečnit historické přistání na Měsíci. Cimrman totiž vynalezl speciální mazivo pro lunární modul, které fungovalo i ve vakuu a umožnilo měkké přistání. Toto mazivo, zvané „Cimrmanova slina“, se skládalo z tajné směsi surovin, kterou Cimrman údajně vymyslel už ve své dílně v Liptákově při experimentování s výrobou domácí zmrzliny.
Apollo 11 by bez Cimrmanovy pomoci možná ani neodstartovalo. Legenda praví, že byl to právě Cimrman, kdo Neilovi Armstrongovi tajně poradil slavnou větu: „Malý krok pro člověka, obrovský skok pro lidstvo.“ Armstrong prý původně chtěl říct něco mnohem méně vzletného: „Sakra, to byla dřina.“ Ale Cimrman ho na poslední chvíli zarazil a trval na poetické verzi.
Byl to právě on, kdo navrhl, aby astronauti při cestě na Měsíc přistáli v oblasti, kde by mohli najít stopy Cimrmanových vlastních pokusů o vesmírný let z roku 1908. Přestože mu tehdy selhala parní raketa postavená z pivních sudů, zanechal tam alespoň cedulku s nápisem „Přijdu hned.“
Když v roce 1969 Neil Armstrong poprvé vkročil na Měsíc, Cimrman stál v řídícím centru a se svým typickým sarkasmem dodal: „Škoda, že ten krok neučinili o pár metrů dál. Našli by tu moji cedulku.“
Ačkoliv se o Cimrmanově přínosu NASA po přistání mlčelo, jeho vliv na vesmírný program byl nepopiratelný. V roce 1972 mu dokonce nabídli pozici hlavního poradce pro Marsovské mise, kterou však Cimrman odmítl s tím, že „Mars je přece jen trochu moc daleko na můj vkus. A nemají tam divadla.“
Dnes je Cimrmanovo jméno v NASA občas šeptáno jako legenda, ale oficiálně jeho přínos nebyl nikdy uznán. V roce 1995 však byl po něm pojmenován kráter na odvrácené straně Měsíce, který zůstává navždy jeho tajným monumentem. A jak by Cimrman sám řekl: „Na Měsíc se možná ještě vrátím, ale nejdřív musím dokončit svou poslední hru.“
Měsíční elegie
aneb Proč tu není ani pivní stanice
Myslel jsem, že na Měsíci Neil cedulku mou najde,
„Přijdu hned,“ já psal kdysi, co na tom dneska sejde?
Žádný Cimrman tu nebyl, ani pivní stanice,
„Jen kráter s tvým jménem najdeš,“ řekla Zora, slepice.
Stoupám dál, v prachu kráčím, hledám kousek lidské stopy,
Našel jsem však místo toho jenom Armstrongovy boty.
A zatímco Země září, já se ptám: „Proč vůbec sem?
Snad kdyby byl tu pivní sud, měl bych důvod kráčet ven.“
Ticho všude, hvězdy blýsknou, Měsíc mrazí, studí v zádech,
Říkám si, že na mýtince lepší vzduch a větší nádech.
Ale cedulka, ta schází, snad ji vítr dávno vzal,
Možná Neil ji někam zakop, když tu kráter se mnou znal.
