V minulé části příběhu Dagmar Lachmanové jsme si přečetli, jakou zvláštní mocí je opatřen zdánlivě obyčejný vlněný panáček. A jaké zhoubné důsledky má zlo na naši duši. Kde končí naše právo se bránit? A kde už oprávněná pomsta ničí i nás? V poslední kapitole se dozvíme, zda se týraná žena dopustí i vraždy.

Sesula jsem se zase k zemi a seděla tak dlouho. Hodně dlouho. Začalo se smrákat.

Teprve když průvan přibouchl okno, vstala jsem, abych ho zavřela. A ta rána najednou všechny pochyby odstřelila. Už jsem věděla, co udělám. Nebe na obzoru temnělo, na město se hnala bouřka. Oheň a voda. Spálí a spláchne prach a špínu.

Klekla jsem si před krbová kamna a začala je vymetat. Vyskládala jsem malou hraničku tenkých dřívek, přidala podpalovač a škrtla sirkou. Po chvíli jsem přiložila větší polena a donesla vlněnou figurku.

Konec hraní. Past sklapla definitivně. Otevřela jsem dvířka kamen a ruku s panáčkem natáhla nad plameny. Za okamžik loutku pohltí. Barevná vlákna se zkroutí žárem, zčernají a nezbude z nich nic. Vůbec nic. Budu zase volná. Bez rozvodových tahanic, bez nervů. Je to tak prosté. Stačí jen rozevřít dlaň.

Zavřela jsem oči a přes spojení s loutkou uviděla zanedbanou chatku na samém okraji zahrádkářské osady. Svah pod ní plný odpadků a skleněných střepů. Otřásla jsem se. Kdysi jsme tam házeli jen posekanou trávu a plevel ze záhonků. Za dobu, co na zahradě manžel přespával, tam vyrobil dokonalé smetiště. A ta chatička – oprýskaný lak, prohnilá prkna, špinavá okna.

Ota ležel na uváleném gauči a spal. Vypadal uboze. Už to nebyl krásný kluk, do kterého jsem se kdysi zamilovala. Ani neurvalý chlap, kterého jsem se ještě před týdnem bála. Neoholený, s mastnými vlasy, břichem deroucím se zpod špinavého trika. Nechápala jsem, jak jsem o něj mohla ještě nedávno vůbec stát.

Na stolku pod otevřeným oknem prázdná flaška, rozsypané cigarety, zapálená svíčka. Vítr v houstnoucím šeru povlával potrhanou záclonou. Stále blíž a blíž k plamínku. Zatajila jsem dech. Už jen okamžik a hořící tkaninu průvan ještě víc roztrhá a rozfouká po místnosti. Plameny najdou potravy dost a dost. Než si požáru někdo všimne, zbude po všem jen doutnající popel a ohořelé tělo.

Zablýsklo se a zahřmělo. Škubla jsem sebou.

Au! To bolí! Vytřeštila jsem oči, paži stále nad ohněm.

Rozhlédla jsem se, a aniž bych popálenou ruku rozevřela, vrazila jsem ji i s panáčkem do zapomenutého kbelíku se špinavou vodou.

Do oken zabubnoval déšť.

Všecka ta voda jako kdyby rázem spláchla nahromaděný kal v mé hlavě a já konečně viděla jasně a ostře. Co jsem to proboha chtěla udělat? Něco jiného je, trošku vrátit Otovi všechny ty facky a modřiny, ale vraždit?! Rychle jsem panáčka zase vytáhla a štítivě ho odhodila na zem. Voda z něj se pomalu vpíjela do koberce.

Ještě, že tady nejsou Evka s Pavlíkem! Vyděsila bych je. Měli by pocit, že se maminka zbláznila. Eva už si to myslí stejně. Prý, proč se s ním nerozvedeš? Má pravdu. Nechápu, proč jsem to už dávno neudělala. To, co k Otovi cítím, přece není láska. Zarazila jsem se. Vlastně k němu necítím vůbec nic. Dokonce ani nenávist.

Chvíli jsem na zmáčeného pajduláka zírala. Blýskal na mne korálkovýma očima. Tak co s tebou? Už se nechci mstít, nestojíš mi za to. Chci zase začít žít a volně dýchat.

S údivem jsem si uvědomila, že teprve teď se dvířka pasti konečně otevřela. Ne Otovy, ale mojí vlastní pasti, o které jsem myslela, že už jsem z ní venku od chvíle, co se mi do rukou dostala má nenápadná vlněná zbraň.

Co se stane, když loutku nezničím, jenom se jí nadobro zbavím? Za pokus to rozhodně stojí. Stiskla jsem rty. Pryč z mého bytu i ze života. Vyhodím vás oba!

Chvíli jsem stála nerozhodně u okna. Pršelo prudce a silně, jako by se snad protrhla nebesa. Moc se mi ven nechtělo. Nestačil by koš na smetí v kuchyni? Nestačil. Pokrčila jsem rameny a vyšla z bytu. Před domem tekla po chodníku kalná řeka, kanály se zalykaly množstvím vody, kterou nedokázaly pojmout. Přebrodila jsem se k popelnicím, zvedla poklop nejbližšího kontejneru a hodila panáka dovnitř. Víko jsem pak zaklapla razantněji, než by bylo zapotřebí.

V ten moment spojení s loutkou zmizelo. Ať jsem k sobě tiskla oční víčka sebevíc, Otův obraz už za nimi nebyl. Chvějivě jsem vydechla. Ať už je tomu všemu konec, zadoufala jsem opatrně. Promočená až ke spodnímu prádlu jsem se roztřásla.

V té chvíli to na druhém konci města dlouho neudržovaný svah v jedné zahrádkářské kolonii vzdal a pod náporem přívalového deště se konečně sesunul. Zanedbanou chatku vzal s sebou. Opilci, který v ní spal, se nic nestalo. Nejdříve spadl z postele do louže dešťové vody, která se vytvořila pod otevřeným oknem, a pak se po šikmé ploše podlahy vykutálel vyvrácenými dveřmi na smetiště, kde bezpečně minul ostré střepy rozbitých lahví a nakonec měkce dopadl do hromady hnijících odpadků.

Nespala jsem skoro celou noc. K ránu se déšť utišil. Lekla jsem se, když se u domu zastavila nějaká podroušená parta. Ota s nimi ale nebyl. Chvíli hulákali, kopali do popelnic a podle rachotu nejspíš některou převrátili. Pak odešli a bylo ticho. Pozorovala jsem mlhavý východ slunce a pokoušela se nemyslet. Nakonec jsem přece jen usnula.

Zvonek se ozval, když jsem si kolem deváté vařila dvojitou kávu. Strnule a s pohaslou nadějí jsem čekala, kdy se ozvou i rány do dveří.

Další zvonění. Polkla jsem a šla otevřít.

Mrtvý! Ota je mrtvý.

Když policisté odešli, opakovala jsem si těch několik slov stále dokola, abych tomu uvěřila. I když, muž, kterého jsem kdysi milovala, už pro mě nežije dávno, uvědomila jsem si. Oplakala jsem ho přece mockrát. Teď tedy zemřel i ten druhý, ten, kterého jsem se bála, ten, který nám dělal ze života peklo. A nezabila jsem ho já, pomyslela jsem si s úlevou. Došel si pro smrt sám. Prý ho ráno našli kus od naší chatky, na cestě od zahrádkářské kolonie k autobusové zastávce. Ležel na břiše s hlavou v kaluži. Utopil se v několika centimetrech vody.

Nechápala jsem. Pak jsem si vzpomněla…

Překonat strnulost a obléknout se, mě stálo velké úsilí. Potřebovala jsem se ale přesvědčit a spoustu toho zařídit ještě předtím, než odpoledne přijede Pavlík.

Slunce už chodník před domem téměř vysušilo, několik louží zůstalo jen kolem popelnic. Dvě byly převrácené, jejich obsah se válel všude kolem. Chvíli jsem hledala, a pak to našla. Chomáč žlutočervené vlny trčel z jedné kaluže.

Sehnula jsem se, abych mrtvou loutku vytáhla. Vyždímala jsem ji a přidala do tašky k oblečení, které jsem nesla do policejní márnice.

Zasloužíš si slušný pohřeb, zašeptala jsem panáčkovi. Budete ho mít s Otou společně.

Autor: Dagmar Lachmanová