Výstava fotografií Blíž k přírodě SMP Divadlo Lampion Lucie Bílá v Kladně Základní umělecká škola Základní umělecká škola Legenda Cafe bar Est. 2014 Badmintonové centrum v Kladně Nábor k policii Kladno
Tepo Volejbal Kladno Kanonýři Kladno ČSAD KLADNO Jaroš
  • SAMK
  • Divadlo Lampion
  • Labyrint

Povídka Kladenských listů: V pasti 3.

Čtvrtek, 20. Červen 2019 07:00

V minulé části povídky Dagmar Lachmanové jsme se dozvěděli o stupňujícím se násilí. Žena se cítí ve stále větší pasti. Co způsobí bezmoc, vztek a jeden nevinný vlněný panáček?

Povídka Kladenských listů: V pasti 3.

Otu přivezli nazítří dopoledne. S rukou zasádrovanou až k rameni a střízlivého. Pavlík se k němu přihrnul s hromadou autíček. Hráli si celou dobu, co jsem vařila. Po obědě jsem uložila syna v pokojíčku, sklidila ze stolu, umyla nádobí a postavila na kávu. Usmála jsem se. Po dlouhé době docela pohoda. Kdyby to tak vydrželo, kdyby tak ten úraz přivedl chlapa k rozumu.

„Oto, dáš si kafe?“

„Jo, s rumem. Velkým.“

Hrklo ve mně a cítila jsem, jak mi tuhnou svaly na šíji. Marné naděje. „Rum nemáme.“

„Tak mi dej pivo.“

Otevřela jsem ledničku, vzala poslední láhev, zanesla ji do obýváku a vrátila se do kuchyně. Cestou jsem si všimla pohozeného Pavlíkova panáčka. Když jsem synka ukládala spát, nemohli jsme hračku najít. Dalo mi dost přemlouvání, než se spokojil s medvídkem. Zvedla jsem ji a zauvažovala, jak je možné, že jsem ji předtím přehlédla. Z myšlenek mě vytrhl kávovar, který zachrchlal, že má hotovo. Vzala jsem plný hrnek, nerozhodně zaváhala ve dveřích, pak se vrátila a usadila na kuchyňské židli. Z obýváku se ozývaly zvuky neklidně přepínané televize. Upíjela jsem hořkou tekutinu a nervózně popotahovala vlákna vlněné hračky.

„Do prdele! Aňo, dones mi nějakou jehlici nebo co, strašně mě to pod tou sviňskou sádrou svědí!“

Lekla jsem se a polila si kávou tričko. Vlněná loutka spadla na zem, a jak jsem chvatně vstávala, šlápla jsem na ni.

„Aúúú, dělej! Teď mě v tý pazouře tnulo, jak by mi na ni šlápnul kůň!“

Konsternovaně jsem zírala na svou bačkoru, pod kterou vězela ruka Pavlíkovy hračky. Přitlačila jsem a zakroutila chodidlem, jako kdybych zašlapávala nějaký odporný hmyz. Jekot z obýváku zesílil. Pavlík! Ať se neprobudí Pavlík!

Ucukla jsem, zvedla panáčka a opatrně ho položila na stůl. Křik ustal.

To přece není možné? I když… Ta louže, pád z výšky… Vzpomněla jsem si na televizní dokument o domorodých kouzelnících z Karibiku, a panenkách woodoo, na který jsem se fascinovaně dívala někdy před měsícem. Ale to nemůže být ono! Ty panenky byly ušité z látky, vycpané bylinami, píchaly se do nich špendlíky, nic z toho jsem přece neudělala! Nebo snad ano?!

Na večer, kdy jsem Pavlíkovi vyráběla panáčka, jsem si pamatovala úplně přesně. Byl ve mně tehdy tak silný vztek, tak živě jsem si představovala, jak Otovi ubližuju… a pak jsem se píchla. Ta krev! Hněv, živé představy a moje krev! Kdoví, jakou magii jsem to probudila a co všechno dokáže?

Zkusmo jsem zase zatahala za několik vláken. „Mám ti donést prášky, co ti dali v nemocnici?“

„Ne, jenom něco na poškrábání. Už to zase děsně svědí.“

Ono to vážně funguje?! Otevřela jsem skříňku se šitím. Pletací jehlice byla zapíchnuta v posledním klubku plamínkově zbarvené vlny. Pomalu jsem ji vytáhla jako dýku z mrtvého těla a odnesla Otovi.

„S křížkem po funuse. Už to přestalo. Radši mi přines sklínku rumu. Neříkej, že ve špajzu žádný nemáš.“

„Fakt nemám.“

Ota se ztěžka zvedl. „Když nemáš, tak nemáš. Jdu do hospody. Trochu pokecat s někým inteligentním. V televizi stejně nic pořádného není a s tebou tady asi taky žádná sranda nebude.“

Dveře práskly a já dosedla znovu na kuchyňskou židli Zavřela jsem oči a třásla se, jak jsem se silou snažila potlačit nutkání na zvracení. Nechápala jsem, co se to se mnou děje. Nic se vlastně nestalo, Ota jen trošku upustil páru. Jenže poslední kapka, kterou pohár přeteče, asi vůbec nemusí být veliká.

Zírala jsem na stůl, kde ležel vlněný panáček, a s hrůzou si uvědomila, že mám chuť vzít nůžky a hračku rozstříhat na malé kousíčky. Před očima mi vyvstávala představa lidského těla rozporcovaného jako maso na jatkách. Plnila mě děsem a zároveň jakýmsi pocitem podivného spravedlivého uspokojení. Pomalu mi docházelo, co to všechno znamená. Co to může znamenat.

Třeba že Ota už na mne nikdy nevztáhne ruku. Že se můžu bránit. Všechno mu vrátit. Úplně všechno za celé ty roky. Nemusím nikam odcházet. Žádný rozvod, žádné tahání po soudech… S pomocí očarované loutky se můžu osvobodit úplně, bez komplikací a beze strachu! Po zádech mi přeběhl mráz. Ale současně jsem se až zalykala úžasnou představou života bez ran na dveře i do tváře. Bez schovávání peněz, cenností i syna k sousedce. Eva by taky určitě jezdila domů častěji.

„Kdepak, tebe už nikomu nedám. Pavlíkovi vyrobím tvého dalšího brášku. Neškodného,“ pošeptala jsem panáčkovi do rozčepýřených vlasů, když jsem ho ukládala co nejhlouběji do šicí skříňky.

Ota se vrátil až dlouho poté, co Pavlík večer usnul, dlouho poté, co jsem vyrobila novou hračku a položila ji spícímu chlapečkovi na polštář. Knoflíčky, co se mu tak líbily, jsem tentokrát vzala z roztrhané dětské peřinky, ať se mu něco hezkého zdá. Však mu to ráno nějak vysvětlím.

Čekala jsem v křesle v obýváku, na klíně svou vlastní loutku. Celou dobu jsem lehce mnula mezi prsty vlákna panáčkovy paže. Jsi v pasti, můj milý. Už v ní nejsem já. Už mě nebudeš ovládat. Už ne. Role se obrátily.

Když se ozval zvonek a známé rány na dveře, šla jsem otevřít úplně klidně. Byla jsem zvědavá. Zápach zvětralého alkoholu nepřekvapil, to, co jsem uviděla, mě nezklamalo. Sádra na zlomené ruce byla „vyzdobená“ podpisy hospodských inteligentů a vulgárními vzkazy. Její okraje se třepily, a kůže kolem nich byla zarudlá, plná škrábanců. Otočila jsem se, aby nebyl vidět můj vítězný úsměv.

ooo

V pondělí jsem Pavlíka odvedla s kufříkem před školku. Teď jsem byla ráda, že odjíždí. Že žádné z mých dětí nebude svědkem toho, co jsem se rozhodla udělat. V práci jsem si vzala na zbytek týdne dovolenou pod záminkou péče o zraněného manžela.

Odpoledne jsem přišla domů s malým nákupem. Ota hlasitě chrápal v křesle, na stole plný popelník, tři skleničky, jedna flaška vodky prázdná, v druhé ještě něco málo zbylo.

Tak tys tady měl návštěvu, Otíčku? No, siesta je u konce.

Otevřela jsem okna dokořán, vysypala popelník a šla do kuchyně. Vytáhla jsem z úkrytu  loutku a položila ji na linku.

Začala jsem uklízet nákup a přitom každou chvíli promnula v prstech některé z ohnivě zbarvených vláken.

Z obýváku se ozývalo úpění. “Kurvaaa, to strašně svědí! Já mám snad nějakou alergii!”

Škodolibě jsem se usmívala. A to ještě není zdaleka všechno, miláčku.

Celé odpoledne a následující dva dny jsem si svou pomstu dokonale vychutnávala. Panáčka jsem lechtala a štípala nejen na ruce, ale i po celém těle. Položila jsem ho na topení a vzápětí zavřela do ledničky. Ota skučel, drásal si kůži až do krve všude, kam jen dosáhl, potil se jako vepř, nebo třásl zimou pod několika peřinami, na těle mu naskakovaly boláky a modřiny.

A zábavné bylo, že vůbec netušil, kdo mu to všechno provádí. Že ho mám jako loutku na provázku, zatímco mu nosím jídlo, vařím čajíčky a podávám léky proti bolesti. Nemusela jsem se bát. Byla jsem pěkně schovaná za naprostou neuvěřitelností celé té situace.

Nemohl tušit, že než se Pavlík vrátí, skončím to s ním definitivně, protože konečně můžu! Že jen zatím tak docela nevím, jak to udělat nenápadně.

Opravdu jsem přemýšlela, co by se stalo, kdybych panáčka rozstříhala. Představa to byla lákavá, ale ta smrt přece nesmí vypadat jako vražda. To bych si moc nepomohla. Z pomyslného vězení bych se docela dobře mohla dostat do skutečného.

Ve čtvrtek ráno jsem se pustila do velkého úklidu. Čas se krátil, pořád jsem nevěděla, jak to mám provést a navíc mi Oty bylo najednou skoro líto. Začala jsem váhat. Mám to opravdu udělat? Zabít tu… věc i… člověka?

Potřebovala jsem v klidu uvažovat a k tomu se mechanická práce dobře hodila. Donesla jsem si kbelík s vodou a začala umývat okno v obýváku. Loutka zatím zůstala bezpečně schovaná mezi šitím, takže měl Ota pocit, že se té divné chřipky nebo alergie, či co to bylo, začíná zbavovat. Přiloudal se z ložnice.

„Dneska je mi docela dobře, nic mě nesvědí ani nebolí. Kdybych neměl tu sádru, pomoh bych ti.“

„Hmm.“

„Pavlík se vrací zítra odpoledne, že? A nemá teď v sobotu přijet i Eva?“

„Jo.“

„Prý má být o víkendu docela teplo. Co kdybychom jeli na zahradu a něco ugrilovali, jako kdysi.“

Zarazila jsem se. Že by ty moje „hry“ nějak pozitivně zapůsobily? Pochyby se ozvaly silněji.

Ale ne, něco mě varovalo. Za těch pár dní se mezi mnou, panáčkem a Otou vytvořilo jakési zvláštní pouto, které se stále prohlubovalo a zdokonalovalo, takže jsem i ve vedlejší místnosti věděla, co dělá, a cítila směr jeho myšlenek.

„Když myslíš,“ řekla jsem bezbarvě.

„No co je!“ zaútočil, podrážděný mou zjevnou neochotou uvěřit jeho hře na báječného manžela. „Žádné nadšení? Já se snažím a madam se to nelíbí? Běž do prdele. Se na to můžu vysrat. Beru si prachy a jedu na zahradu sám. Teď hned. Když se uráčíte, můžete přijet za mnou.“ Prudce mě odstrčil. Upadla jsem a bolestivě se uhodila o hranu komody. Zatímco jsem se snažila zvednout, popadl v předsíni zdravou rukou moji kabelku. Vytřepal z ní peněženku, její obsah strčil kapsy své bundy, a než jsem se vzmohla na protest, s prásknutím dveří zmizel.

Konec třetí části. Pokračování příští týden.

Autor: Dagmar Lachmanová



  1. krimi

    Termosnímkování města odhalí ztráty energie z budov či infrastruktury

  2. zprávy

    Psí útulek Bouchalka představuje Hauwieho, chcete ho?

  3. foto

    Středočeští celníci se školili na stanicích v Kladně a Benešově

  4. krimi

    Kladenští strážníci už letos vyjeli ke 46 krádežím v obchodních domech

  5. zprávy

    Stehlík a kdo další? O post ředitele Památníku Lidice se uchází pět zájemců

  6. zprávy

    Vedení klubu i města se sešla se zástupci fanklubu. Řešil se stadion, ale i časté otázky na mužstvo

  7. krimi

    Přes dvě promile pod kůží, a stejně sedla za volant

  8. foto

    Vítězka Krajského kola psychologické olympiády je z Kladna

  9. info z radnice

    V péči o nemocnou Kateřinu z Kladna pomůže váha pořízená z Fondu primátora

  10. krimi

    Policie pátrá po vandalovi, který v Kladně rozbil zadní okénko auta

  11. foto

    Na setkání k údolí Týneckého potoka dorazilo více než šest desítek lidí

  12. krimi

    Šoféra v zákazu řízení nachytali v Kladně policisté

  13. pozvánka

    Blíží se další ročník soutěže Regionální potravina, pro zájemce je připraven bezplatný seminář

  14. krimi

    Z kladenské výrobní haly zmizely měděné trubky

  15. pozvánka

    Jarní prázdniny v Zoo Zájezd slibují zajímavé zážitky

  16. zprávy

    Střední Čechy se představily na veletrhu cestovního ruchu

  17. foto

    Libušín bude mít nového praktického lékaře a rekonstruovanou ordinaci

  18. krimi

    Zloděj v Pcherách vykradl stavební buňku. Neviděli jste ho?

  19. zprávy

    Vodovodní přivaděč pod korytem Labe čekají opravy

  20. krimi

    Muž se ženou v Kladně napadli seniora a ukradli mu psa