Soubor Tirik zažíval nečekaný úspěch… než se všechno pokazilo, a to hned na dvakrát. Žárlivá diva se pokusila obelstít nedostatek nadání kouzly (podvádění se nevyplácí) a maminka Dřeva mu poslala naléhavý dopis, aby se vrátil domů. Jak to všechno dopadne, si přečtěte v poslední části povídky Radmily Tomšů.

„Letošní závěrečná štace. Odehrajeme tu posledních pár představení a pak šupito do zimoviště.“

„Jsem rád, že se letos nebudeme muset vláčet v závějích,“ radoval se tragéd. „To víš, nemládnem a sil ubývá. Kde jsou ty doby, kdy bych víc než dva týdny na jednom místě nevydržel!“

„Tak, tak,“ přikyvoval principál. „Naštěstí byla letos dobrá sezóna. I bez Dřeva jsme si nakonec vedli dobře. Tady ve městě snad taky ještě nějaký ten peníz vyděláme a než se začne sypat sníh, budeme za pecí. Už se těším, až si pořádně odpočinu. A víte co? Dneska večer si dáme voraz a někam vyrazíme. Ať vidíme, jak to dělá konkurence, ne?“

„Tenhle plakát je fakt na každém rohu – Una voce misteriosa. Co to znamená?“ obrátil se kulisák na autora.

„To je italsky, to bude asi nějaký italský herec,“ zkoumal plakát autor. „Una voce, kruci, nemůžu si vzpomenout… hlas?  Neznámý hlas? Ne… tajemný. Tajemný hlas!“

„A hrajou to na nejlepší scéně, koukej,“ dodal principál. „Tam asi lístky neseženem, hoši.“

„Tak ale zkusit to můžem, ne? Jsem opravdu zvědavý, co to je za hru.“ Autor je táhl nedočkavě za sebou. „Chtěli jsme vidět, jak to dělá konkurence? Chtěli. Tak to teď třeba uvidí- “ Zmlkl v půlce slova.

Dlouhá fronta se stáčela až za roh. Na velké tabuli nad pokladnou divadla se žlutě třepotal nápis: Do konce měsíce vyprodáno!

„No páni, vidíte to? Tak představení asi hned tak neuvidíme,“ zesmutněl autor. „To mě mrzí, to musí být opravdu asi pořádný špek, když lidi kupujou lístky takhle dopředu!“

„Hele, a přitom opera, chápete to? Kdo kdy viděl, že by lidi takhle šíleli po operách?“ kroutil hlavou principál.

„Kdybyste chtěli, pár volňásků bych sehnal,“ ozval se najednou za nimi známý hlas.

„Dřevo!“ otočili se s radostí.

 „Kde ty se tady bereš?“

„Volňásky? Ty tam někoho znáš?“

Dřevo se zubil na celé kolo: „Já vás tak rád vidím! Pojďte, dáme si někde pivo, povíte mi všechny novinky a pak se podíváte, jak se vám bude líbit mé představení. Těch pár míst určitě někde vyštrachám.“

Všichni ztuhli.

„To myslíš…“ začal opatrně principál.

„Jo, to myslím tu operu,“ potvrdil radostně Dřevo.

Vrtěli se na židlích přidaných do sálu, divadlo bylo naplněné k prasknutí.

„To mi vysvětli, jak je možný, že je Dřevo schopný zpívat před takhle narvaným hledištěm? Pamatuješ, jak to zkoušel v Krahulovicích? A v Mistříně? Vylezl před pár sedláků a nevydal ani hlásku. Tréma jak bič. Z jeviště jsme ho skoro museli odnést. Přitom je tady lidí jak psů, a on bude před nimi zpívat? Co to s ním proboha udělali?“

Opona se pomalu roztáhla, na jevišti se objevil rokokový salón a dámy ve vysokých bílých parukách začaly zpívat. Italsky, takže jejich sdělení zůstalo divákům na přístavcích utajeno. Ale ti se nenudili.

„Hele, vidíš to?“ strčil principál do tragéda. „Mají na šatech našitá zrcátka! Takže i když jsou vzadu, kde je docela tma, je vidět, kde stojí, odráží se jim tam světla z rampy! To je nápad! To taky zavedem! A budem moct přidávat představení i večer!“

„Ty kulisy nejsou z cingtrtských kufrů,“ mudroval kulisák. „Jsou pravý. Z překližek a plátna. Vypadaj mnohem líp. No jo, ale ta práce s nima. Toho tahání. A hlídat to, aby to nezmoklo a nerozlepilo se! Nebo nechytlo!“

Nestačili si ještě ani pořádně prohlédnout všechny zázraky kamenného divadla, když vtom je zamrazilo. Ten hlas! To je přece Dřevo! Kde je? Opravdu vylezl na jeviště a dokázal přitom zpívat? Před takhle nabitým sálem?

„Tak takhle je to,“ vydechl principál. „My pitomci, že nás to taky nenapadlo! Taková kravina, a ono to funguje!“

Na jevišti zpíval svou árii muž s pevně přiléhající černou atlasovou maskou, která mu zakrývala téměř celý obličej, volná byla jen ústa. Působilo to záhadně, tajemně, a lidi ten zpěvák neuvěřitelně přitahoval. Jeho hlas byl sám o sobě úžasný a stál za návštěvu divadla, ale ta maska! Kdo se pod ní ukrývá? Proč ji vůbec má? Je ošklivý? Je krásný? Je to někdo známý, kdo se za masku schovává? Není to královský levoboček? To určitě nebude jen tak, bez té masky ho ještě nikdo na jevišti neviděl! Jednoduchý nápad impresária způsobil, že o muži s maskou se ve městě hovořilo již týdny. A přitahoval diváky do hlediště jak magnet.

Autor s prvním milovníkem seděli v hospodě nad řídkým pivem.

„Zima utekla, ani nevíme jak,“ promluvil autor.

„To je fakt. Bylo to ale divný. Nejsem zvyklý prospat celou zimu za kamnama. Jsem rád, že už trochu vyschly cesty a můžeme vyrazit. Asi jsem blázen, ale už se na tu novou štreku těším,“ přiznával první milovník.

„Víš, že já taky?“ zablýsklo se v očích autorovi. „Myslel jsem si, co přes zimu napíšu her a muzikusů. A? Nic. Ani ťuk. Mě prostě bere inspirace jen tam venku. Potřebuju vítr ve vlasech a asi i v kapse. Jak mám plnej břich, nevymyslím ani čárku.“

„Co diva a kouzelník? Jedou taky, nebo dostala angažmá v tom divadle? Všiml sis, jak se na Dřeva a toho jeho papínka celou zimu lepila? Vždyť on, chudák, kam se hnul, tam za chvíli byla i ona! A kouzelník jí ho ještě naháněl! Bylo mi Dřeva chvílemi až líto, kluka našeho ušatýho. To si nezasloužil.“

„Vidíš, ani nevím. Principál nic neříkal. Uvidíme zítra, jestli vyjedou taky. Ale nevypadá to, že by se někam chystali. Jindy už diva snášela do jejich maringotky kde co. Tak možná, že se opravdu zadrápla. Jen si nějak holka nevšimla, že takových jako ona tam stojí za každou kulisou dvacet. To už nebude hvězda jako venku, kde na ni zíraly vesnický holky jak na zjevení minimálně z Paříže. Ale jestli letos nejede, tak bude sranda. Pamatuješ, kdo hrál kromě principálky ženský role, když s náma diva ještě nejezdila?“

Smáli se hodně dlouho.

Principál se otočil, obhlédl skrovnou karavanu maringotek a zavelel k odjezdu. Biče práskly, koně zabrali do postranic a vozy sebou trhly. Rozkolébaně se vydaly na cestu do další sezóny.

Cvoček s Cvičkou seděli v poslední maringotce, nohy prostrčené žebrovím na plošině. Vůz minul poslední domy, když v tom z malé uličky vyběhl mladík. Pomalu jedoucí vozy lehce doběhl, hodil na plošinu nevelký uzlík, přitáhl se za zábradlí a už byl nahoře.

Děti jen nevěřícně zíraly, ale za chvíli vybuchly v nadšený povyk: „Dřevo! Dřevo se vrátil! Hurá!“

Jejich křik způsobil, že vozy postupně zastavily a u poslední maringotky se za chvíli srotil chumel lidí.

Dřevo přestal objímat děti a s úsměvem od ucha k uchu se otočil. Pohledem vyhledal principála a seskočil z plošiny.

„Dobrý den, prosím, není mezi vámi náhodou pan principál slavného divadla TIRIK?“ vzpomenul si na svůj loňský příchod.

Principál na něj nevěřícně zíral. „Co ty tu děláš? To snad chceš jet s námi? Ty, hvězda největšího kamenného divadla v království?“

„Jakápak já jsem hvězda,“ rozesmál se Dřevo. „Hvězda je tam teprve teď, a mává celým divadlem. Diva si omotala kolem palce majitele a já se přiznám, že tam s ní nebudu. Ani náhodou. A navíc jste mi chyběli,“ plácl po zádech kulisáka. „Víte, jaká je v tom divadle nuda? A nutili mě cvičit, abych prej měl pěknou figuru! A podpisovat programy nebo zpívat bohatým u večeří! Dokonce jsem jednou musel zpívat i v lázni!  Dyť mě vodili v tý masce jak cvičenýho medvěda. Tak jsem jim utekl. Chci si užít parádní léto! Navíc,“ otočil se k principálce, „takovou bramboračku, jako umíte vy, tu mi tam nedokázal udělat ani šéfkuchař od Postřelené husy. A to je nějakej lokál, pánové!“

Znovu se rozhlédl po strnulých postavách.

„Popojedem, ne? Večer si uděláme takový oheň, že na něj nikdo z nás do smrti nezapomene! Tak pojďte, ať jsme tam co nejdřív. Kam máme namířeno na první štaci?“ otočil se na principála.

„Teda takové překvapení jsem nečekal ani ve snu,“ řekl principál. „Do Brusnic jedem, jako každým rokem.“ Zasmál se a už tam stál zas šéf divadla, ostřílený chlap, kterého hned tak nic nepřekvapí.

„Tak do vozů a hněte sebou! Takhle bychom se tam nedohrabali ani za týden, chásko líná!“

Vozy se opět rozjely.

Už téměř nebyly z města vidět, když se z plošiny poslední maringotky najednou vyrojil houf barevných bublin. Vyletěly vysoko do nebe a tam se rozprskly ve víru duhových střípků.

Dřevo byl konečně doma.

Autor: Radmila Tomšů