Ve druhé části povídky Radmily Tomšů jsme zjistili dost pozoruhodných informací o novém členovi souboru. Čí je vlastně syn? A divadlo chystá nový kus – muzikál o kočkách. Diva se těší, jak v něm uspěje.

Barevné plakáty, poutavě líčící nový, neznámý druh jevištního umění, nahnaly do hlediště spoustu diváků. Pronajatý sálek jen hučel. Do začátku představení muzikusu „Kočky z Madison Square“ už zbývaly jen chvilky. První milovník se potil. Dobře věděl, že jeho zpěv není zrovna nejlepší, a když viděl ty davy v hledišti, zmocnila se ho tréma, jako už dlouho ne. Přecházel v portálu sem a tam a opakoval si slova první písně. Jsou noci dlouhé a noci krátké, jsou noci zázračné a noci hravé, čas daný kočkám na pospas, čas, co miluje každá z nás… Lalala, nahoru, dolů, krk stažený trémou. Čeho se ještě nedočká! Šel k divadlu proto, že se tam nezpívá, a teď tohle. Jsou noci krátké noci dlouhé ale ne, špatně, jsou noci dlouhé a noci krátké… Kdyby chtěl zpívat, šel by kruci rovnou k opeře. Uff, kulisák už sedá ke klavifonu, principál zapíná cintgrtské protikouzlo a Cvička a Cvoček začínají roztahovat oponu. Je zle.

Na jeviště vyběhla bílá kočka, za ní poskakovala dvě koťata a společně zpívaly rozvernou písničku o myších, schovávačkách a střechách. Od první minuty byli diváci ztraceni. Propadli kouzlu nablýskané šmíry, smáli se a radovali s kočkami.

Scéna s komíny potemněla, přišla divadelní noc a s ní na jeviště vkročil i potem zbrocený první milovník. V černém kostýmu mu bylo vedro a krk měl pořád ještě stažený, ale kulisák už nasadil první tóny jeho táhlé, zadumané písně. Herec otevřel ústa – a nevydal ani hlásku. Kulisák nezaváhal, zkušeně dokončil sloku tak, aby předěl nebyl poznat, a začal předehru ke kocourově písni znovu. Herec nešťastně lapl po dechu a otočil se do portálu, kde ostatní s hrůzou sledovali jeho trápení. Klavifon opět zapreludoval, ale v hledišti už nastal šum, lidé poznali, že kára představení klopýtla a zadrhla se, a s napětím očekávali věci příští. Nešťastný první milovník se odvrátil od portálu, znovu se nadechl, otevřel ústa a…

 Jsou noci dlouhé a noci krátké, jsou noci zázračné a noci hravé, čas daný kočkám na pospas, čas, co miluje každá z nás…

Hlediště ohromeně ztichlo. Hlas, linoucí se z jeviště, je zaskočil. Sladký tenor, který se lehce přehoupl přes výšiny, hbitě se přenesl přes polekané zadrhnutí klavifonu, hlas omamný, hlas, který vábil a volal. Když píseň skončila, publikum jako by zešílelo. Diváci vyskočili, volali: „Ještě, ještě!“  Tleskali a dupali, až sál duněl. Nešťastná diva se svým jemným hláskem s další písní vůbec nedokázala prosadit. Až hravá koťata – Cvoček s Cvičkou –, která rychle zaimprovizovala a začala po jevišti metat kozelce a honit se mezi komíny, posadila dav zpátky na lavice a přiměla jej znovu se zaposlouchat do hudby.

První milovník se odpotácel do portálu a tam se sesunul za první kulisu, kterou uviděl. Principál s ním nevěřícně zatřásl.

„Co to bylo, člověče? Kde ses tak naučil zpívat?“

První milovník na ně jen vytřeštěně zíral.

„Aaaaale,“ vydralo se mu ze staženého hrdla, „to jsem nezpíval já! Já jen otvíral pusu! To… to samo.“ Roztřásl se.

„Kocour na scénu, kocour na scénu,“ ozval se v zákulisí hlasitý šepot a první milovník se v šoku znovu odpotácel na jeviště, kde jen otvíral pusu. Přesto se z jeviště linula jedna jeho árie za druhou, přesně tak, jak měly znít. Herec se za chvíli přece jen vzpamatoval a zbytek představení díky letité praxi jakžtakž odehrál. Přecházel podle naučeného scénáře mechanicky doleva či doprava, při písních jen otevíral ústa a připadal si jak ve snu. Hlas, který nevydával, se v duetech proplétal s hlasem divy, part kocoura odzpíval s nadpozemskou čistotou a pozvedl představení do nepředstavitelných výšin.

Diváci seděli jak přibití. Hltali každé slůvko, každý tón, a když představení skončilo, rozhostilo se v hledišti hrobové ticho. Pak se naráz zdvihla ohromná vlna nadšení, herci byli vyvoláváni znovu a znovu před oponu. Kocour musel zopakovat svou Árii pro noc a měsíc ještě dvakrát, než ho nadšený dav propustil.

Tak ohromný sukces nečekal vůbec nikdo.

„Ne a ne a ne,“ zuřila a dupala diva ve své maringotce. „Co to sakra bylo, tohleto? To mělo být moje představení! Moje! Ne toho pitomýho černýho kocoura! Zatracený první milovník! Ukradl mi moje představení! Můj úspěch! Moji děkovačku!“ Vztekle mrštila maskou kočky na postel, nepřestávala však zasypávat kouzelníka hromy a blesky.

„Půjdeš a zjistíš, co se to s ním stalo, rozumíš? Vždyť on nikdy zpívat neuměl! To jsou zas nějaký ty cingrtský kouzla nebo co! To mi udělal schválně! Jen aby mě pokořil! Zítřejší noviny budou psát jen o něm a po mně ani nevzdechnou! Taková potupa!“ Zuřila dál a dál a sama sebe vytáčela čím dál tím víc. Kouzelník nenápadně ustupoval před jejím vztekem, už už sahal po klice, když v tom někdo zaklepal a ze zuřící fúrie se jakoby mávnutím proutku stala zase jemná diva.

„Vstupte,“ zvolala pompézně. Že by už někdo od kamenného divadla?

„Jen se jdu ujistit, že je všechno v pořádku,“ zahlaholil od dveří principál. „Diváci mají ohromný zájem o to nové představení, zvládla byste tři denně?“

To už bylo na divu opravdu příliš. Dramaticky zaúpěla a sesunula se k zemi. Kouzelník měl co dělat, aby ji včas zachytil.

„Ne a ne a ne,“ oponoval principálovi první milovník. „Já už na scénu nevylezu! Vždyť to je snad nějaké kouzlo či co! Někdo si ze mě dělá legraci! Já neodzpíval ani tón, opravdu, věřte mi, to nebyl můj hlas…“ Nešťastný herec si držel hlavu v dlaních. Vůbec si nedovedl vysvětlit, co se mu na jevišti vlastně přihodilo.

Autor s tragédem jen vrtěli hlavami. Takový sukces! Takovou sháňku po lístcích ještě nezažili! A první milovník si postaví hlavu a ne a ne a ne!

„Chceš přidat na gáži?“ optal se opatrně principál.

 „Nebo chceš lepší maringotku?“ přidal se s nadějí tragéd.

„Né, proboha, né,“ kvílel ubohý umělec. „Vy to vůbec nechápete! Já chci jen jediné – nemuset už nikdy zpívat!“

Dveře práskly a první milovník byl pryč.

„Tati?“ ozval se Cvoček, který se s Cvičkou krčil celou dobu v rohu.

„Co vy tady děláte?“ obořil se na ně navztekaný principál. „Copak nevíte, že nemáte co poslouchat, když se baví dospělí? Mazejte ven, ať už vás tady nevidím!“

„Ale tati,“ bránil se Cvoček. „Já jsem ti chtěl říct…“

„Ven!“ zahřměl nesmlouvavě principál a rozrazil dokořán dveře. „A hned!“

„… jak to všechno bylo,“ dokončil Cvoček už na schodech.

„To nemá cenu, Cvočku,“ táhla Cvička bratra pryč od maringotky. „Pojď, půjdeme za mamkou. Ta nám poradí. Tak pojď už!“

„Co teď?“ ozval se tragéd. Maringotka ještě vibrovala, jak principál za Cvočkem rázně zabouchl.

„Máme prodané lístky na večer, sál bude nacpaný k prasknutí, a první milovník prostě zpívat nechce! A nikoho jiného za něj nemáme! I kdybychom měli, tak lidi jdou na něj, chtějí slyšet jeho hlas, každýho jinýho vypískají! Co to do něj proboha vjelo, proč si tak málo věří?“ lamentoval principál.

Chvíli seděli v tichém zadumání.

„Stejně mi není jasný, jak je možný, že najednou zpívá takhle. Pamatujete si, jak jsme vloni hráli tu vánoční hru? Vždyť pořádně nedal ani Ježíšku, panáčku! A teď vystřihne takový výkon! Kde se to v něm vzalo, proboha?“ mudroval autor.

„To už je asi jedno,“ bědoval principál. „A nemůžeme ani utýct, lidi nadšeně přešlapujou v předsálí už teď, a to máme do večerního představení ještě nejmíň tři hodiny čas!“

„Být tebou, poslechla bych si tady děcka,“ nakoukla dovnitř principálka. „Počkej,“ zarazila manžela, který už už otvíral ústa, aby na děti znovu houkl. „Prvně je vyslechni a pak můžeš křičet, jak chceš,“ postrčila Cvočka dovnitř.

„Tak povídej,“ rezignoval principál. „Co závažného se děje? Viděli jste pod vozem kunu? Nebo vám snad uplaval míč? Či došla poslední cingrtská hůlka?“

Cvoček na něj vytřeštěně zíral. „Kunu? Míč? Ne, tati, to ne… Já jen chtěl říct, my jsme ho viděli, víš, když první milovník zpíval, teda když nezpíval, tak my jsme ho viděli zpívat, a on to umí fakt úžasně, zpívá tak lehce, stál vzadu za kulisama úplně v rohu, jen tak, opřený o zeď, a umí všechny ty písničky z toho muzikusu a umí určitě zazpívat úplně všechno na světě a vůbec s tím nemá problém a…“

„O čem to proboha meleš?“ zahřměl principál.

Principálka se sladce usmála a dovolila si vstoupit do dění. „Ptáš se špatně, drahý. Ne o čem, ale o kom to mele. Ještě pořád nevíš, kdo to tak krásně zpíval? Přece Dřevo!“

Mladík stál před nasupeným principálem, žmoulal v ruce čepici a tvářil se zarmouceně. „Ale já jsem vám to říkal, hned v té hospodě tehdy, že bych chtěl zpívat… A ještě párkrát jsem vám to připomínal, a vy jste říkal, že na to není čas, mě něco učit. Jenže já se nepotřebuju učit, já zpívat umím! To mi řekl i maestro Cordoni, že nemá smysl, abych se šel kamkoliv učil zpívat, že víc, než umím, mě stejně nikdo nenaučí. Proto mi doporučil, abych zkusil přímo operu,“ pletl páté přes deváté. „Jenže já mám obrovskou trému. Nemůžu vystupovat. Na jevišti je mi strašně špatně. Tak mi poradil, abych se šel otrkat někam na venkovskou scénu, kde bych se třeba postupně té trémy dokázal zbavit. Ale vy jste mě k tomu nepustili… a já když viděl, jak prvního milovníka neposlechly hlasivky, tak mi to najednou naskočilo a já začal zpívat za něj, a pak nešlo jinak, než že jsem to dozpíval celé. Nechtěl jsem mu ublížit. Ale na jeviště mě nedostanete!“ Dřevo přešlapoval jak hromádka neštěstí a čekal, co za hromobití se na něj snese.

Principál se zhrouceně posadil za stůl. Pěkné nadělení! Takže tu má jednoho herce, co neumí zpívat, a jednoho zpěváka, co nedokáže vylézt na scénu. Proboha, co s tím?

„Vždyť je to úplně jednoduché,“ plácl se do čela tragéd. „Tak ať to dělají stejně, jako to udělali prve! První milovník bude na scéně mluvit a místo zpěvu bude jen otvírat pusu. A Dřevo bude zpívat za kulisami. Nikdo to nepozná a všichni budou spokojení. Co?“ Usmál se zeširoka na principála.

Ten zvedl hlavu a poprvé za celý den začal vidět svět zas v barvách. „Poslouchej, tys na to kápl!“ zaradoval se. „Jen to ještě musíme vysvětlit prvnímu milovníkovi. Víš, jak je ješitný! Snad nás s tím nevyhodí!“

„Toho bych se nebál,“ řekl po chvíli přemýšlení tragéd. „Vždyť pokud to Dřevo odzpívá zezadu, může po jevišti běhat kdokoliv, klidně třeba i kulisák. Kdepak. Však on první milovník dobře ví, že slízne smetanu. Ten si to ujít nenechá, na to vsadím poslední košili.“

Konec třetí části. Pokračování příští čtvrtek.

Autor: Radmila Tomšů