Minulý týden jsme se v povídce Radmily Tomšů seznámili s kočovným souborem Tirik a jeho novým členem. Je tak trochu nešikovný, není divu, že si získal přezdívku Dřevo.

VELECTĚNÝ PUDLIKUM!

PŘÍTE SE PODÍVAT! UVYDÍTE, CO STE EŠTĚ NEVYDĚLI!

USLIŠÍTE NESLÍCHANÉ!

MODRÝ KRÁLÍCÍ! PŘÍMO Z KLOBOUCÍ!

AGROBATI!

CVIČENCI A CVIČENKY NA TYČÁCH!

SVJETOVÝ UNIKUM – HADOVA ŽE

Dřevo seděl, špičku jazyka vystrčenou mezi zuby. Papír hrál všemi barvami a Dřevo si blaženě pískal. Od kulisáka dostal za úkol vymyslet a namalovat plakát. Bral to jako velkou poctu a vůbec ho nenapadlo, že se ho kulisák snaží na co nejdelší dobu zbavit. Proto si vypůjčil zabavenou hůlku, vykouzlil dostatečně velký papír a barevné tužky (mohl mít rovnou celý plakát, ale to by se Dřeva nezbavil) a poslal mladíka ke stolu za maringotku. Dřevo celý šťastný psal, maloval a soustředěně kroužil písmenka. Barvy se pod jeho rukama měnily a písmenka proplétala jako živá.

Od maringotky zazněly kroky. Přestal si pískat a zvedl hlavu.

„Kluku nešťastná, co to tady vyvádíš, proboha?“ vyvalil principál oči.

„To je plakát,“ řekl pyšně Dřevo. „Pan kulisák chtěl, abych ho napsal, prý je to důležitý úkol,“ podíval se s hrdostí na principála. „Už je skoro hotový, ještě musím dopsat poslední písmenka a může viset!“

„Prosím tě, sedni si a uklidni se,“ konejšila principálka muže. „On to myslel dobře. Je takový velký dítě, no. Podívej, jak si rozumí s Cvičkou a s Cvočkem. Co je tady, je s nima mnohem míň práce.“

„O to víc je průšvihů se Dřevem,“ procedil skrz zuby principál. „Hadova žena! Modrý králící! A pudlikum! Kam na to chodí, proboha! A ty barvy, no vidělas to?“

„Viděla. Právě že viděla,“ pokývala principálka hlavou. „Ty barvy…“

„Nesmí se přiblížit k divě ani na deset metrů!“ křičel kouzelník. „Včera ji zabarikádoval v maringotce! Prý šel jenom kolem! Lže! A pořád provokativně píská! Dělá si z nás jen srandu! Je k ničemu, vyhoďte ho už konečně!“

„Já už ho k ruce nechci! Včera mu upadl kufr s Julií a Romeem a od té doby je balkonová scéna jak z Pisy, ta věž se prostě zkřivila a nejde narovnat. Nehledě na to, že jakmile vyleze na jeviště, vždycky něco dalšího rozbije. U kulis ho nechci ani vidět!“

„Může se třebas starat o zvířata,“ nadhodila principálka.

„Blázníš? Koně jsou drahý a my si nemůžem dovolit o ně přijít,“ vyděsil se principál. „Bude ti pomáhat. S prádlem. S kuchyní. S vařením. S dvojčatama. Prostě takový pomocník v domácnosti. Když ho ráno včas pošleš někam daleko, třeba pro byliny nebo pro dříví, tak nemůže nadělat moc škody, co říkáš?“

„Chybí nám agitátor, co by chodil po vesnicích a lákal lidi na představení,“ snažila se jeho rozhodnutí zvrátit principálka. „Když mu vysvětlíš jak…“ tichl její hlas při pohledu na muže. „Dobrá,“ vzdychla. „Tak já budu mít pomocníka. Třebas to nakonec k něčemu bude…“

Cvoček zamával na Cvičku, lehce se ohlédl. Nikdo se nedíval. Matka stála u plotny a míchala polévku. Děti se potichu vytratily. Chvilku šly proti proudu potoka. Když uslyšely pískání, zvolnily krok a vnořily se hlouběji do lesa. Na kraji potoka seděl Dřevo. U nohou měl okrouhlý koš s vypraným prádlem. Další se pohybovalo sem a tam ve vodě, přesně do taktu Dřevova hvízdání. Když měl mladík pocit, že už je prádlo dostatečně vymáchané, jedním dlouhým hvizdem prádlo zvedl do vzduchu, dalším ho zkroutil a vyždímal, aby jej pak se švitořivým pískáním poslal do koše.

„Ten se má,“ zašeptal Cvoček Cvičce. „Zajímalo by mě, kde na to bere. Vidíš to? Pradlenka. Pamatuješ, jak ji dostala mamka? Jak byla ráda?

„Taky bych chtěla ty jeho hračičky mít,“ zasnila se Cvička.

„Jenže on se jen směje a tvrdí, že nic nemá. Lakomej je. Ale jinak je s ním sranda.“ Cvoček kývl na sestru a za chvíli se obě děti vyřítily s hurónským řevem z lesa, aby přepadly nic netušícího Dřeva.

„Ukáá, ukáá, kde máš Pradlenku? Nebo máš hůlku? Určitě tu červenou, že jo,“ povykovala dvojčata. Dřevo se tak lekl, že přestal hvízdat a prádlo sebou okamžitě pláclo na zem.

„Teda vy jste ale!“ Vyčítavě se podíval po dětech, sebral prádlo, ručně ho promáchl ve vodě, vyždímal a hodil do koše. „Hotovo, přišly jste akorát, abyste mi pomohly s košem.“ Loudal se pomalu za nimi, slabě si pískal a děti si vůbec neuvědomily, že mokré prádlo, ztěžklé vodou, nesou jakoby nic. Odevzdali ho v maringotce a všichni tři se vytratili do lesa.

Principál, tragéd, kulisák a autor seděli v zakouřené hospodě.

„Hercegóvina, lautr róvina,“ hulákali jeden přes druhého.

„Konečně zas chvíli v civilizaci,“ pronesl do toho principál.

„A na to se napijem!“ provolal autor.

„Popojedém,“ přidal se tragéd.

„Tak už si to tak neber,“ plácl principál kulisáka po zádech. „Nebudu ti to strk… strah… strhávat z platu!“

„No eště to tak,“ vztyčil se vztekle kulisák, až zarachotila překocená židle.

Tragéd a autor, kteří mezitím dopili další pivo, ho usadili zpět.

„Seď,“ mírnil ho tragéd. „My víme, že jsi tu mísu tak blbě nepoložil ty. Proč jsi sem toho kluka zval, to mi teda vysvětli,“ obrátil se na principála. „Sou s ním jen starosti, copak to nevidíš?“

Principál zanaříkal: „No jo, chlapi, když kdybyste vy tak věděli. Ale… Proč bych se s tím měl trápit jen já, třeba mi pomůžete.“  Zhluboka se napil. „Pamatujete si, jak jsme tehdy kdysi dávno měli tu dlouhou štaci na letních slavnostech? Jak se vdávala královna Juhlana? Jelena? É, Jolana?“

Všichni horlivě přikyvovali.

 „Tehdy tam v hospodě sloužila taková hezounká dívenka, Marjánka,“ pokračoval principál. „Ženatý jsem tehdy ještě nebyl a Marjánka se mi moc líbila. Já jsem se jí taky líbil, slovo dalo slovo, a pak…“ Před očima mu vyvstal obraz mladého, pružného těla a téměř ucítil vůni rozpálené noci. Vytrhl se ze vzpomínek a podíval se na své kolegy. Strnul. Jeden vedle druhého měli na tváři zasněný výraz a přihlouple přikyvovali.

„Hej!“ probral je ze snění. „Chcete říct, že Marjánka…“

„No jo,“ pokýval hlavou autor. „Mně se líbila taky moc. Ale já jí asi ne, dlouho to nevydrželo.“

„Marjánka,“ vzdychl kulisák. „Já ji ukecal jen jednou, ale stálo to za to!“

 „A ty?“ otočil se principál na tragéda.

„No tak znáš to,“ vykrucoval se tragéd. „Hezká holka, příležitost… Ale i mně pak utekla. Prý za lepším. Což jsi asi teda měl být ty. Nějak se to nevyvedlo, jak se zdá,“ ušklíbl se.

„Nevyvedlo,“ zrozpačitěl principál. „Jenže jestli je to pravda, pánové, tak jsme v kolektivním průšvihu. Protože Dřevo je syn mojí – teda naší – Marjánky.“

Kdyby hospodskému bouchl sud, nevyvolalo by to větší šok.

„… osmnáct, devatenáct, dvacet,“ počítal kulisák. „No jo,“ vyděšeně vzhlédl. „To vychází. Dřevo má letos dvacet, říkal mi, že bude mít zanedlouho narozeniny…  Páni… A je teda tvůj, principále?“

„Jo, pánové, to mi Marjánka v tom dopise vlastně nenapsala,“ vzdychnul principál. „Možná to ani sama neví.“ Probodnul očima své kolegy. „Ale aspoň už víte, proč je Dřevo u nás. Marjánka napsala jen to, že ho nezvládá živit. Prý se teď má zas postarat otec. No, tak který z nás se postará?“

Odpovědí mu bylo zaražené ticho.

Na jevišti stál principál s autorem a dohadovali se o další hře. Principál už dlouho prosazoval muzikus, novou formu představení, kdy je část textu zpívaná. Ansámbl by na to měl, diva zpívá dobře a ráda. Horší je to s prvním milovníkem, ten občas neudrží melodii a ta jeho intonace… Bude muset cvičit. Cvoček a Cvička uzpívají sbor, principálka jim pomůže, jsou sezpívaní z kuchyně, kde si notují každou chvilku. Sám si taky hlasově nevede špatně, takže v podstatě nějaký menší muzikus by měli zvládnout. Kulisák opráší starý klavifon, těch pár kousků se na něj naučí a hnedle bude čím publikum zaujmout. Jeden aby pořád vymýšlel nový věci, jinak se za chvíli na ně nepřijdou kouknout ani obecní kozy. V duchu se uchichtl. Velectěný pudlikum. Ten termín mu uvízl v hlavě, kdykoliv z jeviště kouknul, viděl ho před sebou. Pudlikum!

Autor vraštil obočí. Usilovně přemýšlel, kterou hru by mohl do muzikusu převést nejjednodušeji. Kde by nevadilo, že hlavnímu hrdinovi občas ujede nota. Kdysi dávno napsal takovou polopohádkovou hru o kočkách. Už dlouho ji nehráli. Aby se dala znovu uvést, musel by pár postav vyškrtat a hlavně musí některé části zhudebnit. To by mohl udělat jeho kamarád skladatel, stejně mají v plánu se na příští štaci potkat. Odcházel z jeviště a v duchu už přepisoval věty a skládal rýmy.

Diva se radovala. Konečně kus, který ji vyzvedne, na kterém si udělá jméno. Jako hlavní kočka má nejvíce zpěvných partů, stráví nejvíce času na pódiu a konečně bude mít možnost ukázat, jak velký talent má. Dřela své písně denně, a když kouzelník uviděl připravený kostým, málem upadl do mdlob.

„Kde to má sukni?“ vrčel výhružně.

„Ale jdi ty, už jsi viděl kočku v sukních?“ vrkala diva a otáčela se před zrcadlem v bílém vypasovaném oblečku, drátem napružený ocásek se jí pohupoval za levým ramenem, bílá maska zářila zeleně orámovanými prostřihy oček a u růžového nosíku se vesele ježil houf černých vousků. „Chtělo by to ještě mašli na ocásek,“ rozhlížela se po maringotce. „Červenou!“

„Chtělo by to minimálně sukni! Nebo radši plášť,“ drtil mezi zuby žárlivý kouzelník. „Takhle se nikde předvádět nebudeš, to ti povídám!“

„Ty jsi ale! Podívej, jak mi ta bílá sluší,“ rozverně pohupovala boky. „Jestli se chceme z téhle šmíry dostat, tak musím zářit jako hvězda! Ne, že by to bylo mezi těma šumařema těžký, ale zatím jsem neměla prostor! A teď mi ho konečně dali! Díky tomu se snad konečně prosadím do nějakého kamenného divadla a nebudeme se muset dál ploužit s touhle společností,“ odfrkla pohrdavě. „Konečně šance, tak mi ji, čumáčku, nezkaž! Jestli se ten muzikus chytí, určitě se přijdou podívat i od konkurence, třeba i z kamenných divadel.“

Pověsila se kouzelníkovi na krk. Čumáček se ještě chvíli durdil, ale v duchu už se viděl s divou v hlavním městě. Hlavně se těšil, jak principálovi povýšeně sdělí, aby s nimi v příští sezóně nepočítal. Diva má pravdu, už nebudou paběrkovat. Nastává čas sklizně.

Autor: Radmila Tomšů