V první části povídky Ireny Moravcové jsme sledovali problémy s logopedií a taky to, co se stane, když tatínek použije dceřiny karamelky na výrobu karamelového likéru. Jak jen to všechno dopadne?

Babice se štěkavě zasmála. „I ty zbojníku,“ zaskřehotala, „to já znám, tyhle zprofanované záminky, abychom se zbaběle zdekovali. Za zatáčkou, za zídkou, u zorané meze zavalitý jezevec zelí z pole nese,“ pokračovala bez jakékoli souvislosti. „Za jezevcem zvolna jde zajíc zvědavý, kam ten tlustý jezevec zelí dovalí.“

A byli tady. Zajíc i jezevec. První z nich vypadal jako plyšáček, ale strašlivě obrovský. Chodil po dvou a jeho gigantické zuby naháněly hrůzu. Bez nadsázky. Jezevec byl opravdu tlustý. Pod každou packou držel hlávku zelí. Hupnul na jednu z židlí u stolu, dřevo pod jeho vahou povážlivě zapraskalo.

„Vypadněte! Všichni vypadněte!“ zařval hystericky Pavel.

Zajíc nakrčil čumák. „Přeskočilo ti?! Přece jsme sotva přišli. Vřískáš jako bys měl vředy! Překonej svou přemrštěnost a nehřímej jako vichřice! Nepřineseš cukříček?“ zazubil se, patrně ve snaze o smířlivější tón. „Já mám příšerně rád cukříček – jako malý tygříček.“

„Ty to ale pleteš, ty popleto popletená,“ zachechtal se jezevec a s gustem se pustil do jedné z hlávek zelí.

„Nepři se!“ okřikl ho zajíc a hned pokračoval: „Je to přesně takhle: tygřík cumlá cukříček, tygřice se chmuří, každý řádný tygříček řízek sní k večeři. Jo, řízeček! Ten bych si dal!“

Standa mu úslužně nabídl své sádlo, že prý je to skoro jako maso, ale zajíc jen znechuceně mávl packou. „Já si přeji řízek! Taky řepu a hříbky, dobrá je i ředkvička ta má řadu předností, říká přísná tetička. Buřty mají přirozeně taky říz…“

Pavel sledoval, jak se na stole objevuje řízek, buřty, ředkvička, hřiby i řepa. Červená. Jezevec odhodil zelí a s nadšeným zavýsknutím se do ní zakousl. Šťáva mu obarvila celou tlamu, kapala na stůl i na koberec.

„Ten řízek je z vepře!“ pochvaloval si obrovitánský zajíc, když se svými obludnými zubisky zahryznul do propečené strouhanky. „Kuchař se překonal, připravil ho přímo předobrý. A přiměřeně opepřený.“

„Já miluji zeleninu,“ konstatoval jezevec, celý upatlaný od červené řepy. „Z loňska i letošní, celou, loupanou i mletou. To je libové jídlo, to mě láká. A taky bych se chtěl pomazlit, Pavlíku!“ dodal toužebně, vykulil na Pavla maličká očka a už k němu sunul své obézní tělíčko.

Pavel ustoupil o krok, ztratil rovnováhu a svalil se do křesla. Jezevce, který byl přes svou tloušťku kupodivu docela mrštný, měl v mžiku na klíně.

„Jezevec má hezký zvyk, provozuje tělocvik,“ zasmála se babice. „Nezeptá se, nezuje a už hnízdo buduje.“

Jezevec drcnul Pavlovi čumáčkem do hrudníku, a aniž si všiml, že mu při tom vypadl z tlamy kus rozžvýkané červené řepy, přátelsky mu sdělil, že se jmenuje Ludva.

„Odprejskni!“ vyštěkl Pavel, rudý flek na tričku bylo to poslední, co ho trápilo. „Kurva, odprejskni!“

„Pavlíku, neklej, to se nesluší! A nelekej se, jsem úplně odblešený,“ ujišťoval ho jezevec. „Chtěl bych si jen malinko zalenošit v teploučku na tvém klíně.“

„Tramtaratatá! Tramtaratatatá!“ ozvalo se v tu chvíli z předsíně hlasité troubení.

„Ríšánek!“ vydechl obdivně zajíc.

To už však vmašíroval do obýváku vysoký, hubený mladík v kárované košili, v ruce vyleštěnou trumpetu. Přeskočil jednu ze sedmi pokojem se plouhajících, ale jinak naštěstí neškodných zombie-hus, široce se rozkročil a spustil: „Zatroubím vám na trumpetu, troubím, troubím chvěním retu! Troubím, troubím trum, trum, trum. Troubím rád a piju rum,“ zvolal bujaře a rozpažil při tom ruce, až svým nástrojem shodil z poličky několik knih a málem i Heleninu památeční vázičku. Vzápětí si přiložil trumpetu k ústům a hlasitě do ní zadul.

„Znamenitě! Nezbývá než zatleskat!“ dala se slyšet babizna.

„Řekni, že přidáš!“ žadonil zajíc a nacpal si do tlamy celého buřta.

Pavel se stále snažil setřást ze sebe až příliš přítulného jezevce Ludvu. „Ať tě ani nenapadne!“ zařval. Divil se, že ten randál ještě neprobudil Terezku. Anebo ji probudil a ona se teď v postýlce klepe strachy… Na spánku mu naběhla žíla. Příval vzteku mu dal dostatek energie, aby se vymrštil z křesla i s Ludvou, který jen vyděšeně zakvíkl a pevně se ho chytl pacičkami. V tu chvíli však Pavel strnul… Terezka! Terezčiny logopedické říkanky! Jak je možné, že mu to nedošlo dřív?!

„Stojíš tu s tím samečkem jak solný sloup,“ poznamenal sedlák Standa. „Sedni si, sousede, ať si nevyneseš spaní.“

Spaní! No jasně, to by dávalo smysl! Tohle přece nemůže být skutečné. Jsou to jen divoké a velmi živé sny. Asi už mu z toho trénování správné výslovnosti hráblo.

„Prach a broky, králíčku!“ zazubil se trumpetista. „Pravdaže bude repete! Netrpím trémou. Trápily mne ovšem kruté trable, kamaráde!“

„Svěř se Staníkovi, co tě soužilo,“ vybídl ho sedlák.

„Trnky, drnky, moje trumpeta trucovala. Nehrála, netrylkovala, jen chroptěla. Provedl jsem prohlídku – a hrome! V trubce se protahoval vyžraný červ!“

Pavel se už nedivil ničemu. Mechanicky hladil spokojeně vrnícího jezevce a upřímně doufal, že se z tohohle potřeštěného snu brzy vzbudí.

„To zní zoufale,“ přitakala babice. „Zajímá mne, zda sis dokázal zajistit zlepšení.“

„Hračka! Jsem borec a rychlý jako fretka! Vystrnadil jsem toho zpropadeného lotra rychleji, než by krysa zdrhla.“

Pavel upřel na vychloubačného Richarda apatický pohled. „Hlavně žádné krysy!“ zamumlal. Nemrtvé husy, bzučící vosy, slepice zobající pod gaučem, nenažraný zajíc, jenž do sebe u stolu cpal řízky i buřty jeden za druhým, a jezevec Ludva, který se mu rozvaloval v náručí… To bylo až příliš!

„Zaslechl jsem, že jakýsi krysař svým sípavým pískáním dočista všechny krysy z města vystrnadil,“ podotkl Standa.

„Krysy jsou příšerně přemnožené,“ ušklíbl se zajíc. „Ale řízek si z nich nepřipravíš.“

„Já radši zmrzlinu,“ zamyslel se Ríša. „Citrónovou! Když mi, králíčku, obstaráš zmrzlinu, zatroubím ti jako trio. Ražner ji má určitě v mrazáku,“ zavolal ještě za překotně upalujícím zajícem.

„Nemám,“ špitl Pavel Ludvovi, který se tiše zachichotal.

Zajíc se ovšem s prázdnou nevrátil.

„Řehoři, ty lumpe,“ vykulil očka jezevec. „Cos to sem dovlekl? Ledovka mi sevřela ledviny, ledva jsem tu obludu zahlédl.“

Zajíc svíral v obou tlapách obrovského oškubaného ptáka bez hlavy. Byla to krůta, kterou Helena koupila na slavnostní oběd na Boží hod – vzhledem k tomu, že se u Ražnerů scházela širší rodina čítající včetně dětí dvacet osob, měla krůta určitě přes osm kilogramů. Pavel se škodolibě pousmál. Jen ať si to zajda užije!

„Převezmi si toho opeřence, příteli, už mi přimrzá k hrudníku,“ vyzval zajíc udýchaně Ríšu.

Trumpetista se k tomu neměl. „Proč jsi dotáhl zrovna krocana, když jsem chtěl zmrzlinu? Proto, že je taky zmražený? Je to jen průměrný rozmar nebo jsi opravdu primitiv?“

To ušáka zjevně urazilo, vycenil svá zubiska a mrštil krůtou po Richardovi.

„Mor na tebe, bramboro!“ vyjekl mladík, jemuž se nicméně podařilo včas uskočit.

Pavel slyšel řinkot rozbitého skla. Nejspíš to schytala fotografie Heleniny babičky.

Richard si nachystal trumpetu. „Kam se hrabe krysař! Zírej, jaký jsem kromobyčejný krotitel krůt, krocanů a rozličné drůbeže! I mražené a bez drůbků.“

Jakmile se pokojem rozezněly první tóny, krůta se pohnula, zvedla se na své zkrácené nohy a začala tancovat. Jistě, vzhledem k tomu, že byla na kost zmrzlá, navíc neměla hlavu a z nohou zbývaly jen pahýly, šlo jí to těžko. Ale tancovala!

Pavel měl za to, že ho v tomhle bláznivém snu nemůže překvapit už vůbec nic. Zjevně se spletl. Neschopný jediného slova zíral na hopkající mražené maso, které se právě pokusilo o piruetu. Richard stále hrál a po chvíli se k tancující krůtě přidalo i sedm nemrtvých hus a jedna živá slepice.

„Slyšel jsem, že krysař shodil krysy do propasti,“ nadhodil Standa.

Zajíc mávl tlapou. „Třesky, plesky. Přikázal jim přeplavat řeku, ale přepísknul to a ony se utopily.“

Richard na ně mrkl, nadul tváře a vystřihl sólo, že by mu je i Louis Armstrong mohl závidět. Drůbež křepčila na koberci jako pominutá, pak krůta vyskočila na parapet, to, co na něm předváděla, připomínalo nejvíc breakdance. Nakonec svým objemným zmraženým tělem rozrazila okno a vyskočila ven. Sedm zombie-hus hned za ní, slepička je s nadšeným kvokáním následovala.

Babice zatleskala. „To byla jízda! Nadpozemská! Až mě z toho zazáblo pod blůzou. Zatrub ještě, ať si taky zatancujem!“ vybídla Richarda a vyskočila na stůl.

Zajíc nespokojeně zamručel, protože mu při tom skopla na zem zbylé buřty a jeden řízek přišlápla podpatkem svého rudého střevíčku.

Baba si z ušákových podmračených pohledů těžkou hlavu nedělala. „Nezírej jak zfetovaný vzpěrač, Řehoři, a zavři to zatracené okno!“ houkla na něj zostra.

„Zita skvěle stepuje a taky svede fantastickou salsu,“ prohlásil sedlák Standa, který se ležérně opíral o křeslo, v němž seděl Pavel s jezevcem Ludvou na klíně. „Ale občas…“ naklonil se blíž k Pavlovu uchu a ztišil hlas do šepotu: „občas se spustí a je skoro obscénní. Musím ti sdělit, sousede, že posledně tak skotačila, až u stojanu vystřihla striptýz. To byla vskutku síla!“

Poslední, co si Pavel později dokázal vybavit, bylo, jak se babice s bezovými větvičkami ve vlasech a zářivě rudou rtěnkou na rtech začala za zvuků trubky na stole vlnit, hladit si boky a rozepínat knoflíčky svých potrhaných šatů. Říká se, že po požití určitého množství alkoholu se každá žena stává krásnou. Pavel si nedokázal představit, kolik by toho musel vypít, aby mu krásná připadala Zita. Možná by dřív oslepl, možná by ho tolik chlastu rovnou zabilo. Alkohol, který požil, nestačil ani k tomu, aby mu Zita připadala ucházející. Vlastně se bál, že pokud by ji byť jen zahlédl nahou, stal by se nadosmrti impotentním. Jelikož mu Ludva na klíně mezitím začal klimbat a on nechtěl být takový necita, že by ho shodil na podlahu, útěk nepřipadal v úvahu. Zavřel oči a doufal, že to bude stačit. Vlastně se najednou taky cítil strašně unavený…

Slyšel ještě, jak babice zavýskla, pak něco proletělo vzduchem, patrně jeden z jejích střevíců – protože vzápětí dostal podpatkem do hlavy. Hnědo-oranžová za jeho víčky se změnila v tu nejčernější černou a ticho, které ho objalo, bylo dočista blahodárné.

Když se probudil, obývák byl zalitý sluncem. Mohlo být okolo deváté, Terezka byla už asi vzhůru, ale v sobotu měla ve zvyku ještě si v posteli trochu zalenošit a prohlížet si knížky. Došlo mu, že spal celou noc zkroucený v křesle. Nebylo divu, že ho tělo bolelo, jako kdyby ho někdo protáhl mlátičkou. Hlava mu třeštila, a když se vydrápal na nohy, všechno se s ním zhouplo. Snažil se rozpomenout, co dělal včera večer a kolik toho vlastně vypil. Byly to tři štamprdle, jedna láhev nebo obě? Pak se mu vybavilo, co se dělo v noci. Nicméně vzhledem k tomu, že jejich obývák vypadal na první pohled jako kdykoli jindy a na koberci nebyl ani flíček, byl to naštěstí opravdu pouze sen. Ale že byl opravdu totálně absurdní! Musel se začít smát.

Helena Ražnerová spokojeně vystoupila z taxíku. Jízda nočním vlakem nebyla naštěstí tak úmorná, jak se obávala, v lehátkovém voze se nakonec i několik hodin prospala. Hlavně se ale strašně těšila domů! Po Terezce a Pavlovi se jí už stýskalo, po několika náročných dnech různých jednání si navíc opravdu potřebovala odpočinout. Ještě, že už má od pondělka dovolenou. Doma si dá vanu a pustí si nějakou muziku, odpoledne asi už začne balit dárky, možná by s Terezkou mohly ještě upéct jeden či dva druhy cukroví… S těmi úvahami se vydala se po pěšince směrem k jejich domu.

Udělala jen několik kroků, když její pozornost upoutal jeden ze záhonků pod okny. Co to na něm bylo? Něco velkého, částečně zabořeného do hlíny. Vypadalo to jako… Když přišla blíž, získala jistotu: byla to krůta! Její pracně sehnaná krůta! Místo kaštanové nádivky, kterou do ní plánovala nacpat, byla obalená hlínou a několika uschlými listy. Helena pár minut strnule zírala na téměř devět kilo měknoucího masa. Pták už byl částečně rozmrzlý, musel tu tedy ležet rozplácnutý přinejmenším několik hodin. Venkovní teploty se totiž i nad ránem pohybovaly v kladných hodnotách… Jak se sem ta krůta mohla dostat? Helena pomalu vzhlédla k oknům jejich obývacího pokoje.

Kufr nechala dole, schody vyběhla málem po třech, do bytu v prvním patře vpadla jako velká voda.

Její manžel zrovna vycházel z obýváku. „Ahoj Heli,“ přivítal ji s úsměvem. „Prima, že už jsi doma.“

Úleva, že je snad všechno v pořádku, dala volný průchod jejímu vzteku. „Codělávenkunazáhonětakrůta?!“ vychrlila ze sebe místo pozdravu.

„Prosím tě, nekřič, bolí mě hlava. Co-cože?“ hlesl, jak mu se zpožděním došlo, co vlastně řekla.

„Venku. Na záhoně! Leží tam. Krůta. Ta velká, co měla být ještě týden v mrazáku!“

Špičkami prstů si stiskl spánky. „Venku leží krůta,“ opakoval skoro mechanicky.

„Jo!“ odsekla. „Co to máš na triku za flek? A proč smrdíš, jako kdyby se po tobě vyválelo nějaké zvíře?“

Zíral někam do prázdna nad jejím levým ramenem. „Doprdelepráce,“ zamumlal a vběhl do obýváku.

Helena ho následovala. Manžel stál u okna a díval se dolů, pak se pomalu otočil a obezřetně se rozhlédl okolo sebe. Obývací pokoj vypadal docela normálně, dokonce bylo poměrně uklizeno. Všechno bylo v pořádku. Zdánlivě.

„Sklo na babiččině fotce je rozbité,“ upozornila ho Helena. „Co se tady dělo, Pavle?“

„Já… nevím. Nemůžu…“

„Co nemůžeš?!“ dala si ruce v bok. „Včera’s pil. Poznám, když máš kocovinu. Hm? A sám’s určitě nechlastal. Takže mám hádat? Neměl’s hlídání pro Terezku, tak‘s pozval tu svoji partičku kamarádů k nám a uspořádali jste si tu mejdlo. A zřejmě pořádně divoký!“

Pavel mlčel a litoval, že to doopravdy neudělal.

„Uklidili jste po sobě, dobře, to oceňuju. Možná sis myslel, že to rozbité sklo na babiččině fotce přehlídnu – anebo, že mi to prostě nějak vysvětlíš. Ale na tu krůtu jste zapomněli, co? Kterýho debila to vůbec napadlo?!“

Odpovědět už jí nestačil.

Do obýváku se vřítila Terezka. „Ahoj mamí!“ výskla nadšeně.

Helena zděšeně vykřikla.

Dcerka měla vlásky krátké sotva půldruhého centimetru, její překrásné dlouhé copy byly pryč. Pavel netušil, jestli je víc šokovaná manželka nebo on sám.

„Panebože,“ vydechla zděšeně Helena a přiklekla k dcerce. „Terinečko, kdo ti to udělal?!“

Holčička neřekla nic, jen se uculila, stočila pohled k druhému rodiči a mrkla na něj.

Helena se vztyčila ve své plné výšce umocněné několikacentimetrovým podpatkem. Na tvářích jí naskákaly rudé skvrny. „Běž si… hrát. Nebo třeba kreslit. Musím se…“ polkla, „o něčem pobavit s tatínkem. Běž, miláčku.“

V mlčení počkali, až za dítětem zaklapnou dveře.

„Heli, já…“

„Nic mi nevysvětluj, ty gaunere!“ zasyčela na něj. „Musel ses totálně nadrat! A pak jsi okudlal svou jedinou dceru na kluka…“ Helena se v pláči zhroutila do křesla.

Pavel namáhavě polkl. To nebyl on. Věděl, že to nebyl on! Jenže kdo to vlastně udělal?! A jak to měl vysvětlit své ženě? Byl si jistý, že kdyby jí vyprávěl, co se v jejich bytě v noci dělo, nevěřila by mu. Vlastně tomu stěží věřil i on sám. Helena by to nepochybně všechno svalila na opilecké delirium…

Nechal manželku, ať se vybrečí. Odploužil se do koupelny, roztočil kohoutek se studenou vodou a strčil třeštící hlavu pod chladivý proud.

„Tatí,“ zatahala ho zezadu za tričko dětská ruka.

Zamrkal, neboť měl oči plné vody. Zoufale si pomyslel, že Terezka je ostříhaná opravdu hrozně.

„Mně ty krátké vlasy nevadí,“ ujistila ho spěšně. „A vím, žes to nebyl ty. Byla to víla,“ začala vysvětlovat s patřičnou dávkou důležitosti. „Přišla za mnou v noci. Měla na sobě šaty jako na svatbu a zářila jí hlava. Představ si, že měla doopravdicky zlatý nůžky! A měla modrý oči, takový zvláštní, jako z ledu. Ale byla hodná. Povídala, že jí je to moc líto, ale prý to musí udělat. Moc jsem to nepochopila: říkala spoustu divných slov – něco jako katalízátor a trans-něco. A že prý jsi něco moc urychlil. Prý si musí moje vlásky odnést s sebou. Nevíš, co je to obětina? Ale dala mi za ně karamelku! Radši jsem ji snědla hned, abys mi ji zase nevzal,“ usmála se rozpustile.

Pavel na ni zíral s otevřenou pusou. Terezka mluvila… naprosto správně!

„Tak já si jdu kreslit. Jo a tatí, nekřič příště tolik u toho fotbalu, jo? Včera tě bylo slyšet až do pokojíčku,“ dodala ještě a po špičkách odtančila z koupelny. „Tereza Ražnerová, Tereza Ražnerová, Tereza Ražnerová,“ dolehlo k němu z chodby její prozpěvování.

Znělo to jako když někdo řeže motorovou pilou…

Autor: Irena Moravcová