Central Kladno Základní umělecká škola Základní umělecká škola Legenda Cafe bar Est. 2014 Badmintonové centrum v Kladně Nábor k policii Kladno
ČSAD KLADNO
  • SAMK
  • Divadlo Lampion
  • Labyrint hledá pedagoga

Povídka Kladenských listů: Příliš živé obrazy – část 2

Čtvrtek, 21. Březen 2019 07:10

V minulé části povídky Dagmar Lachmanové jsme se dočetli o studentu Davidovi, který v zapomenuté horské chalupě narazil na velmi zvláštní obrazy. On sám ještě netuší, jak moc jsou zvláštní.

„Jste na něj všichni moc hrr. Copak nevidíte, že netuší, ve kterém kostele vyzvánějí?“ Do popředí se protáhla mladá dívka. „Asi v té nové době latinsky nerozumějí a o živých mluvících obrazech pochopitelně nic nevědí.“ Pak se podívala Davidovi zpříma do očí a usmála se. „Zdravím tě, mladý pane Lobkovici. Já jsem Harriet. Ale můj starší bratr, mistr malíř Diego Evanesco,“ ukázala na tmavovlasého muže stojícího v pozadí, „mi říká Ria. Všichni mí přátelé mě tak oslovují. Nehněvej se, pane, nechtěli tě vylekat, jen přeuctivě pozdravit v jazyce latinském. Je vidět, že toho o tobě moc nevíme. Neznáme ani tvé křestní jméno.“ Dívka se opět usmála a tázavě se na mladíka zadívala.

„Da… David. Jmenuju se David Lobkovský. Takže tohle všechno není skrytá kamera?“

„Nevím, co je to skrytá kamera. My jsme namalovaní. Naše portréty jsou však magické. Všechny jsou dílem mého drahého bratra Diega.“

„Obraz? Tohle je obraz?“ Mladý muž udělal několik kroků k tomu, co až dosud považoval za velkoplošnou televizní obrazovku umně schovanou ve zdobeném rámu. Natáhl k ní ruku a dotkl se… hrubého povrchu plátna pomalovaného olejovými barvami. Bylo mu na omdlení.

„Chlapče, myslím, že by bylo nejlepší, kdybys přisunul křeslo od krbu sem k nám a posadil se. Bude to nejspíš dlouhý rozhovor,“ promluvila laskavě starší z dam. „Nicméně soudím, že bychom tě měli nejprve nechat v klidu něco pojíst. Jen s vínem už buď raději opatrný. Na stole máš ve džbánu také vodu.“

„Proč jsme namalovaní?“ Ria, která přišla jako jediná dělat Davidovi u snídaně společnost, seděla v trávě v obrázku krajinky s loukou. Podpírala si rukou tvář, sledovala, jak mladík krájí maso, a zamyšleně opakovala otázku, kterou jí právě položil. Po chvíli se odhodlaně pustila do vysvětlování. „Bratr je, tedy byl… vlastně pořád je… kouzelník a skvělý malíř. Mne si namaloval, aby se nezbláznil žalem poté, co mne srazil povoz, a já zemřela.“

Mladík ztěžka polkl.

„Já vím, je to podivné,“ pokrčila rameny, „naše těla už dávno tlí pod zemí, přesto otisky našich duší žijí v bratrových obrazech dál. Svůj kouzelný portrét bratříček vytvořil později, když si uvědomil, že až zestárne a zemře, budu osamělá zase já. A to mi nemohl udělat. No, a mistři Kepler a Jesenius jsou bratrovi dlouholetí přátelé. Nechali se magicky portrétovat… jako vědecký experiment. Jsou nesmírně zvědaví na to, co jim budeš vyprávět o pokrocích vědy. Mistr Kepler si tě vypočítal.“

„Jak vypočítal?“

„Je přeci astronom a astrolog. Z horoskopu paní Polyxeny z Lobkovic vyčetl jejího vzdáleného potomka, studovaného mladého muže, který na počátku zimy léta páně dvoutisícího šestnáctého zabloudí v těchto lesích. Své výpočty stále upřesňoval, a dnes odpoledne jsme se dozvěděli dokonce hodinu tvého příchodu.“

David jen pokýval hlavou. Už se nedivil ničemu. „A paní Polyxena? Proč ta je tady?“ zeptal se, a strčil si do pusy poslední sousto.

„V naší době byla velmi významná a bohatá. Dala postavit tento dům a poskytla peníze na vše potřebné, aby mohl Diego vytvořit všechny ty magické ochrany a uchovávací kouzla. A taky na tebe byla zvědavá. Je moc milá, sečtělá a umí hrát karty. Jsem opravdu ráda, že ji tady mám. Jestli jsi již dojedl, pane Davide, pojď prosím ke knihovně. Naši mistři Jesenius a Kepler už na tebe netrpělivě čekají.“

„S dovolením se pokusím o shrnutí úspěšnosti našeho neobyčejného experimentu.“ Hlas mistra Jesenia se chvěl hlubokým zklamáním a mladík sedící v křesle před obrazem knihovny se přikrčil. Připadal si jako na zkoušce, na kterou potřebná skripta neviděl ani koutkem oka. Johannes Kepler a Jan Jesenius ho víc než tři hodiny bombardovali otázkami, na něž neznal odpovědi. Přitom to začalo celkem dobře. Že nerozuměl jejich latině, mu pochopitelně odpustili, když jim vysvětlil, že ta se dnes již jako mezinárodní vědecký jazyk neužívá. Skutečnost, že má státnici z angličtiny a hovoří plynně španělsky, na oba vědce sice žádný zvláštní dojem neudělala, ale praprababička Polyxena se pyšně usmála a pronesla archaickou španělštinou něco o tom, jak je potěšena, že její prapravnuk zná jazyk svých předků. Také Ria a její bratr Diego pochvalně pokývali hlavami.

Ale pak už šlo všechno jen k horšímu. Davidův bakalářský titul v oboru letový provoz a návazné magisterské studium managementu, považovali pánové Kepler a Jesenius za nějaký žert. Neměli nejmenší představu, co ta slova znamenají. A on zase nevěděl nic o logice, když nepočítal tu pověstnou ženskou a mužskou, o rétorice a jakýchsi sedmi svobodných uměních. To by ovšem pořád ještě nebyla žádná katastrofa. Vyprávěl jim o svém oboru – o létání, které je dnes úplně běžným způsobem cestování, usilovně lovil v paměti, co znal o objevování vesmíru, barvitě jim líčil přistání lidí na Měsíci. Jenže mu pánové zjevně nic z toho nevěřili. Tvářili se pochybovačně a Diego dokonce suše podotkl, že k snídani by se svařené víno možná nemělo pít.

Podobně přijali také jeho laické vyprávění o rentgenu, ultrazvuku, počítačové tomografii, transplantacích kdečeho, umělém oplodnění…

Jo, kdyby si nerozbil ten zatracený mobil, mohl by něco vygooglit, ukázat fotky, nebo nějaká videa. Takhle ale působil značně nepřesvědčivě a staříci se mračili čím dál víc. A když o astrologii a horoskopech už naštvaně prohlásil, že to jsou ty blbosti, které čtou ženské v šestákových časopisech, povzdechla si velmi smutně i paní Polyxena, která se na něj většinu času povzbudivě usmívala. Jen Ria vypadala, že snad potlačuje záchvat kašle.

Prostorem dál zněl tragický tón hlasu Jana Jesenia:

„Ne vždy jsou touhy vědců naplněny, přestože bývají podpořeny úmornou trpělivou prací a dlouhým čekáním. A to je právě tento případ. Příteli Keplere, soudím, že přišel čas, kdy naše existence zde ztratila svůj smysl a že bychom měli požádat mistra Evanesca, aby zrušil magické ochrany kolem našich portrétů, ať může nastat jejich přirozené chátrání a nakonec nevyhnutelný zánik. Buď sbohem, pane z Lobkovic, již tě nebudeme déle zdržovat.“

Johanes Kepler beze slova chmurně přikývnul na souhlas. Pak se oba pánové lehce uklonili v náznaku pozdravu, a zmizeli za rámem obrazu. Mistr Evanesco obrátil oči v sloup, pohlédl na svou sestru a na paní Polyxenu, zavrtěl hlavou a odešel za oběma muži.

David si připadal jako vymačkaný citron. Pomyslel si, že za litr svařáku k večeři, za nepohodlný nocleh a nezvyklou snídani zaplatil tímhle ponižujícím výslechem víc než dost. Ještě jednou se zadíval na teď už liduprázdný obraz knihovny. Obě ženy z něj také zmizely. Vzedmula se v něm vlna vzteku. Prudce se zvedl z křesla a oddusal ke krbu, aby ze stolu popadl čepici s rukavicemi. V této chvíli chtěl jediné. Co nejhlasitěji za sebou prásknout dveřmi a na celý ten bláznivý barák zapomenout.

„Chlapče, je tvá zloba skutečně silnější než zvídavost? Mohly bychom si s tebou také promluvit? Věnuj nám prosím ještě pár chvil. Třeba bychom společně přišli na něco, co by bylo ku prospěchu a radosti nám i tobě.“

Překvapeně se otočil. Na louce v obrázku vedle krbu stály paní Polyxena z Lobkovic a Ria.

O několik měsíců později se z každý víkend projížděné běžecké stopy končící u zdi malého kamenného domu, stala úzká cestička v nízké trávě, udržovaná pravidelnými návštěvami. David seskočil z kola, opřel ho vedle dveří a trošku poodstoupil, aby zkontroloval satelitní anténu. Bylo už skoro léto, jenže minulý týden přecházela studená fronta a dost foukalo. Jeho obavy byly naštěstí zbytečné. Veliký talíř držel ve svých úchytech pevně.

„Ahoj! Kde jste kdo, jsem tady!“

„Ahoj Davide! Podívej se, co mám.“ Ria přiběhla k okraji obrazu, aby mohla ukázat předmět, který držela v ruce.

„Ovladač? Ty máš ovladač?“ Teprve teď se David podíval na svítící obrazovku televizoru. Přístroj trůnil na stole, uprostřed domu obklopeného magií, která nejen chránila i obnovovala oheň a jídlo, ale nečekaně fungovala také jako zdroj elektrické energie. „No jo, máš tam Animal Planet a já vám posledně nastavil Discovery Science. Tvůj bratr je úžasný malíř a kouzelník!“

Diego Evanesco se s úklonou potěšeně usmál, objal sestru kolem ramen, ale pak si postěžoval: „Povedlo se mi namalovat ten přepínací nástroj opravdu věrně, takže skutečně dělá to, co dělat má, jenže moc nám to platné není. Na hudební kanály se stejně můžu dívat jen občas. A když byl tuhle na ČTart dokumentární film o moderním malířství, přepnuli mi to mistři vědátoři ještě před koncem. Věčně přehazují Discovery, Spectrum a Viasat Explorer.“

 Paní Polyxena si přihladila neexistující fald na sukni a souhlasně poznamenala. „Máš pravdu, mistře Diego, že my ostatní přicházíme tak trošku zkrátka. Je s podivem, že si v té skřínce s pohyblivými obrázky smíme občas najít také něco pro dámy. Například historické dokumenty.  Je opravdu zajímavé, jak je dnes pohlíženo na doby minulé, včetně té naší. Nebo pořady o módě. Soudím, že oděvy jednadvacátého století jsou prostě fascinující a velmi pohodlné. I když musím říct, že v našich časech by byly považovány za poněkud neslušné. Ale co je nového u tebe, Davídku? Co ta poslední zkouška? Naši mistři Jesenius a Kepler by ti horší známku než výbornou neodpustili.“

„Dobrý, babi. Jasně že to mám za jedna. A kde vůbec jsou?“

„To bys neuhádl, Davide,“ zamrkala na něj Ria. „Koukni támhle na obraz laboratoře,“ ukázala rukou někam za Davidova záda. „Zakázali nám za nimi chodit. Zkoušejí zopakovat ten experiment, který viděli včera v pořadu Bořiči mýtů. Ten, o kterém ti pánové v televizi říkali, že se o něj doma nemáme v žádném případě pokoušet, protože…“ Ria se najednou zarazila a mladík se otočil.

Malý obrázek vedle dveří se právě zahalil hustým černým dýmem.

Vzápětí ze z něj vynořili oba staří pánové, umazaní, potrhaní ale šťastní. „Davide z Lobkovic, tímto okamžikem bereme definitivně a bez jakýchkoli pochybností všechna slova o zklamání zpět! Přijmi naše vřelé díky! Léta čekání se přece jen vyplatila! Tato doba je neskutečně inspirující! Úžasná pro každého, kdo má vědeckého ducha!“ vykřikovali jeden přes druhého. „Myslíš, že byste s mistrem Evanescem dokázali vymyslet, jak nám sem dostat také počítač s internetem!?“

Poznámka:

Díky překladu Jany Vaňkové mohly postavy z obrazu promluvit na Davida latinsky. Pozdravily ho těmito slovy:

„Buď zdráv, ó můj nejmilejší vnuku z domu a rodiny Lobkoviců.

„I ode mě poslyš ono buď zdráv, ó světlo, ve které jsme tak dlouho doufali.“

„Totéž ode mě, muži nejučenější a nejdoufanější.“

Autor: Dagmar Lachmanová