Povídka Dagmar Lachmanové začíná poměrně nevinně – jeden student zabloudí na běžkách. Před zmrznutím ho zachrání to, že narazí na opuštěný dům. Otázka ovšem je, na co v něm narazí.

„Do prdele, já jsem idiot! To teda byl debilní nápad. Nahoru to klouže, dolů nejede… No bezva, začíná se stmívat a já vůbec nevím, kde jsem. Nikdo to neví. A proč to nikdo neví? Protože jsem, já kretén, nikomu neřekl, kam jedu a že vůbec někam jedu.“

David Lobkovský se bezradně rozhlížel. Ráno byla obloha jako vymetená, zářivě bílý sníh se třpytil ve slunci, všechno slibovalo nádherný zimní den. Takže vydat se na běžky sám, když se jeho kamarád večer předtím namazal, a ráno nedokázal vylézt z pelechu, nevypadalo jako nejhorší nápad. Teď, v podvečer, ale mělo počasí rozhodně do příjemného daleko a rychle se zhoršovalo. Mrazivý vítr Davidovi vrhal do obličeje ostré krystalky sněhu ve stále silnějších poryvech, viditelnost se snížila na stěží několik metrů. Podle plánu si měl už dávno doma v teple vařit čaj s rumem. Jenže sada vosků zůstala zapomenutá v předsíni a lyže nejely, jak měly. A navíc asi zabloudil. Nevěděl vůbec, kde je a jak daleko je nádraží, na které měl dorazit nejmíň před třemi hodinami. Nohama už sotva pletl, propocené oblečení ho studilo, ledový vichr se mu dostával až na kůži, prsty na rukou a nohou přestával cítit. A k dovršení všeho, jeho mobil, který asi před hodinou naposledy zahlásil, že má hlad, teď definitivně chcípnul. A já tu snad chcípnu taky, blesklo Davidovi hlavou. Zachvěl se a nevěděl, jestli víc zimou, nebo strachem.

Namáhavě vystoupal na další terénní vlnu a s nadějí se zahleděl před sebe. Moc toho neviděl. Hustě sněžilo a rychle se smrákalo. Nikde ani světýlko. Jen… málem by si ani nevšiml. Vlevo dole něco slabě probleskovalo. Dlouho se nerozmýšlel. Ať je to co chce, možná je to jeho jediná naděje, že nastávající noc přežije. Stočil lyže pryč od polozapadané stopy, které se až dosud držel, a rozjel se směrem ke světlu.

Obdélníková místnost byla téměř prázdná. Jedné z kratších stěn vévodil mohutný krb s přívětivě praskajícími poleny, čelem k němu stálo čalouněné křeslo s vysokým opěradlem, menší stolek někdo prostřel k večeři pro jednoho. A to bylo vše.  Zdi však prázdné nebyly. Viselo na nich neobvykle velké množství obrazů, malých i větších. Několik zátiší s nejrůznějším nábytkem, rozmanité krajinomalby, do detailu vyvedená jídelna s uchystanou opulentní hostinou.

Největší a nejzajímavější plátno zabíralo téměř celou stěnu naproti krbu. Zobrazovalo obrovskou patrovou knihovnu a několik postav v historických oděvech. V pravém dolním rohu byly namalovány dvě dámy zabrané do karetní hry, vlevo seděl na vyřezávané židli vysoký tmavovlasý muž s roztržitým výrazem a kytarou na klíně. Uprostřed obrazu stál veliký stůl plný map, složitých nákresů a podivných přístrojů. Dva starší pánové u něj zaujatě studovali jakési výpočty. Byl by to, i přes svou velikost, docela obyčejný obraz, kdyby se lidé na něm nepohybovali, a kdyby se z něj nelinul tichý hovor podbarvený zadumanou melodií.

Jeden z mužů v popředí najednou hlasitě vykřikl: „Tentokrát se nemýlím, příteli Jesenie! Objeví se dnes za soumraku. Už to nebude dlouho trvat, je docela blízko. Věř mi!“ Pak se otočil ke kytaristovi: „Mistře Evanesco, slyšíš? Odlož nástroj a přistup k nám.“ Nakonec se uklonil směrem k dámám: „Paní Polyxeno a panno Rio, vy, prosím, také!“

Nicméně dámy nebylo třeba zvát. Odložily karty již při prvním zvolání a teď dychtivě nahlížely přes rameno muži vítězně třímajícímu papír pokrytý změtí čísel a značek.

„Ukaž, mistře Keplere! Opravdu naše dlouhé čekání již za okamžik skončí?“

Svah byl docela prudký, takže do malého kamenného stavení s vysokou šikmou střechou David málem vrazil. Přesto ulehčeně vydechl. Chvíli zápasil s vázáním, než se mu povedlo sundat lyže, opřel je o zeď a zaklepal na masivní dveře z tmavého dřeva. Nikdo neotvíral, všude bylo ticho. Jen úzkým oknem prosvítalo ono slabé světlo, které ho sem přivedlo. Zvláštní, že ho v té chumelenici vůbec viděl. Nakoukl dovnitř. Záře vycházela z jedné tlusté svíce a z hořícího krbu. Takže někdo doma být musí. Zaklepal ještě jednou, a když se nic nedělo, stiskl starobyle vypadající kliku. Nebylo zamčeno.

Vešel a udiveně se rozhlédl. Čekal nějaké zádveří, ale ocitl se přímo v místnosti s krbem. Chystal se pozdravit a požádat o pomoc, jenže tu nebyl nikdo, koho by mohl oslovit. Davida napadlo, že by měl dům obejít a obyvatele najít, nemohl se však odhodlat k tomu, aby vyšel znovu ven do mrazu. Plápolající oheň ho neodolatelně, až téměř magicky přitahoval. Snad nebude vadit, když počká tady.

Téměř proti své vůli přešel několika váhavými kroky ke křeslu u krbu. Potřásl hlavou, sedl si čelem k ohništi, natáhl k němu ruce i nohy, opřel se a unaveně zavřel oči. Cítil sálající žár a ještě něco. Pečené maso a… svařák! Narovnal se a pohlédl směrem, odkud se vůně linuly. Stůl po jeho pravé ruce byl prostřený cínovým nádobím jako na nějakém zámku: talíř s pořádným kusem pečeně, jakési placky a konvice, ze které se kouřilo. David ji hypnotizoval pohledem. Kdy už někdo přijde? Mohl by požádat o malou sklenici toho vína? Po několika minutách nevydržel, popadl připravený zdobený pohár a nalil si až po okraj. Vždyť to přece může později zaplatit, no ne? Víno bylo horké, silné, sladké a výrazně kořeněné. Příjemné teplo se Davidovi rozlilo i uvnitř těla. Tohle je teda fakt divná situace, pomyslel si, a než si stačil uvědomit, co to vlastně dělá, nalil si podruhé. A potřetí. Pomalu upíjel a zmalátněle uvažoval, jaký že je tohle zvláštní dům, kdo v něm bydlí a kam ten někdo sakra šel, když si tady nachystal teplou večeři. Myšlenky se mu pomalu začínaly vlivem únavy, tepla a alkoholu rozbíhat a vytrácet, až zůstala jen jediná: kdy konečně ten člověk přijde? Po čtvrtém poháru už mu o poslední osiřelou otázku mozek jen tak lehce škobrtnul a pak definitivně ztratil i ji.

Ria proběhla řadou pláten visících na zdi proti dveřím a nakonec se zastavila v malém obrázku rozkvetlé louky s potokem, který visel hned vedle krbu. Chvíli si muže v křesle pozorně prohlížela a pak opět zmizela v pozadí.

„Spí jako dřevo,“ hlásila, když se vrátila do obrazu knihovny. „A trošku chrápe. Připadá mi docela pohledný. Zdá se, paní Polyxeno, že krása z tvého rodu ani za těch několik staletí nevymizela.

Oslovená paní se potěšeně usmála. „Děkuji, děvenko. Později si svého prapravnuka také prohlédnu. Pánové,“ obrátila se k trojici mužů, „nebylo víno, které jsme pro něj nachystali, příliš silné? Neměli jsme tomu chlapci připravit raději bylinkový odvar? Jak dlouho předpokládáte, že bude spát? Mistře Jesenie, jsi lékař…“

Jan Jesenius se zamyslel. „Nemyslím, že by to víno bylo příliš silné. Silná byla spíše mladíkova únava.“

„Řekl bych, že budeme muset mít trpělivost až do rána. Navrhuji, abychom se rozešli do svých vlastních obrazů a také si na pár hodin zdřímli,“ ozval se Diego Evanesco.

Johannes Kepler se již chvíli chystal promluvit a čekal na vhodný okamžik. Teď se konečně narovnal a slavnostně pronesl: „Ano, můžeme spočinout na vavřínech našeho úspěchu. Mé výpočty nelhaly. Máme tady konečně studovaného muže z rodu Lobkoviců, bakaláře, absolventa artistické fakulty naší veleslavné Alma Mater. Nikdo jiný než právě on by nemohl najít tento magicky ukrytý dům. Okamžik, na který jsme toužebně čekali přesně tři sta sedmdesát let je konečně zde,“ uzavřel rozechvěle svůj vzletný proslov.

„A že se nám náš veleslavný učený bakaláříček tak trošku namaže a nebude k použití, to jsi z hvězd vyčetl také, mistře Keplere?“ porušila Ria prostořekou poznámkou rozjitřenou atmosféru.

Davida Lobkovského probudilo světlo a šum tichého hovoru za jeho zády:

„Česky! Myslím, že bychom měli mluvit česky. Je to přeci Čech, ne?“

„Nebyl bych si tím tak jistý. Za našich časů se více než česky hovořilo mezi urozenými lidmi německy.“

„Mýlíte se všichni. Latina. Ta bývala odjakživa jazykem vzdělanosti a vědy. A není nejmenšího důvodu, aby tomu tak nebylo i dnes…“

David vstal a jeho tělo, dlouhou dobu zhroucené v nepřirozené poloze, zaprotestovalo. Otočil se, nikdo však za ním nebyl. Obloha za jediným oknem byla modrá, do místnosti svítilo šikmé ranní slunce, které však nedokázalo úplně rozptýlit pološero, které v místnosti panovalo. Hlasy vycházely z obrazu… ne… z obrazovky? To musí být velkoplošná obrazovka. Někdo pustil v televizi nějaký pořad na Viasat History, nebo tak něco. Několik lidí v renesančních kostýmech se tam o něčem vášnivě přelo. Davida ale spíš než dokument v televizi zajímalo, kdo přístroj zapnul, kde je majitel domku a… kde tady má záchod. Kromě vchodových dveří žádné jiné neviděl. Aha, asi mají venku kadibudku.

Klapnutí dveří rázem uťalo vzrušeně šeptanou diskuzi.

„A máte to, mladý Lobkovic vám pláchnul,“ zatvářila se pobaveně Ria a kousla do jablka, pro které si zašla do obrazu bohaté hostiny. „No tak, nebojte se, on se zase vrátí,“ rozesmála se, když viděla zděšené obličeje svých společníků. „Kam myslíte, že musel jít, po tom všem vypitém vínu a celé prospané noci. Vy už si na skutečný život nepamatujete? A vůbec, pohleďte, na stole nechal čapku a rukavice.“

„Co je tohle za barák? Jedna místnost, žádná postel, žádný záchod, zato ale krb jak kráva a k tomu obří televize. Tady přece nemůže nikdo normální bydlet…“ bručel David, když se vrátil. Celá situace mu ze všeho nejvíc připomínala pořad se skrytou kamerou. Znovu se rozhlédl, důkladněji než včera večer. Kromě televize visela na zdech spousta obrazů, byl tu plápolající krb, kouřící konev svařáku… Počkat! Krb pořád hoří?! Kdo přikládal? A konev je zase plná. Opatrně sáhl na maso. Horké, jako kdyby bylo právě vytažené z trouby. V náprsní kapse bundy mu něco zavrnělo a píplo. Mechanicky sáhl po mobilu. Esemeska. Prý jestli přijde dneska večer do klubu. David konsternovaně zíral na rozsvícený displej. Včera večer byl ten krám dočista mrtvý a teď hlásí baterii plnou na sto procent! Co se to tady ksakru děje?!

„Salve, o nepos mi carissime de domu et familia Lobkowitz!“ ozvalo se najednou z televize tak hlasitě, až mu mobil leknutím vypadl z ruky. Přístroj třeskl o dlaždice a rozpadl se na dva kusy. David na ně pár vteřin strnule zíral a pak se zadíval na obrazovku. V popředí stála žena v bohatě zdobených šatech a usmívala se přímo na něj.

„Eee…?“ nezmohl se na víc, než na potupné citoslovce.

Dva muži stojící vedle dámy vzápětí promluvili také:

„Et a me illud salve audias, o lux tam diu nobis sperata.“

„Idem a me, vir doctissime atque expectatissime.“

„Ty vole…“ vydechl David s vytřeštěnýma očima. „Jestli je to fakt nějaká skrytá kamera, tak je hodně dobrá. No tak, haló, lidi! Už se ukažte. To se vám teda sakra povedlo. Jak to ti herci mluví? Nerozumím jim ani slovo… Tak jo, dostali jste mě. Kde teda máte tu kameru a mikrofony?!“

Konec první části. Pokračování příští čtvrtek.

Autor: Dagmar Lachmanová