Když se šikana natáčí a sdílí
Pamatujete si doby, kdy se šikana děla za zavřenými dveřmi, daleko od očí veřejnosti? Když se o ní mluvilo jen šeptem, a oběti raději mlčely? Dnes už ne. Dnes se násilníci sami natáčí, chlubí se tím na sítích a sbírají lajky za brutalitu.
Případ z Hodonína je jen jedním z mnoha. Video zachycující útok na školačku se stalo virální senzací a během pár hodin obletělo celou republiku. Společenský šok? Možná. Ale než se pustíme do pohoršeného vrtění hlavou, pojďme si přiznat: šikana tady byla vždy. Jen se změnil způsob, jakým se s ní vypořádáváme.
Jak se šikanovalo kdysi?
Dřív byla šikana tak trochu „součástí systému“. Na vojně? Drsné rituály. Ve školách? Někdy i přímá fyzická agrese. Dělo se to, ale většinou tajně. Na vojně se mladší vojáci museli podřizovat tzv. „mazákům“, a pokud ne, následovaly tresty – od psychického nátlaku až po vážné fyzické ublížení.
Podle historiků byla šikana ve vojenském prostředí v minulosti natolik běžná, že ji mnozí považovali za nevyhnutelnou. V 70. letech v ČSSR bylo běžné, že mladí vojáci byli ponižováni, mláceni nebo donuceni dělat nesmyslné úkoly. Každý, kdo to zažil, vám řekne, že šikana byla strašná – ale dělo se to „za zavřenými dveřmi“.
Co je dnes jinak?
Dnes už se nic netají. V době chytrých telefonů a sociálních sítí se šikana stala veřejným spektáklem. Už se neodehrává jen v tichých koutech školních chodeb. Dnes se šikanující přímo chlubí svou brutalitou a šikana se stává obsahem ke sdílení. To je šikana 2.0.
Místo toho, aby se násilí skrývalo, je nyní natáčeno, sestříháno a doplněno o emotikony. Agresoři získávají sledovanost a pocit moci. A čím brutálnější video, tím více zhlédnutí.
Dopady na oběti: dříve vs. dnes
Dřív se oběti snažily své utrpení skrýt. Dnes jejich bolest sledují stovky nebo tisíce lidí online. A co je nejhorší? Když video dosáhne virálního statusu, zranění nejsou jen fyzická, ale i psychická. Oběti jsou zesměšňovány, jejich utrpení se stává memem. Co dřív končilo na psychiatrii, dnes může končit sebevraždou.
V minulosti mohl být extrémní případ šikany v armádě zameten pod koberec, někdy končil tragicky, například „nehodou při čištění zbraně“. Dnes jsou následky jiné – veřejná ostuda, ostrakizace, dlouhodobé psychické trauma.
Kde selhávají rodiče a škola?
Vždy, když se stane něco takového, následuje obvyklý scénář: pedagogové a rodiče se ptají, jak je možné, že to nikdo neřešil dřív. Jak je možné, že se to vůbec děje? Odpověď je jednoduchá: děti už nežijí v našem světě. Žijí v online světě.
Dospělí si neuvědomují, jak moc sociální sítě ovlivňují vnímání násilí u dětí. Pro ně už to není „útok“, je to jen další video na TikToku. A pokud něco „není na videu“, jakoby se to vůbec nestalo.
Rodiče často netuší, co jejich děti sledují a sdílí. Přitom právě tady je klíč k řešení problému. Pokud bychom věnovali více pozornosti tomu, jak naše děti konzumují obsah na internetu, možná bychom podobným případům dokázali zabránit.
