Zdravím všechny kolegy rodiče. V poslední době vidím spoustu článků a studií o tom, jak se my rodiče málo věnujeme dětem a jaký to má vliv na jejich psychiku. Vyrůstají z nich lenoši, násilníci a zabedněnci. Ale co rodiče, kteří se dětem rozdají do poslední kapičky?
Ve svém okolí znám minimálně dvě matky, které dělají maximum pro rodinu. Obě jsou inteligentní ženy pracující na relativně dobrých pozicích a jejich práce je pro společnost nesmírně důležitá.
Nejenže se starají o svou rodinu, ale i o své rodiče. Samozřejmě nestíhají. A to je deptá. Mají pocit, že jsou špatné. Vůbec jim nedochází, že by třeba něco mohl zvládnout někdo jiný. Manžel, přítel, skoro dospělý syn nebo dcera studující vysokou školu. „To přece není jejich starost. Od toho jsem tady já,“ myslí si.
Sedím naproti jedné z nich, povídáme si o dětech a navzájem si je chválíme. Pak se mě najednou zeptá: „Jak to všechno děláš, že se nezblázníš?“ Nechápavě na ni koukám a ona mi zhruba nastíní svůj den. Ráno odvoz dětí do školy, práce, děti ze školy, vaření, praní, uklízení, ukřivděný manžel, otrávené děti, vybalancovat všechny jejich nálady, požadavky a starosti. „Nějak mi tam chybíš ty. Kam ses ztratila? Kdo si všimne tebe?“ povídám. Teď nechápavě kouká ona. Je tak zapřažená, že si ani neuvědomuje své potřeby.
Piju kávu s druhou. Jsme u mé matky doma. Je to rodinná známá a často se nevidíme. Čtyři studující děti, rozvedená, pendluje vlakem přes celou republiku mezi dětmi, prací a přítelem s dětmi. I kdyby se na hlavu postavila, nezavděčí se, a přítelova dcera jí dělá ze života peklo. Povídáme si a já koukám, jak se jí klepou ruce. Jistě, venku je zima, ale třes ji neopouští ani po půl hodině. Snažím se ji pobavit, a tak „pomlouvám“ svou neteř studující v Anglii.
I když jsem jen chlap, napadá mě, že bych jí mohl třeba nabídnout jídlo. Bohužel nic hotového doma nemám, a tak splácám dohromady zbytkové rizoto. Tisíc zajíkavých slov a omluv, že jí nemám nic dělat a že to přece není nutné. Jíme potichu a pak se zeptám: „Nejsi zvyklá, že se o tebe někdo postará, co?“ Koukáme si do očí a odvětí: „Ne.“ Protočím oči a povídám: „To asi něco vypovídá, že ano?“
Když odejde, sedím doma a přemýšlím, kde je chyba. Holky to dělají dobrovolně. Jejich děti a muži to berou jako samozřejmost. Vlastně celé okolí to od nich očekává. Ušily si na sebe bič!
Takže děvčata:
- Chce to nějaký ventil, nebo bouchnete jako papiňák.
- Nechte občas ty hádavé děti, ať si vyperou a uvaří samy.
- Manžel (přítel) může taky. Není snad úplný břídil.
- Nevymlouvejte se pořád, že to bez vás nejde. Jde!
- Poslouchejte své tělo. Když vás bolí pod žebry, neznamená to, že to máte přemáhat.
- I když všechny milujete, na sebe zapomínáte. To se musí změnit!
- Neutápějte se ve svém splínu samy. Řekněte to někomu. Třeba týpkovi, co vám natvrdo vmete pravdu do očí. A třeba o tom i napíše.
Pokud si neuvědomíte, že v první řadě musíte fungovat vy, abyste se mohly postarat o své blízké, brzo nebudete fungovat vůbec. Myslete taky na sebe a nepřehánějte to s obětavostí!
Pokud chcete číst vice z jeho pera, stačí kliknout na jeden z odkazů níže.
 |
 |
|
| Kronika rodinného chaosu | Satira |
