Kdo pytlačí Jamesi Brakeovi v jeho bracích? A kde je Simonina matka? A jak to vlastně všechno dopadne a co Koba ještě v dobré víře spáchá? Čtěte poslední díl povídky Kobova noční můra!

PŘEDCHOZÍ DÍLY POVÍDKY ČTĚTE ZDE: 

***40

„Kujva!“ ulevil si pro změnu Brzda. „Já tu zmiji zahluším.“

„Postaráme se o to já a můj pendrek. Jen co budeme mít hmotné tělo. A jen co mi řekneš, kterou zmiji.“ nabídl se Koba.

„Hmotné tělo. To se řekne hmotné tělo. Kde ho mám nabrat? “ zafrflal Brzda.

„Můžeš. Ty jediný můžeš, prrrotože jsi tvůrrrce. Stačí jediná věta a bude hotovo.“ vmísil se do rozhovoru Rejstřík. „Navíc, pokud jsi postavy prrrokrrreslil důkladně, budou jako živé, tedy chci říci, budou vypadat naprrrosto norrrmálně.“

„Jo, Koba bude tak živoučkej, že první, co udělá, je, že si vyzkouší, jestli jde chlapovi způsobit tříštivou otevřenou zlomeninu penisu, a na mně!“ zavrčel spisovatel.

„Kujva, ne, fakt ne. Čestné slovo bachařovo.“ přesvědčoval ho Koba. „Půjdu jenom po té zmiji.“

„A já chci taky hmotné tělo,“ pokročil dopředu Nevi. „Sice jsem se většinu času formoval sám, ale jsem tvůj syn a ty jsi můj stvořitel, ne? Takže můžeš. A udělej to. Koba bude potřebovat pomoc, dobře to víš, nic si nenamlouvej.“

„No jo, to jo.“připustil neochotněl Brzda. „Tak jo. Půjdete po té zmiji. Vůbec mi na ní nezáleží… ale stejně to nepůjde, protože nevím, jak.“

„Nevymlouvej se, Brrrzdo. Vše najdeš v knihách, tedy v Knize.“ Rejstřík podal z knihovny tlustou knihu, otevřel ji a ukázal zobákem na jednu větu. „Tady. Přibliž svou pravou dlaň Kobovi k čelu, levou k srdci a řekni tuhle větu. A pak Nevimu.“

Spisovatel kývl a přistoupil ke Kobovi. Ten bůhvíproč poklekl, takže ona věta zazněla místností více než důstojně: „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“

***41

„Tak to by bylo,“ prohlásil Brzda, když Koba a Nevi vstali. „Cítíte se nějak jinak?“

Nevi a Koba se poplácali po ramenou. Pak se Nevi obrátil k Brzdovi. „Děkuji,“ řekl, „mohl bych ti potřást rukou?“ Brzda natáhl ruku a stiskl Neviho teplou a pevnou dlaň.

„I já,“ požádal Koba. „Myslím, že tak za polovinu mých denních můr nemůžeš, tak ti prominu i tu druhou. Ale jí to neprominu.“  Brzda podal Kobovi ruku, jenže při posledních vyslovených slovech se mu paže zatřásla a dlaň zpotila. Koba to nezaznamenal, byl už totiž myšlenkami někde jinde.

„Jakube, mohl bys mi splnit ještě jedno přání? Víš, chci vyzkoušet, jestli se ta přeměna týkala i mýho pendreku.“ Koba se rozhlédl po místnosti a do oka mu padl kulaťoučký, mimořádně roztomiloučký porcelánový ježek. V Kobovi vyvolal velmi nemilé vzpomínky.

„Vadilo by ti moc, kdybych tohleto odpálil až na konec světa?“ zeptal se víceméně formálně a napřáhl pendrek jako basebalovou pálku.

„On je od… vlastně, klidně si posluž,“ špitl spisovatel. „Jen počkej, než otevřu okno.“

Koba se s gustem napřáhl a odpálkoval ježka perfektním úderem. Ježek proletěl otevřeným oknem a vzápětí všichni strašlivě zařvali. Po zahradní pěšince přicházela Simona s taškou v ruce. „Pozor!“

Pozdě. Ježek proletěl jejím tělem a pokračoval směrem k záhonu, do kterého se zaryl, až hlína vystříkla.

Simona se udiveně podívala na svoje břicho, pak k oknu na Kobu dosud držícího pendrek a zamračila se. „Kobo! Už jednou jsem ti řekla, že pendrek je nebezpečná hračka. Jednou tím fakt někomu ublížíš.“

„Simono!“ proskočil Nevi oknem a pokusil se ji sevřít v náručí. Taky skončil na zemi.

„Zaplať pánbůh, že nemáš hmotné tělo, jinak…“

Otočil se k Brzdovi. „No jo, ale co jí zachránilo život, bude odteď jen na obtíž. Dej jí taky hmotné tělo.“

„Tak to by nešlo,“ namítl Brzda. „Ona není moje stvoření. Takže nemůžu.“

„Mohl bys,“ oponoval Rejstřík, „a ty víš jak. Tak prrroč nechceš?“

„Protože se to nedělá! Protože je to hnus!“

„Jaký hnus myslíš?“ optal se ostražitě Nevi.

„Fanfiction!“

***42

„Co je to ta fén fik šn?“ optal se Koba.

„Zábava škodolibých hajzlíků, co nemají na to, vytvořit si vlastní postavy!“ vzplanul Brzda. „Plagiátoři, neumětelové a napodobitelé si vypůjčí postavu někoho jiného a napíší o ní věci, které by původní ho autora ani ve snu nenapadly. A bez jeho dovolení!“

„Většinou bez jeho dovolení,“ podotkl Rejstřík. „Tu a tam se to dá číst. Zvláště, když je předlohou přřříšerrrný brrrak, pane Brrrake!“ rýpl si a odskočil rychle z Brzdova dosahu.

„Aha!“ pronesli Nevi radostně a Koba ponuře.

„Takže kdybys napsal o Simoně, stal by ses jejím tvůrcem a mohl bys jí dát hmotné tělo?“ otočil se Nevi k Brzdovi.

„Není to jisté, ale prrravděpobné ano,“ odpověděl místo něho Rejstřík. „Některé fanfiction vykrrreslují postavy daleko lépe než orrriginál, a tak bych jako tvůrrrce postav označil spíše autorrra fanfiction než toho nedomrrrlého stvořitele. Prrroto soudím, že by to mohlo fungovat.“

„Proč tedy nechceš napsat něco o Simoně, když tě tak pěkně prosíme?“

„A když ona – víš, koho myslíme – ti klidně pytlačila ve tvých povídkách?“

„A když si to přeji i já?“ vmísila se do hovoru Simona.

„Protože, protože… já nemůžu, já prostě nemůžu!“ vzlykl Brzda.

„Rejstříku, co je potřeba, aby se člověk stal spisovatelem?“ obrátil se na havrana Nevi.

„Zlí jazykové tvrrrdí, že psací strrroj stačí. Jestli ti pan Brrrzda půjčí počítač, můžeš si to zkusit.“

Muž s obličejem v dlaních mlčky přikývl, a tak se Rejstřík usadil vedle Neviho a pomáhal mu se záludnostmi klávesnice. Občas přispěl i nějakým návrhem a odtlačil dál Kobu a Simonu.

„Na nehotovou prrráci se nekouká! Počkejte, budete prrrvní čtenáři.“

Konečně tiskárna zavrčela a vyjel z ní Neviho výtvor. Simona a Koba se sklonili nad papírem a Brzda se po chvíli přidal.

„Není to špatné,“ pronesl Brzda. „Tedy na prvotinu.“

„Nevi, ty bejku,“ ocenil výtvor Koba. „Na začátku to má švuňk, ale ten konec nestojí za nic.“

„Spíš naopak,“ zamrmlala Simona, červená až za ušima. „Konec bylo to jediné, co tu povídku napravilo. Protože jinak, jestli mám říct svůj názor,…“

„Text je hodně účelový,“ vmísil se honem Rejstřík, „ale urrrčitou hodnotu má. Mimo jiné se Nevi tímto stal spisovatelem aspoň pro úzký okrrruh čtenářů. Takže to můžeš zkusit.“

Simona poklekla, Nevi pronesl příslušná slova a podal Simoně ruku. Ta se jí dotkla, vstala, objala Neviho a vlepila mu pořádnou pusu. „Díky, Nevi.“

„Co budete dělat teď?“ optal se spisovatel naší čtveřice.

„Pojedeme za ní. Slíbil jsem ti, že se o tu zmiji postarám,“ pronesl Koba.

„Vůbec mi na ní nezáleží,“ zdůraznil Brzda. „Ale kdybyste ji potkali…“ hlas se mu zatřásl a hlava padla do dlaní.

Čtveřice se tiše odšourala zadním vchodem. Brzda se vzpamatoval a vyběhl za nimi, aby se rozloučil. Rozhlédl se po zahradě a nadskočil. „Tady byla mrkev! Krucinál, tady byla fůra zeleniny! A všechno je sežraný, zdupaný a roztahaný. Já tu nemám žádnou zeleninu!!! Zaplaťpánbůh! Děkuju mockrát! Kašlu na zeleninu! Jdu si koupit parádní stejk!“

***43

„Tak jsme vypadli jak cukráři a nezeptali jsme se, jak se ta jeho vyvolená jmenuje a kde bydlí,“ zarazil se Nevi.

„To bych věděl,“ řekl Rejstřík. „Kvůli tomu se vracet nemusíme.“

Koba před sebou čutal kamínek a usilovně dumal.

„Slíbil jsem Jakubovi, že si to s tou zmijí vyřídím,“ pravil, „ale nemám na to nějak páru. Je mi blujno. Hmotné tělo si asi žádá svoje, kručí mi v žaludku. Kdyby takhle byl gulášek se šesti a plznička… hele, hospoda!“

Z hospody se vyřítil obtloustlý chlap a za ním druhý ramenatý. Hodil po prvním zástěrou a zařval: „Táhni!“

„To víš, že půjdu. A ty si tu můžeš vařit sám!“

„Takového mizerného kuchaře najdu všude! Nikdo po tobě ani nevzdechne, patlale!“

Muž sebral zástěru, ukázal ramenatému prostředník a odešel středem ulice. Ramenatý se rozhlédl.

„Průšvih,“ zamumlal si pro sebe. „Nejvyšší čas začít vařit meníčka a kuchař nikde. Jak z toho ven?“

„Příteli,“ oslovil jej Koba, „vy jste zajisté hostinský. Máte gulášek se šesti a plzničku?“

„Jo, příteli,“ vzdychl hostinský, „ledaže byste si ho uvařil.“

„A to jo!“ hrnul se Koba dovnitř.

„Platí! Když navaříte sto padesát porcí guláše, můžete se vy tři najíst zdarma. Tedy všichni i s tou potvorou křídlatou.“

„Neblbni, Kobo, copak to umíš?“ zeptal se polohlasem Nevi.

„To zvládnu za pochodu. Dost jsem se našmejdil a načichal kolem kantýny. Stačí očichávat, ochutnávat a kořenit, až to bude dokonalé. Jen se nesmím rozptylovat vedlejšími podružnostmi. Knedlík není moc cítit a těsto má takovou nijakou chuť. Simono?“

„No jo, nerozptyluj se podružnostmi, ten knedlík udělám, když mi Nevi pomůže s kuchyňským robotem. … Páni, ty ale porcuješ jako řezník, Kobo. Kde ses to naučil?“

„Kde jsem se naučil, tam jsem se naučil,“ zčervenal a zrozpačitěl Koba. „Hlavně že to umím… Rejstříku, neznáš nějaký trik, jak nakrájet tak dvacet kilo cibule a neubrečet se přitom k smrti?“

Rejstřík sundal z poličky potápěčské brýle se šnorchlem a Koba se oháněl nožem v masce. Po chvíli to na obrovské pánvi zavonělo smaženou cibulkou, nádechem česneku a sladké papriky a opékaného kmínu.  Hospodský se spokojeně usmál a šel přepsat tabuli s meníčkem nápisem DNES GULÁŠEK SE ŠESTI A PLZNIČKOU. Davy strávníků se už začaly za tou vůní slézat jako švábi na pivo.

…

„Umíš ho naprosto úžasný!“ chválili trojhlasně naši hrdinové Kobu. „Mohl by ses živit jako kuchař.“

Koba potěšeně přikývl a upil plzničku. Pivo jako křen. Už dlouho se necítil tak dobře.

„Měli bychom vyrrrazit za spisovatelkou,“ ozval se netrpělivě Rejstřík.

Koba si upil ještě jednou a bylo mu blaze. „Proč? Je mi tak dobře, že jí těch pár titěrných komplikací odpustím.“

Nevi si otřel ústa a pronesl: „Mně vlastně nic špatného neudělala.“

Simona se zamračila. „Myslím, Kobo, že až zase vyhládneš, změníš názor. Kromě toho jsi něco slíbil, vzpomínáš? A já s ní musím nutně mluvit. Ne kvůli slibu, ale abych neztratila sebeúctu. Dopijeme a půjdeme.“

***44

Simona odhadla Kobu naprosto přesně. Poté, co navečer vystoupili z vlaku, už zase bojovně frflal a těšil se na krocení zmijí.

Usadili se ve vestibulu nádraží, Simona koupila velkou pizzu a chtěli začít plánovat. Koba se hladově zakousl do pizzy a příšerně se zašklebil.

„To je hnus! Tím tady krmí vězně? Kde máš normální jídlo pro dozorce, Simono?“

„Představ si, že to tady na nádraží prodají každému, pravda, za nehorázné peníze. Zaplácni s tím trochu žaludek, Kobo, ať dostaneš lepší náladu a ať je s tebou řeč. Musíme se poradit, co s tou pisálkou. Rejstříku, co o ní víš?“

„Bydlí v paneláku kousek od konečné jedničky. Lístky na šalinu koupíme…“

„Mluv o té zmiji rovnou, kujva!“

„Třeba bys mohl začít jménem, Rejstříku. Nic není horšího, než nemít jméno. Věřte mi.“ přidal se Nevi.

„Píše pod pseudonymem Poldýnka Pisárrrecká.“

„Hrůza. Mít špatné jméno je horší než nemít žádné.“ vzdychla Simona. „Jak se jmenuje probůh doopravdy?“

„Apolena Leopolda Andrejsová.“

„Potěš kotě,“ vzdychl Koba. „Polda. A já myslel, že budu mít od bachařů a policajtů už konečně pokoj. Vlastně – budu mít, jen co s ní skoncuju, se zmijí.“

„Poslyš, Kobo,“ začal opatrně Nevi, „co s ní chceš vlastně udělat?“

„Slíbil jsem přece Brzdovi, že to s ní vyřídím, ne? Ženské se mlátit nemají…“ – ostatní na sebe s úlevou pohlédli – „… tak ji zahluším nějak šetrně. Jedna rána penderekem do koulí… co se řehtáte, to je vážná věc!“

„Drrrahý Kobo, ženské potřřřebují poněkud jiný přřřístup. Jemnější. Jsou to něžná stvoření, žijí mezi vlásenkami, líčidly, krrrásnými šaty, lodičkami… a hlavně, nemají koule.“

„Tak jí svým pendrekem zatluču lodičku šteklem mezi lopatky. Kdopak mi ji podržíte?“

„Jemně a něžně, Kobo. Pohovořit, naznačit vykonané chyby, požádat o nápravu – tím myslím, že když ji hodíme zpátky na krk Brzdovi, nemusela by už o nás psát. Nejspíš jsme z toho kolotoče venku, ale jeden nikdy neví. Fakt tam nemám jít s tebou?“

„Ne, Nevi, to zvládnu.“

Jak se ukázalo, i ten pseudonym bylo falešné pozlátko. Polena, jak ji překřtil během cesty Koba, bydlela na opačném konci města. Přesunuli se tedy tam a Nevi se Simonou, Rejstříkem a taškou se usadili na lavičce pod okny nehezkého paneláku.

„Bydlí v přízemí, takže kdyby cokoliv, krrrákni a jsem tam v cukuletu. A nenech se opít rrrohlíkem.“

„Klídek, krákale, Koba není tři dny starej pes. Moc dobře ví, že do rohlíků se alkohol nepřidává.“

***45

„To jsem tedy žádostiv,“ broukl Nevi a oddal se naslouchání pod pootevřeným oknem.

Ozvalo se zazvonění a klapot vysokých podpatků. „Kdo je?“ skřípl ženský hlas.

„Já, otevřete.“

„Kdo, já?“

„Já a neříkejte, že mě neznáte. Já Koba.“

„Reklamy nechte na poličce u dveří a nic nechceme a nepotřebujeme.“

„Moment, madam, já nepřišel nic nabízet. Jdu si s vámi promluvit. Aspoň se kujva koukněte do toho kukátka.“

V kukátku se objevilo velké hnědé oko s pečlivě nalíčenými řasami. Obhlédlo Kobu tak dalece, jak panoramatické kukátko dovolovalo, od plešky až po martensky. Zamžikalo a za dveřmi se ozvalo: „Koba? Opravdu Koba?“

„Ano, madam, a musíme si promluvit. Vážil jsem kvůli tomu dost dlouhou cestu.“

„Koba. Jediný chlap, který byl ochoten nosit králičí bačkůrky,“ zaznělo do otvírání dveří. „Pojď dál, Kobo, a udělej si pohodlí. Nechceš se přezout? Mám krásné… kam ony se to… nevadí, jsou tu ještě lýkové střevíce z dob přemyslovských, velmi pohodlné… neee, přes martensky ne… no co už, tak jo… a uvařím kafíčko… ale předtím asi něco podstatnějšího, ne? Třeba špagety. Domácí těstovinečky pro vzácnou návštěvičku.“

„Skvěle, madam! Jen ne rohlík!“

„Ovšemže nebude rohlíček. Ty z obchodu jsou bakané. Ale na ráno napeču. Teď udělám domácí těstovinečky s ricottou z mlíčka od skutečné kravičky…“

„A dost,“ zvedl se Nevi. „Jdu tam, nebo utáhne Kobu na vařené nudli.“

Energicky vyběhl těch pár schodů a zazvonil. Zevnitř se ozvalo: „Kdo to sem zase kruci…“ a hnědé oko se opět přitisklo ke kukátku. Obhlídka netrvala ani polovinu času potřebného pro proskenování Koby.

„Hleďme, fešák!“ otevřely se pohostinně dveře. „A jakej! Dál, jen dál. To jsou k nám hosti, takové ráda vidím…“

„Brzdi, ty jedna sviluško německá nenasytná namlouvačná! “ rozrazila doširoka dveře Simona s Rejstříkem na rameni a kabelou v ruce. „Toho prvního necháš na pokoji a tenhle – tenhle je můj!“

***46

Simonin vpád vrátil Kobovi sebeovládání, tolik otřesené představou dobrého jídla. „Posaďte se, Nevi a Simono, a ty se taky někde upevni, Rejstříku. Zahájíme výslech obžalované Poldýnky Pisárecké, alias Apoleny Leopoldy Andrejsové. Přiznáváte, že jste to vy?“

„Ano prosím,“ stoupla si s nohama do x a rukama sepjatýma mezi koleny spisovatelka a hodila na Kobu nevinný, ale svůdný pohled.

„Žádné laškování s porotou!“ zahřměl Koba. „Jste obviněna z nejtěžších zločinů! Když to vezmu od konce, tak z pokusu svést chlapa, který si sem přišel jenom promluvit. A z pokusu uplatit jídlem soudce…“

„Přece pohostinnost nařizuje…“ kulila své velké oči na Kobu Poldýnka.

„To nechte posoudit soud. Většina vašich zločinů se stejně týká mne. Obviňuji vás ze zmizení mých bagančat, mého starého pendreku, mého starého vězení, mého starého velitele, kamarádů dozorců, kantýny, umývárny, chodeb, gulášku se šesti, plzničky a… a… a… a objevení příšerných růžových bačkůrek, nadržených krysáků, Simony zakleté do Slimmy a všech hnusů, co mě v poslední době potkaly! A nemysli, že jsem zapomněl, kdo mne zkoušel udusit slabikou de- a nedovolí mi pořádně si zaklít, kujva! Co mi k tomu řekneš?“

Poldýnka rozhodila ruce, klesla na kanape, složila si tvář do dlaní a spustila: „Ach bože, já jsem tak nešťastná! Tolik péče, tolik snahy a vše bylo nadarmo!“

Přerušila a vzhlédla ke Kobovi velikýma očima, aby je vzápětí skryla do dlaní a pokračovala. „To jsem si zasloužila za svou snahu udělat z toho špinavého vězení dobré místo k životu! Místo, kde se neubližuje, nekleje, žije zdravě, dýchá svěží venkovský vzduch! Místo, kde se může člověk bez obav družit, kde žije poklidný rustikální život reprezentovaný tím nejrodinnějším obutím, jaké může být! (Za ty svině krysy fakt nemůžu, nechápu, proč je tam Jakub měl napsané. No, já bych jim za chvíli ukázala!) Copak vám neříká nic pohodlí sladkého domova?“

Ke konci řeči se její hlas lámal a ramena otřásala.

Rejstřík zíral, Koba zjevně změkl, vzdychal a utíral si nos do rukávu, Nevi rozpačitě stál a pak útěšně pokročil ke spisovatelce. Simona jej předešla – přiskočila k ní a odpáčila jí ruce z očí. Byly naprosto suché.

„Ty mrzutá chobotnice, já to tušila. Takové divadýlko!“  Simona se obrátila k ostatním: „Chlapi, nešli byste na chvíli vedle a nepustili si tam třeba rádio? Hodně, hodně nahlas? My si tady musíme promluvit mezi děvčaty – viď, matinko!“

***47

„Matinku bych si vyprosila!“ zasyčela spisovatelka.

„Mám říkat spisovatelko? To mi k tobě vůbec nesedí, ty autorko slátanin.“ naježila se Simona.

„No dovol?“

„Ty už sis dovolila moc. Ta tvoje edice Sestra Simona nestála za nic. A já v tom musela hrát hlavní roli. V takové hrůze!“

„Četly tě miliony čtenářů!“

„Přeháníš. Ale připouštím, že to někdo četl, i když to byl děs běs.“

„Co máš sakra proti příběhu sestry Simony? Přece byla všemi milovaná a obdivovaná, ne?“

„Jo, ale za jakou cenu? A vůbec, proč jsi mi hodila na krk takového blbce? Tokal za každou sestřičkou a já to viděla! A stejně jsem mu musela naletět, ať jsem chtěla anebo ne!“ vzplanula Simona.

„A kdo si vymyslel a prosadil oskerušovou marmeládu s projímadlem, no? Kdyby ti tak nezdvihla popularitu mezi ženskýma v nemocnici, tak bych ti to nedovolila!“ rozhorlila se spisovatelka.

„No jo, ale co mi to přineslo? Začaly mi dohazovat chlapy, tedy spíš karikatury chlapů. To tedy byly týpky, to jsi mi dělala schválně? Mamánek, co ho matinka vykopla z baráku tak razantně, až si zlomil nohu. Alkoholik, co nešel pro facku daleko. Workoholik, kterého bylo potřeba tahat od práce heverem. Slaboch a zbabělec, co akorát békal do polštářů, jak mu svět ubližuje. Tak mne napadá… jak to tou dobou bylo s tvými vztahy?“

Poldýnka Pisárecká zčervenala a něco zamrmlala.

„Áha. No tak nechme chlapy chlapama, i když je to fakt výživné téma. Ale cos mi to vyváděla dál, ty mrzutá chobotnice?“

„Co já ti vyváděla?“

„No jak to bylo s učením? Taktak jsem složila zkoušku na sestru. Víš, co to je, když celou noční službu dřeš medicínu, pak si ráno položíš otázku a nevíš nic? Zase nevíš nic? A tak pořád a pořád? A zkoušku mám složit tak, že složím doktora naznak a… a von mi to potom dá za dobrou? Tak to teda ne, to jsem se tak nakrkla, že jsem si to do té hlavy nacpala ještě jednou na poslední chvíli, takže jsi mi to nestačila vygumovat. A byla ze mne sestra tak, jak jsem to chtěla já.“

„No vidíš, jak jsi to pěkně zvládla!“

„Tys mi to tedy neulehčila, ty ne! Ještě žes mě potom nechala na pokoji – to jsi asi zrovna obracela život naruby Jakubovi, co? No aspoň jsem se mohla kromě práce i v klidu učit. Jenže cos mi pak provedla při zkouškách na doktorku, to ti nikdy nezapomenu. A byla by ze mne dobrá doktorka, to si piš. Všem blbým chlapům navzdory a tobě navzdory. Ale tys mi to zatrhla, a tak blbě!“

„Neměla jsi být doktorka, měla jsi být sestra! Sestra Simona!“

„No já myslela, že mě šlehne, když mi komise na přijímačkách řekla: Je mi líto, ale vy jste a budete sestra, protože sestra Simona k sobě patří, to je libozvučné. Doktorka bude Drahomíra, doktorka Drahomíra – slyšíte, jak to krásně zní? Ta hloupá husa, co na každou otázku jen blbě blekotala! Kromě toho, že jsem utřela – ty si myslíš, že čtenáři jsou úplně pitomí?“

Poldýnka zamumlala něco o tvůrčí krizi.

„Houby krize! Když to neumím, tak nepíšu! A když neumím chlastat, tak nechlastám! Zvlášť ne při psaní!“ kopla Simona do pootevřené skříňky kuchyňské linky. Vykutálela se odtud láhev od vodky a vypadla krabice od rajčatového džusu.

„Tak proto jsem se ráno probudila v base jako Slimmy! Tys ale musela být jako doga, ty jedna ožvýkaná rasova lopato. Jo a s tím nadáváním…“

„Pro nás dvě tu není dost místa!“ zasyčela Poldýnka Pisárecká. „Buď já nebo ty!“

***48

„Ano,“ zopakovala Simona. „Buď ty, nebo já.“

„Zůstane ta silnější. A bere všechno.“ postavila se bojovně Poldýnka.

„Platí?“

„Platí!“

Ženské si podaly ruku a pak se pustily, jako by se dotkly horké plotny. Zíraly jedna druhé upřeně do očí a obě odmítaly uhnout pohledem.

„Když všechno, tak všechno, takže i Neviho, že jo?“ optala se nevinně Poldýnka.

„Na toho mi nesahej,“ načepýřila se Simona. „Ten je můj! Jen můj! Konečně pořádnej chlap místo všech těch splašků, cos mi házela do cesty ty. Je přesně takový, jakého jsem chtěla.“

„Já ho tak napsala, pamatuješ?“

„Ale hovězí nožičky, já si ho vysnila. A tebe Rejstřík jen přesvědčil, abys mu dovolila sundat ten pytel.“

„Je moc pěknej, že jo? Bude mi s ním dobře, Slimmy. A ty utřeš a potáhneš zpátky do basy.“

„Jakub by tě měl přehnout přes koleno a naplácat ti, aby tě přešly pitomé nápady, ty děvčico kopaničářská!“

Brzdovo jméno zarazilo divokou Poldýnčinu vyřídilku. Zadumala se, ale pohledem neuhnula. Simona zklamaně vydechla.

V tom pocítila, jak se jí o zápěstí otírá černé peří. Rejstřík, následován Nevim, se vplížil do místnosti a zrovna rozepínal zip velké tašky, kterou Nevi postavil na židli vedle Simony.

Simona nespouštěla oči ze spisovatelky a nenápadně sáhla po paměti po tašce a odklopila svrchní látku. Do místnosti vtrhla hudba.

Z tašky se vyhrnuly tóny kovbojského songu a za nimi pořádný železniční pražec, který dopadl na podlahu, až to zadunělo. Dva dobře obdaření krysáci, nesoucí skládací židličky, nabídli rámě modrorůžovým králičím bačkůrkám a s velmi hrdým výrazem je usadili do první řady. Za nimi se vyhrnula krysokráličí drobotina: drsnosrsté šedé krysokrálice s naivníma očima orámovanýma dlouhými řasami, dlouhými roztomilými oušky a ocásky jako pírky a modrorůžoví krysokráličí frajeři s krátkými oušky, růžovými bříšky a dlouhými holými ocasy. Za chvíli duněl trám jejich poskakováním a rytmickým přidupáváním. Občas mezi nimi proběhli těžce identifikovatelní modří, růžoví a šedí jedinci, kteří si jen těžko hledali místo na slunci, rozuměj na trámu. Králičí matky se dmuly pýchou a decentně slzely, krysí otcové si přilízávali frajerskou patku a halekali jak na pastvě, krysokráličí drobotina dupala na trámu do rytmu a vyhazovala do vzduchu nohy, uši, ocasy a drobnější sourozence, kteří radostně ječeli a odráželi se k dalším skokům od zad starších a silnějších bratrů a sester. No to už se fakt nedalo ignorovat. Poldýnka po nich otočila hlavou.

Simona toho rychle využila. Dotkla se spisovatelky na hrudi a čele a zařvala: „Tělo se stalo slovem a přebývalo tam, co dřív my.“ Poldýnka zaječela a zmizela.

„Neee!!!“ ozvalo se od bytových dveří.

***49

Varování. Vracíme se zpět do vězení. Následující scény budou tím pádem násilné a drsné.

„Přišel jsem pozdě!“

„Jakube?“

Svět se zastavil, králíci a krysy zmlkli, hudba dozněla. Jakub Brzda se vrhl do míst, kde předtím stála Poldýnka. Rejstřík mu přeletěl před očima, a tak jej zastavil. „Poslouchej, “ sykl.

Z dálky se ozýval Poldýnčin jekot a řada mužských hlasů.

„Koukejme, co nám to sem spadlo z nebe. No ty jsi ale sladká kočička, takovou jsme potřebovali. Jestlipak víš, co tě tu čeká?“

Jakub Brzda se vrhnul vpřed, ale Nevi a Koba na Rejstříkův pokyn spisovatele chytili a nepustili.

„Nepospíchej tolik,“ krákl Rejstřík. „Co když o tebe vůbec nestojí?“

„Stojí nestojí, já ji v tom nenechám!“

„Jakube, věř mi. Ta tvá Polena potřebuje dostat do koulí, chci říct přes zobák, teda… za vyučenou. Jinak si tě nikdy nebude vážit jako chlapa, to mi věř. Počkej a uvidíš, teda uslyšíš.“

Jakub Brzda se ze všech sil ovládl a s hrůzou naslouchal ječení, které se linulo podle všeho z velitelovy kanceláře pod palmami.

„Pracky pryč, vy parchanti. Copak si myslíte… au, nervi to ze mě… ne, to ne, to nechci, já nechci! Ne, –

gumu ne! Takovej hnus a já? Povídám, že nebudu šlapat, copak jsem nějaká šlapka? A v tomhle tuplem ne! Zlatej Jakub, měl sice svoje mouchy, klel jako dragoun a byl paličatej, ale k tomudle mě nikdy nenutil. Nechte mě, vy zvrhlíci! Pomoc!“

Jakub poklekl před Neviho. „Ty už sis svou lásku našel,“ řekl s pohledem na Simonu. „Tak mi pomoz a nech mě jít za tou mou. Slyšíš, potřebuje mě. Musím rychle, než jí něco udělají.“

„Povídám, že mě k tomu nedonutíte!“ ozvalo se zdáli. „Níkdy si neobuju ty příšerné holínky!  A nikdy, vy zvrhlíci, nikdy v nich nebudu šlapat! Ani záda velitelovi, ani nic jiného. Nejsem šlapka. Co na tom není jasné? Já nebudu šlapat zelí!!!“

Nevi  vytřeštil oči na Jakuba, ale ten stejně uchopil jeho ruce a položil si je na srdce a čelo. „Tak jako tak půjdu,“ prohlásil. „Zelí nezelí, ona mě potřebuje. A já ji miluju a chci být s ní, ať už z pýchy a ješitnosti žvaním cokoliv. Mějte se tu dobře a zařiďte si život podle svého.“

„Dávej si bacha,“ poradil mu ještě Koba. „Páni dozorci a pan velitel mají rádi zelíčko. Křupavoučké, kyseloučké, dobře našlapané a naležené. Dá ti dost fachy si tu svou odvést, když se rozhodli, že pro ně bude makat.“

„Hlavně jich je tam moc, Jakube. Silou to nedáš, musíš rozumem. Hodně štěstí.“ dodal Nevi a pronesl předtím Simonou použitá slova. Jakub Brázda, alias James Brake, zmizel.

„Okamžitě toho nechte! Takhle to má vypadat ve vězení? No to se mi snad jenom zdá! Místo, aby konali strážní službu a dohlíželi na procházku vězňů, oni se tu povalují na pláži a hážou do sudu nakrouhané zelí! Co si myslíte, že jste? Jézédé, konzervárna nebo nápravně výchovné zařízení?“

„Jakube!“ ozvalo se obdivné vzdechnutí.

„Ty přijdeš na řadu potom. Přezuj se do lodiček a ty gumáky hoď tam, kde je vzali.“

„Ano, drahý,“ ozvalo se pokorně.

„A teď chci pořádné hlášení od velitele. A hned, než mu zvednu mandle. Jako inspektor vězeňství v tom mám sakra praxi. Tak fofrem, než někomu způsobím tříštivou zlomeninu penisu!“

„Vypadá to, že ve vězení je zase řád a disciplína.“ oddychl si Koba, když zaslechl dupání vojenských bagančat na tvrdé chodbě.  „Jakub si to ošéfuje, všechno.“

„Jo, všechno,“ krákl Rejstřík. „Poslouchejte.“

„Jakube, drahoušku, promiň. Byla jsem hloupá. Myslela jsem, že dělám to nejlepší, ale vyváděla jsem jako malé umanuté děcko. Ty bačkůrky…“

„Tak my taky půjdeme,“ ozvali se do ticha krysáci. „Jak slyšíte, je po nás sháňka. Rejstříku?“

Dvě králičí bačkůrky a dva krysáci se postavili před Rejstříka.

„… ty budu nosit sama, když je nechceš nosit ty.“

„No hurá, rozum dostala, ale že to trvalo,“ ušklíbly se králice. „Tak šup, Rejstříku, a dobře se tu starej o naše děti, Simono.“

„Ty vobludky tu zůstanou?“ vyděsil se Koba.

„Ovšem, Kobo.“ odpověděly králice. „Děti musí jednou vyletět z hnízda, i když teď  – jak to vypadá – odcházíme my. Krom toho, za nějakou dobu by nám bylo i vězení těsné. Tak pá, dětičky, maminky s tatínky jdou. Budeme vás mít rádi a vzpomínat na vás, ale to bude tak všechno. Pá pá.“

„Neblázněte,“ vyděsil se Rejstřík. „Copak po norrrmálním světě můžou běhat krrrysokrrrálíci?“

„Ovšem, Rejstříku, uděláme si krysokráličí farmu na spřádání srsti. Angorská vlna hadr, to mi věř. Jednou za čas ostříhám, spřadu, napletu a prodám. Ruce mi utrhají za takový materiál a budeme za vodou.“ odpověděla Simona.

„A co když je někdo uvidí?“ hekl Rejstřík.

„Klid, mám je vycvičené,“ uklidnila ho Simona. „Koukej: Plyšák!“

Krysokrálíci strnuli, každý v pozici, ve které se nacházeli. Simona vzala jednoho do ruky a pohladila ho. „Tohle přesvědčí každého, že měl halucinace. Krom toho, nastěhujeme se někam, kde bude za domem pořádný pozemek s vysokou travou, takže si do ní budou moct vyhrabat nory a nebudou tím pádem na očích. Můžeš,“ dodala a pustila krysokrálíka na podlahu. „Nastupovat do kabele!“ zavelela a krysokrálíčci poslechli.

Havran máchl křídly a králice a krysáci také zmizeli.

„Uzavřřřu ten svět do kapsle. Už žádné courrrání tam ani ven. Odteď bude každý svého štěstí strrrůjcem, vážení.“ pronesl Rejstřík. „A vy tři si musíte zařřídit své nové existence tady venku.“

***50

„Život po životě,“ pronesl Nevi venku pod okny paneláku. „Odkud začít? A čím začít?“

„Já bych věděl,“ prohlásil Koba a pořádně nakopl obrubník. Poskočil, zasykl a provětral svou svatou sprostou trojici. Tři er parádně zarezonovala o zeď paneláku a odrážela se dál a dál ztichlou ulicí. Koba jim radostně zamával. „Jupí! Funguje to!“

„No, pokud sis, Kobo, konečně užil, tak se vrrraťme k vážným věcem. Začneme drrruhým jménem. Všichni tu mají jméno a přřříjmení. Nemůžete tu lítat jen jako Koba, Nevi a Simona.“

„Hm, když to musí být…  osvobodili jsme se, nemohla bych být Simona Svobodná?“

„Krásné, Simono. Co vymyslíš pro mě?“ optal se Nevi.

„Nevi… to není pořádné křestní jméno, ale jako příjmení by to šlo. Takže, co třeba… Adam? Adam Nevi?“

„Nádhera,“ vzdychl Nevi, vlastně Adam Nevi. „A jak pojmenujeme Kobu?“

„Nijak, Koba je Koba a víc není potřeba,“ ohradil se Koba.

„Rejstříku, jak se jmenuje ten druhý Koba? A co je zač?“ obrátil se k havranovi Nevi.

„To je na delší povídání, Nevi. Jak by se ti líbil Josef Koba?“

„To se mi líbí, ke Kobovi to sedí. Co ty na to?“

„Říkejte mi, jak chcete, ale volejte na mě Kobo, jinak nebudu slyšet.“

„Dohodnuto!“ krákl Rejstřík a vytáhl zpod křídla tři obálky s doklady. „Vaše vstupenky do nového života. Neztrrraťte to, protože to je to poslední, co jsem pro vás vyčarrroval. A parrrdon, jdu si dáchnout.“

Rozhlédl se a zapadl do nejbližšího křoví. Za chvíli se z něj ozývalo: „Jo! Miluju holubice doupňáčice!“

„No, nejspíš je čas se rozloučit,“ promluvil Koba. „Bylo mi s tebou fajn, Nevi, ale nám není souzeno, abychom zůstali pohromadě. Vjeli bychom si do vlasů kvůli ženské. Jak jsem tak koukal na tu Poldýnu, došlo mi, že naše Simona je úplně jiná a jediná stojí za to, abych si ji namluvil. Jenže ty si ji namlouváš taky, tak se musí rozhodnout sama, s kterým z nás půjde. To už je ten světa běh, no. Simono?“

Simona se podívala upřeně Kobovi do očí, pak k němu přikročila, sklonila se a políbila ho na čelo.

„Jsem si myslel. Jsi správná holka, tak si jí Nevi považuj. Přenechám ti ji, dobrovolně. Jinému bych dal přes hubu, ale ty jsi kamarád. Tady na rohu je hospoda a na ní inzerát, že přijmou kuchaře. Hádám, že bych se mohl uvést svíčkovou se šesti… sakra, knedlíky zrovna… ne, lepší bude sekaná s bramborovou kaší. Zajděte někdy, ať se Simona nemusí furt trápit s vařením.“

Koba plácl Neviho přes rameno a houpavým krokem se vzdálil.

„A co my?“ přitulila se Simona k Nevimu a spolu vyrazili směrem k centru města. „Domek se zahradou bude něco stát, i když jen pronajmutý. Začnu pracovat jako ošetřovatelka, domluvíme se, jestli na celý nebo na půl úvazku. A ty?“

„No já bych… “ zrozpačitěl Nevi a něco Simoně pošeptal. „Ale u toho budu dělat nočního hlídače nebo tak něco, abychom si vydělali.“

„Tak pojď. Najdeme nějako školu, kde se zapíšeš ke studiu… aha, tady. Tak hurá dovnitř a nestyď se.“ pošoupla Simona Neviho do otevřených dveří. Byl zpátky coby dup.

„Tak co?“

„Děvče drahé, já jim řekl, že nic nevím, a oni, že tohle je přírodovědecká fakulta, a tím pádem se tu znalosti předpokládají. Mám jít jinam, a dokonce mi poradili kam. Dali mi plánek.“

Šli podle plánku, dokud nenašli označenou budovu.

„Přírodovědci říkali, že prý mě tady vezmou všemi deseti. Tak to zkusím!“ nadechl se Nevi a vstoupil do dveří s nápisem Filosofická fakulta.

…

O měsíc později si Simona po směně hrála s krysokrálíčky na Králíček v své jamce a Přines mrkvičku!, zatímco Nevi balil knihy, které chtěl prostudovat  při službě na vrátnici.

„Buďte zdrávi!“ zahalekal z ulice Koba. „Nesu jahodové knedlíky, tvaroh a novinky!“

„U nás jsi vítán i bez knedlíků, Kobo.“ odpověděl Nevi.

„Vítej! Neviděl jsi někde Rejstříka?“ přidala se Simona.

„Viděl,“ uchechtl se Koba. „Přisedl si na větev k jedné výřici. Akorát si při tom namlouvání nevšiml, že výr brousí okolo. Hádám, že ho tu za chvíli máme se stíhačkou v zádech. Ten si zná užívat inspirátorského důchodu. Potěšuje se, kudy chodí, a o potomstvo se mu starají jiní. Prý se inspiroval u kukaček, či co.“

Rejstřík tu byl opravdu vcukuletu, v závěsu s velkým naštvaným výrem. Proletěl otvorem v brance, zatímco podstatně větší výr se rozpleskl o branku. Rejstřík se otočil a nastrouhal mu ještě v letu mrkvičku.

„Abych snad tu díru rozšířil, Rejstříku,“ zhodnotil akci Nevi. „Už je ti poněkud knop. Za to můžou Kobovy dobroty, to pak Simonina zdravá strava nespraví.“

„Ale bez starrrosti,“ krákl Rejstřík s kusem knedlíku v zobáku. „Cos nám vlastně ještě přřřinesl, Kobo?“

„Rozhodl jsem se, že jsem ve věku, kdy se musím se světem podělit o nabyté zkušenosti. A tak jsem tě chtěl poprosit, jestli bys mi pomohl sestylizovat plakát. Koukni, tady jsem to načrtl.“

Čtyři hlavy se sklonily v posledních paprscích zapadajícího slunce nad umolousaným a umaštěným papírem.

„Umění sebeobrany. Od velitele po ženské – se vším si poradíte. Boj holýma rukama i pendrekem. Fraktury na počkání, modřiny do tří dnů. Instruktor Koba, bachař a kuchař. Nejlepší gulášek nebo svíčková se šesti a plzničkou po tréninku. Trénink a občerstvení za cenu dvojité porce!“

„Tak co vy na to?“ rozzářil se Koba. „Takhle začnu psát novou kapitolu svého života. A úplně sám. Na Kobu je dycinky spoleh!“